Zápas o duši:

Odevzdáni modlitbě

Verze pro tisk
  • My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě. (Sk 6,4)

Pastýřům a kazatelům svěřil Pán Ježíš velmi důležitý a naléhavý úkol. Nic nesmí s tímto úkolem soupeřit – nic nesmí vstoupit mezi ně a jejich úplné odevzdání se tomuto úkolu. Tento princip nalezneme v šesté kapitole Skutků. Jsou zde důležitá ponaučení jak pro pastory, kazatele, tak pro všechny křesťany.

Problémy

Církve novozákonní doby měly úplně stejné problémy, jako máme my dnes. Brzy po neobvyklých událostech Letnic vyvstal v církvi v Jeruzalémě spor.

Spor nám zní velice známě. Jedna skupina („helénisté“, tzn. židovští křesťané řeckého původu) si stěžovala na to, že je nadržováno jiné skupině („hebrejům“, tzn. těm židovského původu) během rozdělování potravin chudým vdovám.

Problém, který vyvstal, byl přednesen vedoucím církve – apoštolům. Ti byli bezpochyby v pokušení vyřešit nastalé potíže sami. Nakonec ale odmítli osobně se jejich řešení účastnit. Namísto toho povzbudili církev, aby vybrala zbožné muže, kteří budou schopni rozepři vyřešit.

Priority

Proč apoštolové jednali právě takto? Protože věděli, že jejich hlavní úkol leží někde jinde. Byli ustanoveni Kristem, aby kázali a šířili Jeho učení (Mt 28,19–20, Sk 1,8).

Měli být svědky Kristovými; nést evangelium do celého světa a kázat pokání a víru v Krista (Sk 1,8, 4,33). Byli zodpovědní za vyučování v církvích, které budou v důsledku jejich kázání ustanoveny (Sk 2,42, 5,42).

To byla práce, kterou je Kristus pověřil. Této práci se musí cele odevzdat. Proto neměli být vyrušováni jinou prací, jakkoliv užitečnou a nezbytnou. Nebyli povoláni sloužit při „stolech“ (Sk 6,2). Pro tuto službu měli být ustanoveni jiní. Apoštolové měli i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

Modlitba

Stejný princip platí pro kazatele a pastory i dnes. Nejsou apoštoly. Přesto jsou povoláni Kristem k velkému úkolu kázání a vyučování „Krista ukřižovaného“.

Mají kázat a vyučovat „apoštolské“ učení (Sk 2,42) – učení Kristovo. Stejně jako apoštolové i oni musí vydat sami sebe této službě. A prvně zmíněným úkolem ve Sk 6,4 je „vydat“ sebe sama k modlitbě.

Samozřejmě, modlitba je povinností i privilegiem každého křesťana. Ale pastoři a kazatelé mají zvláště silné důvody vydávat se k modlitbě.

Za prvé, pastoři a kazatelé se ke své práci nepovolávají sami, povolává je Kristus. A oni potřebují být v neustálém spojení s tím, kdo je povolal.

Nejednají nezávisle. Nemohou si jednoduše dělat, co chtějí. Mají Velitele, kterému jsou odpovědni a musí s ním skrze modlitbu udržovat kontakt – je to jejich privilegium. Proto musí vydat sami sebe k modlitbě.

Síla

Za druhé, pastoři a kazatelé jsou zcela závislí na Kristu, který jim dává sílu a schopnost k práci. Čeho bez Něj mohou dosáhnout? Absolutně ničeho, řekl Ježíš (J 15,5).

Jejich práce není jen výjimečně těžká – je prakticky nemožná. Mají přivádět duše ke Kristu, a to je nadlidský úkol.

Mají vzdělávat svaté Boží – střežit je před chybami a herezemi, učit je správným cestám, povzbuzovat je v hledání lásky a jednoty, umožnit jim růst ve víře a poznání Krista.

Zkrátka, mají je přivádět k „plnému lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13). To je v pravdě nemožný úkol. Kdo je toho schopen? Je jisté, že v tomto světle se musí kazatel a pastor zcela vydat modlitbě.

Pýcha

Za třetí, kazatel a pastor může být bolestivě pokoušen pýchou. Pravidelně mluví k lidem, kteří pozorně naslouchají tomu, co říká. Vzhlížejí k němu. Lidé k němu přichází s prosbou o radu a vedení. To všechno může způsobit, že si začne myslet, že je „někdo“. Neustále tak potřebuje být upomínán, že je pouhý služebník – služebník služebníků. I zde pomůže modlitba.

Připomíná mu, že ve všem, co dělá, je zcela závislý na někom jiném. A co více, modlitba mu připomíná, že je zcela nehodný vykonávat službu, která mu byla svěřena.

Je před svatým Bohem pouhý hříšník. Se svatými pravdami může zacházet jen proto, že je obmyt krví Kristovou – stejně jako ti, kteří mu naslouchají a věří v Krista.

Takže se odevzdává modlitbě, aby mohl zůstávat v pokoře před svým velkým a slavným Mistrem.

Zaopatření

Za čtvrté, pastor a kazatel vydává sám sebe k modlitbě, protože potřebuje povzbuzení. Jeho úkol je příliš velký a někdy se stává, že ho zcela zavalí.

Pravidelně káže hříšníkům, kteří nečiní pokání. Snaží se budovat křesťany, kteří ale neposlouchají. Vidí věřící, kteří jsou daleko od Pána, i takové, kteří odpadají. A k tomu stále více a více poznává hříšnost svého vlastního srdce.

Kdo mu dodá povzbuzení? Zcela jistě ne on sám, ani jeho posluchači. Může však nalézt povzbuzení u Krista. A tak se vydává modlitbě.

Na kolenou nachází zaopatření a duchovní péči. Tam nalézá sílu a povzbuzení k tomu, aby se vrátil do bitvy.

Moc

Za páté, opravdový pastor a kazatel ví, že může být jakkoliv výmluvný, jakkoliv silný ve svých argumentech, jakkoliv vynikající ve svých ilustracích – a přesto to vše nebude mít žádný duchovní dopad na jeho posluchače, pokud moc Ducha Božího nebude doprovázet jeho slova.

Ví, že duchovní dílo trvalého charakteru je výlučně dílem samotného Krista. Proto se modlí za své posluchače. Ještě před tím, než začne kázat, přináší je před trůn milosti a prosí Pána, aby jednal v jejich srdcích skrze slova kázání. Poté, co skončí kázání, si nehoví v „úspěchu“, ani nenaříká nad svým selháním, raději se modlí za ty, kdo poslouchali, aby Pán pracoval v jejich nitru, bez ohledu na to, jestli i ty jeho nejlepší snahy jsou dostatečné či nikoliv.

Vytrvalost

Poznali jsme tedy některé z důvodů, proč se pastor a kazatel musí vydávat modlitbě. Ale JAK to má dělat? Co to znamená odevzdat se modlitbě?

Za prvé, bude z ní mít potěšení. Modlitba je totiž především záležitostí srdce, ne povinností. Miluje svého Pána a rád k Němu přichází, aby s Ním měl společenství. Ne vždy to tak cítí. Někdy bude těžké se modlit – nebesa se budou zdát uzavřena a Kristus vzdálený. Přesto stále přichází, protože ví, že zde leží jeho jediná naděje a opravdové potěšení.

Za druhé, dává svůj čas a úsilí. To nelze opomenout. Cokoliv, co máme rádi a o čem víme, že je to správné a nezbytné, vyžaduje čas. Věnujeme tomu úsilí. Nepředstavuje si, že takový přístup mu zajistí Boží požehnání. Ale má zalíbení v modlitbě a ví, že ji potřebuje, proto jí věnuje čas a úsilí.

Za třetí, kazatel musí své povolání upřednostnit stejně tak, jako to dělali apoštolové ve Skutcích 6. Někdy půjde o obtížná rozhodnutí, bude muset např. říci „ne“, když ho někdo požádá o pomoc. Bude si muset vybrat to nejlepší z mnoha dobrých. Bude si muset svůj denní rozvrh naplánovat tak, aby nezanedbával své povinnosti. Ví, že si nemůže dovolit nemodlit se.

Za čtvrté, modlitba se mu stává stejně nezbytnou jako jídlo a spánek. Nemůže bez ní totiž být. Když se nemodlí, stává se slabým a neužitečným. Modlitba musí být centrem jeho bytí.

Modlitba a kázání

Apoštolové se modlitbě odevzdali cele – stejně jako to učinil Kristus při své pozemské službě. Věděli, že to není jen pomoc při jejich práci, ale že to je podstatná část služby samotné.

Každý pravý služebník evangelia ví, že je povolán k nemožné a slavné práci - k úkolu kázat Krista ukřižovaného zatvrzelým hříšníkům. Ví také, že stejně jako apoštolové před ním, i on se musí cele odevzdat modlitbě.

  • Ale my se cele odevzdáme modlitbě a službě slova. (Sk 6,4)

Kristovo povolání

Nejprve si ujasněme, že pod „službou slova“ apoštolové rozuměli kázání. Když hovoříme o „slovu“, velmi často tím myslíme Písmo a právě Bible je klíčem k porozumění tomuto verši.

Hlavní téma, kterému se apoštolové věnují, je vědomí, že nesmějí být rušeni od životně důležité činnosti – kázání, a to dokonce ani hodnotnou sociální prací.

Tak je tomu (nebo by mělo být) s každým pastýřem a kazatelem. Je mnoho dobrých věcí, které si činí nárok na náš čas. Existuje bezpočet potřeb, které by měly být naplněny – jak v našich církvích, tak ve světě.

Všechny dny svého života bychom mohli strávit naplňováním těchto potřeb a věnovat tomu velké úsilí. Ale jestliže jsme Kristem povoláni kázat evangelium, pak bychom vážně zanedbávali svou povinnost a zcela bychom minuli své povolání.

Puzeni Kristem

To je tedy první důvod, proč se pastýři a kazatelé mají vydávat této službě. Byli k ní povoláni Kristem. Povolal je k tomuto úkolu a oni nesmí dovolit, aby je od něho cokoliv zdržovalo. Z Nového zákona je nadmíru jasné, že hlavním úkolem pastýře je kázání. Tomu se musí především věnovat.

Když se někdo odevzdá kázání, projeví se ve způsobu využívání času. Je disciplinovaný? Nesmíme se na disciplínu dívat jako na zákonictví. Ani apoštol Pavel na ni tak nenahlížel (1 K 9,24-27; Ga 5,23).

Kvůli Kristu, který ho ke službě kázání povolal, se pastýř nebo kazatel bude snažit co nejlépe využívat svůj čas. Jinak mu čas uplyne jako voda mezi prsty (Ef 5,16).

Motivací není stoicismus, ale láska ke Kristu a touha poslouchat Ho. Jsme puzeni láskou ke Kristu (2 K 5,14).

Kristova práce

Druhý důvod, proč se pastýř musí svému úkolu odevzdat je, že jde o Kristovo dílo. Není to tak, že když kážeme, tak pokračujeme v díle, které Kristus započal. Sám Kristus pokračuje ve svém díle skrze naše kázání.

On nás nepotřebuje, samozřejmě. Ale milostivě nás ráčí používat, abychom pokračovali v budování Jeho velkolepého díla evangelia. A to je velká výsada.

Dítě se raduje, když může pomáhat svému otci při práci na zahradě nebo okolo domu. Otec ho k té práci nepotřebuje, ale přesto rád pozoruje výraz lásky v očích svého dítěte.

Tak také pastýř a kazatel se vždycky raduje, když ho jeho Pán používá. Právě skrze kázání Kristus pokračuje v díle spásy duší a buduje tak církev a udržuje ji v pravdě, jednotě a lásce.

To si potřebujeme zapamatovat a vzít si to k srdci. Zázraky, znamení a divy nejsou pokračováním tohoto díla. Kristovo dílo nepokračuje ani v organizacích a strukturách nebo skrze metody a techniky. Kristus pokračuje ve svém díle skrze kázání slova, a tomu se musí kazatelé povolaní Kristem plně odevzdat.

Kristův způsob

Další bod se vztahuje ke způsobu, kterým má být dílo kázání vykonáváno. K tomuto tématu by bylo možno říci mnoho, ale já se chci soustředit pouze na jedno – co se má kázat?

Obsah poselství je definován v Matoušovi 28,19–20: „všechno, co jsem vám přikázal,“ řekl Pán Ježíš. Co to „všechno“ obsahuje? Zde se nacházíme v jiné pozici než apoštolové. Ti měli k dispozici pouze Starý zákon, ne Nový. Ale měli Ducha svatého, který je přímo a neomylně učil, co mají předat dalším (J 14,26).

Ačkoliv i my máme Ducha Kristova, už v nás nepracuje skrze přímé zjevení. Proč ne? Protože všechno, co potřebujeme vědět, je již zjeveno v Novém zákoně, který byl dán, aby doplnil Zákon starý.

My máme k dispozici úplné, dostatečné, neomylné, inspirované a autoritativní Písmo – zjevené slovo Boží. To máme kázat.

Kristovo poselství

Je-li tomu tak, pak kazatel musí „vydat sebe sama“ studiu Písma. Má-li být Písmo obsahem jeho poselství, pak si musí být jist, že ho dobře zná. Musí zapojit svou mysl k pochopení Písma.

Na tom není nic mystického. Porozumění jen tak „nepřijde“ – nedostane se k nám zjevením přímo shůry z nebe do našich srdcí. Samozřejmě, že nic nezmůžeme bez Ducha svatého, ale naše porozumění duchovní pravdě přichází skrze naši mysl. To vyžaduje tvrdou práci. Tady neexistují zkratky.

Nestačí si jen přečíst verš nebo oddíl a rozvinout nějakou myšlenku, která nás osloví. Nestačí jen být tím oddílem nadšený nebo se rozhodnout, jak oslovil mě. Ani nemáme jednoduše předat dál to, co o tom textu řekli jiní. Tohle všechno jsou nedovolené zkratky – a ještě hůř – tak postupuje námezdní dělník, a ne opravdový pastýř. Kazatelův úkol je kázat poselství z textu nebo oddílu, který má před sebou.

Kristův kříž

Co je hlavním poselstvím Písma? Je to „Ježíš Kristus ukřižovaný“ (1 K 2,2). Sám Ježíš prohlásil, že všechna Písma svědčí o něm (Lk 24,27.44; J 5,39).

Věříme tomu? Celá Bible, Starý a Nový zákon, není pouze slovo Kristovo, ale mluví o Kristu – o Jeho utrpeních a slávě, která následuje (1 Pt 1,11). Starý zákon není jen kniha historie, zákona a proroctví. Hovoří o Kristu. Ukazuje na příchod Mesiáše, který vykoupí svůj lid z jeho hříchů. Mluví o budoucnosti. O době, kdy lidé všech národů budou uctívat Boha v duchu a v pravdě. Proto když kážeme ze Starého zákona, dejme si pozor, abychom tyto kristocentrické pravdy plně vynášeli na světlo.

Kristův Duch

Jestliže tedy máme vykládat Písmo správně, pak ho musíme studovat. Musíme studovat historii a kulturu Starého a Nového zákona a shromažďovat informace o dobovém pozadí.

Musíme rozumět významu slov v jejich kontextu. Jestliže máme možnost naučit se něco z originálních jazyků Písma, tím lépe. Musíme odkrýt způsob zdůvodňování a argumentace v dané pasáži a ujistit se, že naše interpretace této pasáže není v rozporu s jinými částmi Písma.

A navíc, to všechno je potřeba dělat s modlitbou o pomoc Ducha svatého, aby osvětlil naše chápání, vedl nás k úsekům Písma, ze kterých máme kázat, a pomohl nám kázání připravit .

Jestliže jsme studovali Písmo, je třeba ho také kázat. Pravdy, které byly z Písma vydolovány, musí být předány – nejdříve samotnému kazateli. Musí kázat sám sobě to, co bude později kázat jiným.

Sám se musí nejdříve naučit to, co chce učit další lidi – ve svém srdci a životě stejně jako ve své mysli. Musí zkoumat sám sebe ve světle Písem, která studuje a podřizovat se jim.

Kázání Krista

Kazateli a pastýři bylo svěřeno poselství. On je chce rozhlásit a doručit ostatním. Na to musí pamatovat, když káže. Nejde o to, aby nějak vyplnil čas nebo zabavil lidi. Je tu od toho, aby lidem něco pověděl, aby jim ohlásil, co učí Písma – kázal jim Krista. Je Kristem povolán, aby kázal.

To vše ho vnitřně spaluje. Uvědomuje si, že nemůže jinak, než kázat toto mocné evangelium milosti. Využívá tedy každé příležitosti ke kázání této slavné zvěsti v církvi i mimo ni, v čase bohoslužby i mimo něj, v rádiu, v novinách, v knihách. Kdekoliv má příležitost, tam káže Krista.

Dílo Kristovo je dílo kříže, kázání Krista tedy nutně obsahuje kázání kříže – kámen úrazu Židům a bláznovství pohanům – ale „nám, kdo jsme spaseni, je to Boží moc“ (1 K 1,18).

K tomuto dílu je každý opravdový pastýř a kazatel povolán. Tomuto úkolu se s modlitbou máme „cele odevzdávat“.

– Robert Strivens –
Předneseno na kazatelské konferenci nakladatelství Evangelical Press v Beninu, západní Afrika