S tím, jak je křesťanství v západních zemích stále více zatlačováno novopohanskou konzumní společností a klesají počty lidí jakkoliv spojených s církví, jsou stále častěji otevírány otázky, jak obnovit růst sborů, církví, jak oslovit sekulární společnost apod. Vznikají různé koncepce, které mají obnovit růst církve, zvýšit její přitažlivost pro hledajícího pana Nováka, soustředit potenciál na správné záměry či vytvořit správné mikroklima pro růst. V příručkách, které se tímto tématem zabývají, pak můžeme číst o církvi vnímavé k hledajícím, o cílevědomé církvi, o přirozeném růstu církve apod.

Růst církve a otázka spasení

Základní otázkou však zůstává, zda je růst církve ovlivnitelný lidským, resp. v dnešní době manažerským úsilím, a pokud ano, pak do jaké míry. Uvědomíme-li si, že početní růst sboru, církví a potažmo celého křesťanství závisí na obrácení jednotlivých členů, musíme tuto problematiku vidět v širší souvislosti. Otázka růstu sboru souvisí se základním problémem spasení člověka – tj. nakolik je spasení člověka dílem lidským a nakolik dílem Božím, respektive do jaké míry člověk při svém spasení s Bohem spolupracuje.

Reformační učení ať už ve větvi luterské a ještě výrazněji ve větvi kalvínské chápalo spasení člověka jako dílo vykonávané výlučně ze strany Boží, dílo, ve kterém je člověk – alespoň do okamžiku vnitřní proměny skrze působení Božího slova a Ducha svatého – čistě pasivní. Reformační učení tak odmítalo myšlenku o spolupráci člověka s Bohem na spasení (tzv. pelagianismus či semipelaginismus) a připisovalo celou slávu za spasení Bohu. Obrácení člověka je v tomto smyslu chápáno jako zázrak a stejně tak jsou považovány za zázračné či nadpřirozené jevy jako růst sboru či probuzení (obrácení mnoha lidí najednou).

Finney: probuzení lze podněcovat „prostředky“

Zhruba na přelomu 18. a 19. století dochází však v protestantském chápání spasení člověka stále více k posunu směrem k myšlence o spolupráci člověka s Bohem a s tím také dochází k posunu v chápání podstaty růstu církve a probuzení. Jedním z představitelů takového směru je otec moderního evangelikalismu, Charles Grandison Finney (1792-1875). Není zde prostor zabývat se hlouběji jeho teologií, avšak velmi obecně se dá říct, že kladl na spoluúčast člověka ve spasení přinejmenším stejný důraz jako v pátém století Pelagius (jehož učení bylo tehdejší církví odsouzeno jako bludařské). Ve smyslu výše uvedených souvislostí nás proto nepřekvapí jeho pohled na probuzení:

Probuzení byla kdysi považována za zázraky... Po dlouhá období se církev domnívala, že probuzení je zásah Boží moci, se kterou nemají nic do činění, a tedy zázrak, pro jehož vykonání nemají o nic více síly než pro vyvolání hromu či bouře s prudkým lijákem nebo zemětřesení. Je tomu teprve několik let, kdy duchovní věří, že probuzení je nutné podněcovat pomocí prostředků zvláště určených a přizpůsobených tomuto cíli.1)

Zatímco předchozí generace duchovních jako Edwards, Whitefield a mnoho dalších hlásaly s modlitbou Boží slovo a čekaly na Boží působení v srdcích posluchačů, generace Finneye a jeho následovníků začala používat k podněcování probuzení „nové prostředky“. Jedním z nich bylo používání tzv. „míst pro oslovené“, tedy místa v přední části kostela nebo sálu, na která měli usednout lidé, jež byli oslovení zvěstí kazatele („vyjití dopředu na výzvu“). Nechci zde hodnotit, zda toto byl správný počin či nikoliv, chci pouze poukázat, že zavedení „nových prostředků“ k podněcování probuzení bylo spojeno s určitým teologickým názorem. Zajímavé může být zjištění, že Finneyův současník Charles Spurgeon, kníže kazatelů, označil Finneye právě kvůli jeho teologii za „vlka v rouše beránčím“. 2)

Důsledky Finneyova přístupu v dnešní době

Mnoho času uplynulo od dob Charlese Fineye a evangelikální křesťanství změnilo v mnohém svou tvář. Neblahé dědictví však přetrvává: snaha různými „novými prostředky“ podněcovat růst církve, sboru, vyvolat probuzení. V dnešní době k tomuto účelu bývají často používány manažerské přístupy, které se osvědčily při vedení firem a korporací. Tyto přístupy jsou „zduchovněny“, oblečeny do biblických veršů a textů a předkládány pak jako osvědčené návody, které povedou k růstu církve.

V žádném případě nechci tvrdit, že sborový život má být chaotický, že si nemáme všímat každodenních potřeb členů sborů, že sbor nemá mít své vedení a dále něco, čemu se moderně říká „vize“. Také nechci říct, že nemáme hledat nějakou zpětnou vazbu zkoumáním, zda to, co děláme, přináší nějaké ovoce (byť ne ihned) a zda účelně vynakládáme svěřené prostředky. Ale to je něco zcela jiného, než když „manažerskými“ přístupy chceme nastartovat růst sborů či církví, tedy jevy, u nichž se nutně předpokládá obrácení nových lidí ke Kristu.

Přístup Christiana Schwarze

V evropských zemích, zvláště v prostředí, kde se vyskytují bývalé státní církve, se těší určité popularitě přístup vypracovaný Christianem Schwarzem. Jeho metoda se jmenuje Natural Church Develepoment, tedy Přirozený růst (vývoj) sboru. Schwarz představuje základní principy své metody v knize „Přirozený růst církve“, která byla přeložena do češtiny, a v současné době je ve slovenštině dostupná kniha „Vyfarbi si svoj svet s prirodzeným rastom cirkvi“. Cílem tohoto článku není provádět podrobnou analýzu Schwarzovy metody. Nechci zde hodnotit, zda kritéria, která volí k hodnocení zdraví života sboru, jsou ta správná. Nechci se ani zabývat způsobem výběru vzorku hodnocených sborů, sběrem dat a jejich interpretací. Ve všech těchto oblastech existuje spousta otazníků, na které poukazují lidé, kteří tento přístup důkladně studovali. 3)

To, co na první pohled překvapí čtenáře, který je odchován Písmem, je programová nepřítomnost učení (křesťanské nauky, doktríny) v jeho knihách. Schwarz tuto oblast ve své metodologii nehodnotí a dokonce deklaruje, že pro něj ani není důležitá:

„Křesťanská doktrína – na rozdíl od osoby Ježíše Krista – je proměnlivá a musí se měnit s časem, pokud má naplnit svůj úkol, tedy sloužit ke zvěstování evangelia v rozdílných historických a geografických podmínkách. Žádná doktrína, dokonce ani žádná proslulá vyznání víry si nemohou nárokovat autentickou platnost ve formě jejich tvrzení v tom smyslu, že by byla historicky platná bez závislosti na čase. Teologické definice – dokonce tak úctyhodné jako koncepce Trojice nebo učení o dvou přirozenostech (Ježíše Krista – tj. jeho pravém božství a člověčenství – pozn. překl.) není nutné chránit jako nějaký magický odkaz. Spíše se musíme trvale ptát, zda prokazatelně naplňují svůj účel, jímž je osvětlování podstaty biblického zjevení a nikoliv jeho zatemňování. Tvrzení, které je nápomocné v jednom historickém kontextu, může mít rozhodně opačný účinek v jiném prostředí... každé učení musí být posuzováno pomocí kritéria, zda ve svém kontextu má stimulující účinek na růst církve jako organismu... Naše teologická tvrzení musí být užitečná pro růst církve ve specifických podmínkách – nic více, nic méně.“4)

Růst církve bez vazby na učení?

Pro Schwarze tedy není vůbec podstatné to, čemu lidé věří. Podstatný je růst, růst je vše, oč tady jde. Při takovém přístupu se ale může stát, že se velmi dobrému růstu mohou těšit skupiny křesťanů vyznávající učení a názory, které církev historicky odmítla jako nesprávné či dokonce bludařské. To, co kdysi bylo považováno za sektu, jejíž „učení se bude šířit jako rakovina“ (2 Tm 2,17) může být při použití Schwarzovy metodologie považováno za „zdravou“ a „rostoucí“ církev.

Těchto několik myšlenek ukazuje, kam se můžeme dostat, když opustíme jeden ze základních principů růstu, se kterým byla církev už od dob Nového zákona spojena, totiž vazba k Božímu slovu a apoštolskému učení. A tak, i když pro vnitřní chod sboru můžeme použít různé pomůcky, nastartovat růst sboru či církve bez působení Ducha svatého, který vane, kam chce, bez zvěstování Božího slova v Boží moci a síle, bez správného učení a bez Boží milosti prostě nesvedeme. A to proto, že skutečný růst církve není růstem přirozeným, ale zázračným, který se nedá ošálit žádnými manažerskými přístupy a metodami.

  

1) Charles G. Finney, Lectures on Revival (Leavitt, Lord & Co., 1835), 17f.

2) Charles Spurgeon, Wolf in Sheep's Clothing, How Charles Finney's Theology Ravaged the Evangelical Movement. http://www.spurgeon.org/~phil/articles/finney.htm

3) John Ellas and Flavil Yeakley, review of Natural Church Development, by Christian A. Schwarz, Journal of the American Society for Church Growth 10 (Spring 1999), 83-92.

4) Christian A. Schwarz, Paradigm Shift in the Church: How Natural Church Development Can Transform Theological Thinking (Carol Stream, IL: Church Smart Resources, 1999), 109-111.