Dostali jsme otázku od čtenáře z Rakouska. Ptá se na vedení Duchem svatým a jeho vztah k reformované doktríně Sola Scriptura.

Je to dobrá a důležitá otázka. Zdá se, že je v dnešní době čím dál častější. Tato oblast je sama o sobě celistvá, ale vztahuje se (nejméně) ke dvěma aspektům reformovaného pohledu Písma, které bychom měli zdůraznit. Má hluboké teologické a apologetické uplatnění.

Začněme odpovídat tím, že nahlédneme do 1. kapitoly, 6. oddílu Westminsterského vyznání víry:

Celý Boží záměr ohledně všech věcí nezbytných pro Jeho vlastní slávu, spásu člověka, víru a život je jednak jasně zaznamenán v Písmu a jednak ho lze odvodit z Písma prostřednictvím dobrých a nevyhnutelných následků. K Písmu nelze v žádné době nic přidat, nehledě na to, zda jde o nová zjevení Ducha nebo tradice člověka. Přesto však potvrzujeme, že vnitřní osvícení Duchem Božím je nutné ke spásnému porozumění věcí, které jsou ve Slovu zjeveny... (Texty, které toto potvrzují, jsou 2 Tm 3,15–17; Ga 1,8–9; 2. Te 2,2; J 6,45; 1 Ko 2,9–12.)

Výše uvedený odstavec z Vyznání popisuje to, čemu říkáme dostatečnost Písma. Dostatečnost lze považovat za podkategorii naší doktríny Sola Scriptura. Pokud je jedině Písmo naším základem, potom tato jeho „jedinost“ znamená, že Písmo samo je pro církev dostatečné od doby Kristova pobývání na zemi napříč všemi dobami. Jak Vyznání uvádí, dostatečnost Písma se týká „celého Božího záměru ohledně všech věcí nezbytných pro Jeho vlastní slávu, spásu člověka, víru a život“. Jinými slovy, v Písmu máme všechno, co potřebujeme, abychom mohli vzdát Bohu slávu vším, v co věříme (víra), a vším, co děláme (život).

Když však vyznáváme tuto dostatečnost, musí nám být jasné, že se vztahuje na to, co Bůh řekl. Jinými slovy, abychom to vyjádřili negativním způsobem: Netvrdíme, že Písmo je všechno, co potřebujeme ke spasení, víře a životu. Potřebujeme završené Kristovo dílo, potřebujeme službu Ducha svatého, aby nás sjednocoval v Kristu a vztahoval na nás spasení. Potřebujeme se konfrontovat se slovem a sborem atd.

Dostatečnost Písma, jakožto součást Sola Scriptura, nám však dává záruku, že Bůh řekl vše, co bylo potřeba říct, aby Mu církev vším přinášela slávu, dokud Kristus znovu nepřijde. (Protože v tom čase nastane ve skutečnosti nové zjevení!) Jak to vyjádřil autor písně: „Všechno už ti řekl. Co bys chtěl ještě slyšet?"

To je částečně téma textu Židům 1,1–2. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase – což zahrnuje „čas“, ve kterém teď žijeme, dokud se Kristus nevrátí – k nám promluvil ve svém Synu.“ Jakmile Bůh mluví skrze Syna, přichází vrchol spasení Jeho lidu, který jde ruku v ruce s vrcholem Jeho promlouvání k církvi. Kristus promluvil, dokončil svůj úkol a nyní sedí po pravici Vznešenosti na výsostech, zatímco je pro Něj stavěna podnož, podnož z jeho nepřátel, kteří jsou Jím a pro Něho přemáháni.

Dalším aspektem Sola Scriptura, který zde musí být zdůrazněn, je autorita Písma. Měli bychom pochopit a zdůraznit, že autorita slova od Boha může, a musí být dávána do souvislosti s tím, co řekl ve svém slově – Bibli. Je proto nepřístojné, a to ani nemluvím o tom, že je to nebezpečné a klamné, když někdo prohlásí, že jako jednotlivec obdržel Boží slovo. Pokud by tomu tak bylo, pak by se toto slovo vyznačovalo celou autoritou samotného Boha a svou podstatou by podrylo, rozvrátilo a odporovalo biblickému tvrzení o dostatečnosti a autoritě Písma. Uveďme příklad služebníka, jenž stojí před shromážděním a říká: „Toto praví Hospodin,“ a pak pokračuje slovy, která nejsou obsažená ve svatém Božím slově. Takový člověk nejenže pošlapává před sborem Písmo jakožto Boží slovo, ale v podstatě vede své shromáždění na scestí a doslova ho odvádí od autority Písma ke své vlastní. To se nesmí služebníku evangelia nikdy stát. Je to jen forma nezávislosti zahalená do náboženského hávu.

Rádi bychom nyní povzbudili čtenáře, aby vzali do ruky spis Johna Murraye a přečetli si ho. Ve svém krátkém pojednání „Vedení Duchem svatým“ Murray nastiňuje některé problémy teologické a ty, které zasahují církev, takové, které vznikají, když křesťané tvrdí, že mají „zvláštní slovo“ od Pána. Budu citovat některá jeho slova.

Po ujištění, že Duch svatý mluví jen prostřednictvím Písma, Murray poznamenává:

... mohlo by nás uvést v omyl, kdybychom si mysleli, že zatímco Duch svatý nám nedává zvláštní zjevení ve formě slova, vidění nebo snů, přesto nám může dávat a dává některé přímé pocity a dojmy nebo přesvědčení, které považujeme za znamení Ducha svatého pro nás osobně, pomocí nichž nám v určitých situacích dává poznat svůj názor nebo vůli… Takové zkušenosti nás vedou k závěru, že Duch svatý s námi komunikuje zvláštním a přímým způsobem, ať už v podobě pocitů, dojmů nebo přesvědčení – komunikuje s námi, naznačuje či nás směřuje prostředky, jež nebyly Bohem k tomuto účelu zvoleny. V konečném důsledku je tato myšlenka nebo představa o vedení Duchem svatým ve stejné kategorii jako přímá nebo zvláštní zjevení, a to z toho důvodu, že pokud věříme, že zkušenost, kterou máme, je přímým a zvláštním projevem Boží vůle pro nás osobně, pak je jen malý rozdíl v tom, zda dojde k tomuto projevu v podobě dojmu, pocitu či přesvědčení anebo v podobě verbální komunikace. Hlavním problémem je náš způsob myšlení, kdy se domníváme, že nás Duch svatý vede prostřednictvím přímého působení a přímých znamení. V otázce vedení oddělujeme působení Ducha od různých faktorů, které by správně měly být považovány za prostředky určené k našemu vedení. Především oddělujeme jednání Ducha od neomylného a dostatečného manuálu, který nám poskytl.

Snad nám některé praktické příklady pomohou se v naší otázce lépe orientovat. Když jsem byl teenager, nebylo v mém životě nic – věřte mi, nic – co by snad alespoň naznačovalo mé směřování k víře. Důvodem bylo, že jsem byl pohan. V jednom okamžiku, přesně si pamatuji tu chvíli, jsem se rozhodl, že si koupím Bibli. Nikdo mě nenavedl, abych si ji koupil. Neslyšel jsem žádný „tichý, slabý hlas“, který by mě k tomu nabádal. Nešel jsem toho dne do školy, aby mě žádný z mých spolužáků neviděl, jak vstupuji do místního křesťanského knihkupectví. Vešel jsem dovnitř a požádal o nejlevnější vydání Bible. Starší milá dáma mě dovedla k brožovanému vydání King James Bible, kterou jsem si zakoupil za 4,95 dolarů (plus DPH samozřejmě). Vzal jsem si Bibli domů, dobře ji schoval a kdykoliv se mi naskytla příležitost, četl jsem si v ní. O několik měsíců později jsem poprvé, pokud si dobře pamatuji, slyšel dobrou zprávu – evangelium. Vše, co jsem vyslechl, dalo smysl všemu, co jsem přečetl. Byl jsem křesťan.

Byl to Pán, kdo ke mně promluvil, abych si šel koupit Bibli, abych, až konečně uslyším evangelium, poznal, co ve mně vykonal? Ne. Byla to Boží milostivá prozřetelnost (která působí skrze toho samého Ducha), kterou mě k sobě přivedl. Nemusím říkat: „Pán mi řekl,“ – částečně proto, že neřekl, ale hlavně proto, že jsem pochopil, že to, co mi Pán ve skutečnosti říkal, bylo v Bibli, kterou jsem si pořídil.

Takže co se v takových situacích vlastně děje? Znovu nám pomůže Murray:

Úkolem Ducha svatého... je osvětlit nám, co je Pánova vůle, a dodat nám ochotu a sílu poznávat ji. Musíme pochopit, že jsme předmětem tohoto osvícení a reagujeme na ně, a jak v nás Duch svatý působí činění Boží vůle, přináší nám to pocity, dojmy, přesvědčení, nutkání, zábrany, impulsivní zapálení, rozhodnutí. Osvícení a směrování Duchem svatým prostřednictvím Božího slova se pak v našem vědomí projeví těmito způsoby... Nesmíme si tedy myslet, že silný, ohromující pocit, dojem nebo přesvědčení, které v určité chvíli nejsme schopni vysvětlit sobě nebo ostatním, je nutně iracionální nebo fanaticky mystický. Jsme lidé, a k tomu omezení a ne vždy schopní vidět všechny faktory nebo úvahy v jejich vzájemných souvislostech. Součet těchto faktorů nebo úvah se může v určité situaci v našem vědomí projevit něčím, co bychom popsali jako silný pocit nebo dojem.

Duch svatý, který ve své milostivé prozřetelnosti vztahuje hloubky a bohatství naší jednoty s Kristem na svůj lid, pracuje způsobem osvícení, ne skrze domnělá nová zjevení.

Nedávno jsem mluvil s mladou ženou ze zahraničí o jejím obrácení od hinduismu ke Kristu. Své svědectví začala vyprávěním, jak se jednoho rána probudila se silným a neklamným přesvědčením své vlastní úplné hříšnosti. Věděla, že s tím musí něco udělat. Pán k ní promluvil ve snu. Pak pokračovala vysvětlením, že když to řekla rodičům, povzbudili ji, aby byla lepší hinduistkou. Po čase jí bylo jasné, že to nepomůže vyřešit její problém s hříchem. Rodiče jí tedy pobídli, aby se věnovala islámu, což po nějakou dobu dělala, avšak s nulovým výsledkem. Jednou večer šla se svou kamarádkou na setkání s přáteli a „náhodou“ se zde potkala s křesťanským misionářem, který jí vysvětlil evangelium. V té chvíli věděla, že našla to, co hledala od toho strašného rána.

Sen, který měla, nemohl být nic jiného než práce Ducha – osvícení, které dalo smysl všemu, co až do této chvíle poznala – že před svatým Bohem je hříšná (viz Římanům 1,32) – a ten samý Duch, který v ní pracoval, ji přivedl ke křesťanskému misionáři. Službou Ducha je oslavit Krista (Jan 16,14) a jedním ze způsobů, jakým to dělá, je, že odhaluje světu hřích, spravedlnost a soud (Jan 16,8–11). Boží Duch působí tam, kde si přeje působit, a přichází obzvláště k těm, které Otec vyvolil a za které Syn zemřel. Usvědčuje je z jejich hříchu a bezcennosti před Jeho tváří a připomíná soud, který přijde, pokud nebude hřích odstraněn a Boží hněv usmířen.

Ještě uvedu jeden příklad, abych ilustroval negativní dopady domněnky, že Bůh nám dává nová zjevení. Jeden pastor mi vyprávěl o ženě, která přišla do jeho studovny a oznámila mu, že jí Pán řekl, aby se rozvedla se svým manželem. Co má pastor v takové situaci říct? Bylo jasné, že v tomto případě neexistoval k rozvodu žádný biblický důvod. Musí být s jemností a pastoračním zájmem řečeno, že za takových okolností nelze toto „slovo“ připsat Pánu. Takový druh „zjevení“ může v křesťanech a sborech způsobit spoušť.

Představte si, že říkáte někomu nevěřícímu o Kristu a ujišťujete ho o absolutní autoritě Božího slova. Duch svatý ho usvědčí, a tak spolu začnete studovat slovo. Poté přivedete tohoto nově obráceného do sboru a někdo z bratrů vstane a oznámí: „Tak ke mně promluvil Pán: Je povinností vás všech, kdo jste zde, dávat ve prospěch našeho sboru každý měsíc polovinu ze svého příjmu.“ (Přál bych si, aby to byl nereálný a vymyšlený příklad, ale není.) Co na to řeknete svému nově obrácenému příteli?

Nebo takto: Váš přítel se snaží rozhodnout, zda se má oženit se ženou, se kterou chodí. Jde tedy za pastorem. Pastor mu oznámí, že se za to modlil a Pán mu řekl, aby si tu ženu vzal. Co vy na to?

Jakmile je dostatečnost Písma takto zpochybněna, ať už byl úmysl jakkoliv dobrý, potom neexistuje způsob, jak se důsledně držet jeho absolutní autority a dostatečnosti. Za takových okolností se postavení Písma jen velmi málo liší od jeho postavení v římskokatolické církvi – na jedné straně autorita Písma a na druhé straně autorita … (zde vložte osobu se „slovem poznání“). Stejně jako v římskokatolické církvi, i v tomto případě tak dlouho ukapává z kohoutku na dostatečnost a autoritu Písma, až dojde k jejich naprostému zničení.

Nejlepším způsobem, jak uzavřít tento krátký článek, je citace důležitých slov Johna Owena (přečtení celého svazku by vám ohledně této otázky přineslo mnoho dobrého):

Od uzavření kánonu Písma nemá církev potřebu nových výjimečných zjevení. Ve skutečnosti žije z vnitřního milostivého působení Ducha, které nám umožňuje rozumět, věřit a poslouchat dokonalé, úplné a již uskutečněné zjevení Boží vůle, a nepotřebuje ani nevyužívá nová zjevení. Předpokládat taková zjevení nebo jejich nezbytnost nejenže zpochybňuje dokonalost Písma, ale uvádí nás do nejistoty, zdali víme vše potřebné pro svou spásu, zdali známe všechny své povinnosti nebo kdy je máme vykonávat. Bylo by totiž naší povinností žít celý život v očekávání nových zjevení, což by nepřinášelo pokoj, ujištění ani útěchu.