Velikým omylem místních sborů v dnešní době je výplod konzumního myšlení, který má za to, že „církev“ by měla mít každému co nabídnout. Děti by měly mít své vlastní skupiny, svobodní své a až vyrostete, můžete se přidat ke specializovaným skupinám jako například „samoživitelé, co rádi lezou po horách.“

Ve sboru Grace Fellowship jsme proti takovému způsobu myšlení, protože nevěříme, že odpovídá Pánovu učení o církvi.

Staré rčení: „Církev jsou lidé, ne budova“ platí. Je to skupina lidí s obrovskými odlišnostmi, liší se etnickým původem, ekonomickým postavením a vzděláním. Pán přirovnává tuto rozličnost k lidskému tělu – palec se v mnohém liší od oka, přesto jsou obě části k řádnému fungování lidského těla potřebné. Stejně tak různí lidé, které Ježíš činí částí svého Těla, slouží různým účelům a mají odlišné role. V místním sboru se projevuje veliká pravda platná v obecné církvi, že „ač je nás mnoho, jsme jedno“ (Řím 12,5).

Nic nenamítáme proti službě, jež odpovídá věku a zkušenostem. Sedmiletá holčička se neučí stejným způsobem nebo stejnou rychlostí jako typická 37letá matka čtyř dětí. Odmítáme však posun směrem k současným praktikám, kdy se veškerá služba odehrává v rámci těchto izolovaných skupin na úkor hlavní služby pro celý sbor.

Věříme, že sedmiletá holčička potřebuje znát 37letou matku a 92letého starého mládence a potřebuje, aby i oni znali ji. Přílišné rozdělování sboru takové vztahy ničí a dokonce významně zvyšuje možnost, že členové sboru začnou smýšlet velmi sobecky.

Ačkoliv je pravda, že 42letá rozvedená samoživitelka velmi lehce naváže vztahy se členy ve stejné životní situaci, není to věc, která ji určuje jako člověka.

Pokud je znovuzrozená, je novým stvořením v Ježíši, oddělena ke „konání dobrých skutků, které nám Bůh připravil“. Připojila se k nové rodině (sboru) a má zodpovědnost za všechny její členy. Jako věřící musí zemřít sama sobě a na prvním místě sloužit ostatním, tedy činit jim to, co by si přála, aby oni činili jí, zůstat morálně čistá a přímá a růst v milosti a poznání Ježíše Krista.

Pokud je jejím jediným zájmem setkávat se s ostatními ve stejné situaci, uklouzla po kluzkém svahu sebezájmu. A existuje snad nepřátelštější postoj vůči životu v uctívání naplněnému nesením kříže, zapíráním sebe sama, vyvyšováním Krista, zmocňováním Duchem, vyvyšováním Boha, než je život soustředěný na sebe?

Každý křesťan zoufale potřebuje dívat se na své bratry a sestry v Kristu a ptát se: „Co mohu udělat? Jak mohu posloužit? Jak mohu ve svém životě sám sebe zmenšit a Ježíše zvětšit?“ To není „super-svaté“ křesťanství, to je normální křesťanství.

Naším cílem je udržet mnohá z našich sborových setkání tak „pro všechny“, jak jen to jde, a proto doufáme, že uvidíme, jak Duch svatý činí z místního těla takové, které lépe odráží kompaktní a jednotný obraz, jenž nám byl dán prostřednictvím Nového zákona.