Verze pro tisk

 

Definovat tuto událost jako „historickou“ je možná přehnané. Avšak to, co se stalo 19. července, je mezníkem v rámci 150 let italského evangelikalismu. Poprvé podepsalo téměř 100 % italských evangelikálních sborů a skupin (85 % z půl milionu italských protestantů) společné prohlášení k posílení svého evangelikálního závazku vůči evangeliu Ježíše Krista. Toto prohlášení poskytuje biblické normy k posouzení rostoucího ekumenického tlaku, jenž přichází ze strany římskokatolické církve, která tak šíří svou katolicitu na úkor biblické pravdy.

Nikdy předtím italští evangelikálové nedosáhli tak veliké shody a nemluvili jedním hlasem ohledně tak závažné otázky. Sbory a skupiny, které podpořily toto prohlášení, představují téměř všechny evangelikály, kteří se drží konzervativní protestantské teologie a mají silný evangelizační závazek.

Nejde o prohlášení menšiny

Itálie je jedinečné místo. Vatikán je „v“ Itálii a má na ní rozsáhlý vliv. Římskokatolická církev je už po staletí hlavní náboženskou, kulturní a politickou silou. Náboženské menšiny byly po celé věky pronásledovány. Italská reformace dala širší církvi v 16. a 17. století některé výtečné muže (včetně Petera Martyra Vermigliho, Jeroma Zanchiho a Francise Turretina), ale bylo jí zabráněno, aby v zemi zapustila kořeny. Dodnes je situace nevyvážená, neboť římskokatolická církev má obrovské výsady, zatímco ostatní náboženské skupiny jsou diskriminovány. Italští evangelikálové mají mnoho důvodů k rozhořčení. To však není podstatou nového prohlášení. Tímto dokumentem vysílají poselství, že jejich závěry nejsou výsledkem historické frustrace. Chtějí se na římský katolicismus dívat podle biblických principů. Nejde o prohlášení menšiny. Chce být pravým biblickým prohlášením.

Italští evangelikálové jsou čím dál tím zmatenější vztahem evangelikálů po celém světě k římskokatolické církvi a papeži Františkovi obzvláště. Některé závěry se zakládají na osobních dojmech, zdánlivě evangelikálním vyjadřováním papeže nebo na útržcích informací, které neberou v potaz celistvost římského katolicismu. Jde však o velkou naivitu a povrchnost. Širší evangelikální protestantská rodina potřebuje slyšet hlas svých italských spolubratrů a sester, kteří vidí římský katolicismus zevnitř a mají dlouhodobé zkušenosti při potýkání se s její plnou ideologickou a symbolickou silou.

Italští evangelikálové k současnému katolicismu

Zde je plné znění:

Po setkání u kulatého stolu za účasti Italské evangelikální aliance, Federace letničních sborů, Božích sborů v Itálii, Apoštolské církve a Letničního společenství, které se konalo 19. července 2014 v Averse  na Letniční univerzitě náboženských věd ohledně otázky „Římského katolicismu z evangelikální perspektivy“, prohlašují výše zmíněné sbory a skupiny znepokojené současnými ekumenickými snahami, které jsou organizovány národními a mezinárodními evangelikálními a pentekostálními kruhy ve spojení s římskokatolickou církví a jejich současným papežem, aniž by se tímto vyjadřovali k víře jednotlivých lidí, že věří, že se neslučuje s učením Písma, staví-li se církev do role prostředníka spásy a prezentuje-li další osoby jako prostředníky milosti, neboť Boží milost k nám přichází jen v Ježíši Kristu samotném (Ef 2,8) a bez zásahu dalších prostředníků (1Tm 2,5).

Také věří, že je neslučitelné s biblickým vyučováním, aby církev svévolně přidávala dogmata (jako například mariánská dogmata) k víře jednou provždy svěřené svatým (Ju 3; Zj 22,18).

Také věří, že se neslučuje s učením Písma, aby byl centrem církve politický stát, který je dědictvím „imperiální“ církve, od které zdědil tituly a výsady. Křesťanské církve se musejí vyhýbat napodobování „vládců tohoto věku“ a následovat příkladu Ježíše, který přišel, aby sloužil, a ne, aby mu bylo slouženo (Mk 10,42-45).

Navíc také věří, že to, co se v částech římského katolicismu jeví jako podobné evangelikální víře a duchovnosti, není samo o sobě důvodem k doufání v opravdovou změnu.

Po zvážení všech stálých teologických a etických odlišností nemohou iniciovat ani podporovat ekumenické snahy ve spojení s římskokatolickou církví.

Vyzývají všechny evangelikály na národní i mezinárodní úrovni, aby uplatňovali zdravou biblickou schopnost rozlišovat (1J 4,1), a neupadli do sjednocujících iniciativ, což je v rozporu s Písmem, a místo toho aby obnovili svůj závazek přinášet evangelium Ježíše Krista celému světu (Mt 28,18-20).

Proč není „Usmířená rozmanitost“ cestou kupředu

„Usmířená rozmanitost“ je technický pojem ekumenické teologie poprvé použitý ve 20. století luteránským teologem Oscarem Cullmannem. Čím dál více evangelikálů si myslí, že právě toto je cesta vpřed. V podstatě to znamená, že jste ochotní nesouhlasit a že přijímáte svého ekumenického partnera takového, jaký je.

Římskokatolická církev však není prostou denominací. Je to církevní stát s monarchou, politickými nároky a armádou. Nikdy se nezřekla žádného nebiblického dogmatu minulosti a disponuje veškerým aparátem ke konání „imperiálních“ praktik. Skutečně chceme říct, že souhlasíme s natolik odlišným subjektem? I když je pravda, že evangelikálové by měli zdůrazňovat jednotu s těmi, kdo věří, že jejich spása je jen skrze Krista, stále by však katolickou církev měli vést v patrnosti jako instituci, která potřebuje radikální reformaci podle Božího slova. S hříchem, se vzpourou, s „rozumováním a každou povýšeností, která se pozvedá proti poznání Boha“ (2K 10,5) neexistuje žádná „usmířená rozmanitost“. Právě naopak!

Pokud evangelikálové uplatňují přístup „usmířené rozmanitosti“ na římskokatolickou církev takovou, jaká je, přestanou být prorockým hlasem podle evangelia a stanou se součástí současné náboženské kakofonie. Bible varuje Boží lid, aby se nespolčoval s tou „nalomenou třtinovou holí. Kdokoli se o ni opře, tomu pronikne dlaní a propíchne ji“ (2Kr 18,21). Biblicky vyjádřeno, „usmířená rozmanitost“ hrubě nechápe podstatu římskokatolické církve a nedaří se jí zůstat věrnou úloze zachování jednoty v biblické pravdě a lásce.

Autor je předsedou Italské evangelikální aliance.

Z autorova blogu Vatican Files přeložila Julie Petrecká.