• Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,8-11)

Strach ze smrti vrhal svůj temný stín i do duše našeho Vykupitele a čteme, že „ve své úzkosti byl vyslyšen.“ Ukázal se Mu anděl, posiluje Ho. Snad tento nebeský posel Ho ujistil o slavném zmrtvýchvstání, jež bude zárukou Jeho lidu a o věčné radosti, kterou Svou krví získá Svému stádci. A tu v duši našeho Pána jasně zazářila naděje, a jak vidíme z těchto veršů, hleděl pln svaté důvěry do budoucnosti, neboť Jeho zrak byl stále upřen na Hospodina a radoval se z Jeho neustálé přítomnosti. Cítil, že takto podpírán, nikdy nebude zbaven Svého velkolepého životního určení a skutečně nebyl, neboť nepřestal pracovat dříve, než mohl říci: „Dokonáno jest.“ Jaká se nám tím stala milost! Ježíš je nám příkladem v této stálosti, kterou Mu dávala prostinká víra v Boží pomoc. Povinností každého věřícího je neustále si být vědom přítomnosti Hospodina.

„Hospodina stále před oči si stavím.“ Vždyť výsadou každého věřícího je důvěřovat v Hospodina jako ve svého obhájce i strážce. „Je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ Apoštol překládá tuto větu následovně: „Viděl jsem Pána stále před sebou“ (Sk 2,25). Oko Ježíšovy víry dovedlo tak jasně postřehnout nepřetržité trvání Boží pomoci, kterou Otec skýtal trpícímu Synu, že ani v nejmenším nedal se odvrátit od úmyslu vykoupit lidi. Předvídal, že skrze Boží moc po Své pravici probije se všemi těmi, kteří povstávali proti Němu, a na tuto moc pevně spolehl. Viděl jasně, že musí zemřít, neboť hovoří o Svém odpočívajícím těle a o Své duši v sídle duchů. Měl jasně před očima smrt, a přece nemluví o porušení. Ba, tak oddané bylo Jeho spolehnutí se na Boha, že zpíval nad hrobem a radoval se při pohledu na smrt. Věděl, že návštěva Jeho duše v pekle, v tomto neviditelném světě duchů, bude velmi krátká, a že Jeho tělo po kratičkém čase opustí hrob, neporušeno tímto pobytem. Toto Ho nutí zpívat: „Proto se mé srdce raduje“ a nutilo jazyk i celou Jeho bytost, radovat se v Bohu, síle Jeho spasení. Ach, mít takovou svatou víru v době utrpení a smrti! To je dílo víry! Ona nejen působí pokoj, který převyšuje všelijaký rozum lidský, ale plní srdce takovou radostí, že jazyk, jako varhany hudebníka, zní jásavým chvalozpěvem. Víra v nás vzbuzuje tuto živou radost a daří nás pokojem při smrti. „V bezpečí přebývá i mé tělo.“

Pán Ježíš nezklamal ve Svém doufání. Když pravil: „Neboť v moci podsvětí mě neponecháš“, prohlašoval tím, že Jeho Otec je věrný a tato věrnost byla dokázána v jitru vzkříšení. Ježíš nebyl zanechán mezi těmi, kteří odešli a opustili svět. Věřil ve vzkříšení a také je třetího dne obdržel. Jeho tělo vstalo k slavnému životu, jak s radostnou důvěrou tvrdil tady na zemi, když pravil: „Nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ Jeho tělo mohlo sestoupit do vnějšího vězení hrobu, ale nemohlo vstoupit do vnitřního žaláře porušení. Ten, kdo duší i tělem byl Božím „Jediným svatým“, byl zproštěn trestu věčné smrti a ona Ho nemohla udržet. Toto je vznešené povzbuzení i pro všechny věřící. Musí zemřít, ale vstanou, a i když uvidí porušení, přece povstanou k věčnému životu. Kristovo zmrtvýchvstání je závdavkem, zárukou i symbolem zmrtvýchvstání veškerého lidu. Nechť tedy jdou do hrobu jako na lůžko a nechť jejich tělo odpočívá mezi hroudami jako v poduškách. Zle však bude tomu, kdo, až ho přepadne smrt jako Pelištejci, shledá jako Saul, že Bůh ho opustil. Blažen je ten, kdo má Pána po pravici, neboť se nemusí obávat zlého, ale smí očekávat věčnou blaženost.

 „Stezku života mi dáváš poznat.“ Tato cesta byla nejprve ukázána Pánu Ježíši, neboť On byl první zplozený z hrobu, prvorozený všeho stvoření. On první otevřel nám tuto cestu Svým vlastním tělem a kráčel po ní jako předchůdce vykoupených. Jeho duši blažilo pomyšlení na to, že je cestou života pro Svůj lid. „Vrcholem radosti je být s tebou.“ Kristus, vstav z mrtvých, vstoupil do slávy, aby neustále dlel v Boží blízkosti, kde je navěky plnost radosti. Předzvěst tohoto Ho pobízela kupředu v Jeho slavné, ač bolestné, práci. Dovést vyvolené do věčné blaženosti bylo svatou ctižádostí, jíž byl nadchnut, a ona to byla, která Ho provedla mořem krve. Ach, Bože, až zmizí radost tohoto světa, i my budeme moci navždy dlít s Ježíšem po „tvé pravici“, kde je „neskonalé blaho.“ Zatím smíme mít závdavek tohoto utěšení v tom, že okoušíme tady na zemi Jeho lásku. Poznámka, kterou Trapp podává k tomuto nebesky krásnému verši, jímž je uzavřen tento Žalm, je jako líbezné chutné sousto, které slouží k rozjímání a jež je předtuchou našeho dědictví. Praví totiž: „Je tu řečeno tolik, kolik jen možno, a přece slova jsou příliš chabá k vysvětlení. Vždyť nebeská radost a blaženost je kvalitní, vydatný a plný proud, z něhož lze pít bez konce, aniž by těm, kdo z něho pijí, bylo v tom bráněno. Věrnost Boží pravice je stálejší než vše ostatní a nikdo nás z ní nemůže vytrhnout. Tam je neustálá blaženost bez přestání. Nikdo nám ji nezcizí a potrvá navěky. Nebeská radost je bez míry, ničím nepokažená a nekonečná.“

Z Davidovy klenotnice přeložila Bohumila Hejzlarová.