Verze pro tisk

(členské shromáždění, výroční sborové shromáždění, pracovní schůzka sboru)

Pracovní shromáždění by nemělo být méně duchovní záležitostí, než je modlitební setkání nebo večeře Páně. Duchovní atmosféra při nich ale často chybí, protože shromáždění je buď vedeno upjatě, podle přesně schválených postupů, nebo není vedeno v kontextu modlitby či uctívání a účastníci si vědomě nepřipomínají, že zde vládne Ježíš Kristus. Příčinou je špatný způsob, jakým se vede diskuze. Členové někdy mluví bez poddanosti a lásky, jejich cílem je získat navrch, místo toho, aby se hledala vůle Páně. Celý sbor včetně vedoucích nutně potřebuje modlitbu, lásku a poddanost. Ve vyznání víry našeho sboru máme napsáno:

 

„Sbory si samy určují, jak budou postupovat při setkáních, jako jsou pracovní shromáždění. Členové se takto scházejí, aby vyvýšili našeho Pána Ježíše Krista a vyhlašovali, že je vládcem církve. Na pracovním shromáždění sbor usiluje o odkrytí Boží vůle ohledně svých záležitostí skrze modlitbu a podřízení se Božímu slovu a modlí se za moc a vytrvalost k vykonání této vůle.“

Tento přístup k pracovnímu shromáždění vyžaduje spojení efektivity s duchovní citlivostí prostoupenou láskou a modlitbou.

Starší, který se věnuje kázání na plný úvazek, není nezbytně tou nejlepší osobou k vedení pracovního shromáždění. Velmi často je pro takový úkol nezpůsobilý a těžko se shromážděním protlouká, což v důsledku mate celý sbor, přitom by si možná někdo z přítomných vedl daleko lépe. Tvoří-li staršovstvo více mužů, neznamená to, že se starší musí řídit rozpisem služeb pro vedení bohoslužby, a už vůbec to neplatí v případě pracovního shromáždění sboru. Snahou sboru by mělo být, aby setkání vedli ti nejvhodnější lidé. V případě pracovního shromáždění vůbec nemusí být nejvhodnější osobou starší, ale duchovně dospělý křesťan s náležitým darem. Tím nebudou starší připraveni o možnost dohlížet, naopak, budou ve shromáždění přítomni a v případě nutnosti podají pomocnou ruku. To nevylučuje potřebu povzbuzovat a příležitostně využívat bratry, kteří teprve hledají své obdarování, ani potřebu je vést, cvičit a objevovat u nich ještě skryté duchovní dary. Cílení na nejlepšího musí zahrnovat určitou pružnost – není nic horšího než se tvrdohlavě upnout na jednoho člověka nebo na rozpis, což by mohlo zapříčinit, že shromáždění na ožehavé či důležité téma nakonec povede člověk, který se pro takovou službu vůbec nehodí.

Není nutné ani žádoucí, aby každý bod programu uváděla jedna osoba. Osoba zodpovědná za určitou práci, o které je podáváno hlášení nebo se o ní diskutuje, je téměř vždy tou nejlepší osobou, která by měla při shromáždění záležitost otevřít.

Program pracovního shromáždění by měli určovat starší. Témata k diskuzi by se měla týkat duchovního růstu celého sboru. Stojí za to se zamyslet nad konkrétními důvody, pro které se scházely novozákonní místní sbory, a projít si příslušné citace zaznamenané ve Vyznání víry (s. 87–88).

  • Náhrada za apoštola (Sk 1,15–26)
  • Čekání na Pána (Sk 2,1)
  • Oddělení mužů ke zvláštnímu úkolu (Sk 6,2–6)
  • Mezisborová výpomoc (Sk 11,22)
  • Služba Slovem (Sk 13,1)
  • Vyslání misionářů (Sk 13,2–3)
  • Vyprávění o Božích mocných činech (Sk 14,27)
  • Obrana a potvrzování evangelia (Sk 15,1–29)
  • Přijetí zpráv od bratrů (Sk 15,30–31)
  • Káznění provinilců (1K 5,1-5; Mt 18,15–20)
  • Poznámky k Večeři Páně (1K 11,17–34)
  • Používání duchovních darů (1K 14,26)
  • Nakládání s peněžními dary (2K 8,19)
  • Předčítání Slova (Ko 4,16; 1Te 5,27)

Výše uvedené oddíly svědčí o tom, že pracovní shromáždění jsou oprávněná a v Písmu vyžadovaná. Písmo dokonce nabízí množství pokynů k vedení sborových setkání. Je zjevné, že by se měl sejít celý sbor a každý by měl udělat všechno proto, aby se mohl zúčastnit. Bude užitečné, když budeme nyní rozlišovat mezi setkáními řešícími praktické problémy a těmi, které jsou svolávány kvůli duchovním záležitostem, i když mezi nimi po duchovní stránce není žádný zásadní rozdíl. Jakýkoliv typ shromáždění by měl být vždy zaměřený na Krista a duchovní růst sboru. Modlitby a uctívání musí být součástí každého z nich. Vzhledem k tomu, že probírané záležitosti mají věčný dosah, je dobré si připomínat Pánův trvalý slib, že na místě, kde se sejde jeho církev v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Obranu pravdy, řád uctívání, ustanovení starších a diákonů, vysílání misionářů, evangelizační záležitosti, projekty a káznění členů by měl mít na mysli celý sbor. Rutinní záležitosti, jako je správa majetku (finance, péče o budovy atd.), by měli řešit diákoni. Není třeba předkládat sboru detailní výčet těchto věcí ani není třeba, aby o nich sbor rozhodoval. Nicméně, zprávy o majetku by měly být předkládány pravidelně, aby bylo vidět, že vše je konáno čestně nejen před Bohem, ale také před lidmi (Mt 18,20; Sk 13,3; 2K 8,21).

Už jsme zdůraznili, že ke správnému rozhodování není nutné zjistit názor většiny, ale rozpoznat Pánovu vůli. Písmo je autoritou a povinností starších je zajistit, aby se sbor této autoritě podřizoval. Pokud probírané záležitosti nelze rozhodnout poukázáním na konkrétní verše, bude třeba, aby starší vysvětlili příslušné biblické principy a ukázali, jak tyto principy aplikovat na příslušnou situaci.

Některé sbory dají přednost systému hlasování, aby se dobraly závěru. Výhodou hlasování je, že lidé znají tento způsob z jiných oblastí života. Je to způsob rozhodování běžný v naší společnosti. Mohli bychom tvrdit, že Písmo se k této záležitosti nestaví jednostranně a lze ho přizpůsobit normálním zvykům jakékoliv kultury.

Nemám v úmyslu tento způsob úplně zavrhnout, ale myslím si, že se musíme ptát, proč Pán ve své prozřetelnosti ustanovil první sbory v období dějin, kdy systém hlasování neexistoval. Věřím, že pro to měl dobré důvody. Zkušenost nás učí, že když se hlasuje, vede to často k tomu, že menšina se ve své opozici utvrdí nebo to v ní přinejmenším vyvolá pocity křivdy a prohry. Nastane názorové rozdělení, protože menšina může opravdu věřit, že odhlasované rozhodnutí nectí Pána a poškozuje sbor. Vedení se potom může bát, aby tuto menšinu neurazilo, a rozhodnutím se nebude řídit. Výsledkem bude, že sbor nepovede Pán skrze starší, ale roztrpčená, i když vlivná menšina. Na druhé straně je zřejmé, že většina nemá vždy pravdu.

Musíme brát vážně skutečnost, že Duch svatý může vést sbor k jednotě mysli i srdce (Sk 4,32; Fp 2,2). To vyžaduje, aby se členové i vedení poddali Duchu a jeden druhému. Hlasování někdy nahrazuje opravdovou duchovnost a připodobňování se Kristu v celém sboru. Takové duchovnosti je třeba, pokud mají starší trpělivě vést sbor ke společnému smýšlení. Může se to zdát jako nemožné, ale tam, kde o to usilují, to má obrovský vliv na celý život sboru.

Lze informovat o některých záležitostech, dát příležitost k dotazům a dobrat se obecného souhlasu, aniž by muselo dojít k formálním postupům nebo formálnímu hlasování. Dobrý předsedající vycítí znepokojení ve sboru a odhalí jeho důvody. Problém může být vyřešen ihned flexibilním přístupem, ale pokud jde o závažné pochybnosti, starší musí být připraveni rozhodnutí odložit. To jim poskytne čas k dalšímu přemýšlení, diskuzi a modlitbě s těmi, kdo se tímto problémem trápí.

Popsaný postup se může zdát únavný a časově náročný, ale za běžných okolností je tím nejlepším. Příležitostně dojde k situacím, ve kterých starší musí učinit rozhodnutí a jednat rychle ještě předtím, než mohou věc prokonzultovat se sborem na pracovním shromáždění. Nepouštíte se do konzultace, když vidíte slepého, který má namířeno na skalní útes! Pokud je třeba udělat okamžitá rozhodnutí, šťastní jsou ti starší, kteří mohou spoléhat na lásku a pochopení sboru, i kdyby se při zpětném pohledu jejich činy ukázaly jako nesprávné. Avšak existuje jen málo záležitostí tak urgentních, že je třeba činit okamžitá rozhodnutí a ihned jednat.

Někdy hrozí nebezpečí, že při probírání velmi důležité věci starší sami dojdou k závěru, předloží jej sboru a budou očekávat, že členové přijmou jejich doporučení. Říkám nebezpečí, protože u členů sboru to vyvolá dojem, že k tomu nemohli nic říct, a taková stížnost bude mít své opodstatnění. Lépe by bylo upozornit členy, že starší se chystají prodiskutovat jistou záležitost, řekněme „Kam náš sbor směřuje?“ nebo „Měli bychom příští rok uspořádat evangelizační misii?“ Potom budou členové sboru požádáni, aby zvážili jisté konkrétní úseky Písma nebo praktické otázky, a bude jim dána možnost svobodně přicházet s názory a myšlenkami ještě předtím, než budou starší probírat tuto otázku do hloubky. Sbor tak bude zapojen do celé věci od samého počátku a vedoucí budou moci těžit ze všeho, co k tomu jejich členové řeknou.

Z dlouhodobého pohledu má tento postup výhodu i v tom, že šetří čas. Starší se musí vážně zabývat vším, co bude řečeno. Jistě, starší by měli mít svobodu pozvat ke své diskuzi kteréhokoliv člena, obzvláště v případě, kdy je takový člen specialistou v diskutované záležitosti nebo má silné přesvědčení založené na zkušenosti. A nejen to, měli bychom být vděční, že Pán někdy udílí světlo těm nejméně pravděpodobným členům, což by mělo starší udržovat v pokoře. Starší si zaslouží důvěru sboru jen tehdy, když členové vidí, že je berou vážně. To mohou starší prokázat způsobem, jakým přednesou své závěry na shromáždění: „Zvažovali jsme tento návrh dlouhou dobu a z těchto důvodu si myslíme, že je to (nebo není) dobrý nápad.“ Musí být také stále ochotní trpělivě a s modlitbou přemýšlet o svých návrzích ve světle diskuze. Další z výhod „nehlasování“ je, že jeden člen s dobrým argumentem nebo dobrým nápadem může starší vést k tomu, aby přehodnotili a možná upravili svá doporučení.

Zbytečně se obáváme střetu názorů při shromážděních a starší mají tendenci postupovat tak, aby se mu za každou cenu vyhnuli. Ta cena však může být příliš vysoká, protože vyjadřování různých pohledů na věc je jedním z prostředků, jak předejít nevyřčené nespokojenosti a jak stimulovat duchovní růst. Nejde o to, abychom se domluvili na vzájemné toleranci názorů, jedná se o ochotu podřizovat se jeden druhému při hledání Pánovy vůle. To povede členy k růstu v lásce, trpělivosti a pokoře, jak se budou učit jeden od druhého.

Nic z toho by nemělo vést k názoru, že starší vlastně jen upravují názory členů. Starší by vždy měli jednat jako služebníci církve a ochotně a trpělivě se poddat potřebám členů. Dobří pastýři dávají pozor, aby mezi nimi a ovcemi nebyla velká mezera. Starší nejsou žádným výborem kardinálů, ale nikdy nedovolí, aby byli dotlačeni k tomu, že předloží sboru závěry podle jejich názoru nebiblické či nemoudré.

Je-li dodržen uvedený postup, hlasování je už zbytečné, ale „zvednutí ruky“ může potvrdit převažující přesvědčení sboru, že k těmto závěrům vedl sbor Pán. Věřím, že za těchto okolností není třeba se ptát: „Je někdo proti?“ Pokud se zde vyskytují lidé, kteří ještě pořád nejsou spokojeni, již se to projevilo v průběhu procesu. Předpokladem je, že tito lidé podpoří rozhodnutí, protože jsou rádi alespoň za to, že jejich názor byl řádně zvážen.

Vždycky se vyskytnou členové, kteří se k problému nebudou vyjadřovat. Pokud nesouhlasí s doporučeními, které byly odsouhlaseny, nedají svůj rozpor znát starším ve sboru ani v soukromí. V případě hlasování budou hlasovat proti návrhu nebo se zdrží. To je další důvod, proč hlasování nestačí. Směřování sboru by nemělo být ovlivněno hlasy proti či zdržením se hlasování, jehož důvod není znám. Mlčení těchto členů znamená, že nebyla příležitost posloužit těmto lidem nebo jejich myšlenky nebyly staršími s vážností prodiskutovány. Pokud pokračují v mlčení, je to jejich jediný příspěvek, kterého jsou v průběhu řešení schopni, i když je to neuspokojivé.

Cílem by měla být jednota. Ať už využijete jakýkoliv systém, není vždy možné dosáhnout ideálního stavu. Víme-li o lidech, kteří s rozhodnutím nesouhlasí, ať už z jakéhokoli důvodu, mělo by se dbát na to, aby se těmto lidem pozitivně posloužilo. Chovat se přezíravě k menšinám nepatří k životu církve, kde přebývá duch Ježíše Krista.

Otázky:

  1. Jak můžete více zdůraznit Kristovo vedení při pracovních shromážděních?
  2. Je možné dosáhnout jednoty ve všem? Pokud ne, proč?