Verze pro tisk

Na světě byli, jsou a budou myriády lidí, kteří neslyšeli a neuslyší evangelium Ježíše Krista. Jedni jej neuslyší, protože jim jej nikdo nepověděl; k těm patří všichni pohané od Adama, žijící v kulturách, kam evangelium neproniklo. Druzí jej nemohou pochopit, i kdyby jej slyšeli; k těm patří nenarozené děti, zabité děti v matčině lůně, předčasně zemřelé děti a duševně postižení.

Boží nezvratný úradek

Než se hlouběji vnoříme do této problematiky, dovolte mi předložit k zamyšlení dvě biblické nezpochybnitelné skutečnosti:

1. Bůh se smiluje a slituje nad tím hříšníkem, nad kterým chce. Tím je vymezena Boží sláva a jeho nikým a ničím nepodmíněná dobrota:

  • I řekl [Mojžíš]: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Ex 33,18–19)
  • Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Ř 9,18)
  • Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Mt 11,27)

2. Tento svůj neodvolatelně ustanovený výnos svrchovaného vyvolení zapsal do svých „knih“, tj. do své vše přesahující mysli před založením světa:

  • Viděl jsem mrtvé [duchovně mrtvé, v těle povstali v poslední soudný den], mocné i prosté, jak stojí [v těle] před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví [duchovně mrví, neospravedlněni Kristovým křížem] byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře [národy] vydalo své [duchovně] mrtvé, i smrt a její říše vydaly své [duchovně] mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů [duchovně mrtví nebyli omilostněni, jediné čím se mohou hájit, jsou jejich skutky]. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero [osamocení daleko od Krista]. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera [ani jeden z duchovně mrtvých v knize života zapsán nebyl]. (Zj 20,12–15)

Otázku, zda „mohou být ti, kdo neslyšeli evangelium, spaseni“, vznáší především ti, kteří připouští, že mohou. Buď z neznalosti neberou v úvahu, nebo z teologické podjatosti zpochybňují výše zmíněné a jim odpovídající verše jako např.:

  • Nikdo nemůže přijít ke mně [přijít ke Kristu je naprostá nutnost spasení], jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den [kdo není v Kristu, kdo nebyl poprvé vzkříšen duchovně, ten nebude v den druhého příchodu Krista podruhé vzkříšen tělesně]. (J 6,44)

Ti, kdo připouští možné spasení pohanů Kristem bez intimní znalosti evangelia, tj. Krista, dále předpokládají, že evangelia neznalý pohan je schopen upřímně hledat Boha, vyznávat své prohřešky, volat po odpuštění a plnit dokonale svůj zákon svědomí. Tento názor je nebiblický, protože i kdyby takový pohan existoval (jakože neexistuje), vykazoval by se pouze svými skutky, nikoli Kristovým skutkem na kříži.

Kromě toho by zde šlo o podmíněné, nikoli o svrchované spasení Božím vyvolením: „Splnils podmínku, zachoval ses podle svého svědomí, proto tě spasím.“ Kdyby tomu tak bylo, poslední slovo by měl hříšník, a Bůh by byl v otázce hříšníkovy spásy bezmocný, dokud by hříšník Bohu nerozvázal ruce svými „dobrými skutky“ (neznalý pohan) nebo svou „autonomní, svobodnou vůlí“, kterou by se odolatelně rozhodl přijmout Krista (arminián).

Přirození a nábožensky bloudící lidé si podle svých představ hledají jen bohy a bůžky, kteří by jim pomohli v nesnázích. Potíž s lidmi je v tom, že není člověk, který by byl schopen svým vlastním rozumovým a svobodným rozhodnutím uvěřit v Krista ať slyšel, nebo neslyšel evangelium. Písmo říká:

  • Přirozený člověk [ať slyšel, nebo neslyšel evangelium] nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem [jen znovuzrozený z Ducha je schopen chápat]. (1K 2,14)

Uvěřit v Krista není věc rozumu, ale Ducha. Z toho plyne, že ti, kdo evangelium nikdy neslyšeli, patří mezi ty, kteří nebyli nikdy zapsáni v Boží knize života, ačkoli je Bůh zahrnul více či méně svojí pozemskou štědrostí. Kdyby byli Bohem milováni spásnou láskou před založením světa, evangelium by slyšeli a znovuzrozením z Ducha by jej radostně přijali.

  • Snad mi řekneš [když je Bůh ve všem svrchovaný]: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě… (Ř 9,19–23)

Mnohým Bůh evangelium nezjevil

  • Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou [to jsou ti, kdo nikdy zákon nebo evangelium neslyšeli]; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona [to jsou ti, kdo slyšeli, ale spoléhají na své „dobré“ skutky, nikoli na Kristův skutek]. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní [nikdo nemůže zákon plnit; jediný, kdo jej naplnil, je Kristus a pozičně jen ti, kdo jsou do Krista pokřtěni]. (Ř 2,12–13)

Tyto dva verše poukazují na skutečnost, že každý, kdo hřešil, zahyne nebo bude odsouzen. Všichni bez výjimky zhřešili a nesplnili to, co po nich zákon žádá, tj. 100% plnění. O kapitolu níže, v témže dopise církvi do Říma Pavel jednoznačně objasňuje, že není, kdo by nehřešil: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili [i ti, kdo neslyšeli zákon nebo evangelium] a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Kdo neslyšel Mojžíšův ani Kristův zákon (evangelium) a hřešil podle zákona svého svědomí, jakože dozajista hřešil, bude trávit věčnost daleko od Boží slávy. Ne proto, že neslyšel nebo že nebyl vyvolen nebo že nebyl pozván evangeliem, ale proto, že svévolně hřešil.

Znalost zákona, slyšení zákona, nikoho nezachrání. Zákon by zachránil jen tehdy, kdyby ho přirozený člověk naplnil do posledního bodu, tedy stoprocentně; a to právě za neschopný, vyvolený lid vykonal Kristus na kříži. Přirozený člověk je naprosto nezpůsobilý, aby se zachránil vlastním úsilím a dodržováním zjeveného zákona zapsaného ve svědomí nebo v Písmu. Nikoho nezachrání jeho dobré skutky a vlastní zásluhy. Bez zásahu hůry je každý ztracen už rodem v Adamovi (1K 15,22a).

  • Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2,14–15)

Nespočetné množství lidí nikdy Boží zákon neslyšelo. Ať šlo ve starozákonní době o Mojžíšův zákon, nebo jde v novozákonní době o Zákon Kristův, tj. o jeho evangelium (1K 9,21). Pohané mají tedy přirozený zákon zapsaný ve svém svědomí. Kámen úrazu je ale v tom, že své svědomí dokonale neplní: „… jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,15b).

  • Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Ř 2,16)

A jsme u jádra věci. Nikdo není schopen plnit dokonale jakýkoli zákon. Svatý Bůh ale vyžaduje naprostou dokonalost. Zákony nám jen ukazují, jak je přestupujeme. Řidiči stačí podívat se na tachometr při projíždění obce. Přinejmenším jednou v životě předepsanou rychlost překročil, což dosvědčuje, že neplní zákon dokonale. Jeden přetržený článek řetězu stačí k pádu. Obdobně, podle zákona zapsaného ve svědomí anebo na kamenných deskách, je každý člověk odsouzen, ať slyšel, nebo neslyšel evangelium. Kdo chce být souzen podle zákona, ten si jen kupí Boží hněv:

  • Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On „odplatí každému podle jeho skutků“ [nejste ospravedlněni v Kristu, budete souzeni podle svých skutků]. (Ř 2,5–6)

Bůh, Ježíš Kristus, bude soudit podle svého evangelia; zda se lidé budou vykazovat svými skutky plynoucími ať z Mojžíšova zákona, či ze zákona svědomí, nebo zda se budou vykazovat zákonem Ježíše Krista, který:

  • Vymazal dlužní úpis [zákon], jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2,14)

Záchrana hříšníka z otroctví hříchu je pouze v jediném útočišti, v Ježíši Kristu!

Přirozený člověk nemá pro svoji nevíru výmluvu, ať evangelium slyšel, nebo ne

V Písmu je psáno:

  • Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. (Ř 1,18–23)

Předcházející text je srozumitelný. Vyplývá z něj následující:

  • Bůh trestá to, o čem lidé vědí, ale odmítají tomu věřit. Všichni lidé bez výjimky, i ti, kdo nemají přístup k Písmu, tj. evangeliu, ví o Bohu, poznali jej: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil“ (Ř 1,19); „Poznali Boha…“ (Ř 1,21a).
  • Bůh se dal všem lidem poznat; skrze stvoření a svědomí jim odhalil svoji: „… věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Ř 1,20).
  • Každý přirozený člověk o Bohu ví, jinak by mu koncepce boha nemohla ani na mysl přijít. Přesto žádný, naprosto žádný přirozený člověk, nevzdá Bohu čest ani dík: „… ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21).
  • Přirození lidé jsou sebestřední: „Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“ (Ř 1,22). Místo aby oslavovali Boha, oslavují sami sebe. V ateistickém světě se bohem stal humanismus a jako v předchozích generacích platí: „… zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka“ (Ř 1,23a); nebo v náboženském světě oslavují stvoření místo Stvořitele: „… ano i ptáků a čtvernožců a plazů“ (Ř 1,23b).

Proto nikdo nemá výmluvu, ať slyšel, nebo neslyšel evangelium: „… když lidé přemýšlejí o jeho díle, … nemají výmluvu (Ř 1,20b).

Bez slyšení Kristova evangelia nemůže být nikdo znovuzrozen

Písmo nenabízí jinou možnost. Znovuzrození z Ducha je nové, duchovní narození slovem pravdy. Abychom byli znovuzrozeni, nemávne Duch Boží jen tak kouzelnou hůlkou, ale ponoří nás do Písma, které je cele vdechnuto právě jím, stvoří nám nové srdce, abychom věřili evangeliu, dobré novině, tj. Kristu. Bez dechu Ducha, bez evangelia, nemůže být nikdo spasen. Ten, kdo evangelium neslyšel, na toho Duch Boží nedýchl. Boží výnos je svrchovaný:

  • Z jeho [Božího, nikoli našeho] rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy [evangeliem Ježíše Krista], abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

V jednom Kristův zákon, slovo pravdy, zakoření, v druhém nikoli. To je Boží úradek! V kom zakoření, není starost církve. Starost církve je, aby zasévala slovo pravdy zvěstováním evangelia a zalévala je modlitbami. Vzrůst dává podle své svrchované vůle Bůh (1K 3,6–7).

Námitka: „Zavržení těch, ke kterým slovo pravdy o Ježíši Kristu nikdy nedorazilo a  v budoucnu nedorazí, je nespravedlivé! Neměli přece možnost jej přijmout!“

Tato námitka skrývá nedůvěru v Boží dobrotu a spravedlnost a obsahuje: (1) nelibost, že se Bůh bezpodmínečně smilovává a slitovává, nad kým chce (Ř 9,8); (2) nevíru, že je to Bůh, kdo svrchovaně tvoří svůj lid (Ž 102,19); (3) odmítnutí, že přirozený člověk je neschopen přijmout evangelium svou padlou vůlí (1K 2,14).

Příležitost slyšet evangelium nikomu spasení nezaručuje, protože nikdo není schopen rozumovým zvažováním přijmout evangelium a vyvolit si Krista. Radostně přijímat evangelium může jen ten, komu Bůh Duch svatý otevře oči, aby Krista viděl, tj. věřil!

  • Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. (J 15,16)

Zde můžeme bezpečně prohlásit, že kdyby např. nějaký amazonský Indián žijící před 1000 roky patřil od věků, dříve než byl založen svět, do Božího ovčince, jistě by evangelium slyšel. Jestliže neslyšel, potom do Božího ovčince nepatřil. Odsouzen nebude proto, že neslyšel evangelium, ale proto, že přestupoval svůj vlastní zákon svědomí.

Každý znovuzrozený člověk se znovu narodil výhradně slovem Pravdy, tj. z Boha Ducha svatého (Jk 1,18). Bůh svým vyvoleným ovečkám vždy zajistí přístup k evangeliu, k ukřižovanému a vzkříšenému Ježíši Kristu:

  • Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu [jsou moji vyvolení].“ A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu. (Sk 18,9–11)

Ti, kdo patří do Božího lidu, se narodí do takového historického a geografického kontextu, aby uslyšeli evangelium. Proto je slyšení a vyučování evangelia tak důležité. Kdyby pohané mohli být spaseni pouze na základě svého svědomí, aniž by poznali Krista jako svého Spasitele, potom by bylo nejlépe zničit všechny Bible, vymazat Krista z podvědomí lidstva, aby mohli být všichni „slušní“ lidé spaseni, což je naprostá absurdnost:

  • V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12)

Příkaz Pána Ježíše Krista apoštolům před jeho nanebevstoupením byl:

  • …. Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18–20)

Po Ježíšově vzkříšení a návratu k Otci, vládne Syn z nebeského trůnu. Bůh si v každé generaci tvoří svůj lid ze satanových otroků, svoje královské kněžstvo, které převádí ze satanovy tmy do Kristova podivuhodného světla (1Pt 2,9), aby vyprávělo o Božích chvályhodných činech, tj. aby zvěstovalo evangelium (Iz 43,21). Jeho nástrojem je slovo Ducha Božího:

  • „… každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ Ale jak mohou vzývat toho,  v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: „Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!“ Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izajáš říká: „Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti [naše zvěst je Kristus]?“ Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. (Ř 10,13–17)

Starozákonní svatí byli spaseni vírou v přicházejícího Mesiáše podle Písma

Spasení starozákonních svatých je námět na celou knihu. Zmíníme se o něm jen telegraficky. Starozákonní svatí byli spaseni vírou v přicházejícího Mesiáše. Věřili v něj jen v nástinu Starého zákona. Obrazů přicházejícího Spasitele je v knihách Starého zákona bezpočet. Mesiáš byl pro ně budoucností, pro nás je Ježíš Kristus už duchovní skutečnost. Jinými slovy, Boží vyvolení jak na starozákonní, tak na této novozákonní straně kříže, byli a jsou spaseni stejným způsobem. Na starozákonní straně vírou v předpovězeného Mesiáše, na novozákonní straně vírou v živého Krista. Bez Božího slova, které zjevuje Mesiáše, Krista, nemůže být nikdo v žádné době spasen.

Ve starozákonní době se dal Bůh mnohým svým vyvoleným poznat přímým zjevením. Henoch chodil s Bohem a Bůh si ho vzal k sobě. Povolal si přímo Ábela, Noeho, Abrama, Izáka, Jákoba, Mojžíše a mnohé další. Zde je úžasný příklad přímého zjevení Simeonovi:

  • A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení…“ (L 2,27–30)

Kdo ve starozákonní době neslyšel Boží slovo, je na tom stejně jako ten, kdo jej neslyší dnes.

V knize Genesis Bůh slíbil přicházejícího Spasitele svým vyvoleným. Už Mojžíš byl zapsán od věků v knize života (Ex 32,32). Starozákonní vyvolení svatí znali protoevangelium a věřili mu, protože jim Bůh vložil do srdce víru, duchovní zrak.

  • Mezi tebe [satane] a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její [Mariino símě]. Ono [její símě Ježíš] ti rozdrtí hlavu [smrtelně tě zraní] a ty jemu rozdrtíš patu [On tě „ušlape“]. (Gn 3,15)

Starozákonní Jób věřil svému Spasiteli. Jeho víra v nejtěžších zkouškách byla upevňována:

  • Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha [věděl a věřil, že jeho Vykupitel je Bůh]. (Jb 19,25–26)

Nejčastěji citovaný úsek starozákonního Písma, který popisuje ukřižovaného Mesiáše je z Izajáše 53:

  • Jenže on [Vykupitel Ježíš Kristus] byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás [nás kdo patříme jemu] všech. (Iz 53,5–6)

Takto bychom mohli procházet všemi knihami Starého zákona. Starozákonní svatí věděli, že jsou spaseni pouze na základě víry v Mesiáše; a že stejným Mesiášem, který vzejde z Abrahamových beder, budou spaseni i pohané:

  • Protože se v Písmu [starozákonním] předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Ga 3,8–9)

Celá 4. kapitola Římanům je óda na spasení starozákonních svatých z víry v Mesiáše, a nikoli ze skutků zákona nebo dokonce svědomí. Pavel zdůrazňuje víru proto, abychom nespoléhali na své skutky, ale věřili výhradně v Kristův skutek na kříži, kde nás zastoupil v potrestání a vytrhl ze spárů toho Zlého.

Mějme především starost o ty, kdo zákon Kristův slyší a odmítají

V našem geografickém a historickém kontextu bychom měli prokazovat větší duchovní péči o ty, kdo zákon Kristův slyší nebo mohou slyšet a odmítají, než o ty, kdo jej nemohli slyšet. Písmo potvrzuje, že pohané „díky tomu“, že nikdy neslyšeli evangelium ani neznali Boží zákon, jsou na tom „lépe“ než ti, kdo evangelium slyší, ale dávají přednost zhoubným naukám a opovrhují cestou Pravdy (2Pt 2,21). Slyšení evangelia jim bude ke škodě a odsouzení:

  • Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání [vše, co učil Kristus a jeho učedníci], které jim bylo svěřeno. (2Pt 2,21)

Zničení Sodomy a Gomory je považováno za symbol nejvyššího Božího hněvu v důsledku zatvrzelého hříchu, obzvláště zvrácené sexuality. Dokonce termín sodomie, tj. obcování se zvířaty, je připomínkou zvrácenosti Sodomy. Obyvatelé Sodomy a Gomory ale neznali cestu spásy. Izraelské Kafarnaum znalo cestu spásy, ale odmítlo ji. Kdo je na tom lépe?

  • A ty, Kafarnaum [které jsi znalo nejen Mojžíšův zákon], budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky [skrze Ježíše Krista], jako u vás, stála by [Sodoma] podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské [která neznala Mojžíšův zákon, ani neviděla zázraky Ježíše Krista] bude lehčeji v den soudu, nežli tobě [přestože jsi znalo zákon a vidělo mocné Boží skutky]. (Mt 11,23–24)

Dodnes, když jsme svědky nějaké neřesti, nikdo nespráskne ruce se slovy Kafarnaum, ale zvolá Sodoma Gomora!

Shrnutí

Jak k tomu tedy přijdou všichni ti „chudáci“, které Bůh nevyvolil, ať slyšeli či neslyšeli evangelium, kteří nebyli zapsaní v knize života od založení světa? Od nevěřících, neznalých Boha ani Písma, je to logicky soudržná otázka, protože vychází z humanistického předpokladu, že člověk je ve své podstatě dobrý. Téměř všichni přirození lidé, a nemalý počet těch, kteří se hlásí ke Kristu, jsou přesvědčeni (v souladu s islámem), že člověk se rodí jako nepopsaný list papíru, čistý a duchovně neutrální a teprve výchova a prostředí formuje jeho charakter. Teprve život ukáže, zda se vydají cestou dobra či zla, zda přijmou či odmítnou Kristovu nabídku spasení. Tímto však popírají biblické učení jak o Božím vyvolení, tak o naprosté duchovní neschopnosti a zkaženosti člověka. Odpověď Písma je zřejmá. Člověk se nerodí čistý; rodí se plný vzdoru a svévole, rodí se do světa, kterému vládne Zlo:

  • Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. (Jb 14,4)

Všichni lidé bez výjimky, i vyvolení, se rodí jako aktivní nepřátelé pravého Boha:

  • I vás [vyvolené], kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním [Kristem] smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony [ospravedlněné]. (Ko 1,21–22)

Jak tedy k tomu přijdou ti „chybující nešťastníci“, kteří nebyli vyvoleni, ať už slyšeli nebo neslyšeli? Není to nespravedlivé? Vždyť je na světě tolik lidsky řečeno slušných, hodných a obětavých lidí, kteří se snaží žít čestným životem! Nespravedlivé by to bylo jedině v tom případě, kdyby se k nim Bůh obrátil zády, přestože by stoprocentně, tj. svatě, do posledního bodu naplnili zákon svědomí (pohané, kteří nikdy neslyšeli ani Mojžíše, ani Krista) nebo stoprocentně naplnili zákon Mojžíšův (ti, kdo jej slyšeli ve starozákonní době) nebo stoprocentně naplnili zákon Kristův (ti, kdo jej slyšeli v novozákonní době). To by potom opravdu byli nešťastní, odmítnutí chudáci. Přirozený člověk ale Boha nehledá a jakýkoli zákon dokonale neplní, spíše se jej snaží obejít:

  • Jak je psáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ (Ř 3,10–12)

Mám spolužáky ze základní, střední i vysoké školy, kterým jsem evangelium pověděl, a dosud (jak dlouho ještě?) je Bůh ponechává v zatvrzelosti. Sdílel jsem a sdílím s nimi společné geografické, historické a kulturní prostředí; oni i já jsme měli příležitost slyšet evangelium; jim i mně byla udělena v podstatě táž Boží pozemská štědrost, která ale nezachrání je, ani mne. Tolik lidí evangelium slyší, a přesto zůstávají zatvrzelí, neteční a neuvěří (2K 2,15–16). Kdyby jim šlo opravdu o Boží slávu, která je zjevena jak v jeho hněvu, tak v jeho smilování (Ř 9,22–23), potom by neměli rozumovat nad Boží „nespravedlností“ v otázkách vyvolení – nevyvolení, slyšení – neslyšení, ale měli by se zajímat o to, kdo je Bůh, a věřit, že Bůh chyby nedělá.

Lidé nejsou ponecháni v zavržení, protože neslyšeli evangelium nebo proto, že nebyli vyvoleni. Jsou a budou na věky odděleni daleko od Boha, protože proti Bohu aktivně hřeší. Prvotní a největší hřích člověka nejsou jeho zavrženíhodné skutky, pokrytectví, podvody, ba ani úkladná vražda, ale to, že přirozený, údajně autonomní člověk používá svoji svévolnou vůli, která odmítá Krista:

  • Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,9)

Bezbožná svébytnost je bohorovnost, pýcha, sobectví, sebeláska, svévole a soběstačnost. Přirozený člověk je ztotožněn s Adamem, jehož touha po bohorovnosti přivodila katastrofu kosmických rozměrů.