Zápas o duši:

Pravda a modlářství (3): Nazývejme teologický omyl tím, čím je

Verze pro tisk

Tohle je v pořadí třetí článek ze série nazvané „Pravda a modlářství“. Přečtěte si i první část s názvem Já modly neuctíváma část druhou Nazývejme evangelium tím, čím je“.

Zlaté sochy, prázdné rituály a zkázonosné otroctví. Když uslyšíme slovo „modlářství“, naši mysl zaplaví celá řada podobných pojmů. V duchu si představíme všechno možné od přízemního uctívání model až po sofistikovaná náboženství jako hinduismus, šintoismus, animismus a třeba i islám. Ze všech těchto verzí modloslužby vycházíme jakožto evangelikální křesťané prakticky bez úhony. Nemáme ve svých obývácích žádné svaté sošky, v pokojích pro návštěvy nepálíme kadidlo a zcela jistě nepřijímáme falešná náboženství. Pohotově a  s naprostou samozřejmostí se rozpoznáváme v postavách Šadraka, Méšaka a Abed-nega.

Máme tendenci nahlížet na modlářství jako problém někoho jiného. Tento postoj si zachováváme s jistou sebedůvěrou a samolibostí; tedy aspoň dokud nezačneme číst Bibli.

Apoštolské učení nás velmi často a s pronikavou naléhavostí varuje před falešným učením a falešným náboženstvím – ne proto, že by bylo hrozbou pro druhé, ale proto, že hrozí nám. Zranitelnost vůči modlářství zamořila církev prvního století a ve své odplatě pokračuje až dodnes. Proč? Protože lůnem hereze je srdce, ne hlava.

Kvůli ošidným proměnám v uvažování našeho srdce mohou být v největším nebezpečí právě ti, kdo modlářství vědomě zařazují do složky problémů typu to se mě netýká. Zranitelnost vůči modlářství jde ruku v ruce s popřením jeho moci. Sám mistr klamu se producíruje převlečený za anděla světla a není lepší způsob jak napálit nic netušící srdce než ho přesvědčit, že je vůči hrozbě imunní! Kdo popírá moc modloslužby, otevírá jí vstupní bránu svého srdce dokořán.

Když apoštol Pavel vyzbrojuje církev k úspěšnému útoku, přichází se svým trojzubým tažením proti modloslužbě a jejímu zákeřnému magnetismu. Ve svém protiútoku začíná Boží autoritou. Jak jsme si uvedli v minulém článku, Pavel staví své argumenty kolem pravdy evangelia.

Abychom se dostali do obrazu, předkládám ještě jednou naši klíčovou pasáž:

  • Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. (1Tm 6,3–10)

Zaprvé jsme si ukázali, že evangelium musíme nazývat tím, čím je – Boží pravdou. Jakmile jsme si ujasnili, že jádrem všeho jsou „zdravá slova našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti“ (1Tm 6,3) a že je třeba důvěřovat evangeliu jako pravdě, přejdeme nyní k Pavlovu druhému principu: musíme nazývat teologický omyl tím, čím je – nevírou a vzpourou.

Pavel tady do určité míry odkrývá ničivý, ba dokonce zatracující charakter teologické originality. Věřící v Krista Ježíše a učitelé Božího slova nesmí nikdy nabízet novým generacím církve žádná novátorská či neotřelá teologická paradigmata.

Teologická inovace je ovocem teologické vzpoury, ne biblického křesťanství. Chceme-li to vyjádřit ještě přesněji, teologická inovace vyrůstá přímo z teologicky vzpurného. Falešné učení se nevznáší na vlnách abstrakce. Falešné učení má vždy svou tvář; vždycky má ústa. Vyplývá na povrch z hlubin vzdorovitého srdce.

Proto nás nemůže překvapovat, že apoštol Pavel od obecné kritiky lidsky vynalézavé teologie plynule přechází přímo k jejím vzpurným vynálezcům. Uchvácen zaujetím pro zranitelnost církve nám Pavel ukazuje, jak rozpoznat, kdo je a kdo není falešným učitelem. Jako klíčový komponent pro rozpoznání falešného učení tu dostávají povaha a zvyky falešných učitelů formu jakéhosi apoštolského náčrtu. Vytvoření teologického profilu není podle Pavlových pokynů nesprávným předsudkem, ale věrnou prevencí, klíčovým opatřením, aby se zachovala čistota evangelia. Ježíš sám rozlišoval ducha rozpoznání od ducha odsouzení. Rozpoznání a souzení jsou dvě rozdílné věci (viz Mt 7,1–6 a 7,15–20).

Káráme-li nevíru, pak je třeba pokárat mluvčí nevíry, a k tomuto úkolu Pavel povolává Timotea, svého syna ve víře. Falešné učitele odhaluje hned několika způsoby, z nichž první je rámcem všech charakterových rysů, jejichž seznam se nám předkládá.

Falešní učitelé milují sami sebe (6,4). Ačkoli sebeláska někdy není zjevná na první pohled, postupem času vždycky přinese viditelné ovoce. Když tato sebeláska vyraší, nikdy nemá dobrou příchuť na jazyku spravedlivých. Nikdy se nelíbí oku toho, kdo hledí na Krista Ježíše. Přesto ale nahnilé ovoce falešných učitelů roste a mnozí lační po tom, aby ho mohli celé spolknout. Takové ovoce se projevuje mnoha způsoby jak v životním stylu, tak v zálibách falešných učitelů: teologickou neznalostí, teologickými spory a sobeckou zištností.

Falešní učitelé nemají poznání. Pavel říká, že falešní učitelé „ničemu nerozumí“ (6,4). Jeho ohromující výrok ilustruje protikladný vztah mezi sebeláskou a láskou ke Kristu. Uvedené dva typy lásky se vzájemně vylučují: jedna je důkazem duchovního porozumění a druhá svědčí o duchovní zaslepenosti. Vzpurná mysl je v zajetí zkažených myšlenek; vykoupená mysl se těší z milosti duchovního osvícení neboli zjevení (Ef 1,15–23). Oproti sladké životodárné pravdě „zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista“ se jiné teologie snaží pravdu jen napodobit, ale stejně nakonec zapadnou do žumpy prosazování sebe sama. Teologie vytvořená lidmi, kteří jsou zamilovaní sami do sebe, účinně potlačuje pravdu a jejím výsledkem je to, že není čeho se chytit. Ačkoli falešní učitelé používají slova a pojmy, které se mohou zdát formálně známé, jejich teologie postrádá jakékoli opravdové porozumění. Nemá žádnou moc, protože nemá Krista.

Falešní učitelé si libují ve sporech (6,4–5). Falešní učitelé přímo dychtí po hře se slovy. Aby vyprovokovali debatu, manipulují s významy slov a skrze jemné posuny jejich významů pak vyvolají zmatek, ve kterém si tolik libují. Právě tím, že Pavel zdůrazňuje jejich hlad po debatách, odkrývá nám pravé ovoce jejich sebelásky. Tito falešní učitelé se spoléhají na svůj um v používání podmanivých, výřečných a zastrašujících slov, kterými přímo vcucnou svou zranitelnou kořist na oběžné dráhy nevíry. Čím větší rétorické obdarování a čím více okouzlující řečník, tím více takovéto spory lákají. A ve všech případech jsou významové posuny v pojmech a jejich úskočné používání charakteristickými metodami falešných učitelů. Falešní učitelé jsou sami jako omámeni svou vlastní zvrácenou kreativitou a vyžívají se ve svých sémantických a řečnických dovednostech.

Falešní učitelé vyhledávají sobecký zisk. Proč falešní učitelé vyučují falešně? Opět zde sehrává zásadní roli sebeláska. Falešní učitelé považují „zbožnost za prostředek k obohacení“ (6,5). Jak v krátkosti vysvětluje článek „‚Cross Fit’ Godliness“ (neboli „‚CrossFit’ zbožnost“[1]), „zbožnost“ falešných učitelů je výsměchem evangeliu. Falešné učení postrádá opravdovost, protože netáhne výlučně směrem k moci evangelia Ježíše Krista: k jeho životu, smrti a vzkříšení. Je to forma zbožnosti, která popírá jeho moc. Falešné učení přináší „zbožnost“, aby přesvědčilo své zranitelné posluchače o dobrotě své doktríny. Vždyť oni přece učí zbožnosti. Tak jak by mohli být špatní?

Ale Pavel nás před tímto přeludem varuje. Odhaluje nám skryté motivy tohoto zdánlivě etického učení. To, co pohání falešného učitele, je osobní zisk. Jejich dychtivost po narvaných kapsách prozrazuje jejich předstíranou víru a falešné poselství. Falešní učitelé poháněni vidinou peněz nemají rozum. Jejich doktrína je otevřenou vzpourou a čistou nevírou a jejich motivy je prozrazují. Musíme nazývat falešné učení tím, čím je – vzpourou a nevírou.

Bez tohoto otevřeného hodnocení, které budou mnozí kritizovat jako nevlídné a netolerantní, Církev zabředne do modlářství. Přitom je to velice jednoduché. Modloslužba je nanejvýš nebezpečná. Nazývat falešné učení tím, čím je – vzpourou a nevírou – je nesmírně důležité.

A kvůli konečné platnosti evangelia Ježíše Krista a kvůli té intimní blízkosti, s jakou oslovuje mé srdce, dostává se Pavel k nejhlubšímu zdroji moci modloslužby a jejího pronikavého působení. Tou opravdovou hrozbou je podceňovat nebezpečí a ignorovat nebezpečné.  Z tohoto důvodu Pavel Timoteovi předkládá Duchem vedené zhodnocení lidského srdce.

Třetím principem, o kterém se budeme bavit v příštím článku, je, že: musíme nazývat nespokojenost tím, čím je – modlářstvím. Jak jsem už párkrát slyšel od jižních kazatelů, s tímto bodem se kázání velice rychle stává strkáním nosu do věcí, do kterých nikomu nic není. Koneckonců, kolik nás obstojí jako nevinných, když přijde na nespokojenost?




[1]      CrossFit je fitness program založený na neustále se rozvíjejících funkčních pohybech prováděných při vysoké intenzitě. Tento program byl speciálně navržen pro zlepšení zdraví a kondice a překračuje hranice mezi fitness tréninkem a závodními sporty. Je používán jako primární trénink na policejních akademiích, v armádě, u speciálních jednotek a u řady elitních sportovců. Pointou zde je, že FitCross je jejich uživateli definován spíše jako životní styl. (Pozn. překl.)

 

Place for Truth

Překlad Kateřina Gjergji Holzerová