Zápas o duši:

Z pohledu exulantských kazatelů

Verze pro tisk

Úryvek z knihy „Stručně o pobělohorských exulantech“

Kazatel Jan Liberda v Lužickém Gross­hen­nersdorfu vyjádřil v jednom svém dopise z 1. června 1729 svůj obdiv vůči exulantům:

... Jaký to dar modliteb, jaké poznání Písma svatého, jaká vzájemná láska je cítit mezi probuzenými, to nemohu ani popsat. Sám se musím stydět, když pomyslím, že Pán Bůh právě mne ustanovil jejich učitelem.

Kazatel Václav Blanický sloužil exu­lan­tům ve slezském Münsterbergu, Husinci a Friedrichově Hradci. V exulantských sborech nebyl ušetřen zklamání, svou službu v roce 1754 vzdal, avšak ještě o devět let později rád vzpomínal na horlivou zbožnost exulantů:

Jakmile se děti naučí mluvit, učí je je­jich rodiče s velkou pílí biblickým verš­ům. Tak dlouho jim je před­ří­ká­vají, až je děti umí opakovat. Jsou v tom tak dů­sled­ní a přísní, že děti dostanou najíst, až když umí opako­vat uložený text. Proto umí pěti a šes­ti­leté děti neuvěřitelně mno­ho biblických veršů zpaměti. Kdykoliv přijde kazatel do rodiny, je to to první, že děti musí přeříkat několik biblických veršů. Děti to dělají skuteč­ně rády a s ta­kovou vážností a nad­še­ním, že se člověk v pohnutí sotva slzám může ubránit…

... mají ve zvyku ráno a večer po­klek­nout k modlitbě. Shromažďuje se tomu celá rodina, i hosté, pokud jsou v domě, se musí dostavit. Považovali by za největší urážku, kdyby hosté a pocestní čas domácí pobožnosti promeškali…

… Zpočátku nezanedbali ani jed­no kázání. Kromě toho se shromažďo­vali ještě sami [bez kazatele] k takzva­ným hodinám napomínání a občerstvo­vá­ní. Nikdo je nepředčí v pozor­nos­ti, s jakou řečníkovi naslouchali. Za nejlepší považovali ta kázání, v nichž bylo cito­váno co nejvíce bib­lic­kých míst a při­pomínáno co nej­ ví­ce biblických příběhů. Během ká­zá­ní nespustili pohled z kazatele. Když byla jeho řeč hodna jejich souhlasu, dávali to zřetelně znát buď po­zdvi­ho­váním očí a rukou, nebo vzdy­cháním. Když se jim naopak něco nelíbilo, potřásali hlavami a ohlíželi se v lavicích. Kazatel se jim pak musel [hned po bohoslužbách] zodpovídat…

… V kteroukoliv hodinu se člo­věk rozhodne vykonat návštěvu u ne­moc­ného, pokaždé u něho potká některé z jeho přátel, kteří jej povzbuzují slovy útěchy, mod­lí se s ním a předčítají mu z Bible nebo mu zpívají žalmy o po­ká­ní a jiné du­chov­ní písně. Tyto pobožnosti jsou tak povznášející, že pohnou i nejsurovějším srdcem…