Zápas o duši:

Proč se vyhnout sborům, které nepraktikují církevní kázeň

Verze pro tisk

Proces biblické církevní kázně, který je popsaný v Matouši 18,15–20, je často nepříjemný, nelehký, musí se do něj investovat a doprovází ho ztráty. Obvykle se nic nevyrovná bolesti, která přichází, když vyznávající věřící musí být veřejně vyloučen z místní církve.

A přece, pokud se kázeň uplatňuje biblicky, je v souladu s biblickou láskou, péčí a poslušností vůči Kristu. Je posvátným procesem, ve kterém je vyzdvižena Boží svatost, ochráněna čistota církve a zdůrazněna hodnota duší. Mark Dever správně říká, že církevní kázeň je „milující, provokativní, poutavý, zřetelný, uctivý skutek poslušnosti a milosrdenství, který pomáhá k budování církve, která přináší Bohu slávu“. Přesně to osobně zažil můj přítel. Byl v rámci církevní kázně biblicky vyloučen z velkého sboru – a dodnes vyznává, že to byla jedna z nejlepších věcí, jaká se mu kdy stala.

Co je však nejdůležitější, jedná se o neoddiskutovatelnou součást fungování skutečné Boží církve. Pevná vyznání víry, jako jsou Belgické vyznání, Skotské vyznání a Heidelberský katechismus, právem označila církevní kázeň za bezpodmínečně nutný rys místní církve.

Je pravda, že přítomnost církevní kázně nutně neznamená, že konkrétní sbor je zdravý. Je smutnou skutečností, že proces kázně je někdy zneužíván. Nicméně, odmítání kázeň praktikovat je rozhodně varovným signálem. Jedna věc je, jestli vedení sboru nepraktikovalo církevní kázeň, ale nyní se ji snaží začít uplatňovat. Ovšem něco docela jiného je, jestliže ji sbor prostě uplatňovat odmítá. Toto odmítnutí je příznakem výskytu dalších problémů, a proto je třeba se danému sboru vyhnout.

Následuje seznam deseti problémů, které se obvykle vyskytují ve sborech neochotných kázeňsky zasáhnout ve vašem životě, což z nich dělá nebezpečné sbory:

1. Nebezpečný přístup k Bohu a jeho slovu.

Bůh přikazuje posvátnou praxi církevní kázně. Kromě Kristova jasného příkazu v Matoušovi 18,15–20 se objevuje i v oddílech, jako je Římanům 16,17–18; 1. Korintským 5,1–13; 2. Korintským 2,5–11; Galatským 6,1–3; 2. Tesalonickým 3,6.14–15 a Titovi 3,9-11.

Není žádný rozdíl v tom, jak přistupujeme k Bohu a jak přistupujeme k jeho slovu. Postoj vůči Písmu je ukazatelem postoje vůči Bohu (Ž 119,48; 138,2). V důsledku je tedy problém sboru, který odmítá praktikovat církevní kázeň, mnohem větší než samotné odmítnutí praktikovat církevní kázeň. Jsou zde hlubší problémy, které se týkají například dostatečnosti Písma, upřednostňování Boží autority proti autoritě člověka a Boží moudrosti proti moudrosti člověka. Tento problém nebude v církvi ojedinělý, stejně jako jabloň s nakaženými kořeny neurodí pouze jedno špatné jablko.

2. Špatné chápání znovuzrození.

Sbor, který zavrhuje církevní kázeň, může mít nedostatečné pochopení zázraku znovuzrození. Jak to? Jedním z účelů církevní kázně je ukázat, že obrácení a neobrácení lidé jsou z duchovního hlediska zcela rozdílná stvoření (2K 5,17). Když je uplatňována, pokání i tragédie kázně ukazují, co znamená být v „Kristu“.

Když například činíme pokání hned, v rámci prvního kroku (Mt 18,15), ukazuje se tak náš znovuzrozený stav, protože není možné, abychom tak reagovali, pokud nejsme v Kristu a neprožíváme usvědčující milost Ducha svatého. Když je někdo v rámci kázně vyloučen, také se tím ukazuje rozdíl mezi znovuzrozenými a neznovuzrozenými. Je pravda, že vyloučený člověk může být znovuzrozený, ale máme se k němu chovat, jako by nebyl, protože se očividným způsobem chová, jako by nebyl. Praktikování církevní kázně je předepsaný způsob, jak ukázat radikální zázrak znovuzrození skrze víru v Krista. Odmítnutí uplatňovat kázeň tedy znamená vést ke špatnému chápání toho, co znamená být obrácený.

To je nebezpečné, protože riskujeme, že budeme budovat falešnou jistotu spasení. A trvat na biblickém rozlišení mezi obrácenými a neobrácenými neznamená bránit lidem ve vstupu do nebe, ale přivádět je tam. Zanedbávání církevní kázně zde může kalit vodu.

3. Nedostatečný důraz na posvěcení.

Podobně, odmítnutí praktikovat církevní kázeň ukazuje nedostatečný důraz na posvěcení. Jestli hřích není konfrontován, pak hřích nepovažujeme za nic vážného, což znamená, že podobat se Kristu není až tak důležité, což znamená, že posvěcení není až tak důležité, což v konečném důsledku znamená, že duše a věčnost nejsou až tak důležité. Znovu, tato otázka nestojí odděleně od všech ostatních. Jestli tedy církevní kázeň není příliš důležitá, ač vyznání tvrdí něco jiného, pak ani život z moci Ducha, osobní svatost a nesení ovoce nejsou důležité. A stejně jako u 2. bodu nebezpečím může být falešná jistota pro neobrácené.

4. Nedostatek lásky k církvi i k neobráceným.

Jonathan Leeman ve své jedinečné knize Církev a překvapivá urážka Boží lásky (The Church and the Surprising Offense of God’s Love) píše:

Církevní kázeň… je jasným důsledkem na Boha zaměřené evangelijní lásky. Ve světě, kde bylo Kristovo království ustanoveno, ale ještě nebylo naplněno, je nevyhnutelným a milujícím nástrojem. Kdyby se Boží láska zaměřovala na člověka, kázeň by byla krutá. A těm, kdo zůstávají přesvědčení Satanovou lží, která se snaží svrhnout Boha (Gn 3,5), to tak vždycky zní a bude znít. Avšak pro církev, která usiluje o svatost, je církevní kázeň odmítnutím nazývat to, co je nesvaté, svatým. Je způsobem, jak přestupníkovi odepřít a odmítnout uznání a ujištění, aby už neměl prostor pro sebeklam. Je radikálním odmítnutím moudrosti tohoto světa, a tak pomáhá vyjasnit, co přesně je láska“ (s. 221–2).

To znamená, že je třeba znovu promyslet obvinění, že církevní kázeň je nemilující. Může být praktikována bez lásky, ale církevní kázeň jako taková není nemilující. Kázeň je projevem Boží jisté, otcovské, neměnné lásky k jeho lidu, která jej vede k větší podobnosti Kristu (Žd 12,7–11). Navíc, Pavel nazývá korintskou církev „nadutou“ (1K 5:2) kvůli tomu, že odmítá uplatnit církevní kázeň. Přemýšlím, kolikrát jsme použili slova jako „nadutý“ nebo „arogantní“ ve stejném smyslu. Pavlova slova znamenají, že odmítnutí s láskou konfrontovat hřích, a to až po církevní kázeň, je arogantní, naduté a nemilující. V tomto případě láska znamená, že nám více záleží na přátelích než na přátelství.

Kromě toho, církevní kázeň je prostředkem, jak pomoci vyznávajícím, a přece neobráceným lidem, aby viděli, v jak nebezpečné situaci se nachází. Odmítat v takovém případě církevní kázeň by bylo nenávistí.

5. Nedostatečná pastýřská péče a zájem o duše.

Hlavními metaforami pro lidi a péči v kontextu církve jsou ovce a pastýřství. Ovce potřebují hranice, dozor a sounáležitost. To jim poskytují ovčinec a pastýř. Dveře pro bezpečný vstup, ohrada jako bezpečné hranice a pastýř, který je vede – právě to utváří péči, kterou ovce nutně potřebují.

Církevní kázeň tedy existuje kvůli tomu, kým ovce jsou, co potřebují a jak moc je Bůh miluje. Ale církev, která ji odmítá uplatňovat, se tak připodobňuje k ovčinci bez dveří, bez ohrad a s apatickými pastýři. V dávných časech by něco takového vůbec nebylo považováno za ovčinec a ovce, se kterými by se takto zacházelo, by byly považovány za zanedbané.

Církev, která nekázní vyznávající věřící, pase duše nedostatečným způsobem. Ukazuje tak, že má nebezpečně omezený pohled na člověka. Toto pastýřství má zúžené vidění, má klapky na očích; vidí duše pouze v kontextu tohoto života. Zapomíná, že bez svatosti nikdo nespatří Pána (Žd 12:14). Péče se chybně chápe v kontextu toho, jak se lidé v konkrétních chvílích cítí. Proto se jedná o závažné selhání pastýřů.

Jay Adams to vyjádřil následovně:

„Nekáznit členy sboru znamená upírat jim výsadu být konfrontováni druhými a církví, když pochybí ve svém učení nebo životě. Kristus jim toto právo dal; nemáme právo jim ho upírat“ (A Theology of Christian Counseling, s. 286).

A na osobní rovině já sám děkuji Bohu za muže okolo mě, kteří mě milují dost na to, aby mi neupírali mé právo na církevní kázeň. Vím, že sejdu-li z cesty například v mém manželství nebo učení, mám bratry, kteří mě milují dost na to, aby mě jako pastýři vedli celou cestu až ven ze sboru, a to je milost, která mě vede ke střízlivosti. Právě to je skutečná péče.

6. Povrchní přístup k biblickému společenství.

Z části můžeme říct, že biblické společenství vypadá jako skupina obrácených jednotlivců, kteří plní biblické příkazy o společném životě v místním sboru v kontextu oddaných, trvalých a upřímných vztahů. Ale kde odmítají církevní kázeň, tam není zdůrazňován život „v Kristu“, což znamená, že není zdůrazňován růst do Kristovy podoby ani posvěcení. Výsledkem bude, že biblické společenství se stane povrchním a plytkým. Budou chybět známé charakteristické rysy rodiny pod Boží milostí, kterými jsou láska, vyznávání hříchů a konfrontování hříchů druhých, což povede k zakrnění a úplnému odumírání biblického společenství (Př 27,5–6, Žd 3,12–14). Místní církev se začne starat o udržování bezpečného, jasně stanoveného odstupu od druhých. A bez toho, aniž bychom si sloužili milostí a napomínali se navzájem, může se stát, že budeme zatvrzováni klamem hříchu a možná ani nebudeme skutečně obrácení.

7. Nízká důležitost svědectví místní církve světu.

Zbožnost místní církve je to, co z ní dělá slanou sůl a zářící světlo pro společnost, která ji obklopuje. Svatost členů sboru zdobí evangelium, které káží (Tt 2,10). Když ale sbor zanedbává církevní kázeň, součástí DNA sboru bude nezájem o posvěcení. Nevyhnutelným důsledkem je nedostatečné svědectví světu.

8. Nedostatek lásky k těm, proti komu přestupník hřeší.

V situacích, kdy je zapotřebí uplatnit církevní kázeň, se vždycky nacházejí i další lidé, jako jsou manželka, děti nebo spolupracovníci, které daný přestupník do celého masakru zatahuje. To znamená, že pokud sbor neuplatňuje církevní kázeň, přestupník není jediný, komu se tím upírá láska. Pokud sbor například neuplatní kázeň vůči manželovi, který žije v cizoložství, ze kterého nečiní pokání, jeho manželce je tím upíráno vynesení Božího soudu nad ním. Jelikož církev odmítá přinést konečné řešení skrze kázeň, celý tento chaos zůstává v matoucí nejasnosti. Výsledkem je, že manželka a dokonce i děti, členové sboru a příbuzní jsou ponecháni ve zmatku, který není nutný (a který je ubohým svědectvím). Nemusí to tak ale být. Církevní kázeň je nebesy schváleným, definitivním rozsudkem, který přichází skrze vedení sboru a tam, kde je bolest, přináší pokoj (Mt 18,18–20).

9. Povrchní chápání usmíření ve vztazích.

Cílem církevní kázně je usmíření. To, v co vždy doufáme, je pokání a získání našeho bratra (Mt 18:15). Ale skutečné usmíření nikdy nenajdete na cestě ignorování hříchu. Právě naopak. Proto, když sbor odmítá praktikovat kázeň, ukazuje, že nedostatečně chápe usmíření ve vztazích.

Ale ve sboru, kde se správně uplatňuje církevní kázeň, jsou biblické příkazy o společném, vzájemném životě průběžně uplatňovány. Takový sbor se snaží o biblické vztahy, což znamená, že v něm dochází k usmíření. Na této straně nebes totiž neexistuje vztah, ve kterém by nebylo třeba se vypořádávat s hříchem. Sbor podle Božího srdce je místo se zvláštní charakteristikou: je divné, pokud zde s člověkem někdo s láskou nemluví o jeho hříchu. Je to místo, kde se vyznává hřích. Je to místo, kde hřích je, téměř paradoxně, zároveň v bezpečí i v nebezpečí. Mezilidské problémy se nezametají pod koberec, ale vyznávají se a činí se z nich pokání, aby mohlo dojít k usmíření.

10. Odmítnutí se odlišit jako novozákonní církev.

Jay Adams správně říká, že církev, která odmítá uplatňovat církevní kázeň, „ani není církví, jelikož odmítá vymezit hranici mezi světem a církví tím, že by praktikovala kázeň“ (Handbook of Church Discipline, s. 103). A jak je napsáno výše, předchozí církevní generace by souhlasily.

Může se to zdát jako velmi odvážné tvrzení, ale, znovu, pokud církev odmítá uplatňovat kázeň, je to příznakem dalších rizik, která se mohou vyskytnout v daném Božím domě, jako jsou: vybíravý přístup k Písmu, nahrazování Boží moudrosti lidskou, potenciálně nebezpečný pohledu na spásu a posvěcení, nedostatek lásky, nedostačující vedení církve, světský pohled na společný život v Kristu, malý důraz na důležitost svědectví a laciný pohled na usmíření.

To je dost důvodů vyhnout se sboru, který vás nebude káznit. Proto pečlivě přemýšlejte předtím, než skočíte někam, odkud vás nevykopnou. To nejlepší, co Bůh pro svůj lid má, je místní církev, která je dostatečně bezpečná na to, aby je v rámci kázně vyloučila.

Překlad Jan Prorok.