Zápas o duši:

Zdravé vedení církve

Verze pro tisk

Církevní otec Jeroným (345-419) napsal ve svém dopise v roce 394 staršímu sboru jménem Nepocián, že církve jsou pokrytecké, protože mají větší zájem o vzhled svých budov než o pečlivý výběr vedoucích. Napsal: „Mnozí dnes staví budovy; zdi a sloupy jsou ze zářivého mramoru, stropy se třpytí zlatem, oltáře jsou vyloženy drahokamy. Ale na výběr Kristových služebníků nikdo nedbá.“ O šestnáct století později na tom nejsme o nic lépe. Církve se dnes mnoho starají o to, jaké mají PR (Public Relations – vztahy s veřejností), jak se prezentují navenek, jaké mají budovy, jaká mají liturgická roucha, jak propracované a uživatelsky přívětivé mají webové stránky… Ale jenom výjimečně uslyšíte o tom, jak se nějaká církev stará o to, jaké má vedoucí! Proč je tomu tak? Protože nebereme dostatečně vážně Boží slovo!

O vedení církve je v Písmu napsáno mnohem víc než o jakémkoliv jiném předmětu, který se týká života Božího lidu. V Bibli nalezneme podrobný a detailní popis církevních vedoucích, jejich kvalifikace i obsahu jejich služby.

  • Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu (1Tm 3,1).

Slovo ‚biskup‘ je náboženské slovo, které ve skutečnosti není překladem, ale pouhým přepisem původního řeckého ‚episkopos‘. Toto řecké slovo má však svůj vlastní význam a ten je důležitý. Současné užití výrazu ‚biskup‘ v češtině se od původního řeckého ‚episkopos‘ výrazně posunulo. Dnes si pod pojmem ‚biskup‘ lidé nejčastěji představí církevního hodnostáře. ‚Episkopos‘ v Písmu ale neznamená žádnou hodnost ani postavení, ale úkol. Svůj původ má ve slovese s významem: hlídat, střežit, dohlížet, dávat pozor, starat se, pečovat o něco. ‚Episkopos‘ je někdo, kdo dohlíží, pečuje, stará se.

Vážné povolání

První verš třetí kapitoly listu Timoteovi začíná slovy: „Věrohodné je to slovo…“ Věrné, hodnověrné, důvěryhodné nebo věrohodné slovo. Je to vyjádření, které má ukázat na závažnost toho, co následuje. Jako kdyby chtěl Pavel zvednout prst a říci: „Teď dávejte všichni dobrý pozor, protože to, co uslyšíte, je nesmírně důležité!“

Na čtyřech dalších místech Pavel používá tutéž frázi, aby zdůraznil evangelium. Nejprve, aby vyzdvihl evangelium v kontrastu k učitelům zákona, kteří chtěli lidi uvést pod zákon, a navíc jim vykládali o rodokmenech a bájích. Pavel říká, co je důležité: …Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky (1Tm 1,15). Podruhé Pavel používá frázi ve čtvrté kapitole, kde znovu píše o falešných učitelích, kteří svádějí lidi démonskými naukami a zakazují jim jíst některé pokrmy, ženit se a chtějí je uvést do askeze a do otroctví vnějších, tělesných věcí. A znovu zdůrazňuje evangelium Ježíše Krista: Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu (1Tm 4,9). Jaké slovo? …že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících (1Tm 4,10–11). Také ve 2. Timoteovi 2,11–14 Pavel zdůrazňuje evangelium, i když z trochu jiného úhlu pohledu: Věrohodné je to slovo: ‚Jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním i žít (2Tm 2,11). Opět staví evangelium do kontrastu k těm, kdo učí falešné věci. „Věrohodné slovo“ znovu ukazuje na vážnost a důležitost evangelia. A v Titovi 3,5–8 opět mluví o evangeliu a používá stejnou frázi: „Tato slova jsou spolehlivá…“

Stejné spojení Pavel používá ještě v jednom jediném případě, a to, když píše o vedení církve. Jedná se o stejně závažné a důležité téma jako samotné evangelium. Špatné pochopení evangelia má důsledky, které sahají až na věčnost. Evangelium je tím nejúčinnějším nástrojem v boji s herezí. Evangelium je Boží moc ke spasení (Ř 1,16). Ale neméně závažné je špatné porozumění tomu, co je to církev a kdo má církev vést. Důsledky mohou být stejně závažné. Vedení církve totiž velmi těsně souvisí s evangeliem. Vedoucím je zvláštním způsobem svěřeno evangelium, mají ho vyučovat a sytit jím Boží lid, mají evangeliem také chránit Boží lid, usvědčovat odpůrce a zahánět vlky, kteří by chtěli trhat stádo. Starší církve má být:

  • … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce (Tt 1,9). 

Přesto budou mnozí lidé vyhledávat špatné vedoucí – a nemylte se – nebudou to lidé mimo církev. Z církve vzejdou jak falešní učitelé, tak i ti, kteří je budou vyhledávat. Pavel o takových lidech napsal, že:

  • … nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím (2Tm 4,3–4).

Pavel říká, že přijdou lidé, kteří budou učit nesmysly, nebudou učit pravdu, ale vykládat lidem vtipy, říkat jim o svých zážitcích, předkládat jim vymyšlené příběhy, budou převracet a překrucovat Boží slovo, milost budou převracet v nezřízenost, nepovedou lidi ke Kristu a k evangeliu, ale do záhuby.

Kdo se stane vedoucím sboru, není otázkou volby, ani nezáleží na tom, co se nám libí nebo nelíbí, nebo jak bychom si věci představovali, je to otázka věrnosti evangeliu. Ještě za života apoštolů církve opouštěly způsob vedení, který apoštolové ustanovili. Pavel napsal 1. list Timoteovi jenom pár let potom, co odešel z Efezu. A musel tam zanechat Timotea, aby dal do pořádku to, co Pavel předtím efezskou církev vyučoval a co tato církev opustila. Ze Skutků 20 víme, že Pavel ustanovil v Efezu starší a nemáme žádný důvod domnívat se, že by to udělal podle jiných kritérií, než jak to popisuje ve třetí kapitole 1. Timoteovi. Stačilo jenom pár let a Timoteus musí ustanovit nové starší, musí vyřešit problém s učiteli zákona v Efezu, musí se s evangeliem v ruce postavit těm, kdo svádějí církev démonskými naukami (1Tm 4,1–3). Proto Pavel zdůrazňuje: „Věrohodné je to slovo!“ Kdo vede Boží lid, je stejně důležité, jako evangelium samotné, které určuje podobu a charakter církve.

Bible je plná mužů, kteří sváděli Boží lid. Ježíš často vystupoval proti farizeům a nazýval je slepými vůdci, kteří vedou slepé. Byli to špatní vůdcové, protože vyjídali domy vdov, šlo jim o přední místa, chtěli se lišit svým oblečením od ostatních lidí, aby na první pohled bylo vidět, že jsou něco víc, záleželo jim na obdivu druhých, chtěli se cítit nepostradatelní. Kam dovedli lidi? K tomu, aby ukřižovali Krista! Dneska jim podobní dělají a říkají úplně stejné věci a svádějí lidi k hříchu stejně jako tito slepí vůdcové.

Proto se každý křesťan musí zajímat o to, koho následuje, kdo ho vede, kdo mu káže Boží slovo. Nemůžeme to ignorovat – je to naše zodpovědnost. Pokud selžeme na tomto místě, projeví se to dříve nebo později na všech dalších místech, a nakonec se to projeví i na evangeliu samotném. O kom tedy Písmo mluví?

Vymezené povolání

Vedení církve je vymezené, je určené jenom někomu, ne všem. Církev není demokraticky řízené společenství ani anarchie, kde si každý dělá, co se mu zlíbí. Církev je tělo Kristovo, kde Kristus je hlava a řídí své tělo prostředky, které k tomu ustanovil.

Studijní překlad 1. Timoteovi 3,1 říká: „Usiluje-li někdo…“ Musíme si uvědomit, že tento „někdo“ neznamená „kdokoliv“. Boží slovo vymezuje velmi přesně, kdo je tento „někdo“. Starším církve může být jenom ten, kdo to jím chce být – touží po tom. Není zde místo pro ty, na které to zbylo, nebo pro ty, kteří se dostatečně nebránili. Vedení církve je vymezené povolání. Toto vymezení začíná už v předchozích verších listu:

  • Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1Tm 2,12)

Bůh ve svém slově vymezuje, kdo může a kdo nemůže být vedoucím v církvi. Je to jeho církev, ne naše. Jsou to jeho pravidla, ne naše, je to jeho vymezení, ne naše. Přesto dnes můžete vidět mnoho žen, které jsou pastorkami, farářkami, biskupkami nebo starššš...enami… Lidé z Božího domu udělali doupě lupičů. Dům Boží, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15), změnili podle obrazu svého. Jak může být církev sloupem a oporou pravdy, když jsou ženy ustanovovány do vedení církve, ačkoliv Boží slovo, tedy slovo pravdy zapovídá ženám v církvi vést?

Bůh sám určil, že ten, kdo touží po krásném úkolu musí být na prvním místě muž. Nejedná se o lidský výmysl, jde o učení Písma. A Písmo není namířeno proti ženám – muž a žena jsou si rovni. Rovnost však neznamená stejnost. Nakonec, když pročteme všechny verše, které se tématu týkají, uvidíme, že zdaleka ne všichni muži mohou vést církev. To neznamená, že vedoucí v církvi jsou něco víc. Naopak, pro vedoucí v církvi má Písmo výrazy, které se nám obvykle moc nelíbí – slova jako například otrok:

  • Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem (Mt 20,26–27).
  • Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství (1K 4,1).

Sluha Kristův je někdo, kdo sedí v podřízené pozici a namáhavě pracuje. Jsou další slova jako je správce, nebo dělník (2Tm 2,15), který správně rozděluje slovo pravdy. 1. Tesalonickým 5,12 mluví o vedoucích jako o těch, kdo se usilovně namáhají svou prací mezi křesťany. Nebo slovo pastýř – raději dneska používáme mnohem vznešenější slovo pastor, nebo od něj vzniklé farář, ale pastýř? A Petr mluví o ‚podpastýřích‘ – to už zní skoro jako pasáček, pasák… – „to snad raději ani nebudeme používat, to není vznešené, hezké a důstojné.“ Ale přesně takovým způsobem Písmo, tedy Bůh sám (!), mluví o vedoucích ve své církvi! Podívejte se na Krista:

  • Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6–9)

Starší v církvi jsou podpastýři Kristovi. Nelze hovořit o nějakých postech, pozicích, úřadech, poctách, o autoritě nebo o důležitosti – jde o službu. A Boží slovo velmi jasně vymezuje, kdo má a kdo nemá sloužit jako starší církve. Budeme-li jej ignorovat, budeme se jenom vzdalovat od toho, co je nejdůležitější – a to je evangelium Kristovo, Boží moc ke spasení i posvěcení člověka. Proto musíme dbát na biblickou kvalifikaci mužů, kteří vedou církev. Tato kvalifikace začíná osobním, niterným povoláním.

Vnitřní povolání

  • Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu. (1Tm 3,1)

Před námi jsou dvě slovesa, která popisují první a zásadní charakteristiku mužů, kteří by mohli být těmi, kdo povedou církev. Znovu tady vidíme velké vymezení. „Kdo chce … touží…“ Pavlova slova se zaměřují na vnitřní povolání člověka, který by teoreticky mohl být vedoucím v církvi.

První slovo je přeložené (EP, B21) slovem „chce“. Tento překlad je trochu bezzubý, bez chuti, všeobecný. Není špatný, ale řecké slovo je mnohem silnější. Další překlady nám mohou pomoci lépe si představit, co se za tím slovem skrývá – ‚baží-li‘ (Pavlík), ‚míří k tomu‘ (Petrů), ‚usiluje‘ (Žilka, ČSP), ‚žádá‘ (KRAL). Vidíme aktivní chtění, které jde za svým cílem. Použité slovo doslova znamená „natáhnout se po něčem, dosáhnout něčeho“.

V 1. Timoteovi 6,10 stejné slovo popisuje cestu člověka, který si zamiloval peníze. Z touhy po nich je ochoten udělat cokoliv. Všechno ostatní půjde stranou. Z touhy po nich je ochoten snášet mnoho trápení, a dokonce sejít z cesty víry. Ke stejně silné touze je přirovnáno ono chtění z prvního verše třetí kapitoly listu Timoteovi. Nemusí znamenat jenom něco špatného – stejné slovo popisuje pocity svědků víry:

  • Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. (Žd 11,16)

Vzpomeňte si na refrén jedenácté kapitoly Židům – „věřil, a proto jednal“. Ábel věřil, a proto přinesl lepší oběť, Noe věřil, a proto postavil koráb, Abraham věřil, a proto vyšel z Uru… Jejich aktivní víra je tu popsaná jako touha po lepší, nebeské vlasti. Touha, která se bude projevovat na životě člověka, bude vidět na jeho jednání, bude slyšet z jeho slov, projeví se v modlitebním životě, ve službě, ve všem, co takový člověk dělá.

Není těžké rozpoznat takovou touhu. Muž, který chce být dohlížitelem, už jedná jako dohlížitel, už začal sloužit. Jestliže nějaký muž touží být starším, potom ho uvidíte, jak v církvi slouží – slouží prakticky, slouží kdykoliv a kdekoliv může. Žádná služba pro něj není malá, nedůstojná nebo nehodná jeho „vznešených“ tužeb. A to znamená, že ho nejspíš neuvidíte vpředu a všem na očích, ale bude sloužit tak, jak o tom mluví Ježíš, když mluví např. o dávání, o modlitbě nebo o půstu:

  • Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost… Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto… (Mt 6,2–4)

Takový muž se modlí za druhé a za sebe, slouží prakticky, roste v poznání Boha a jeho slova, roste v pokoře a v bázni před Bohem – neroste v sebejistotě a ve vlastní síle, ale v závislosti na svém Spasiteli a na moci Ducha svatého. Takového muže trápí, když vidí, že jsou lidé jako ovce bez pastýře, když jsou lidé zmatení, když nerozumí Božímu slovu, když bloudí nebo hladoví. Jeho srdce je zlomené a touží s tím něco udělat. A takový muž také roste v pokorné službě druhým lidem. Protože chtění se bude projevovat službou. Možná taková služba nebude na začátku úplně moudrá, ale to je v pořádku – všichni bez rozdílu potřebujeme růst v moudrosti, v pokoře, v bázni i ve službě.

Takové chtění je v určité míře vlastní všem křesťanům. Ne všichni touží po službě starších, ale v každém křesťanovi Bůh působí chtění i činění toho, co se Bohu líbí (Fp 2,13). Proto každý křesťan slouží druhým. Je to dílo Ducha svatého v nás, jak nás postupně a stále více proměňuje do podoby Pána Ježíše Krista, který nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28). Nicméně v 1. Timoteovi 3,1 je ještě jedno sloveso:

  • Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu. (1Tm 3,1)

Toto sloveso jde ještě mnohem dál než chtění z první poloviny verše. Je to sloveso, které vyjadřuje hlubokou vášnivou touhu. Může být použité pozitivně i negativně. Ježíš velmi toužil jíst s učedníky velikonočního beránka (Lk 22,15). Ale totéž sloveso mluví také o muži, který cizoloží ve svém srdci, když se s chtíčem, s touhou dívá na cizí ženu (Mt 5,28). V našem textu je to touha být starším, touha po krásném úkolu. Touha po tom, být pastýřem – tedy ve dne v noci hlídat stádo, rvát se s vlky, starat se o ovce, hledat ztracené, podpírat slabé a káznit svéhlavé. Je to popis hluboké vnitřní touhy. Nejedná se o něco povrchního, co za chvíli přejde, až přijde něco nového, nějaký nový nápad, nové myšlenky, nové učení… Je to povolání ke službě pastýře. To nemůže udělat žádný člověk, ani to z člověka neudělá žádný teologický seminář,  pastýřem se člověk nestává ani volbou jiných lidí, kteří chtějí, aby byl starším. Jde dílo Ducha svatého (Sk 20,28).

Možná se najde muž, který se bude chtít takové touze vyhnout, protože se cítí nedostatečný. Ale kdyby chtěl utéct, bude jako Jonáš, kterého Bůh povolal do služby, ze které nelze utéct. Možná bude muset takový muž dlouho čekat, než bude dobře připravený, aby splňoval všechna následující kritéria. Ale toto vnitřní povolání, tato niterná touha způsobená Duchem svatým dává sílu trpělivě čekat a vytrvale se připravovat skrze službu druhým. Jako čekal David, až dostane slíbené království – možná patnáct let. Stal se králem, když mu bylo třicet, ale Samuel ho pomazal za krále jako mladíčka, kterého museli zavolat od stáda. David si nikdy nevzal od Saula, co mu Bůh slíbil, protože měl tuto vnitřní touhu, toto vnitřní povolání, kterému dávalo sílu trpělivě čekat na Boží čas.

Je zodpovědností každého sboru, aby se modlil za nové starší, vyhledával je, připravoval je a ustanovil je. Je to na prvním místě zodpovědnost stávajících starších, ale na druhé straně nikdo není z této zodpovědnosti vyňatý. Všichni jsme královským kněžstvem! Všichni se musíme modlit a musíme si navzájem sloužit. A bratři mají zkoumat svá srdce, jestli je Bůh nevolá do své služby. To není věc okamžiku, ale záležitost celoživotního růstu a zkoumání. To je Boží dílo v nás. Jsme Kristova církev, Kristova nevěsta, která má být krásná, svatá, čistá, připravená pro svého nebeského Ženicha. A taková může být jenom tehdy, když se bude sytit zdravým a hutným pokrmem Božího slova, které bude oslavovat Krista. Když jí povedou muži, kteří budou zbožní a kvalifikovaní, kteří budou celým svým životem toužit po tom, aby oslavovali svého Spasitele a Pána, který vykoupil církev svou vlastní krví.