Verze pro tisk

Evangelizace se zdá být populárním slovem. Tradičně je součástí slovníku evangelikálů (někdy se uvádí jako „evangelismus“), ale stále více ho používají i římští katolíci. Do katolické mluvy ji poprvé uvedl papež Pavel VI. ve své exhortaci Evangelii Nuntiandi vydané v roce 1975. V roce 2010 papež Benedikt XVI. zřídil ve Vatikánu nové oddělení, které má podporovat úsilí o  „novou evangelizaci“. Papež František pravidelně mluví o evangelizaci a praktikuje její různé formy, a jak potvrzuje jeho exhortace Radost z evangelia z roku 2013, činí tak z evangelizace hlavní úkol církve.

Slovo „evangelizace“ je tedy používáno napříč spektrem křesťanského světa. Otázka zní: Co to vlastně znamená? Jak by se dala definovat? K čemu se vztahuje? Ve svém posledním motu proprio (tj. dokumentu podepsaném papežem z jeho vlastní iniciativy) z 1. dubna 2017 se papež František blíže vyjadřuje k tomu, co má na mysli, když mluví o evangelizaci. Dokument nese název Sanctuarium in Ecclesia (Svatostánek v Církvi) a v podstatě převádí kompetence svatých míst pod Papežskou radu pro podporu nové evangelizace, tedy již zmíněné vatikánské oddělení zavedené Benediktem XVI. Hlavní myšlenkou je, že svatyně a svatá místa mají být primárně prostorem, kde se evangelizuje a kde se k evangelizaci povzbuzuje.

Zaostřeno na svatyně

Co je to svatyně? Fatima, Guadalupe, Aparecida, Lurdy… na těchto místech se nacházejí jedny z nejvýznamnějších svatyní, které přitahují milióny poutníků a návštěvníků každý rok. Jde o svatostánky zasvěcené Marii nebo nějakému konkrétnímu svatému, v nichž se podporují a praktikují zvláštní pobožnosti formou růženců, modliteb, poutních cest, rozjímání nad svatými obrazy apod. Často se zde setkáme s hojně rozšířenými lidovými formami spirituality, které přežívají navzdory neustálému úpadku náboženských praktik spojených s místní farou.

Papež František vysvětluje, že svatyně jsou místa, „kde skrze zbožnost lidu lze na vlastní kůži pocítit mystickou přítomnost Matky Boží, svatých a blahoslavených“. Tím, že k nim přistoupí nebo do nich vstoupí, mnozí lidé „velmi intenzivně zakoušejí Boží blízkost, něžnou lásku Panny Marie a společenství svatých: zážitek pravé spirituality, jemuž nelze odepřít význam“. Bůh, Panna Marie a svatí jsou všichni považováni za součást téhož duchovního zážitku. Navíc „mnohé svatyně jsou vnímány jako součást životů jednotlivců, rodin a společenství do té míry, že prakticky utvářejí identitu celých generací a dokonce ovlivňují historii některých národů". Takže když zvážíme jejich inspirační a symbolickou důležitost, „chození ke svatyni a podílení se na spiritualitě, kterou tato místa vyjadřují, je už samo o sobě aktem evangelizace, kterého je potřeba si vážit pro jeho obrovskou pastorační hodnotu“. Dále papež František tvrdí, že „svatyně ve svých nejrůznějších podobách nabízejí nenahraditelnou příležitost k evangelizaci v dnešní době“ a jsou tím „opravdovým místem evangelizace“.

O jaké evangelizaci mluvíme?

Vracíme se k původně položené otázce. V papežském dokumentu se sice pracuje s termínem evangelizace a vybízí se zde k jejímu uvedení do praxe. Evangelikálové, pro něž je toto slovo zásadním duchovním pojmem, se možná radují z toho, že římskokatolická církev klade na evangelizaci důraz. Přesto, pokud si pozorně a poctivě pročteme daný dokument, zjistíme, že ten typ evangelizace, který zde papež tolik obhajuje, je něčím naprosto odlišným od biblického významu slova.

Podle  Lausannské smlouvy z roku 1974, zřejmě nejvýraznějšího evangelikálního dokumentu 20. století, se evangelizací rozumí „zvěstování historického, biblického Krista jako Spasitele a Pána s cílem přesvědčit lidi, aby k němu osobně přišli a byli smířeni s Bohem“ (č. 4). Všimněte si rozdílných prvků této čisté a jasné definice: „zvěstování“, „historický a biblický Kristus“, „přesvědčování“, „osobní smíření s Bohem“. Žádný z těchto prvků se nenalézá v jevech, které se podle papeže vyskytují uvnitř a kolem svatyní. Nikde se tam nezvěstuje biblické evangelium, ale spíše se rozjímá nad svatými obrazy a provozují se jiné praktiky katolické zbožnosti. Velmi málo se zaměřuje na biblického Spasitele a Pána, jejím centrem jsou především Marie a svatí. Nikdo vás nepřesvědčuje, abyste opustili své vlastní modly a obrátili se k živému Bohu, spíše jste povzbuzováni, abyste pěstovali hluboce zakořeněné způsoby falešné spirituality. Velmi málo se mluví, anebo se nemluví vůbec, o nutnosti smíření se s Bohem, raději se vyživuje myšlenka, že poutníci a národy už přece Bohu „patří“.

O jaké evangelizaci tedy mluvíme? Slovo je stejné, ale významově se naprosto liší. Ve svém pojetí a praktikování evangelizace římskokatolická církev zákonitě předkládá celý svůj teologický systém, který je založen na kombinaci Bible a tradic, Krista a svatých, víry a lidové zbožnosti apod. Římskokatolická evangelizace propaguje a schvaluje tento druh nečitelného a mylného evangelia. Dříve, než se zaradujeme nad tím, že se katolická církev začala vážně zabývat evangelizací, potřebujeme pochopit, o jaký druh evangelizace Římu vlastně jde.