Písmo svaté (3)

Verze pro tisk

1. Nejpřednější pramen poznání Božího je Písmo, neboli bible. Je to kniha Boží, v níž složeno je vše, čeho potřebí, aby duše vešla v pravý poměr k Bohu, tedy je to kniha náboženská v nejvlastnějším slova smyslu.

2. Je knihou nejlepší a nejdůležitější.

a) Proto, že v ní zjevuje se nám pravda a to podivuhodným způsobem organickým, živoucím,v pozvolném vývinu ze semene až po zdravé ovoce. Na př. 1. M 3,15. J 3,16.

b) Proto, že tu v prostotě a překvapující jednoduchosti září k nám sláva Boží.

Jako vtělené slovo přijalo způsob služebníka, tak slovo Boží přizpůsobilo se člověku. Mluví k němu dětsky i mužně, prostě i vznešeně, obrazem i stínem i skutečností a pravdou. Mluví k nám lidsky pravdy věčné. Proto umí učiti, vzdělávati, napravovati, lekati i těšiti jako žádné jiné slovo. Má dvě stránky: lidskou a božskou. Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská mluva a lidský výraz i její zachování.

Je to kniha božská, nejpozoruhodnější, v starověku i novověku, jediná, nepřirovnatelná.

c) Pro nezničitelnou svěžest a životnost, která z ní dýše.

Ač už čítá tisíciletí, je svěží a nová. Nikdy se nepřežije. její životnost neumírá. Vůně a síla nevyčichá. Ba s věky a při měnivosti lidské její cena roste.

d) Pro jednotnost ducha od počátku až do konce.

Ač obsahuje v sobě 66 spisů (39 St. Z., 27 N.Z.), psaných v době 1600 let (nejst. asi r. 1500 př. Kr., nejml. asi 90 po Kr.), alespoň od 40 spisovatelů, z různých stavů (rybáři, pastýři, celní, kněží, proroci, králové), na různých místech (v poušti madiánské, arabské, v Palestýně, Babyloně, v Malé Asii, v Řecku, v Římě), různého obsahu (děje, učení, poesie, proroctví) a slohu, - má stejného ducha, učí stejné cestě a spasení z milosti Boží táhne se jí jako červená nit.

e) Je nevyrovnatelný její vliv a osvědčení v svědomí všech křesťanů všech dob a všech národů.

Její vliv vítězí přes všecka nepřátelství a zúrodňuje životy jednotlivců i celých národů.

f) Pro její obecné určení pro všechny lidi všech stupňů vzdělání, stavu věku, pleti, národnosti, dob.

Je to kniha života pro celé lidstvo, pro děti, dospělé; chudé, bohaté; učené, neučené. Jsou v ní mělčiny i hlubiny; je majákem, kompasem,chlebem; pevninou k výzkumům a k opanování.

3. Už pro tyto příčiny je to kniha jedinečná. Ale církev vždy vyznávala o ní, že je knihou Boží. Také ona sama svůj původ označuje za Boží.

"Duchem Božím puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé." 2. Pt 1,21.

Viz Žd 1,1.2. 2. Tm 3,16.

4. Tuto pravdu vztahujeme na celé Písmo a mluvíme o inspiraci neboli vdechnutí jeho a následkem toho o jeho zvláštní výlučnosti, závaznosti a vážnosti neboli autoritě.

Tato vážnost (autorita) božská vyplývá z těchto poznatků:

1. Vážnost St. Z., jeho božský původ a inspirace spočívá na svědectví Kristově a apoštolů. L 24,27. J 10,35.

2. Kristus Pán je světlo světa a neomylná pravda. Svým pak apoštolům slíbil a dal Ducha pravdy. J 14,6. 16,13.14.15. 20,22. Sk 2,4. Mt 10,19.20.

3. Z plnosti tohoto neomylného Ducha kázali, učili i psali. 1. K 2,4.10.11. 2. K 12,19.

4. V každém věřícím srdci, jemuž upřímně jde o pravdu, vnitřní důkaz Ducha svatého osvědčuje závaznost, vážnost a vdechnutí Písma. 1. J 2,20.27. J 6,45. 8,12. 7,17.

Čtouce Písmo, vidíme, že daleko nad lidské myšlénky (srovnej na př. novozákonní spisy se spisy "apoštolských" otců a apokryfami novozákonními) vynikají zjevené pravdy (na př. učení o spasení z milosti), že nelze jinak jich vyložit než z původu Božího. 1. Pt 1,10.11.

5. Obsah Písma je všelijak zajímavý. Zajímá historika, zákonodárce, literáta. Ale to vše není jeho účelem. Tím je zjevení Boha v jeho stvoření, řízení, vykoupení i posvěcení světa. A to ne účelem toliko bohosloveckým, nýbrž k tomu, abychom ukázanou nám tu cestu k obecenství s Bohem nalezli a jí šli. Účel jeho je tedy veskrz praktický.

Z tohoto praktického zájmu je nám zpytovati Písmo, hledati světla v něm pro duchovní nesnáze a poddávati se jeho vedení. Kde nám je temné, neboli nesrozumitelné, nutno obrátiti se k původci: Duchu svatému.

6. Je patrný rozdíl mezi N. a St. Z. Obojí je Písmem, slovem Božím, a přec různé důležitosti, poněvadž je dán pro různou dobu a různý stupeň zjevení Božího, pro různé hospodářství, "oekonomii". Je na nejvýš důležito tuto pravdu pochopit, aby se obé nesměšovalo anebo s dostatek nedocenilo.

Starý zákon je ekonomie dětství, ekonomie stínů, symbolů, zákona, pěstounství - Nový zákon nám představuje ekonomii věku mužného, ekonomii skutečnosti, pravdy, evangelia, samostatnosti. Nelze tedy vraceti se od Ježíše Mojžíši, od pravdy k stínům, od přisluhování Ducha k přisluhování litery, těla a symbolů, od mužné zralosti k dětství nezralému, od samostatnosti k poručenství pěstouna. Není třeba prodělávat celý proces vzrůstu, když tu je ovoce: Konec zákona je Kristus. (Ř 10,4.)

St. Z. tvoří zaslíbení, N. Z. naplnění,

" je květ, " ovoce,

" kořen, " strom,

" příprava, " hotovost.

Je tedy N. Z. neskonale důležitější, ale nechceme býti bez Z. St., protože z něho nabýváme pochopení, proč potřebí nám Krista a nabýváme útěchy dětství svého.

7. Několik poznámek ke čtení:

1. Biblia = knihy. V lat. Testamentum (také Poláci, Němci, i Optátův Gzellův) = poslední vůle pověřená svědky, která má po smrti platnost (Žd 9,16.17.). V tom smyslu tedy evangelia jsou poslední vůle Kristova a epištoly jsou k ní dovětek. Nejvyšší autorita k rovnání sporů mezi dědici. - V řečtině: Diathéké = poslední vůle (kšaft) a smlouva. Bůh vešel v smlouvu s Noé, v smlouvu zaslíbení s Abrahamem, v smlouvu zákona s Izraelem, na konec pak v smlouvu milosti, evangelia, novou, skrze proroky zaslíbenou, s Kristem pro nás uzavřenou a spečetěnou jeho krví.

Nový Zákon máme čísti ne jako advokát, který kritisuje, ale jako dítě, které dědí.

Vůle pak Páně je nám zákonem (proto Nový Zákon).

2. Rozděluje se dle obsahu na knihy historické, poučné, prorocké. A tak jsou v našich vydáních seřazeny. Židé dělili St. Z.: Zákon, proroci, žalmy neboli posvátné spisy (Thorah, Neviím a Ketuvím - hagiografa), L 24,44. Nebo: Zákon a proroci, Mt 11,13. - K hagiografům počítali: Žalmy, Přísloví, Job, Pís. Š., Rut, Pláč, Kaz., Ester, D a n i e l , Ezdr., Neh., 1. a 2. Par. (Sr. Mt 23, 25.)

3. Evangelium: radostné poselství. Epištola = dopis (14 Pavlových, 7 "obecných", totiž různých spisů obíhajících po církvi, všeobecně za apoštolské a závazné přijatých). - Sbírka Nového zákona (kánon), je z 2. století (Muratoriho zlomek). Rozvrh na kapitoly je z 12. století. - Verše jsou z 16. století, z českých biblí poprvé v bibli kral. - Summarie neboli sumovníky jsou obsahy kapitol přidané od překladatelů nebo vydavatelů. - Citace jsou poukazy na jiná místa Písma pod verši ve smyslu reformační zásady: Písmo vykládá se Písmem.

4. Původní jazyk St. Z. je hebrejský (u Dan. aram. části). N.Z. byl napsán řecky.

Překlady. Latinské: Itala, Vulgata; Syrský: Pešito; Gothský; Německé: Lutherův, nové: Elberfeldská, Miniaturbibel, Menge a j. České: Před Husem, Lupáčův, Optátův, Blahoslavův, Kralický, Svatováclavská bible, Faustýn Procházka, Bezděka, revidovaný Karafiátův.

5. Do Písma svatého nepatří Apokryfy ("skryté", proto podvržené), židovské to romány a filosofické spisy, které nikdy v židovské sbírce St. Z. neměly místa. Židé jich za kanonické nepokládali, ani první křesťané. Ještě r. 363 na koncilu laodicejském za kanonické jich nepočítali. Ale s šířícím se zatměním a s rostoucí pověrou nabývaly čím dále tím větší váhy. Jeroným praví: "Církev je čte jako příklad pro život a poučení mravů, ale nedovolává se jich k stanovení učení." Jsou to: Tobiáš, Judit, Dodatkové k Ester, Moudrost Šal., Moudrost Ježíše syna Sirachova neboli Ecclesiasticus, Baruch, Tři dodatky ke knize Danielově (Zpěv mládenců, Zuzanna, Bel a drak), Modlitba Manassesova, 3. a 4. Ezdrášova (ve Vulgátě tyto 3 se kladou na konec N. Z.), 1. a 2. Makkabejská. Tyto knihy staly se miláčky papežství a bez nich je mu bible "neúplná", "necelá" a proto falšovaná. Koncil tridentský prohlásil je za kanonické. Rozdíl je patrný. A třeba mohlo se lecco z nich číst s užitkem (zvl. Sirach a 1.Makk.), přece v celku jsou pro bludy v nich obsažené zavržitelny. Tak Sirach učí spravedlnosti ze skutků a zvláště, že almužny vysvobozují od hříchů (Sv.8,3. 3,33). Totéž povídá pohádka o Tobiášovi (12,9. 4,11.), ba Rafael v ní lže, vydávaje se za Izraelitu (5,7.), po druhé za člena z Neftalím (7,4.) a učí Tobiáše čarovati (6,9.20.). Krvavý román Judit schvaluje vraždu. Baruch je lživý prorok. V 2. Makk. (14,41 - 46) oslavuje se samovražda Razisova. Moudrost Šal. opisuje část knihy Přísloví a učí bludu, že duše před stvořením světa už byly. Modl. Manassesova učí, že Abraham, Izák a Jákob nepotřebovali pokání.

Mimo tyto starozákonní apokryfy jsou i apokryfy novozákonní (různá evangelia, apokalypsy i jiné spisy), ale o těch nikdy nebylo tak vážných rozporů, a byly-li (jako o listě Barnabášově nebo Hermově Pastýři nebo Klimentových epištolách), netrvaly dlouho.