Prameny poznání Božího (2)

Verze pro tisk

1.Bůh je a zjevuje se člověku. Popírání ho zoveme atheismem, tvrzení, že nelze ho poznat, je-li, agnosticismem, pochybování o něm skepticismem.

2. My pravíme, že Boha lze poznati, protože se zjevil.

Zjevuje se pak nepřímo a přímo.

Nepřímo zjevuje se tak, že lze na jeho jsoucnost i na některé jeho vlastnosti usuzovati rozumovými závěry: 1. v díle stvoření, 2. v dějinách lidstva, 3. v svědomí.

V díle stvoření zjevuje se nám jeho jsoucnost a jeho moc i moudrost: Usuzujeme na tvůrce, na příčinu všeho, na původ všeho (causa prima, causa sui, primum movens - kosmologický důkaz, Plato, Aristoteles, Tomáš Aq.). Z účelnosti stvoření a ze zákonů, které v přírodě nalézáme, usuzujeme na moudrého tvůrce a zákonodárce, byť bychom i v každém případě nerozuměli, proč to tak a ne jinak. (Důkaz physiko-teleologický, Sokrates, Anaxagoras.)

Viz Ž 19,2. Ř 1,20.

V dějinách lidstva postřehujeme, že dva principy spolu zápasí: dobrý a zlý, a při tom pozorujeme, že i lidstvo podléhá zákonům a že jakási vyšší vůle řídí a vyrovnává a dobro vede ke konečnému vítězství. Postřehujeme Boží vedení a prozřetelnost.

Viz Sk 14,17. 17,26-28.

Nejpředněji pak ve svém svědomí poznáváme Boží spravedlnost a svrchovanost mravní. Vědomí, že v nás je mravní zákon napsaný na srdci, vede nás k zákonodárci. A ten, který ten zákon dal, je sám Bůh. Tento mravní zákon (Kantův kategorický imperativ) ve své podstatě vyskýtá se v každé hrudi, ať divocha, ať vzdělance, a proto idea božství je obecná všem národům (argumentum ex consensu gentium).

Viz Ř 2,14.15.

3. Zjevení toto nepřímé, přirozené (cognitio Dei naturalis) nestačí. Sotva postačuje k filosofické spekulaci, a proto ona se zmítá mezi atheismem, agnosticismem, pantheismem, monismem a jinými ismy, jak přirozený rozum se s fantasií protíná a potírá. Bůh je spíše jen tušen.

Bůh by nemohl být v pravdě poznán, kdyby se nám osobně byl nezjevil. Jeho nejvnitřnější srdce a podstata zůstaly by nám zakryty, kdyby se k nám osobně nesklonil.

O tomto jeho osobním zjevení, jak se zjevoval lidstvu slovem svým a na konec v osobě svého jednorozeného Syna, Pána Ježíše Krista, mluví nám autenticky (spolehlivě a směrodatně) Písmo svaté St. i N. Zákona.

Žd 1,1.2. 4,12.13. J 14,9.

4. Proto nejpřednější pramen našeho poznání a vědění o Bohu a poměru k němu není ani příroda, ani děje národů, ani svědomí neboli nauka o člověku (poznej sama sebe!), ale Písmo svaté.

5. Ovšem znajíce vše o Bohu a o jeho cestách, nemuseli bychom ještě znáti jeho. Známost o Bohu je vědění historické,teprv když jsme se osobně s ním seznámili, když jsme s ním vešli do styku skrze Pána Ježíše,chodíme-li s ním a jsme-li vedeni jeho svatým Duchem, můžeme mluviti o tom, že majíce pravý poměr k Bohu, máme pravé náboženství. Písmo svaté poučuje nás o Bohu, ale také ukazuje nám, jak k němu přijíti a jak z jeho plnosti osobně a skutečně čerpati.

Je tedy věc dvojí: věděti o Bohu a věřiti o Bohu a znáti Boha a věřiti v Boha. Je rozdíl mezi vírou a takzvanými vyznáními víry. Je rozdíl věděti o životě a míti život, věděti o Kristu a míti Krista.