Víra v srdci vzbuzována bývá od Ducha svatého kázáním slova Božího. Ale jakož slovem Božím je vzbuzována, je jím i utvrzována a rozmnožována působením Ducha svatého. Jiným takovým prostředkem je modlitba, jíž se víře dostává styků s Bohem, z něhož všechno čerpá.

Zvláštního pak potvrzení víry dostává se duši svátostmi.

Vrchol nabízené milosti v slově Božím je evangelium o utrpení a smrti Pána Ježíše a jeho prolité krvi na odpuštění hříchů a dokonalém smíření. Tuto smírčí oběť zvěstovat je úkol všeho kázání. Krista ukřižovaného předkládat je předkládat Boží moc a Boží moudrost. Slovo kříže je vlastně jádro evangelia (1 K 1,18-24). Neboť bez krve Beránka Božího nebylo by očištění ani nového života a bez této smrti nebyli bychom živi. A aby toto vynikalo a ve vědomí věřícího mohutnělo, aby to tvořilo předmět víry, k tomu mají sloužiti i svátosti.

Co jsou svátosti? Svátosti jsou symbolická ustanovení Pána Ježíše, jimiž mají býti užitky smrti Kristovy zvěstovány, znázorňovány, zpečeťovány a ujišťovány.

Takováto symbolická ustanovení jsou dvě: křest a večeře Páně, jako v staré smlouvě byla také dvě: obřízka a beránek velikonoční, kterými se novozákonní znamení předobrazovala (Gn 17,7-13; Ř 4,11; Ex 12,2n; 1 K 5,7; sr. Ko 2,17; Žd 10,1).

Římská církev rozmnožila během let počet svátostí o pět, ale ty (biřmování, pokání, poslední pomazání, svěcení kněžstva, stav manželský) nemají potřebných znaků ani účelu.

Jen křest a večeře Páně jsou symbolická mocná kázání smrti Pána Ježíše a jejích účinků (Ř 6,3; 1 K 11,26). Při křtu i při večeři Páně jsme tedy na posvátné půdě Golgoty a znovu vzpomínáme, co se tam pro nás dělo a vidíme v svátostech potvrzení, zpečetění, znamení toho, čím víra naše se sílí a utvrzuje.

Jsou tedy svátosti, ač ustanovením Páně, spíše naší výsadou než železným zákonem, sloužící naší omezenosti. Nejsou svátosti tajemství, mysteria, jimiž je lidé učinili, vidíce tajemné věci a zázračné účinky v nich samých, nýbrž jsou výkladem a znázorněním tajů původního díla milosti, kterého nechápe tělesná mysl vůbec. Svátostmi dává Pán Ježíš našemu omezenému duchu poněkud chápat velikost a význam svého díla a ukazuje nám, jak asi on působí duchovně svým utrpením a smrtí dle živlů, jichž tělesné působení chápeme rozumem. Nejsou tedy svátosti to nejvyšší, čeho nám náboženství podává, nýbrž pomůckou k tomu nejvyššímu, a to pomůckou, která je našemu lidství zvlášť přizpůsobena.

Těmito pomůckami nemáme pohrdat, jako jich nemáme přeceňovat. Přeceňuje je ten, kdo spasení činí závislé na nich, na místě na tom, ke kterému vedou a kterého znázorňují. Bylo by to přecenění vykládat Písmo (Mk 16,16; J 6,53) tak, jako by bez křtu nebo bez večeře Páně nebylo spasení. Spasení je jen závislé na Pánu samém. Jej musíme věrou přijímat. Toť souhrn učení Písma. Ale zrovna tak nesmíme svátostmi pohrdat, jako by byly zbytečné, naší potřebě neodpovídající, poněvadž bychom pak mistrovali svého Mistra, který je pro tento přítomný věk ustanoviti ráčil (Mt 28,19-20; 1 K 11,26).