Verze pro tisk

 

Božské pravdy jsou tak neobsáhlé, že lidská mluva nestačí vyjádřit jich jedním slovem. Proto Písmo svaté užívá různých podobenství a výrazů pro jednu a tutéž věc, v nichž vyniká buď lidská, buď božská, subjektivní nebo objektivní stránka zvlášť. Tak také přivlastnění si spasení vyjadřuje se různými slovy: Vykoupení, osvícení, povolání; víra, obrácení, pokání;obživení, obnovení; přenesení ze tmy v světlo, očistění, obmytí; ospravedlnění, znovuzrození, posvěcení. Každé slovo zdůrazňuje kromě všem společné pravdy, zvláštní její rys a tah.

Nejbezpečněji půjdeme, když působení Ducha svatého označíme biblicky pořádkem milosti, nebo jak název jedné knížky ze 17. stol. zní, zlatým řetězem lidského spasení, z těchto článků ukovaným: 1. předzvědění, 2. uložení neboli předzřízení, 3. povolání, 4. ospravedlnění, 5. oslavení (Ř 8,28-30).Poněvadž pak první dva články patří k radě Boží, a to Boha trojjediného, zbývají tři následující do programu díla Ducha svatého. Heidelberský katechismus překrásně to vyjadřuje otázkou a odpovědí: Jak jsi toho svého jedinkého potěšení došel? Tak, že mi Duch svatý ukázal a ještě ukazuje: 1. jak veliký jest můj hřích, 2. jak jsem z něho vykoupen, 3. jak mám Pánu Bohu za to svou vděčnost prokazovati. Podle tohoto rozvrhu uvážíme, že dílo Ducha svatého je:

1. Probuzení. Probuzení je výsledek působení Ducha svatého, jímž hříšník je usvědčen o svém hříchu, o svém zahynutí a hněvu Božím, pod nímž se nalézá.To se děje kázáním nebo podobným otevřením očí duchovních: Vidíme svou bídu, svou nedostatečnost, chudobu a ztracenost a poznáváme, že příčinou toho nejsou poměry a okolnosti, ale náš hřích, a že hřích je příčinou všeho našeho neštěstí. Tento stav, v kterém jsme sice byli, ale neznali jsme ho, stává se pak stavem strachu, bázně, hrůzy, úzkosti, zármutku a lítosti. Člověk rád by z něho vyvázl, ale všechno, co podniká, končí hromaděním viny, hlubším zármutkem a zoufáním nad sebou (Ef 2,5-6; Sk 2,37; 16,14; J 16, 8-11). A přec blahoslavená duše, kterou Duch svatý takto poděsil a polekal a které zničiv všechnu její domnělou krásu, ukázal její ohyzdnost. Křik: Bídný já člověk! je křik duše, která se probudila. Špína, o níž se z prvu ani nezdálo, že by tu byla, je zjevena a probuzena je zžíravá touha: Chci být čist!

2. V tomto hlubokém neštěstí Duch svatý člověka nenechá, ale vede ho na Golgotu a ukáže mu v pravdě Beránka Božího jako jediný lék a prostředek vysvobození. Osvítí člověka tak, že ukázav mu hřích, ukazuje mu, že je také vykoupení z něho, ukázav chudobu a bídu, ukazuje dar Boží (1 K 2,12-13; 2 K 4,6; Ef 1,17; J 3,14-16).

3. To pak ukazuje proto,aby člověk činil pokání, totiž aby se odvrátil od hříchu svého a všeho, co ho dosud věznilo, a obrátil se k Bohu, od temností k světlu (Sk 26,18; 1 Te 1,9). Jde tu tedy o změnu směru, o změnu cíle, cesty, smýšlení. Proto to významné slovo obrácení. Dříve jako Kain od tváři Boží, nyní jiná mysl - proto to slovo „pokání“, řecky metanoia = změna smýšlení. Často se s pokáním stotožňuje probuzení a zármutek plynoucí z probuzení.

4. K tomuto obratu cesty, smýšlení, z hříchu k sobě volá Bůh hlasem svého evangelia. Proto s obrácením nebo pokáním jde společně, anebo mu předchází povolání. Rozeznáváme povolání obecné, které může vyznít na prázdno, a povolání účinné, jemuž hříšník se neubrání (Zj 3,20; 1 Te 2,12 - 2 Te 2,14; 1 K 1,9; 1 Te 5,24; 1 Pt 2,9; Mt 11, 28-30; podobenství o svatbě: Mt 22,1-14; Lk 14,16-24).

5. On nejen volá ze stavu hříchu, odvrácenosti a bídy, ale on volaje k sobě nabízí positivně náhradu za to vše zlé, z čeho nás volá:

a) hříchů odpuštění a pokoj v svědomí (Sk 26,18; 13,39; Lk 24,47; Ef 1, 7)

b) ospravedlnění a pokoj s Bohem (Ga 3,24; 2,16; Ř 3,21.24; 4,5; 5,1)

c) díl s posvěcenými (Sk 26,18)

d) život věčný (J 3,16.36)

e) právo synů, synovství (Ga 4,5; J 1,12)

f) zaslíbení Ducha (Ga 3,14; Ř 8)

g) znovuzrození (J 3)

Tyto věci tvoří (i s jinými ještě) positivní stránku velikého díla spasení, které nám, Duch svatý přivlastňuje jako milost, dar, zásluhu, užitek krve Kristovy a jeho oběti na kříži, beze vší naší zásluhy. Přivlastnění pak si jich osobní, jakož přivlastnění Krista, v němž se nám to vše podává,slove víra. Víra je chápání se slibů Božích i opírání se o jeho dílo. Počítání s ním. Závisení na něm. Proto důvěra. Je to jednotlivý akt, ale také celý stav trvalého spojení s Bohem, do kterého se dostáváme tak, že nám Duch svatý Krista přivlastňuje.

Je to subjektivní chápání, přijímání objektivního díla Ježíšova. Tato schopnost přijímací je od Boha. Proto je mocným dílem Božím a darem (Ef 2,8; Ko 2,12; Sk 13,48). Víra je něco tak velikého, že nelze ji vyložit jedním slovem a přec dává se dítěti. Je pozoruhodné, jak Písmo svaté vykládá víru:

1. Jest nadějných věcí podstata (elpizomenón hypostasis, Žd 11,1, t. setrvání, postavení se pevné na předmět své naděje a svého doufání).

2. Důvod neviditelných věcí (elenchos ú blepomenón, t. j. přesvědčení, jistota neviditelných statků spasení, bez pochybování).

3. Přijímání Pána jakožto daru Božího a tudíž míti ho (J 1,12) a v něm život věčný (J 3,15-16;18;36; 6,40).

4. Přijíti k Pánu Ježíši (J 6,35.44) a býti od něho přijat.

5. Jísti tělo Syna člověka a píti jeho krev, živiti se jím jako chlebem (J 6,51-58).

Ve všech a podobných místech je patrná dvojí stránka víry: nabídka a přijetí. Kristus Pán nabízí sebe a svou milost lidem, ale nikomu se nevnucuje a naříká, že on chtěl, ale hříšník že nechtěl (Mt 23,37; J 12,48) a že pro svou nevěru člověk hyne. Tedy nikdo nemůže býti k víře nucen. Ale na druhé straně všichni, kteří uvěřili, souhlasně svědčí, že uvěření nebylo jejich dílo a zásluha, ale že bylo dílem milosti Boží. Každý věřící je přesvědčen, že sám by nikdy od sebe neuvěřil, ba že se Pánu vzpíral, ale že na konec nemohl jinak, než že musel se vydati Pánu Ježíši na milost a nemilost. A proto nemůže spasený jinak, než viděti, že víra je mocné dílo Boží (Ko 2,12; 1 K 2,5), dar Boží, jakž ráčí (Ř 12,3; Ef 2,3), dar z milosti Boží (Fp 1,29), který také víru dokonává (Žd 12,2), již působí v srdci Duch svatý (1 K 12,3; Fp 2,13).To je právě mistrovské dílo výchovy Boží a působení Ducha svatého, aby v srdci člověka od Boha odcizeného vznikla zase důvěra k Bohu, žádost a touha po jeho milosti a přivlastnění a chopení se nabízené ruky slitování v Kristu Ježíši.

Vírou takto vzbuzenou přijímá hříšník lásku Boží, a protože to byl hřích, který ho odcizil, ochotně a dychtivě přijímá odpuštění svých hříchů, přesvědčen jsa Duchem svatým, že Beránek Boží i za jeho hřích trpěl, jeho hřích vnesl na kříž jako jeho zástupce a tak odstranil kletbu a zadost učinil za jeho vinu. Pro tuto oběť smíření ví věřící, že jeho hřích je odpuštěn (Ef 1,7), očištěn (1 J 1,7.9; Jr 33,8; Ez 36,25.33), čehož mu Duch svatý je pečetí. Na Golgotě byla vystavena listina svobody, odpuštění a milosti a sepsána krví, její pak pečeť obecná bylo z mrtvých vstání Páně, ale pečetí, že patří jednotlivci, mně i tobě, je osobní pečeť Ducha svatého. K ní pak patří i naše pečeť, jež jest víra (J 3,33). Tato trojí pečeť činí nám spasení plnou jistotou, jíž se nemůže vyrovnati žádný důkaz ve věcech oboru jakkoli „exaktních“ věd.

Bylo pak nám zjednáno nejen odpuštění, ale i ospravedlnění. Je to svobodný čin Boží milosti, čímž nám nejen hřích odpouští, ale spravedlnost a zásluhu Kristovu nám připočítává, jako bychom byli nikdy nehřešili. Je to soudní nález Boží, jímž hříšník pro zásluhu Kristovu dostává se v pravý poměr k Bohu. Do tohoto poměru mohl se hříšník dostati jen tak, že hřích jeho odsouzen a strestán byl na Synu Božím, a že on zadost učinil spravedlnosti a svatosti Boží a všem požadavkům zákona. Spravedlnost, neboli ospravedlnění přijímáme věrou zdarma, z milosti. Ř 4,7-8; 3,21; Ž 32,1-2; 2 K 5,19.21; 10,4; sr. Ž 103,3; Iz 1,18; 55,7; Jr 31,34; Mt 26,28; Ef 1,7; Ko 1,14; Sk 5,31; 1 J 1, 7-9; Žd 9,14; 1 Pt 1,18-19; Zj 1,5; Ř 1,17; 3,21-22; 4,3-8; 5,19; 1 K 1,30.

Je tedy zásluha Kristova objektivní základ a příčina ospravedlnění, víra pak je subjektivní podmínka a prostředek, jímž ospravedlnění si přivlastňujeme.

Kristus učinil za všecky stejně zadost a zjednal pokoj s Bohem. Ale ne všichni stejně se tomu těší, protože ne stejně věří. Ef 2,8-9; Ř 1,16-17; Ab 2,4; Ř 3,28 (sr. 24); Ga 2,20; sr. J 3,36; Lk 18,13-14; Ga 2,16; Fp 3,9; 2 Tm 1,9; Tt 3,5; Sk 15,11.

Tato veliká pravda ospravedlnění toliko věrou bez skutků zákona je základem našeho pokoje a je základem reformace.

Byli-li jsme uvedení v pravý poměr k Bohu tím, když odstraněn byl náš hřích, je patrné, že se s námi stalo něco nového. Ospravedlnění není tedy jen pouhé prohlášení nás za spravedlivé, ale je zároveň slovo tvůrčí, kterým Bůh tvoří v člověku něco nové, nový život. Ospravedlnění stalo se na Golgotě; tam přineseno výkupné. Tam někdo jiný zaujal naše místo, abychom mohli zaujmouti jeho místo. Věrou je hříšník přijímá - a v tom okamžiku vidí se přenesen ze stavu hříchu do stavu milosti a svatosti, ze smrti do života: je znovuzrozen.

Znovuzrození není tedy jen nějaké polepšení nebo reforma smýšlení a života, nýbrž nové stvoření, nový život, vštípení života Jezukristova v duši skrze Ducha svatého, čímž se stáváme účastni božské přirozenosti, dětmi Božími a dědici věčného života. 2 K 5,17; Ef 4,24; 2,1-2; Ř 6,4-6; Ga 3,27; Ko 3,10; 2 Pt 1,4; J 3,6. Bez tohoto nového rodu nejsme živi, jsme slepí, nemůžeme vidět království Božího. Tento duchovní život, nové stvoření, v štípení božské přirozenosti má třeba začátky slabé, ale jako u dítěte rozvíjí se v plný život mužného věku Kristova.

Jsouce pak zrozeni z Boha, jsme synové (1 J 3,1-2), zrozeni jemu působením Ducha svatého skrze živé slovo Boží (1 Pt 1,23; Jk 1,18), a protože jsme obdrželi život od Boha, který zůstává, život jemu vlastní, máme život věčný.

To vše přijímá víra působená Duchem svatým. Je to tedy majetkem naším následkem působení Ducha svatého. On se v tom při nás projevuje a takto Pána Ježíš v nás oslavuje a přivlastňuje nám to, co nám získal na kříži svým utrpením a smrtí.

Ale nejen to při nás působí a nám to přivlastňuje, nýbrž on sám stává se naším podílem (Ř 8,15-16), stálým svědkem a vůdcem (Ř 8,16.14), a my jeho příbytkem a skrze něho Pána Ježíše i Otce (Ř 8,9-11; J 14,17.20), a chrámem (1 K 6,19; 3,16.17; 2 K 6,16; Ef 2,21-22). On nás křtí (J 1,33; Mt 3,11; 1 K 12,13) svou mocí a sám je naší jistotou, závdavkem, protože pečetí (Ef 1,13; 2 K 1,21-22; Ř 2,19; Ef 4,30) a je naším pomazáním, kterým teprv stáváme se účastníky Krista pomazaného a tudíž v pravdě křesťany (Lk 4,18; Sk 4,27; 10,38; 2 K 1,21; 1 J 2,20-21; 1 K 2,11).

Všichni věřící mají tohoto Ducha synovství.