Svatá Trojice (5)

Verze pro tisk

1.Boha poznáváme dle jeho jmen a vlastností, které zjevil. Bytost svou, sebe, poznává Bůh sám. My ji můžeme jen tak dalece poznat a chápat, jak On nám zjevil a zjevuje a jak omezeným duchem svým pochopiti můžeme. Bůh není jednotkou matematickou, nýbrž a živou, organickou. On poznává sebe. Proto vzniká v něm obraz. Ten obraz je tu od věčnosti. Nelze si představiti, že by byla kdy doba, kdy sebe nepoznával. Tak mluví Písmo, že Syn Boží je obraz osoby jeho, blesk jeho slávy, syn zplozený od něho (Žd 1,3.5). Otec jako věčná myšlenka zjevuje se a vyjadřuje se jako slovo (J 1,1), jímž všecky věci učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno. Lze si tedy lidským způsobem představiti Boha jako klad a protiklad, podstatu a její obraz, bytost a její vyjádření, myšlénku a její slovo, a k tomu to věčné mezi nimi živé spojení - Ducha. V dějinách zjevil se Bůh jako Trojice tří osob a tak se jeví i našemu duchu.

Jednotka je trojicí. A tyto tři osoby v božství slovou Otec, Syn a Duch svatý. A tito tři jsou jedno a totéž v podstatě a v božské dokonalosti. Jak tři jedno jsou, jaký je věčný poměr božství, vymyká se našemu pomyslu. Náš rozum snaží se srovnati jen učení Písma. Z určitých míst Písma vychází pak, že nutno věřiti v trojjedinost Boží. Plyne také z míst, kde Pánu Ježíši i Duchu svatému přikládá se božská bytost. Písmo svaté učí nás také, že Bůh v trojím způsobu zasahuje v dějiny člověka jako stvořitel, spasitel (vykupitel) a posvětitel. Bůh Duch jest, působí na ducha našeho, podává se nám duchovně, a také my můžeme se přibližovat k němu duchovně (J 4,24; 2 K 3,17; sr. Ř 8,4-5.9.11.16). V NZ viz Mt 28,19; 2 K 13,13; sr. Mt 3,16-17; Lk 3,21-22; J 14,16.26; 1 Pt 1,2; Zj 1,4-5 (1 J 5,7). V SZ Gn 1,1-3; Lv 6,24-26; Iz 6,3 (48,16).

2. Ač učení o trojjedinosti Boží jde nad náš rozum, není proto nerozumné. Vidíme i v každém člověku trojici: duši, tělo a ducha; trojice duše lidské: v poznávání, cítění, chtění. Láska předpokládá milující podnět, milovaný předmět, mezi oběma spojku, - trojúhelník. Bůh vidí a poznává sebe: obraz, vyslovuje sebe: slovo a přec to není pak už samo o sobě druhé, nýbrž s ním v ustavičném, věčném spojení.

3. Učení o Božské trojici nevynalezla ani neobjevila církev. Trojice je dána zjevením. Jen o tom bylo v dobách minulých mnoho usilovného přemýšlení, bádání, mnoho sporů a hádek trpkých a hořkých, jak srovnati rozumem jednoho Boha s třemi osobami jeho, a jak vyjádřit božský poměr osob mezi sebou, jak to, co je věčné, co se vymyká prostoru i času, promítati časem a prostorem, jak to, co je dáno od počátku, rozbírat a analysovat jako by se dálo postupem. V tom oboru vykonal křesťanský starověk (jmenovitě 3. a 4. stol.) obrovskou práci. Sotva by se podařilo nám lépe formulovati výsledky bádání a sporů, než jak je vidíme formulovány v symbolu nicejském (z r. 325) nebo v Athanasiově vyznání víry. Pokusu však o nové vyjádření slovy našeho věku bychom se nevzpírali.