Jeho jméno Ježíš ukazuje nám příchod Boha v těle, aby vysvobodil od hříchu. Bůh přichází ku pomoci.

Jeho úřad pomocnický vyjádřen je v jeho úředním jméně Kristus (Pomazaný). V St. Z. byli pomazováni nejvyšší kněží, králové a proroci (Ex 28,41; 29,7; Lv 4,3; 6,15 - Saul, David, Šalomoun, Hazael, Jehu, Joas, Joachaz - Elizeus, Iz 61,1n). V tento trojnásobný úřad povolán byl i On a do něho uveden po svém křtu, když sestoupil na něj Duch svatý, aby na něm zůstal bez míry (Mt 3,16; Mk 1,10; Lk 3,21; J 1,32-33; 3,34). Toto zvláštní zmocnění a vystrojení Duchem svatým slove pomazání (Sk 4,27; 10,38; Lk 4,27; Iz 61,1). Nedálo se to symbolicky, jako olej byl symbolem (znamením, znakem), nýbrž skutečně.

A) Pán Ježíš je prorokem předpověděným (Dt 18,15n; Ž 22,23; 40,11; Iz 42,1-11; 49,1n; 50,4; Iz 11,1n; 61; - Lk 4,18.21; Sk 3,22; 7, 37). On sám si přikládá ten název (J 4,44; Mt 13,57; Lk 4,17n; 13,33). Lid i učedlníci mají ho za proroka (Lk 7,16; 24,19; J 4,19). Prorokem je ten, který má poselství od Boha k lidem. Jako prorok je světlem světa, pravdou samou, zvěstovatelem vůle Boží a jeho rady, učitel moudrosti a poznání Božího (J 8,12; 14,6; 15,15; Ko 2,3).

Poněvadž přišel od Boha a z Boha mluví, vyniká daleko nad všechny proroky. Jemu nebylo potřebí míti vidění, protože byl vždycky v lůně Otce (J 1,18). Jeho slova jsou duch a život (J 3,11.13; 8,26.28; 5,19-20; 1 Pt 1,10-11).

Proto jeho poselství je evangelium, radostná zvěst s nebe pro zarmouceného člověka. Jeho učení z moci, autority božské, je zjevení vůle Boží.

Ta autorita božská vysvítala z jeho života, z jeho povahy a byla podpírána divy a zázraky. Ty jsou znameními, na nichž lze poznat ho jako Mesiáše a Syna Božího, má-li kdo oči otevřené (J 2,23. 3,2. 6, 16. 9,31n. 11,47. 12,37.). Na nich bylo lze poznati, že není poddán řádu tohoto viditelného světa, leč se dobrovolně poddává; měla posilniti a oživiti, i odměniti víru (Mt 8,10-13. 9,2-6.22. 15,28.), probuditi (J 20,31. 14,11.). Předpokládají už jakousi víru, žádost spásy. A proto divy Páně retují a slouží milostí a všechny vesměs směřují k hlubším pravdám. Nejsou to zázraky na ukázku. Divy ty pověřeny od přátel i nepřátel (Josephus Fl.: „konal divné skutky“, Talmud, Celsus, Julian). Možnost zázraku je patrna, uvážíme-li, že mimo známé zákony přírody je tu vyšší svět, s vyšším řádem, vyšší přírodou. Bůh pak je pánem přírody. Živly světa může i jinak kombinovat, než nám je známé: Zázrak byl nutný, poněvadž hříchem byl zvrácen pořádek, a muselo zasáhnout něco nadpřirozeného, aby mohl Bůh vykoupit člověka. Ještě větším zázrakem než zázraky Kristovy je osoba Kristova sama.

Prorocké působení Páně jevilo se podle některých v Hádu, podsvětí. Podle 1. Pt 3,18n. mohl Ježíš umříti podle své lidské přirozenosti, ale podle své božské nemohl ani na okamžik býti držán v smrti, ale šel do říše duchů kázat (1. Pt 3,19. 4,6.).

Prorocké působení Páně pokračuje v zvěstování evangelia a v dařích „proroků, kazatelů a pastýřů“, a tak on káže dosud a zvěstuje vůli Boží.

Jiní rozumějí slovům Petrovým tak, že v Duchu svatém kázal sám Pán skrze kazatele spravedlnosti Noé tenkrát lidem před potopou nepovolným, kteříž nyní jsou v žaláři proto, že zamítli kázání. Jedná se tu tedy o prorocké působení Spasitelovo skrze kazatele před jeho příchodem, a ne o jeho působení v podsvětí.

B) Knězem se stal Pán Ježíš tím, že obětoval sebe v oběť dokonalou Bohu na kříži, jíž zadost učinil za naše viny a nás Bohem smířil, a jako nejvyšší kněz nás ustavičně zastupuje na pravici Boží svou přímluvou, spaseny čině všecky, kteří skrze něho přistupují k Otci (Žd 5,6. 10,14. sr. Mt 20,28. Ř 3,24.25. 5,8.- 8,3. Ga 3,13. 2. K 5, 21. 1. J 2,1.2. sr. Ř 8,34. Žd 7,24.25.9,24.).

Tento kněžský úřad jeho předobrazen byl kněžstvím starozákonním a jmenovitě nejvyšším knězem. Rovněž věčného kněžství obrazem byl Melchisedech.

Kristus byl knězem i obětí zároveň. Jsa zástupcem člověka nesl jeho veškeru bídu (Iz 53,3.), trpěl od svého vtělení, zneuznán, pronásledován, chud. Ale na konec soustředilo se utrpení jeho v hrozné úzkosti a pocitu opuštěnosti Boží v potupné, bolestné smrti mezi lotry. Trpěl za cizí viny, sám hříchu neučiniv, aniž jest lest nalezena v ústech jeho (1. Pt 2,22-24.). On nesl hřích náš, zaujal naše místo, aby nesl naši vinu, ba za nás stal se hříchem (2. K 5,21.).

Tato oběť byla už předobrazena v St. Z. Zdá se, že se zaslíbením padlému člověku (1. M 3,15.) Bůh dal i oběť. Krev zvířat měla znázornit, že je potřebí zástupce.

A Kristus stal se nám zástupcem (Iz 53,12.). On čistý, nevinný, dokonalý, jako hlava lidského pokolení, jako druhý Adam, jako Syn člověka, dobrovolně a s dokonalou poslušností až do smrti a to smrti kříže (Fp 2,8.) učinil zadost za náš hřích, spravedlnosti Boží dostál a hřích odčinil (1. J 3,5. Žd 9,26.) a zjednal přístup k Bohu. Zároveň vysvobodil spoutané lidstvo od kletby, která na něm spočívala, osvobodil je od kletby zákona, od moci ďáblovy, od moci hříchu a od ostnu smrti. Ale nejen záporně, negativně působila oběť našeho zástupce. Svou smrtí nejen nám zjednal smířeného Boha a vysvobození ode všech následků pádu, ale také (positivně) způsobil nemocnému lidstvu lékařství, mrtvým život věčný a neporušitelnost, těm, kteří byli pod hněvem Božím, mír a spojení s Bohem.

J 1,29. Iz 53,5.6. Tt 2,14. Ga 3,13. 2. K 5,19. 1. J 1,7.

Zástupitelství bylo právo milosti, které rada Boží k vykoupení člověka uložila. Zastupovat mohla nás jen bytost dokonalá, která byla zařaděna v organismus lidstva a přec která byla nadlidská, aby to, co by za nás vykonala, daleko přesahovalo to, co jsme my provinili (Ř 5, 20.).

Smrt Pána Ježíše Krista způsobila víc než vrácení do poměru původního před pádem, ona nám zjednala synovství, právo synů na dědictví království Božího.

Jeho pak kněžství neukončilo se jeho obětí na kříži, která byla dokonalá, a neopakuje se (Žd 7,27. 9,12.25. 10,10.), nýbrž on zůstává naším nejvyšším knězem na věky (Žd 4,14n. 6,20. 7,17.24.) a to tak, že spasení dobyté na Golgotě uděluje všem, kteří ho prosí a v něj věří. Všed v nebe, věčné vykoupení nalezl, věčně jsa živ k orodování za nás. Svým pak věřícím uděluje svůj život vzkříšení a působí jej v nás svým svatým Duchem.

C) Královský úřad Kristův záleží v tom, že jsa hlavou církve své na nebi i na zemi a králem Božího království, vládne nám svým Duchem a svým slovem, chrání nás před nepřáteli, a všecky věci řídí tak, že jeho záměry a plány se uskuteční, sláva mu vzejde a tím i věčné blaho těm, kteří v něj věří (L 1,33. 1 K 15,25. J 18,36.37. Ž 110,1. Mt 28, 18. Ef 1,22.23. 4,15. 5,23. Fp 2,11. Ř 8,28. 1. Pt 3,22. 2. Pt 1,11. Dn 2,44. 7,14.27. Zj 11,15.).

Královský jeho úřad byl také v St. Z. předpověděn (1. M 49,10. 4. M 24,17. 2. S 7,12n. Ž 2,24.45.110. Iz 9,6n. Za 9,9.). Také celá theokratická ústava Izraelova byla toho obrazem. Když však přišel, zdálo se, jako by se na něm tyto královské předzvěsti neměly naplniti. Jesle, pastýři, tesař, rybáři, celní - to vše neukazovalo na královské panování a slávu. Jeho vystupování v tichosti, pokoře, jeho obcování s chudými a nemocnými, publikány a hříšníky v soucitu, v lásce a milosrdenství zakrývalo v něm krále, takže i Jan byl na rozpacích (Mt 11, 3n. Iz 53,2.). Království, které přinesl a zvěstoval, bylo pravým opakem toho všeho, čeho čekali v tělesnosti své Židé. Jeť i nyní v tomto věku duchovní a nebeské povahy. Bylo založeno v nízkosti (L 17,20n. J 3,14n.).

Příslušníkem tohoto království může být ten, kdo se vzdá každé své velikosti a slávy a jde cestou služby, kříže a smrti, kterou šel sám král (Mt 10,38.16,24. 19,21n. 20,25n.). A přeci v jeho ponížení prosvitala jeho královská sláva a velikost. Slavně a královsky oznamovali andělé jeho narození, mudrci přinesli mu královské dary, kolem království Božího točily se téměř všechny jeho řeči. S královskou autoritou dával své vzkazy, svá zmocnění, své sliby, uzdravoval nemocné, vystupoval jako pán soboty, zákona, i chrámu, i přírody, a vyznal se veřejně jako král království, které není z tohoto světa.

Židé zamítli svého krále, a Pilát dal jej ukřižovat. Ale On z mrtvých vstal a zjevil tak své královské poslání a vstoupil na nebesa, vyvýšen jest nade vše a má všelikou moc na nebi i na zemi a je veleknězem i králem zároveň.

Jeho království není z tohoto světa (J 18,36.), je duchovní a vnitřní povahy, bez okázalosti, dokud nezjeví se v slávě na konci našeho věku, aby zřídil tu tisícileté království, jako předzvěst království, jemuž nebude konce.