Bůh (4)

Verze pro tisk

1.Bůh je bytost nejvyšší, dokonalá, duchovní, základ a původ všeho. Jí živi jsme a hýbeme se i trváme, v ní je pramen všeho blaha a štěstí, světla a pravdy.

Ačkoli v světle nepřistupitelném bydlí (1. Tm 6,16.) a sám sebou je nepochopitelný, neboť nebesa nebes obsáhnouti ho nemohou (2. Pa 2, 6), nenechal sebe bez osvědčení, dobře čině, i když nechával pohanů, aby chodili po cestách svých (Sk 14,16.17.).Nebo, což poznáno býti může o Bohu rozumem naším - jeho věčná moc a božství, - sám Bůh zjevil lidem, aby tak hledajíce ho, mohli nalézti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás (Ř 1,19. Sk 17,27.). Ale i s tím vším oblibujíce hřích a nectíce Boha dle svého poznání, nevděkem zaslepili se a zatmíno je nemoudré srdce jejich. Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou (Ř 1,21-22.), jednak oddávajíce se modlářství, jednak v srdci svém popírajíce Boha (Ž 14,1.), jednak žijíce, jako by ho nebylo. Když i tu vrozenou sobě touhu po Bohu a přirozenou známost člověk utratil a zvrátil, Bůh sám ho hledá a zjevuje mu sebe.

2. Poznáváme Boha dle toho, jak se nazývá a dle jeho vlastností.

a) Jsou jmenovitě tři jména v bibli, kterými je nazýván Bůh: 1. Elohim, 2. Jahve, 3. El.

Elohim je ze kmenu ('áláh), který znamená báti se. Je tedy Bůh bytostí, jíž sluší se opravdu a velice báti a ji ctíti. (Sr. "strach Izákův" 1. M 31,42.53.). Bázeň pak Boží je začátek moudrosti (Př 1,7. 9,10.), K té byl vybízen Izrael (5. M 6,2. 8,6. 10,20. Jr 10,7., Iz 50,10. 59,19.). Není to hrůza, která leká, ale je to hluboká uctivost, která se klaní a v poddanosti poslouchá. Obyčejně se překládá prostě: Bůh (v N. Z. řecky theos).

Elohim je množné číslo od slova Eloah (chaldejsky Eláh). V tomto množném pojmenování má být vyjádřen nejen předmět nejvyšší úcty, jehož se sluší báti a poslouchati, nejen svrchovanosti, povýšenosti, velebnosti a veličenství, jako se užívá první osoby množného čísla (tak zv. pluralis majestaticus), ale naznačen je tu poměr mnohosti, spíše trojnosti v jedinosti. Bůh mluví k sobě, a jako trojjediný (jak se v dalším zjevení zjevoval) k člověku. Je to jeden ze skrytých pokynů Písma, když jména Božího užívá v plurále, na něž pak navazuje sloveso v singuláre (v jednotném čísle). {Tak Böhl: "Aby lépe se pochopil význam jména El šaddai, je uvážiti, že Hebreové a také Arabové si představují štědrost a sdílnost rádi v podobenství mírného deště anebo nevysychávajícího pramene, ba i vlhké dlaně. Použijeme-li obrazu toho o Bohu, jeví se nám jako štědrý, všechny oblažující Otec nebeský."}

Jahve - "Jsem, kterýž jsem", značí osobního, věčného, neproměnitelného, živého a věrného Boha (2. M 3,14). On j e (Iz 48,12. Zj 1, 17. Ž 102,28) a je jediný (Iz 42,8.), který může naplnit naši prázdnotu, nasytit náš hlad, ukojit naši žízeň. Nebyl jen - ale JE. Věčné praesens (přítomnost). Věčná neproměnná skutečnost. Když on praví: Jsem, já jsem (sr. J 8,58), smíme opříti se o skálu věčnou.

El od kmene 'úl, býti silen (2. M 6,3.) je jméno, jímž vyznačena je síla a moc. To je také vidět z přívlastků: a) El Eljon = Bůh vyvýšený (1. M 14,18.19. "Bůh silný nejvyšší"), b) El gibbor = Bůh silný (Iz 10,21.), c) El šaddai (1. M 49,25. Iz 13,6. Kral.: Všemohoucí - od šádá': přetékati), Bůh štědrý,dobrotivý, dobrý.

Všecka tři jména vyskytují se u Jozue 22,22. El, Elohim, Jahveh = Silný, Bůh, Hospodin.

b) Bůh je poznáván podle svých vlastností. Rozeznáváme: 1. vlastnosti metafysické, t. vlastnosti, které jsou jemu vlastní a jichž s nikým nesdílí; 2. vlastnosti, které sdílí v různých stupních (ethické).

1. Metafysické:

Věčnost: On je vždy přítomen. Iz 41,4. Ž 90,2-4. 102,28.

1. Tm 1,17.

Všemohoucnost: Ž 115,3. L 1,37. Mt 19,26.

Všudypřítomnost: Jr 23,23.24. Ž 139, 5-12.

Vševědoucnost: Ž 139,1-4. Jb 11, 7-9. Sk 15,18.

Jeho všemohoucnost značí, že jeho mohoucnosti nic nemůže určiti meze, co je mimo Boha. Je to moc, které nelze měřiti a omeziti ničím, než jeho vlastním určením. Jeho tedy všemohoucnost závislá je na jeho určení neboli na jeho libé vůli. Sr. Ž 115,3. 135,6. "Všemohoucnost stojí jako všecky vlastnosti Boží ve službě božského určení nalézajíc v něm svou míru" (Böhl).

Je přítomen v nebi se svojí slávou, na zemi se svým milosrdenstvím a svými soudy, v pekle se svojí hrůzou a trestem.

Jeho vševědoucnost vztahuje se na vše, co bylo, je a bude a co může být, mohlo a bude moci být. Ž 139,16. 1. J 3,20. V jeho vědění je vše. I úvaha, myšlení (scientia simplicis intelligentiae) i vědění názorné, vědění o tom, co je skutečného (scientia visionis).

Vlastnostem Božím v jejich neobsáhlosti a všech jejich důsledcích nelze nám konečným a omezeným lidem rozuměti dokonale a srovnati všechny rozpory mysli a důsledného myšlení a urovnati vše v dokonalou soustavu důsledného rozumování (sr. Determinismus, pantheismus - deismus). Proto také setkáváme se s rozmanitými soustavami jak filosofie tak theologie sebe navzájem potírajícími. Nám je zůstati při tom, co nám Písmo zjevuje a těšiti se na to, až nám jednou bude zjeveno více. Ne, že bychom nesměli uvažovat, přemýšlet a hloubat, srovnávat a tvořit závěry, neboť žízeň po vědění, touha po lepším poznání, hlad po pravdě je nám vrozen. Ale Bůh nám dal směr a meze, v nichž je nám jíti kupředu. Je pak nebezpečno rozbíhat se po cizích kolejích bez ohledu na cíl.

2. Vlastnosti ethické, mravní, sdílné:

Moudrost: Ř 11,33. 1. Tm 1,17

Svatost: 1. S 2,2. Iz 6,3. Zj 4,8. Jk 1,13. 3. M 11,45.

1. Pt 1,16.

Spravedlnost: Iz 5,16. 46,13. 1. J 1,9. Ř 2,6-11. 1,17.

Láska: 1. J 4,8. J 3,16. 17,23. Ef 5,25.

M o u d r o s t bylo by lze i počítati mezi vlastnosti metafysické, rozumíme-li jí všestrannou dokonalost, hotovost, pronikavost vědění a dle toho všeho dalšího konání. Moudrost Boží poznáváme z díla stvoření (Přísloví, Jobova kniha), a z vykoupení. Bůh pojal plány nejdokonalejší a užívá pravých prostředků, aby své plány, které určil, uskutečnil. Z ní pochází všecko jeho určení a předzřízení.

S v a t o s t je čistota, oddělení od všeho nečistého, průsvitnost beze stínu. Bůh je pramenem a měřítkem vší čistoty. Zůstává velebný, vyvýšený nade vše, hřích nemůže ho pokoušeti a nemůže ho potřísniti. Je jako světlý paprsek nepoškvrněný, i když svítí na špínu. Z jeho svatosti vyplývá: a) hněv: kde staví se proti Bohu hřích ve své důslednosti, tam sejde se s ním jako s ohněm spalujícím. Hněv Boží je svatost Boží stojící na stráži, střehoucí ráj, je oheň lásky, který chtěl sloužit, ale pálí vzdor a vzpouru. Co bychom byli bez dobrodiní ohně? Co bez svatosti? Vzácná věc je oheň jako náš přítel, hrozná jako náš nepřítel. (5. M 4,24. 9,3. Žd 12,29). b) Horlení: kde u svého lidu nalézá hřích, horlí (2. M 20,5. Jz 24,19). c) Lítost (1. M 6,6.7.).

S p r a v e d l n o s t je zjevení jeho vnitřní svatosti a harmonie (souladu). Dává lidem řády a zákony, odstraňuje vše, co ruší soulad mezi ním a stvořením, a proto uděluje milost a odpouští hřích; hřích trestá a to, co by porušovalo rovnováhu, odstraňuje. Bez spravedlnosti by zrušen byl řád, pořádek, zákon, nebylo by rozdílu mezi Bohem a člověkem, mezi dobrým a zlým, všechno bylo by v chaotickém zmatku. Právě tato spravedlnost našla prostředek k naší záchraně: zástupce.

L á s k a právem nazvána byla srdcem Boha. Láska je zjevení dobroty Boží k těm, kteří by bez ní byli nic, ale bez nichž může Bůh být, jsa sám sobě dostatečný. Ale v nejvyšším smyslu je to páska sv. Trojice. Tu ve světě a v stvoření zjevily se některé krůpěje té lásky a udržují svět. Bez ní by bylo vše mrtvé, skrze ni přichází život a pohyb do světa. Veškery pak její zjevy určeny jsou vůlí Boží, jeho věčnou radou.

Jako láska křesťanská (1. K 13) zjevuje se v svém různém lomu světla jako různé vlastnosti, tak v lásce Boží obsaženy jsou všecky jiné ethické vlastnosti, jako ve svazku dokonalosti:

1. dobrota, která ráda uděluje. Ž 106,1. Mt 5,45. 6,26-30.

2. milosrdenství, které se ujímá i nejbídnějších. 5. M 4,31. Ž 33,5. 103,8. 136,14 Ez 16,6. Jk 5,11.

3. shovívavost, která čeká na pokání. 2. M 34,6.7. L 18,7.

4. milost, která přináší spasení a uděluje nezasloužené dary. Ž 103,10. Ef 2,7.8. Tt 2,11.

5. věrnost, která stojí v smlouvě a v slovu. 5. M 32,4.

2. Tm 2,13, Žd 10,23.

Všecky pak vlastnosti Boží jsou v plném souladu, nic není v něm, co by znamenalo rozpor, nic také vůli jeho nemůže se vzepřít, jeho uložení se stane. Základem trůnu jeho je pravda. A poněvadž Bůh je si vědom tohoto souladu v sobě, je nanejvýš blažený. A v tom je láska, že této své blaženosti uložil učiniti účastny i lidi.

text-align: justify;