Co znamená Boží svébytnost? Jednou z odpovědí je, že Bůh existuje od věků pouze ze sebe a prostřednictvím sebe. „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.“ (Ž 90,2). Boží existence není podmíněna žádnou jinou příčinou a Bůh je ve existenci naprosto nezávislý. Pro tuto Boží vlastnost je někdy používáno slovo aseita (z latiny „od“ a „sebe“) – jako existující „sám o sobě“, „sám od sebe“, zcela soběstačný. Bůh je sám sobě naprosto dostatečnou příčinou pro svou existenci. To ho zcela zásadně odlišuje od jeho stvoření, které je na něm plně závislé. Existence stvoření a jeho jsoucno je plně odvozeno od Boží svébytnosti a jeho jsoucna, které je jediným jsoucnem v pravém slova smyslu.

Boží svébytnost je základní biblickou pravdou, jak to ap. Pavel vysvětluje Athéňanům: „Bůh... si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Sk 17,24-25). Mnoho chybných pohledů v náboženství, včetně křesťanství pramení z toho, že považují Boha jakkoliv svázaného jinými příčinami (např. i lidskými), omezeními či limity. Učení o Boží svébytnosti je obrannou zdí proti takovým omylům.

Boží svébytnost je také spojena s Boží neměnností. „Já Hospodin se neměním...“ (Mal 3,6)  Změna znamená vývoj, který je typický pro stvoření. Na rozdíl od nedokonalého stvoření,  Bůh se nemění a ani není schopen se změnit, jelikož je absolutně dokonalý. Proto jedině On je hoden uctívání: „On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc.“ (1 Tm 6,16)

Boží svébytnost také znamená naprostou jedinečnost a výlučnost. Nikdo není jako On, nikdo mu není podoben a tudíž nikdo není schopen jej pochopit nebo poznat, pokud sám Bůh mu nezjeví sebe sama. V tom spočívá i tajemství uctívání Boha v duchu a pravdě (J 4,24).