Události posledních dvaceti let nutí evangelikály, aby si uvědomili velkou potřebu sdílet evangelium s muslimy. Zájem křesťanů o spasení lidí oddaných Mohamedovu učení není ničím novým, i když mnozí evangelikálové nemají téměř ani ponětí o dlouhé historii debaty křesťanského světa se světem islámským. Jakým způsobem reagovali křesťané na islám během velmi raného období muslimské expanze v sedmém a osmém století, lze vyčíst ze starověkých spisů teologa Jana z Damašku, který zemřel kolem roku 750. Jan si očividně udělal čas, aby porozuměl islámským postojům a myšlení a vyznal se v arabsky psaném Koránu, i když jeho vyjadřování o islámu nebylo vždy zcela umírněné.

Životopisný nástin

Jan je často popisován jako poslední z takzvaných církevních otců starověku. Původem byl Arab a jeho dědeček hrál klíčovou roli, když se Damašek vzdal v roce 635 muslimské armádě Khalid ibn al–Walida, asi největšího raného muslimského generála. Islámští vládci Sýrie tolerovali přítomnost křesťanů a Janův děd se stal hlavním správcem této oblasti v muslimské vládě. Janův otec, Ibn Mansur, byl znám jako velmi oddaný křesťan, ale také jako jeden z nejspolehlivějších vedoucích představitelů islámské vlády.

Jan následoval svého otce jakožto hlavní poradce muslimského vládce Kalifa Abd al–Malika. Po dlouhých letech služby ve veřejné správě opustil Jan na začátku osmého století své postavení, aby přijal řeholní způsob života v klášteře blízko Jeruzaléma. Byl výborným spisovatelem a dva z jeho spisů se zabývají konkrétně islámem: O herezích, dílo předkládající seznam různých herezí, které ovlivnily církev (kapitola 101 je věnována přímo islámu), a Rozhovor mezi saracénem a křesťanem.

Hlavní rozdíly mezi islámem a křesťanstvím

V kapitole 101 spisu O herezích hovoří Jan o Mohamedově původu a poté uvádí několik jeho hlavních teologických nauk. Podle Jana Mohamed tvrdí, že „existuje jeden Bůh“ a že „Kristus je Božím slovem a jeho Duchem“, pouhým tvorem a služebníkem, a že se bez mužského símě narodil z Marie, sestry Mojžíše a Árona“. Jan také poznamenává, že podle Mohameda „Kristus … nebyl ukřižován ani nezemřel, neboť Bůh si ho vzal do nebe, protože ho miloval“, což je řečeno v Koránu 4.157. Toto tvrzení se trefuje přímo do jádra biblického křesťanství, ve kterém je Kristova smrt za hříšníky naprosto nezbytná pro spasení křesťanů.

Jan zmiňuje skutečnost, že Mohamedovo zjevení, ačkoliv samo sebe řadí v posloupnosti za Starý a Nový zákon, nebylo těmito dřívějšími svědky předpovězeno, a dále se vypořádává s islámskou kritikou Trojice: „Říkají o nás, že jsme přidružovači, protože, jak tvrdí, vytváříme Bohu druha, když říkáme, že Kristus je Boží Syn a Bůh.“ Jan tady reaguje na následující silně monoteistické prohlášení, jedno z mnoha v Koránu:

„Vlastníci Písma!... mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím … věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: ‚Trojice!‘... Bůh vskutku je jediný Bůh, on povznesen je nad to, aby měl dítě…“ (4.171).

Janova odpověď musí být v konečném důsledku i naší odpovědí: vyučování o Kristově božství a o Trojici nacházíme v Písmu. I když je učení o Trojici skutečně těžko pochopitelné, je to biblická pravda. Jak píše Jan v jiné práci, The Orthodox Faith (Ortodoxní víra), o vítězství křesťanství v Římské říši:

Oltáře a chrámy model byly zbořeny. Poznání Boha bylo zaseto. Nezbytná Trojice, nestvořené Božství je uctíváno … Naděje na vzkříšení je zaručena skrze vzkříšení Krista … Ano, nejúchvatnější ze všeho je, že všechny tyto věci se úspěšně staly skrze kříž, utrpení a smrt. Evangelium poznání Boha se káže celému světu a nutí nepřátele dát se na útěk, ne však skrze válku nebo zbraně a tábory. Naopak, to jen několik neozbrojených, chudých, nevzdělaných, pronásledovaných, mučených, na smrt připravených mužů svým kázáním Krista, který zemřel a byl ukřižován v těle, zvítězilo nad moudrými a mocnými, protože všemohoucí síla Ukřižovaného byla s nimi.

Kéž by se takové vítězství evangelia odehrálo znovu a přímo mezi následovníky Mohameda!

(Z připravované knihy Historie na každý týden: 52 zamyšlení nad křesťanskými dějinami)