Athanasios z Alexandrie[1] je považován za jednoho z předních teologů křesťanství. Narodil se okolo roku 300 v Alexandrii. Dostalo se mu dobrého klasického vzdělání. Nedlouho po svém obrácení se stal jáhnem (diákonem) alexandrijského biskupa Alexandra, kterého také roku 325 n. l. doprovázel na pravděpodobně nejdůležitější koncil v historii křesťanství, tedy nicejský. Doktrinální boje, které byly předmětem tohoto koncilu, se posléze stávají Athanasiovou životní náplní. Týkaly se především otázky Kristova božství. Athanasios se stal neústupným obráncem ortodoxie v boji proti tzv. ariánství. Ariánství odmítalo přiznat Kristovi stejnou božskou podstatu (řec. homoúsios), jakou má Bůh otec (tzn., že popírali, že je Syn soupodstatný). Namísto toho učili, že Kristus má pouze podobnou podstatu (řec. homoiúsios), nikoliv však identickou. Po určitém období se zdálo, že ariánství získalo v nově vzniklém křesťanském impériu většinovou podporu. Athanasios se však nepodvoluje a neústupně, contra mundum („proti světu“), obhajuje ortodoxní učení o Kristově podstatě. Kvůli tomu je několikrát za svůj život vykázán do exilu.

Byl to také exil, který mu pomohl lépe poznat západní svět. Například se díky svému pobytu v Egyptě blíže seznámil s mnišským, asketickým hnutím. Na základě toho vzniká hagiografický životopis sv. Antonína.[2] Tento spis se stal jedním z prvních široce čtených hagiografických žánrů. A to také díky nižší, lépe srozumitelné atické řečtině, ve které byl napsán.

Jedním ze stěžejních Athanasiových děl, které je považováno za křesťanskou klasiku, je spis „O vtělení Božího Slova“ (známý zejména pod latinským názvem De Incarnatione Verbi Dei). Athanasios tvrdí, že v tomto spise poskytuje základy křesťanské víry. Jedná se o výklad nicejské christologie, jmenovitě obhajoby racionality Kristova vtělení (tedy proč se musel stát člověkem). Athanasios tímto spisem navazuje na první pojednání „Proti pohanům“ (Contra Gentes).

De Incarnatione by se dalo rozdělit do tří částí. V první části Athanasios obhajuje Kristovo vtělení jako nezbytné pro spásu lidí, kteří kvůli hříchu propadli smrti. Jedná se o stěžejní část celého spisu, která předkládá důvody pro vtělení Krista, Slova Božího (τοῦ θεοῦ Λόγος).

„Když netělesné, neporušitelné a nehmotné Boží slovo (tj. druhá osoba Boží trojice) viděl, že lidé jsou nesmírně zlí, jak jejich zkaženost postupuje a narůstá proti sobě samým a vede k tomu, že všichni lidé podléhají smrti – litoval našeho rodu, soucítil s naší slabostí a sklonil se k naší zkaženosti, a protože nemohl snést vládu smrti, přijímá na sebe tělo, a to tělo podobné našemu, aby jeho stvoření nezahynulo a dílo jeho Otce v člověku nepřišlo vniveč.“

V druhé části vyvrací argumenty židů. Opírá se téměř exkluzivně o autoritu Písma (především Starého zákona) a poukazuje na proroctví, která byla v Kristu naplněna. Přikládá Písmu nejvyšší autoritu v otázkách dogmatických sporů. Jak podotýká, je to „Písmo svaté“, ze kterého se čtenáři „mohou naučit důkladněji a přesněji pravdivost toho, co je řečeno“. V souvislosti s tím vyzdvihuje profesor patristiky John Behr Athanasiova úvodní slova ve spisu Proti pohanům, kde Athanasios vyznává přesvědčení o dostatečnosti Písma: „Posvátné a Bohem inspirované Písmo postačuje k vyložení pravdy.“[3] Prakticky to Athanasios v polemice s židy ukazuje, když cituje několik proroctví z Písma, která předpovídají Krista:

„Písmo, které i sami nevěřící Židé čtou odshora až dolů, vyvrací jejich argumenty a vlastně celá inspirovaná kniha o těchto věcech [božství Krista] volá, jak hlásají i její samotná slova. Proroci totiž dříve předpověděli zázrak z Panny a zplození, které z ní vzešlo, když řekli: ‚Hle, Panna počne a porodí Syna a dají mu jméno Immanuel, což v překladu znamená: Bůh je s námi.‘ A tak se stalo.“

Ve třetí části vyvrací argumenty pohanů (tj. Řeků). Zde se promítá Athanasiovo klasické vzdělání, díky kterému má velmi dobrou znalost řecké mytologie a antických reálií obecně. Poukazuje především na fakt, že křesťanství, na rozdíl od řeckého polyteismu, přineslo sjednocené uctívání jednoho Boha (Krista). Navíc vede křesťanská zbožnost věřící ke zřeknutí se nemorálního jednání a k usilování o svatost (byť za cenu mučednictví). Nadřazenost víry v Krista shrnuje řadou rétorických otázek:

„Kdy začali lidé opouštět uctívání model, když ne od chvíle, kdy Bůh, pravé Boží slovo, přišel mezi lidi? Nebo kdy přestalo věštění mezi Řeky a všude jinde a stalo se marným, když ne od chvíle, kdy se Spasitel zjevil na zemi?

Nebo kdy začali být ti, které básníci (tj. Homér a Hésiodos) nazývali bohy a hrdiny, považováni za pouhé smrtelné lidi, když ne od chvíle, kdy Pán vykonal své vítězství nad smrtí a zachoval neporušitelné tělo, které vzal na sebe, a vzkřísil je z mrtvých?

[…]

A konečně, kdy se stala moudrost Řeků bláznovstvím, když ne tehdy, kdy se na zemi projevila pravá Boží Moudrost? Vždyť kdysi celý svět a každé místo bloudilo v uctívání model a lidé nepovažovali za bohy nic jiného než modly. Nyní však lidé po celém světě opouštějí pověry o modlách a utíkají se ke Kristu, a protože ho uctívají jako Boha, poznávají skrze něj Otce, kterého neznali.“

Je zjevné, že je celá Athanasiova teologie Božího slova založena na jeho soupodstatnosti s Otcem. Nelze tedy mluvit o menším, nižším či jakkoliv jinak omezeném Bohu. Druhá osoba svaté Trojice, věčný Logos, se stal člověkem, aby nás vykoupil z moci hříchu a smrti a aby zahnal démonické uctívání model. On je zjevením pravého Boha.

Athanasiův spis končí krátkým shrnutím a vřelým oslovením čtenáře:

„Nechť je ti tedy, ó člověče milující Krista, tato naše nabídka jako základní výklad a stručný náčrt Kristovy víry a jeho božského zjevení nám. Ty však, vezmeš-li si z toho ponaučení, budeš-li číst spisy Písma a skutečně se jim věnovat, poznáš z nich dokonaleji a zřetelněji přesnost toho, co bylo řečeno.“

Dnes víme, že se Athanasios z Alexandrie stal klíčovou osobností řeckého národa, který se v jeho době postupně christianizoval. Nicméně vliv jeho teologických spisů, z nichž De Incarnatione je asi nejznámější, daleko přesahuje východní, řecky mluvící svět. Jak pro východní, tak i pro západní církev se Athanasios podobně jako Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu či Řehoř z Nysy, stal stěžejním obhájcem Kristova božství, ke kterému se církev ve svých teologických reflexích historicky neustále vracela. Nejsou to reflexe překonané ani zastaralé. Stojí v samotném jádru zjevení Krista, tak jak ho poznáváme z Písma. Tváří tvář teologiím, které relativizují Kristovo božství, nachází církev v tomto alexandrijském teologovi nejen argumenty, ale i příklad života, který zápasil o „víru jednou provždy svěřenou svatým“.

 

BIBLIOGRAFIE

Athanasius, Svatý, On the Incarnation: Saint Athanasius. Yonkers, N.Y: St Vladimirs Seminary Pr, 2012.

Athanasius Alexandrijský, Athanasius: On the Incarnation of the Word of God. Překlad T. Herbert Bindley. Druhé revidované vydání. Londýn: The Religious Tract Society, 1903.

F. L. Cross and Elizabeth A. Livingstone, eds., The Oxford Dictionary of the Christian Church (Oxford; New York: Oxford University Press, 2005), 121.

Carsten Peter Thiede, „Athanasius Defines the New Testament (367)“, Christian History Magazine-Issue 28: The 100 Most Important Events in Church History (Carol Stream, IL: Christianity Today), 1990.

Franek, Juraj, „Athanasios“ v: Setkávání, Brno: Sbory Českobratrské církve evangelické Brno I a Brno II, 2016, č. 3, 68–70.

Schaff, Philip, and Henry Wace, eds. St. Athanasius: Select Works and Letters. Vol. 4. A Select Library of the Nicene and Post-Nicene Fathers of the Christian Church, Druhá série. New York: Christian Literature Company, 1892.




[1] V češtině také „Atanáš Alexandrijský“.

[2] Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Praha 1996.

[3] Podobně také na tento fakt upozorňuje historik Philip Schaff ve své edici církevních otců, když říká: „Athanasios neochvějně trval na dostatečnosti Písma (srov. de Incarn. 5 a poznámka v de Decr. 32) [kurzíva má].