Zákon neruší zaslíbení

Pavel naléhá na křesťany, kteří se dali svést falešným učením a vrhli se do okovů zákona, aby se vzpamatovali, aby pohlédli na Krista, aby si připomněli, jak byli zachráněni, aby se nenechali oklamat vnějšími věcmi, které nemají žádnou váhu v otázce spasení. Pavel vysvětluje, burcuje, naléhá, argumentuje, přesvědčuje, přemlouvá – používá všechny dostupné prostředky, aby zmatené a svedené křesťany přivedl zpátky k jednoduché víře v Pána Ježíše Krista, k prostému spolehnutí se na milost. Lukáš v listu Židům připomíná křesťanům ze Židů, kněžím:

  • Židům 13:9 Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal.

A Pavel jde v listu Galatským ještě dál, když říká, že ten, kdo se chce spoléhat na skutky zákona, tedy na své vlastní skutky, a je jedno, jestli je to v otázce ospravedlnění nebo posvěcení, takový člověk se zbavuje Krista a Kristus mu nic neprospěje (Ga 5,2). To jsou velmi vážná slova a musíme je mít na paměti, když přemýšlíme o Pavlově listu Galatským. Potřebujeme si stále připomínat jednoduché evangelium Ježíše Krista, které jediné je Boží mocí ke spasení i ke zbožnému životu. Pán Ježíš přišel ze své věčné slávy, stal se člověkem a na lidském těle vzal naše hříchy na kříž. Na kříži zaplatil cenu za hřích, zaplatil svým životem a vzal na sebe prokletí, které je důsledkem hříchu, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A na důkaz toho, že je dokonáno, vstal slavně třetího dne z mrtvých. Jsme spaseni jenom vírou v samotného Krista a jsme posvěcováni úplně stejným způsobem – skrze víru v Pána Ježíše Krista. To je spasení z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků.

Tuto milost Pavel neustále připomíná Galatským ve svém dopise. Ve třetí kapitole se Pavel pustil do náročné teologické argumentace a vysvětloval vztah mezi zákonem a milostí, mezí činěním skutků zákona a vírou v Pána Ježíše Krista. Jsou to dvě nesmiřitelné cesty, dva protiklady, které nelze spojit dohromady a mít oboje. Jedno vylučuje druhé. Na jedné straně je smlouva a zaslíbení smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a na druhé straně je zákon (také smlouva) a prokletí zákona, který Bůh dal Izraeli skrze Mojžíše. V našem dnešním textu uvidíme, jakou roli hraje zákon v dějinách spasení. Minule jsme se více zabývali smlouvami a tím, co znamenají a jak spolu souvisí nebo nesouvisí. Dnes budeme mluvit o zákoně a jeho roli v otázce spasení. Budeme číst Ga 3,15-29 a potom půjdeme k v. 19-25.

Pavel ukazuje na dvě smlouvy, které falešní učitelé v Galacii spojovali a míchali dohromady. Je to smlouva s Abrahamem, smlouva zaslíbení, takže o ní někdy Písmo mluví také jako o slibu, a smlouva z hory Sinaj zprostředkovaná Mojžíšem, nazývaná jinde také starou smlouvou, jejíž integrální a neoddělitelnou součástí byl zákon. Mohli bychom zjednodušeně rozumět zákonu jako podmínkám smlouvy. Můžete si to zjednodušeně představit jako to, co je součástí každé smlouvy, a je to napsané malými písmeny. Obvykle je to ta část smlouvy, kterou nechceme moc číst, ale o které víme, že bude nejspíš obsahovat nějaký ten háček. Sinajská smlouva, tedy Mojžíšův zákon obsahuje přímo hák – „Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to“ (Ga 3,10). Smlouva zákona byla smlouvou skutků, nebyla smlouvou milosti, nebyla daná ke spasení, ale přinášela jenom odsouzení a prokletí.

Naproti tomu smlouva s Abrahamem byla nepodmíněná smlouva, byla to smlouva zaslíbení – v podmínkách této smlouvy byl jenom Boží slib, že skrze Abrahama dojdou požehnání všechny čeledi země (Ga 3,8). Byla to smlouva, která mluvila o spasení z milosti skrze víru. Tato smlouva dochází svého jasného naplnění v tzv. nové smlouvě, kterou Bůh zaslíbil dát svému lidu, jejíž součástí je mimo jiné odpuštění hříchů, nové srdce, adopce do Boží rodiny a život věčný. Tato smlouva je naplněná v Abrahamově potomku, v Ježíši Kristu. A k tomu směřuje i náš dnešní text – pojďme k prvnímu bodu:

I. Dočasnost zákona (v. 19-20)

Pavel začíná odpovědí na námitku, která by se snadno mohla objevit na základě toho, co dosud řekl:

  • Galatským 3:19-20 Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. Prostředníka není potřebí tam, kde jedná jen jeden, a Bůh je jeden.

Jak je to se zákonem? K čemu je tedy zákon? Proč vůbec máme zákon? Proč ho Bůh dal? To jsou oprávněné otázky, které vyplývají z toho, co Pavel dosud napsal. Je tedy zákon úplně zbytečný? Je k ničemu? Máme ho vyškrtnout z Písma? Pavel byl skutečně obviňován z toho, že učí všechny Židy, aby přestali obřezávat své syny a odpadli od Mojžíše (Sk 21,21). Nevíme přesně, co učil Pavel Židy, ale pohany rozhodně učil, že se nemají obřezávat, a že se nemají nechat spoutat otroctvím zákona. A vzhledem k tomu, že neměl jiné evangelium pro Židy a jiné pro pohany, můžeme si docela dobře představit, že Pavel učil přesně to, z čeho ho obviňovali. Také ze třetí kapitoly Galatským vyplývá přirozená otázka – jak je to se zákonem? A na ní tady Pavel odpovídá. Chci, abychom si všimli pěti věcí, které jsou v devatenáctém verši a týkají se zákona. Potřebujeme je mít na mysli, když budeme dále mluvit o roli zákona, o jeho funkci a tom, jak souvisí s životem křesťana.

1. Zákon „byl přidán“. Ve verši 17 Pavel říká, že byl přidán po 430 letech od zaslíbení, které dostal Abraham od Boha. Celý kontext i použité slovo ukazují na to, že tady bylo zaslíbení a k němu bylo přidáno – k již existujícímu bylo doplněno, přidáno něco navíc. Už zde bylo spasení z milosti, bylo zde evangelium, které ještě nebylo odhalené (bylo odhaleno až s vtělením a ukřižováním Krista), ale bylo stejně mocné, jako dnes, evangelium o spasení z milosti skrze víru. Bylo to evangelium, které bylo zaležené na slibu, který Bůh dal Abrahamovi, a bylo potvrzené smlouvou, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel. K tomuto slibu byl po čtyřech stoletích přidán zákon.

Zákon je další smlouvou. Je to smlouva, která byla přidána ke slibu. Touto smlouvou nebyla zrušena ani změněna smlouva první, smlouva s Abrahamem. Tato smlouva byla prostě k té první přidána. Nebylo to proto, že by ta první smlouva byla nedokonalá nebo nefunkční, ale bylo to proto, aby bylo zjevné, že spasení je jenom z milosti a jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. To nás vede ke druhé charakteristice:

2. Zákon byl přidán „kvůli proviněním“. To je trochu zvláštní vyjádření, nemyslíte? Co tím chtěl Pavel říci? Přestoupení je možné jenom tam, kde je nějaká hranice, nějaká norma. Kde není hranice, není možné její přestoupení. V listu Římanům Pavel říká, že hřích byl už před zákonem, ale nezapočítává se, dokud není zákon (Ř 5,13). To neznamená, že Bůh hřích do vydání zákona nepočítal, ale znamená to, že teprve po vydání zákona mohl hřích označen jako přestoupení, protože byla dána jasná hranice toho, co je hřích a co není. Takže hřích byl už předtím, ale nebylo vždycky úplně jasné, co je a co není hřích. Což ale neznamená, že hřích nebyl hříchem – vždycky byl hříchem, i když lidem nebylo jasné, kde přesně je jeho hranice.

Zákon byl přidán kvůli proviněním, aby označil hřích. Ale nejen to. Byl přidán kvůli proviněním také, aby rozhojnil hřích. Dokud nemáte hranici, nemůžete spočítat její přestoupení. V okamžiku, kdy je hranice jasně stanovena, je také jasně jak moc, tedy do jaké míry je tato hranice překračována. Pavel mluví o tom, že neposlušností jednoho, Adama, se lidé stali hříšníky. A dodává:

  • Ř 5:20 K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo.

Zákon vede nejenom k definici hříchu, ale také k rozmnožení hříchu. Kde není zákon, není jeho přestoupení. Ale kde je zákon, tam vzniká také snaha, která zde dříve nebyla, obejít zákon, přestoupit ho. To není problém zákona jako takového, ale je to problém hříšné přirozenosti člověka. Dokud nevydáte nějaký zákaz nebo příkaz, nic moc se neděje, ale v okamžiku, kdy vydáte nějaký zákaz nebo příkaz, začne to v člověku hlodat – opravdu je ta lavička čerstvě natřená? Opravdu je tady nutné jet třicítkou? Zákon tady na jedné straně vynáší na světlo zkaženost lidského srdce a na druhé straně vede k tomu, že se tato hříšnost projevuje ještě více.

3. Ale tento zákon byl přidán „jen do doby, než přijde zaslíbený potomek“. Pavel zdůrazňuje dočasnost Mojžíšova zákona. Zákon byl přidán, tedy měl svůj počátek a byl přidán jen do doby, tedy dočasně. Zákon nebyl věčný Boží zákon, ale přidán jen do určité doby, než se naplní čas a Bůh pošle svého Syna narozeného z ženy, aby nás vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Zákon měl svou historickou roli, ale nemá žádnou roli v otázce spasení. Ze zákona není spravedlnost, ale poznání hříchu, ze zákona není posvěcení, ale prokletí. Vracet se k zákonu je naprostým nepochopením jeho místa v dějinách spásy.

4. Čtvrté prohlášení v našem textu je trochu zvláštní. Pavel říká, že zákon „byl vyhlášen anděly“. Co tím chtěl Pavel říci? Na dvou místech Starý zákon zmiňuje přítomnost andělů při vyhlášení zákona Izraeli (Dt 33,2 a Ž 67,18) na Sinaji. Židovská tradice to zdůrazňovala a viděla v tom nadpřirozené dílo – zákon byl vyhlášen anděly, takže to už něco musí znamenat. Toto byl nejspíš jeden z argumentů zákoníků v Galacii. Ale Pavel ho obrací proti nim. Říká, že zákon byl vyhlášen jenom anděly, ale zaslíbení bylo dané přímo Bohem. A kromě toho:

5. Zákon „byl svěřen lidskému prostředníku“. Zákon byl od Boha a to Pavel nijak nepopírá, ale všimněte si té posloupnosti – Bůh dal zákon, tento zákon byl rukama andělů svěřen lidskému prostředníku, Mojžíšovi a Mojžíš tento zákon dal Izraeli. Když Bůh promluvil na hoře Sinaj k Izraeli, Izraelci křičeli, aby s ním mluvil Mojžíš a Bůh k nim nemluvil přímo. Takže smlouva z hory Sinaj byla uzavřená skrze několik prostředníků, ale smlouva s Abrahamem byla daná přímo Abrahamovi, Bůh s ním mluvil tváří v tvář a Bůh sám zpečetil tuto smlouvu, když prošel jako dýmající pec mezi rozdělenými zvířaty. Na tato Pavlova slova o zprostředkování zákona navazuje další verš:

  • Ga 3:20 Prostředníka není potřebí tam, kde jedná jen jeden, a Bůh je jeden.

To je zvláštní verš a myslím, že i křesťané v Galacii dumali nad tím, co přesně chce Pavel těmito slovy říct. Bez pochyby navazuje na závěr devatenáctého verše a myslím, že odkazuje jak ke smlouvě s Abrahamem, tak především k nové smlouvě, kde je zcela jasné, že zde jedná jen jeden, že je tu jenom Bůh, který jedná a Boží lid je pouze pasivním příjemcem Boží milosti. Stará smlouva měla své prostředníky – anděly a Mojžíše. I nová smlouva má svého prostředníka, ale kdo je tímto prostředníkem? Co k tomu říká Boží slovo?

  • 1 Timoteovi 2:5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.

Kdo je Kristus Ježíš? Veliký Bůh a náš Spasitel (Tt 2,13). Velmi jasně to vystihuje Pavel, když mluví o novém stvoření a říká:

  • 2K 5:18 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista.

To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze sebe! Prostředníka není potřebí tam, kde jedná jen jeden – a Bůh je jeden. Přesně v tom spočívá sláva a nádhera Kristova evangelia. Ve srovnání s evangeliem je zákon jenom stínem. Je temným stínem, který přináší jenom prokletí a nikdy nemůže přinést požehnání, protože není a kromě Krista nikdy nebyl nikdo, kdo by mohl dokonale zachovat všechna slova tohoto zákona. Když toto chápeme, vede nás to přirozeně k další otázce v dalším verši a k dalšímu bodu kázání:

II. Potvrzení ze zákona (v. 21-22)

  • Ga 3:21-22 Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona. Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří.

Když rozumíme tomu, co znamená zákon, je Pavlova otázka zcela přirozená – je zákon proti zaslíbení? Ale pokud rozumíme roli zákona, potom zcela přirozeně také chápeme Pavlovu odpověď – naprosto ne! A tohle bylo něco, čemu nerozuměli učitelé zákona v církvích v Galacii – a musíme dodat, že nejenom tam. Do Efezu o takových Pavel napsal:

  • 1 Timoteovi 1:7 Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.

Vůbec nerozumí tomu, že zákon není doplňkem k Božím slibům ani alternativou, nechápou, že zákon ani nezachraňuje ani neposvěcuje. Zákon nebyl dán k tomu, aby někoho zachránil nebo posvětil. Ze zákona nepochází spravedlnost a zákon nemá moc dát život. Zákon nebyl dán k tomu, aby někomu přinesl život. Je to přesně obráceně – ze zákona pochází poznání hříchu a co horšího, zákon je motorem hříchu, protože hřích má svou moc ze zákona (1K 15,56).

Kdyby zákon mohl dát život, potom by zákon byl alternativou, možností, byl by další cestou ke spasení vedle milosti, vedle slibu, který Bůh dal Abrahamovi. Kdyby to tak bylo, potom by bylo možné získat spravedlnost ze zákona. Ale ze zákona není možné získat spravedlnost. Spravedlnost je možné získat jedině z víry, ale zákon nevychází z víry, ale ze skutků. Proto nemůže být spravedlnost ze zákona. Kdyby bylo možné získat spravedlnost ze zákona, a tedy život ze zákona, byl by zákon proti Božím slibům.

Bůh slíbil Abrahamovi, že mu požehná skrze jeho potomka. Je to nepodmíněný slib, který je závislý jenom na Bohu samotném. Kdyby bylo možné, aby někdo naplnil zákon, a tak získal život, jak je psáno v zákoně (kdo bude tyto věci činit, bude živ – Ga 3,12), potom by zákon byl proti Božímu slibu Abrahamovi, protože by byl alternativou, druhou cestou. Bylo by možné získat spravedlnost z milosti, ale bylo by možné získat spravedlnost také zachováváním zákona.

Ale protože zákon nikdy nebyl dán k tomu, aby přinesl život, a zákon ani nemá moc dát život, není v protikladu k Božím slibům. Jestliže pochopíme, že ze zákona není možné získat spravedlnost, potom je jasné, že zákon měl svou omezenou roli a nemá co do činění s naším spasením ani s naším křesťanským životem, tedy posvěcením.

Pavel to vysvětluje ve 22. verši, když říká, že podle Písma je všechno v zajetí hříchu. A v listu Římanům mluví o tom, že zákon byl dán Židům, aby celý svět byl usvědčen před Bohem z viny (Ř 3,19).

  • Ř 3:20-22 Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří.

Ze zákona pochází poznání hříchu, zákon byl přidán kvůli přestoupením, zákon byl dán Židům, aby bylo zjevené, že ze skutků zákona nemůže být nikdo ospravedlněn. Zákon vedl k tomu, že jenom vyrostl hřích, rozhojnil se v srdcích lidí – a je to dobře vidět na Židech, kteří nepřijali Pána Ježíše, kteří se dokonce stali nepřáteli evangelia a bránili pohanům, aby slyšeli evangelium, kteří pronikali do nově založených církví a snažili se nové křesťany uvést do otroctví zákona. To je dílo zákona. Zákon potvrzuje hříšnost člověka. Člověk je hříšníkem i bez zákona, ale zákon je potvrzením toho, že to tak skutečně je, je dokladem lidské hříšnosti. Proto Pavel říká, že Písmo doslova uzavírá všechno pod hřích, aby se zaslíbení dané víře v Ježíše Krista naplnilo těm, kdo věří.

Zákon tedy není proti Božím slibům, ale naopak potvrzuje Boží sliby. Bůh slíbil spasení z milosti a zákon ukázal, že neexistuje jiná cesta ke spasení. Nade všechnu pochybnost zákon prokázal, že nikdo nemůže být zachráněn skrze skutky, skrze svou spravedlnost získanou ze zákona, ale jenom z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Tento zaslíbený potomek je Boží syn, který se stal člověkem. Vzal na sebe smrtelné tělo a na kříži se stal obětí smíření za naše hříchy. Kdo v něj věří, nebude zahanben, protože se mu splní zaslíbení dané Abrahamovi a skrze něj všem věřícím – kdo v něj věří, dojde skrze víru v něj k odpuštění hříchů, k novému životu, k adopci do Boží rodiny, k zapečetění Duchem svatým, k věčnosti strávené v Boží přítomnosti, radosti a lásce. Ale kdo v něj nevěří, už je odsouzen, a i když ještě tělesně žije, před Bohem je mrtvý kvůli svému hříchu. To je zaslíbení, které dostal Abraham, zaslíbení víry, zaslíbení požehnání z milosti, které je cele závislé na jenom Bohu a na jeho skutcích a zásluhách Pána Ježíše Krista, nikoliv na člověku a jeho skutcích a zásluhách. Nic takového zákon nemůže dát, a ani nic takového nenabízí. K ničemu podobnému nebyl zákon dán. Zákon sice potvrzuje spasení z milosti skrze víru, ale v samotném zákoně najdeme jenom prokletí. A to už nás vede k poslednímu bodu kázání:

III. Funkce zákona (v. 23-25)

Proč tedy byl zákon dán? K čemu ho Bůh vydal Izraelcům? Pavel znovu odpovídá:

  • Galatským 3:23-25 Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce.

Zákon byl dán jako konzervant, jako strážce, dozorce, který hlídá svěřené zajatce. Zákon byl dán do doby, než přijde zaslíbený potom a do té doby držel ty, kterým byl dán, v zajetí. Střežil je, byl jim hranicí, jejíž překročení pokaždé ukazovalo na zoufalou potřebu spasení z milosti. Ekumenický překlad zde používá slovo dozorce k překladu řeckého slova paidagogos. Myslím, že to je nejlepší překlad toho slova, protože přesně vystihuje funkci zákona. Zákon nebyl vychovatelem ani učitelem, který by vedl ke Kristu.

Zákon nevychovával, protože výchova znamená zlepšování stavu, ale zákon byl dán k tomu, aby rozhojnil hřích, což ukazuje na zhoršování stavu. Zákon nebyl ani učitelem, který by učil o Kristu, i když zákon také o Kristu učí. Ale jeho hlavní úlohou není vyučovat o tom, kdo je Kristus, ale ukázat, co je hřích. A zákon jako dozorce ukazoval, co je hřích a jak hříšné je lidské srdce. Ale když byla zjevena víra, když bylo odhaleno evangelium, které bylo v době zákona skryté a bylo odhalené Kristovým křížem, už není třeba dozorce. Nyní je odhalené spasení z milosti skrze víru, odspravednění z víry. Stalo se zjevným, když se věčné Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi, když Boží syn obětoval na kříži místo nás, vzal na sebe všechny hříchy svého lidu, naše vlastní hříchy, a zaplatil cenu smrti místo nás.

A musíme si ujasnit, že Pavel tady nemluví o osobní zkušenosti každého křesťana, ale mluví o historické úloze zákona. Nemluví o tom, že nejdříve musíte být vychováni nebo usvědčeni zákonem, že nejdříve musíte přijít k Mojžíšovi, a pak teprve budete připraveni přijít k Ježíšovi. Nic takového! Mluví se tu o historické roli zákona v národě Izraelském. Skrze zákon Bůh zachoval národ Izrael jako oddělenou skupinu, ze které povolal Mesiáše.

Skrze skutky zákona, skrze obřady zákona, skrze výlučnost zákona, který byl určen jenom Židům a nikdy ne pohanům, Bůh zachoval národ až do příchodu Spasitele. Zákon se postaral o to, aby Boží syn byl synem Davidovým a synem Abrahamovým. Zakonzervoval ten národ tak, že se Pán Ježíš narodil Marii a Josefovi, potomkům krále Davida. Zákon byl dán kvůli proviněním, takže když se narodil Ježíš, mohl být rozpoznán jako ten, kdo je dokonale svatý a spravedlivý, protože tady bylo měřítko zákona.

Když přišla víra, když bylo zjeveno evangelium o spasení z milosti skrze víru, tedy když byl ukřižován Pán Ježíše Kristus, nebo ještě přesněji, když byl vylit Duch svatý, kterého Pán zaslíbil, skončila role zákona jako dozorce. Všude po celém světě má být nyní zvěstováno evangelium, které je Boží mocí ke spasení. Evangelium víry, které říká, že kdo věří v Pána Ježíše Krista, nezahyne, ale bude mít život věčný (J 3,16). Evangelium milosti, které říká, že spasení není z nás, ale je Božím darem, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,9), že nezáleží na tom, kdo chce, ani kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává (Ř 9,18). Zákon sehrál svou neblahou roli dozorce, který střežil Izraelce pro okamžik zjevení evangelia, ale nyní je zákon odstaven, je odstraněn Kristovým křížem, je naplněn Kristovým dílem, byl přibit na kříž a zcela zrušen skrze Kristovu prolitou krev, která přináší odpuštění hříchů (Ko 2,13-14). A kde je odpuštění hříchů, tam už není místo pro zákon, tam není místo pro lidské skutky, tam není místo pro dozorce. Kristův kříž nás vysvobodil z moci hříchu i z prokletí zákona. Kdo je v Kristu, kdo žije pod vedením Ducha svatého, proti tomu se zákon neobrací (Ga 5,23).

Proto nedává smysl nic z toho, co dělali křesťané v Galacii, když se nechali obřezat a chtěli získávat spravedlnost ze skutků zákona. Právě tak nedává smysl, když totéž chtějí dělat křesťané dneska. To jediné, co dává smysl, je kříž Pána Ježíše Krista. K němu musíme jít. Na Krista se musíme upínat, k němu vzhlížet, jeho se držet, na něm lpět. Bez Krista jsme ztraceni a jsme pod prokletím, které přináší hřích. Ale s Kristem jsme vysvobozeni z moci hříchu i smrti, z moci prokletí zákona, s Kristem jsme součástí Boží rodiny a důkazem je dílo Ducha svatého v našich životech.

Milovaní vzdávejte Bohu chválu ustavičně. Děkujte mu za milost, protože se nad námi slitoval a poslal svého Syna, aby byl vykupitelem světa, aby byl naším vykupitelem. Nenechte se zmást nikým, kdo by vás chtěl znovu vést k Mojžíšovi, ale každému takovému se směle postavte a vyhlašujte evangelium o Boží milosti. Žijte z moci Ducha svatého a s pohledem víry upřeným na Krista bojujte dobrý boj až do samotného konce. Amen.