Jedinečnost a spolehlivost Bible (4)

Verze pro tisk

Stále si povídáme o jedinečnosti Bible. Mohli bychom se sejít i po sté a stejně bychom téma biblické jedinečností nevyčerpali, vždyť bychom jenom škrábali povrch. Tak tomu bude i dnes. Nemůžeme v tak krátkém čase obsáhnout vše, co bychom si všichni tak přáli. A pro upevnění naší jistoty podívejme se opět do Bible, jak vidí Bible sama sebe:

Má na sobě plášť zborcený krví a Jeho jméno je Slovo Boží. (Zj. 19:13)

Slovo Boží? Je to jenom Bible? Kus potištěného papíru? V žádném případě! Slovem Božím Bible nazývá sama sebe, a také našeho Pána, Ježíše Krista! Neběhá vám z toho mráz po zádech? Kolikrát na mě padá taková tíha, abych se nemýlil! Nedávno jsem měl v jednom sboru kázání, raději tomu říkám přednášku, a místní kazatel mi po něm řekl: Ty jsi tak přesvědčivý, jen si představ, kdyby to, co říkáš, nebyla pravda! Víte, jaká je to zodpovědnost? Uvědomujeme si, že deformováním Bible deformujeme v našich myslích i Boha Ježíše Krista? Nebereme-li Bibli historicky, tak nebereme historicky ani Krista. Je-li Bible - Boží slovo, zduchovnělá, pak je Kristus - jenž je také Boží slovo, jen zduchovnělý přelud. Ale Kristus nebyl žádný opar! Ježíš byl z masa a kostí i ve vzkříšeném těle. Proto ani Bible není žádný opar. Je to historické Boží slovo, které se vyplnilo a vyplní doslova a do písmene v čase a prostoru!

Už jsme si pověděli o jedinečnosti Bible z hlediska návaznosti, souladu, počtu vydání a překladů, časového trvání a kriticismu.

1. Pokračujme dnes jedinečností biblického učení.

Vezměme si ku příkladu biblická proroctví. Wilbur Smith, který shromáždil ve své knihovně více než 25.000 svazků, řekl, že bez ohledu na to, co si člověk myslí o autorství a o obsahu knihy, kterou nazýváme Bible, celý svět souhlasí ve více než jednom bodu, že Bible je nejzvláštnější kniha, jaká kdy byla napsána za dobu posledních 5000 let, tzn. od vynálezu písma. Bible je jediný svazek vyprodukovaný člověkem nebo skupinou lidí, v kterém nacházíme dlouhé statě proroctví, jež se vztahují k jednotlivým národům, k Izraeli, ke všem lidem světa, k určitým městům, a k příchodu toho, který má být zachráncem - Mesiášem. Starověký svět znal mnoho způsobů, jak určit budoucnost. V celé plejádě řecké nebo latinské literatury (přestože se zmiňuje o prorocích a proroctvích) nenajdeme žádné reálné, určité proroctví jakékoliv - historické události, budoucnosti. Nikde nenajdeme proroctví o Spasiteli, který se narodí z lidí. Nemůžeme v této krátké relaci rozebírat biblická proroctví. Budeme mít k tomu však dost příležitostí v budoucnosti.

Podívejme se krátce na jedinečnost biblického učení historie. Od Samuelovy první knihy až ke druhé knize Letopisů nalézáme historii Izraele, rozpínající se asi do 5 století. Izraelité vskutku dokázali zaznamenat své dějiny! Starý zákon ztělesňuje nejstarší dějiny, jaké kdy byly zaznamenány. Hebrejská národní vědomost převyšuje všechny ostatní ve své jasnosti původu. Židé znají svůj kmenový a rodinný počátek. Egypťané, Babylóňané, Asyřané, Féničané, Řekové, Římané nevěděli o svém původu téměř nic. Germánci a Slované mají jen ságy a pověsti. Ani Indové, ani Číňané nemohou vyprodukovat nic, co by jen připomínalo přesnost a jasnost židovského původu. Čínské historické záznamy jsou překroucené rodokmeny dynastií bez jakéhokoliv počátku. Za žádným čínským velmožem nestojí vesničan jako je David. Ani indické historické spisy, ani nejranější řečtí dějepisci nezaznamenali původ Indo-Arijců. Řekové byli kdysi kočovníci, kteří přitáhli ze severu. Víc o jejich původu nevíme. Asyřané si pamatovali své první vládce velmi mlhavě. Znali sice jména, ale neznali jejich skutky. Bible naopak v 1. Mojžíšově knize, v 10. kapitole uvádí rodokmen národů. Tento rodokmen stojí absolutně ojediněle v celé starověké literatuře. Tento rodokmen je plně moderní k porozumění etnických a jazykových vztahů v dnešním moderním světě. Vzhledem k celé rodokmenové složitosti znalci nezastírají svůj údiv nad znalostmi autora. Další pozoruhodnost Bible je, že popisuje skutečnosti, jaké jsou. Bible nic a nikoho nepřikrašluje. Bibli by člověk nenapsal i kdyby mohl, protože Bible popisuje osoby a jejich vlastnosti takové, jaké jsou. Bible popisuje osobnosti se zvláštním zřetelem na jejich hříšnou přirozenost. Přečtěte si, přátelé, životopisy dneška i včerejška, a zamyslete se, jak jsou stinné stránky lidí a vůdců ututlány, přehlédnuty nebo úplně vyretušovány. Ve světských dílech jsou vládci, vědci, umělci, vymalováni jako svatí. V Bibli jsou všichni, kromě Krista, hříšníci. Např.: Hříchy všech lidí jsou odhaleny v 5. Mojžíšově knize. Hříchy patriarchů jsou odhaleny a odsouzeny v 1. Mojžíšově knize. Evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan vyhlašují veřejně svou hříšnost ve všech čtyřech evangeliích. Nedokonalost, hříšnost a nepořádnost církví nalézáme v Pavlových dopisech Korintským a ve Zjevení. Bible má ve zvyku říkat věci tak, jak se ve skutečnosti mají.

Další biblická pozoruhodnost je, že Bible ovlivnila literaturu jako žádná jiná kniha. Kdyby všechny Bible světa byly zničeny, Bible by mohla být velmi snadno zrestaurována, sestavena. Znovu z knih, které si vypůjčily biblické verše. V mnoha případech bychom ani nemuseli opouštět budovu jedné větší knihovny. Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Znáte jinou knihu, která by mohla být sestavena z okolní literatury? Ježíš Nazaretský, bez peněz a beze zbraní dobyl více lidí než Alexander, Caesar, Napoleon a všichni dobyvatelé dneška. Bez vědy a vzdělání osvítil více tajemností než všichni filosofové dohromady. Bez výřečnosti hovořil o životě takovými slovy, jaká ještě nebyla a už nebudou vyslovena, jimiž ovlivnil svět tak jako žádný řečník nebo básník. Bez napsaní jediného slova uvedl do pohybu tolik per a vybavil je tématy pro nekonečnou řadu kázání, knih, diskusí, rozhlasových a filozofických pojednání... Uvedl do pohybu štětce a dláta, které vytvořily obrazy a sochy, jimž není rovno, jež jsou touhou každého sběratele umění. Která kniha zapříčinila vznik něčeho podobného jako Bible? - Biblické slovníky, biblické encyklopedie, biblické lexikony, biblické atlasy, biblické zeměpisy, teologická pojednání, zpěvníky, misionářskou činnost, studium biblických jazyků, církevní historii komentáře... atd. atd.

Opět, co jsem dnes řekl, nedokazuje, že Bible je Boží slovo. Co jsem však řekl, dokazuje, že Bible je jedinečná! Bible byla první netechnickou knihou, která byla vynesena na oběžnou dráhu země. Bible byla také první knihou, která byla vyťukána v celé své délce telegrafem. Pomysleme na Voltaira! Ten se domníval, že Bible zanikne do roku l850. Nenechme se unést moudrostí lidských slov, která jsme dnes pronesli. Buďme zakotveni v Ježíšovi, s kterým jsme zemřeli svým hříchům a s nímž určitě vstaneme k novému životu.

2. Povězme si ještě o historické spolehlivosti Bible. Mnoho lidí pochybuje o historičnosti Bible. Nuže začneme. Historická spolehlivost Bible by měla být zjištěna stejnými prostředky a měřena stejnými kritérii jako kterýkoliv jiný historický dokument. Historikové vesměs uznávají tři základní testy, kterými měří historické písemnosti.

  1. Bibliografická zkouška
  2. Zkouška vnitřní zřejmosti nebo-li interní evidence
  3. Zkouška vnější zřejmosti nebo-li externí evidence.

Proberme si krátce bibliografickou zkoušku, která prošetřuje, jak byla původní písemnost opisována a předávána až do moderní doby. Jinými slovy, nakolik se dnešní znění rozchází z původním zněním.

Biblický Nový zákon byl přepisován tak jako žádný jiný písemný materiál. Dovolte mi citovat několik čísel.

Historikové do dneška objevili 24.633 rukopisů Nového zákona z toho: 5.309 v řečtině, více než 10.000 v latině, více než 2.000 v etiopštině, 4.101 ve slovanských jazycích, 2.587 v arménštině, více než 350 v syrštině, 100 v bohairštině, 25 v arabštině, 50 ve staré latině, 7 v anglo-saských jazycích, 6 v gótštině, 3 v sogdiánštině, 2 ve staré syrštině, 2 v perštině a 1 v frančtině.

Dohromady 24.633 rukopisů! Jestliže je někdo skeptický a pochybuje o historické spolehlivosti biblického Nového zákona, potom všechny ostatní historické písemnosti klasické epochy zapadají do temnoty, protože žádná písemnost světa nemůže být historicky srovnána v 24.633 exemplářích! Na druhém místě za Novým zákonem je Iliada s pouhopouhými 643 rukopisy, což je 38 x méně!

Převaha historické spolehlivosti vzroste, když si uvědomíme, že nejstarší známý rukopis Nového zákona je jen o 250 let mladší než originální zápis z prvního století. Jestliže je tedy text Nového zákona zdeformován, muselo se tak stát v prvních 250 létech přepisování. Od roku asi 350 můžeme Nový zákon křížově vyslýchat, a neprotiřečí si.

Srovnejme Nový zákon se Sofoklovými divadelními hrami. Známe pouze sedm existujících rukopisů, jež byly přepsány více než 1.400 let po Sofoklově smrti. Přátelé, které rukopisy jsou spolehlivější? Ty, které dělí od napsání 250 nebo 1400 let? Ty, které byly přepsány skoro 25.000x nebo jen 7x? Taková je propast mezi Novým ákonem a jedné z takzvaně nejspolehlivějších písemností starověku.

Srovnáme-li sporné pasáže v různých rukopisech, zjistíme, že Bible se rozchází asi v 0,5 procentech slov, jež nemění smysl. Homérova Iliada, která existuje ve 38x nižším rukopisném nákladu, se nerozchází v 0,5 procentu, ale v 5 procentech. Indická Mahabharata dokonce v 10 procentech. Kdyby Iliada a Mahabharata měli tolik rukopisů jako Bible, potom, statistický vzato, dva extremní rukopisy téhož díla by se musely lišit ve všech slovech!

Se stejnou převahou bychom mohli dokázat bibliografickou nadřazeností Starého zákona nad ostatními písemnostmi z doby před naším letopočtem.

Jen jeden letmý příklad. Až do r. 1947 nejstarší úplný rukopisný záznam Starého zákona pocházel z r. 900 našeho letopočtu. Otázka jeho hodnověrnosti byla často vznášena mnohými kritiky. V r. 1947 byly objeveny svitky v jeskyni nad Mrtvým mořem, které obsahovaly mnohé pasáže Starého zákona. Paleografické svitky pocházely z r. 125 př. n. l. Učencům se tak dostal do rukou dokument, který mohl být srovnán s rukopisem o 1000 let mladším. Izajášův text je téměř totožný a rozchází se jen v 17 písmenech, což je způsobeno změnou gramatiky. Uvědomme si ještě jednou, že mezi oběma písemnostmi je časová propast více než tisíce let! Kdybych měl osobně přepsat Bibli, rozhodně bych udělal více než 17 chyb.

Podívejme se nyní na zkoušku vnitřní zřejmosti, neboli interní evidenci.

Jestliže čteme neznámý dokument, neměli bychom pochybovat o jeho pravdivosti až do té chvíle, kdy si autor sám začne protiřečit, nebo se rozchází s ověřitelnými fakty. Tohle tvrdil již Aristoteles, který řekl, že pochybnost má být přiřknuta vždy dílu, nikdy ne kritikovi. Jinými slovy, nepochybujeme nikdy o ničem, dokud nám to něco samo nedokáže, že je vnitřně pochybné!

Ovšemže, při takovéto analýze si musíme být jisti, že správně chápeme text, že jsme si osvojili veškerou dosažitelnou znalost týkající se zkoumané písemnosti a že žádný další výzkum textu, znalostí archeologie atd. by nezvětšil porozumění. Jestliže a navzdory všemu stále existují nesrovnalosti a problematické části textu, stále to ještě neznamená, že je text chybný. Čas jen může ukázat (a pro Bibli to dosud platilo vždy), že problém vězel v kritikovi, ne v Bibli.

Například: Ještě na počátku 20. století vědci tvrdili, že země se nemůže rozplynout pálivostí ohně (jak Bible říká), země nemůže shořet jako sláma. Dnes o jaderném ohni a rozplývání nikdo nepochybuje. Tohle je jen zrnko zkoušky vnitřní zřejmosti neboli interní evidence.

V mnohých případech autoři Bible neustále prohlašují, že jsou očitými svědky toho, co popisují. Znalost, kterou nám předávají, je z první ruky! Jestliže vše, co obhajují není pravda, potom jsou proroci a apoštolé a tím myslím všechny včetně Ježíše, buď lháři nebo blázni.

Dnes probíhá pod tíhou důkazů revize časového vzniku Nového zákona. I ti nejliberálnější kritikové couvli na rok 100 našeho letopočtu. Důkazy jsou ovšem tak silné, že Nový zákon byl z největší pravděpodobnosti dokončen ve své celistvosti již př. r. 70, kdy byli Židé rozprášeni z Palestiny do celého světa.

Dotkněme se na závěr poslední zkoušky, zkoušky vnější očividnosti, zkoušky externí evidence.

Mnohé mimobiblické zdroje potvrzují věrohodnost Bible. V první řadě jsou to starověcí autoři jako: Eusebius, Papiaco, Irenaeus, Klement Římský, Ignacius, Polycarp a v neposlední řada největší dějepisec starověku, Flavius Josefus.

Avšak nejpřesvědčivější vnější evidence ve prospěch biblické pravdivosti je archeologie. O biblické archeologii bychom mohli povídat do nekonečna. Povím vám jenom o jedné pro mne technicky nejzajímavější archeologické evidenci. Archeolog Garstand, když vykopával Jericho r. 1930-36 se vyděsil, že městské hradby byly zříceny směrem z města. Co je na tom divného? Hradby, je-li na ně útočeno, padnou vždy směrem do města! A v Bibli, v knize Jozue čteme:

Když kněží zatroubili na polnice... Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města každý tam, kde právě byl.