Mezi Alešem Francem a mnou přetrvávají dobré, světsky řečeno gentlemanské vztahy. Je to můj bratr v Kristu. K některým výrokům v jeho recenzi se ale musím vymezit. Knihu jsem Alešovi Francovi poslal 11. září 2017 s tímto požadavkem:

Aleši, bratře, právě jsem byl na poště a poslal Ti svou knihu „Svou slávu nikomu nedám“. Doufám, že si jí do roka přečteš. Kdybys mi pak po roce napsal, s čím nesouhlasíš, byl bych moc rád. V Jeho Svrchované Milosti Pavel

Vůbec jsem ho nežádal, aby napsal veřejnou recenzi knihy. Chtěl jsem, aby mi pasáže, s kterými v knize nesouhlasí, vyvrátil svojí interpretací podloženou biblickými verši. Jinými slovy: „Pavle, nesouhlasím s Tvým porozuměním veršů abc, nabízím svoje porozumění, které odůvodňuji verši xyz; Tvoje verše abc harmonizuji se svými verši xyz takto: …“

To neudělal. Recenze je napsaná v obecném, filozofickém a intelektuálním duchu. Není v ní uveden jediný biblický verš z Alešovy strany. Neobsahuje ani jednu teologickou výzvu, která by stála na Písmu. Doporučuji čtenářům recenze, aby si udělali sami, nezprostředkovaný obraz tzv. „kalvinismu“. K tomu jim mimo mnohé jiné pomůže, když si knihu „Svou slávu nikomu nedám“ sami přečtou. Z osobní zkušenosti vím, že recenze a kritiky knih, hudby, filmů, politiků, prostě čehokoli a kohokoli, mne často donutily, abych věc prozkoumal sám, bez manipulativní nápovědy, abych většinou zjistil, že všechno je jinak.

Děti rozhněvaného Boha

Aleš Franc svou recenzi nazval „Děti rozhněvaného Boha“. Nevím, nakolik si uvědomuje, jak přesný biblický název použil. Vím však, že v mnohých lidech takový titul vyvolá nevoli: „Bůh je přece láska, nenávidí hřích, ale miluje všechny hříšníky bez výjimky!?“ My se ale považujeme za děti Boha, který je rozhněván na všechny hříšníky. Věříme, že se Svatý nemůže ze své podstaty nehněvat na hříšného, musí se hněvat na každého, kdo činí nepravost:

  • Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

Je nutné pokračovat? Předešlý verš plně dostačuje!

  • Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1,18)

Takoví jsme nebo byli všichni (Ef 2,2).

  • Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. (Ř 2,5)

Jsme si ale také jisti, kvůli Kristu, že se na nás, Boží děti, již Jeho hněv nevztahuje. Nechme v bázni promluvit Písmo:

  • Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1Te 5,9)
  • Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. (Ř 5,9)
  • Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: ‚Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!‘ To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. (Žd 4,3)
  • Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Ř 9,21-24)

Eisegeze vs. exegeze

V mé odpovědi na recenzi Aleše France se prakticky soustředím jen na jeho oddíl „Eisegeze“. Zde je obecná, zkrácená definice eisegeze a exegeze:

Eisegeze je výklad biblického textu nebo jeho části takovým způsobem, že autor interpretuje daný text v souladu s vlastními předpoklady, agendou, předporozuměním nebo předsudky. Je to subjektivní, deduktivní výklad, který Písmu přisuzuje mimobiblické domněnky.

Exegeze naopak vykládá biblický text v kontextu přilehlých veršů, kapitoly, knihy a celého Božího slova. Je to objektivní, induktivní výklad vycházející pouze z Písma.

Eisegeze je nejlépe pochopena, v kontrastu s exegezí. Podívejme se následující příklad:

  • Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fp 4,13)

1. Eisegetický výklad: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“

Protože předpoklad, agenda a předporozumění vykladače (eisegeta) tohoto verše je, že „Všecko“ zahrnuje doslovně všechno bez výjimky; pak v Kristu, z Jeho mně dané síly, mohu být: Bohatý, úspěšný, zdravý, vynikající sportovec, oblíbený, milující, milovaný, inteligentní, slézat velehory, naplnit všechny svoje sny, prostě prosperující ve všem na co sáhnu; pod podmínkou, jestliže chci a mám dostatek víry. Pro mnohé křesťany je tento verš jakýmsi mystickým zaklínadlem, kterým porazí jakéhokoli nepřítele, kterým překonají jakkoli obtížný životní úkol. Filipským 4,13 se pro ně stane talismanem na klíčence, jenž si nezadá se světským „pozitivním myšlením“, které s oblibou předepisují psychologové.

2. Exegetický výklad: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“

Protože vykladač (exeget) interpretuje tento verš v kontextu přilehlých veršů, kapitoly, knihy a celého Božího slova, prostuduje nejprve text, který náš verš bezprostředně obklopuje:

  • (10) Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost. (11) Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. (12) Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. (13) Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. (14) Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech. (Fp 4,10-14)

Z přilehlého kontextu jasně vyplývá, že 13. verš je nedílnou součástí rozsáhlejší myšlenky. V 11. a 12. verši nás Pavel, křesťany nenabádá, abychom snili o bezmezném zdraví, úspěšnosti, prosperitě, atd.; nebo o veliké zdárné evangelizaci. Naopak! Pavel nám křesťanům připomíná, že kvůli Kristu, který nám dává sílu, můžeme všechny nástrahy světa překonat. Buďme spokojeni s tím, co máme, ať je to nadbytek nebo nedostatek. „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ učí, že Kristus nám dává tolik síly, abychom světsky nezoufali, ale abychom byli v Boží náruči spokojení, klidní a vyrovnaní, když čelíme v životě krizím, v kterých si při neštěstí blízkých nebo vlastním, v osobním pronásledování nebo smrti, naše tělesné síly sahají až na dno (Abk 3,17-18). Vykladač (exeget) vidí i širší kontext našeho zkoumaného textu. Pavel totiž píše dopis Filipským křesťanům z vězení (Fp 1,7.13.17) v němž se ocitl pro Krista (Fp 1,13). Tedy, „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ neučí, že uniknu i vězení, protože je Boží síla ve mně; učí pravý opak, že vydržím, nepodlehnu, jsem vyrovnaný, spokojím se svým údělem, i vězením (pro Krista), protože je Boží síla se mnou.

Eisegeze podle Aleše France

Aleš Franc mi v recenzi podsunul, že můj výklad mnoha textů je eisegetický:

Ačkoliv je kniha biblickými verši hojně prostoupena, odhaduji, že až třetina textu je tvořena vloženým textem, aby čtenář těmto veršům správně porozuměl. Odborně se tomuto způsobu interpretace říká eisegeze, která spočívá v tom, že autor své předporozumění vkládá do primárního textu. Eisegeze bývá označována jako opak exegeze, která daný text naopak nechává v jeho nativním stavu a snaží se jej vyložit. … Podobně je tomu zde. Daná kniha nejprve v úvodu představuje jako správné Dortské kánony a poukazuje na chybnost Remonstrace. Poté na základě vhodně zvolených veršů demonstruje jejich pravdivost. Do veršů, u kterých není zřejmý kalvinistický charakter, pak autor vkládá vysvětlení na základě svého předporozumění. Těchto veršů jsou zde desítky.… (moje zvýraznění)

Než jsem začal psát knihu „Svou slávu nikomu nedám“, přemýšlel jsem, jak přehledně, exegeticky, tj. kontextem celého Písma, nikoli eisegetický, tj. vlastním předporozuměním, předpoklady, agendou a předsudky, vyložit daný biblický text. Stál jsem před třemi možnostmi: (1) Za každým biblickým veršem napsat jeho výklad; to by bylo příliš zdlouhavé řešení a pro čtenáře únavné. (2) Vážně jsem uvažoval indexovat písmeny části veršů a pod čarou pod odpovídajícím indexem uvést krátký výklad, jak je to běžné v anotovaných Biblích; to jsem odmítl, protože indexování narušuje souvislé čtení, a opětovné napojení na původní text je rušivé. (3) Zvolil jsem tedy vložit příslušný exegetický výklad do hranatých závorek v slabém fontu, aby plynulost čtení nebyla narušována. Podle Aleše France, se vsunutý výklad do primárního textu odborně nazývá eisegeze. Typografická kosmetika neurčuje ani eisegezi ani exegezi. Je nepodstatné, jestli je výklad pod nebo nad veršem, indexován pod čarou, nebo vsunut do primárního textu v hranatých závorkách. Podstatné je, zdali výklad vychází z kontextu Písma (exegeze), nebo z osobního nebiblického předporozumění, agendy nebo předsudku (eisegeze).

Aleš Franc připouští synergismus, tj. že člověk jistým procentem spolupracuje na své spáse s Bohem. V recenzi napsal:

Sám vyznávám teologii paradoxu. Mnoho tezí v Písmu má v Písmu i svoji antitezi. Na otázku, z kolika procent spása člověka záleží na Bohu a z kolika na člověku odpovídám otázkou: Z kolika procent je Pán Ježíš Kristus Bůh a z kolika procent člověk? Podobné pnutí vidím mezi možností volby a vyvolením.

Kdyby byl Pán Ježíš Kristus směs Boha a člověka, nebyl by plně ani Bůh ani člověk, pak by Bůh nemohl na Ježíšově těle, jako má hříšný člověk, odsoudit hřích (Ř 8,3). Tak jako Pán Ježíš Kristus není směs Boha a člověka, tak ani spasení není směs lidské volby a Božího vyvolení. Písmo jasně učí:

  • Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás… (J 15,16a)

Naše volba je 0 % (ne vy jste vyvolili mne), Boží vyvolení je 100 % (ale já jsem vyvolil vás). Jestli tomu tak není, potom jazyk ztrácí smysl, protože zde jde o Ježíšovo přímé prohlášení, nikoli o příběh, podobenství alegorii, tajemství, rčení nebo jakýkoli jiný apokalyptický, hyperbolický nebo parabolický žánr. Nicméně, Aleš Franc do četných veršů tohoto typu, kterým nelze nerozumět, vkládá vlastní předporozumění, teologii paradoxu, pnutí, aby se koláč snědl, ale zůstal celý[1]. To je eisegeze par excelence. Exegeze by to byla jen tehdy, kdyby uvedl biblický text, který by zpochybnil učení o absolutně svrchovaném Bohu, který by potvrdil, že Bůh není alfa a omega, počátek a konec ve všem, tedy ani ve spasení. Kromě toho by tento virtuální verš musel zharmonizovat s J 15,16 a mnoha dalšími.

Sedm příkladů exegeze nikoli eisegeze

Podívejme se nyní na sedm příkladů z knihy, které jsou uvedeny v recenzi Aleše France. Prozkoumejme, zda do biblických veršů mnou vložený text v hranatých závorkách je objektivní exegeze, tj. výklad s ohledem na kontext celého Písma; nebo, jak Aleš Franc tvrdí, subjektivní eisegeze, tj. výklad, který do textu vkládá vlastní předporozumění, skrze prisma Dortských kánonů, pětibodovým kalvinismu, respektive (re)definici biblických pojmů.

1. Příklad (s. 90)

  • Ale Bůh bohatý ve svém milosrdenství, z velké lásky, již si nás zamiloval [odvěkou spásnou láskou], probudil nás [kteří mu patříme od věčnosti před stvořením světa], k životu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy [uvězněni v satanově žaláři]. (Ef 2,4-5)
1. Vsuvka: [odvěkou spásnou láskou]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Hospodin se mi ukázal zdaleka: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.“ (Jr 31,3)
  • V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10)
2. Vsuvka: [kteří mu patříme od věčnosti před stvořením světa]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)
3. Vsuvka: [uvězněni v satanově žaláři]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mt 12,29)
  • Pokorní to spatří a budou mít radost; kdo se dotazujete na Boží vůli, okřeje v srdci. Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni. (Ž 69,33)
  • Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu (Ž 30,4)
  • Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: "I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.…“ (Iz 49,24-25)
  • Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ (Za 3,2)
  • Hospodin zaplatí za Jákoba, vykoupí ho z rukou silnějšího. (Jr 31,11)
  • Vystoupils na výšinu, vedl jsi zajatce, přijals dary v podobě lidí, dokonce i vzpurníků. Vystoupils, abys tam přebýval, Hospodine Bože. (Ž 68,19 ČSP)

2. Příklad (s. 94)

  • Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [ze stromu poznání dobrého a zlého] otevřou se vám oči a Budete jako Bůh znát dobré i zlé [budete se snažit jej omezit]. (Gn 3,5)  
1. Vsuvka: [ze stromu poznání dobrého a zlého]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. (Gn 2,9)
  • Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Gn 2,17)
2. Vsuvka [budete se snažit jej omezit]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. (Ř 4,4)
  • A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí. (Ř 11,5)

Na tomto místě musím dodat, že člověk, tím že podlehl satanovu svodu, poznal zlo, jehož jedním projevem je snaha omezit Boží milost, a nastolit vlastní skutky a zásluhy ve spasení. Jestliže Kristus zemřel za všechny lidi bez výjimky, potom na kříži nedokonal spasení svého lidu, nespasil nikoho, ale pouze umožnil spasení všem. Ti, kteří údajně dokonají Jeho nedokonané potenciální dílo na kříži osobním svébytným rozhodnutím, budou spaseni. Opravdu!? Kristova smrt na kříži, dokonané spasení Božího lidu, nemůže být podmíněno, tj. omezeno, padlým svévolným lidským rozmarem. Bůh nemůže nechat kříž svého Syna napospas padlému člověku, aby s ním jednal podle své svévole; neboť přirozený člověk se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu (Ř 8,7). Kristus na kříži neumožnil spasení všem, jeho spasení není omezeno rozhodnutím padlého člověka; Kristus na kříži dokonale dokonal pouze spásu svého lidu (Mt 1,21), který mu dal Otec (J 10,27-29).

  • Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal. (J 19,30)

3. Příklad (s. 130)

Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji [má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval]. (Ex 33,19b)

Vsuvka: [má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě. (Ř 9,23)

Dále, Ježíš se před svou smrtí na kříži modlí jen za ty, nad kterými se Bůh smiloval a slitoval. Ty dal Synovi, aby za ně zemřel; tj. modlí se za apoštoly (J 17,8-9) a za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří (J 17,20):

  • … neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. (J 17,8-9)
  • Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří. (J 17,20)

4. Příklad (s. 249)

  • Neboť v Kristu usmířil Bůh svět se sebou [všelijaké pohanské národy bez rozdílu]. (2K 5,19a)
Vsuvka: [všelijaké pohanské národy bez rozdílu]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Nebo toť jest dobré a vzácné před spasitelem naším Bohem, Kterýž chce, aby všelijací lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli. (1Tm 2,3-4 KRAL) 

Kraličtí věděli, že Bůh v Kristu neusmířil všechny lidi bez výjimky, kteří kdy na světě byli, jsou a budou. Kdyby Bůh usmířil v Kristu se sebou svět, ve smyslu všichni lidé bez výjimky, potom by byli všichni spaseni. Tomu věří jen univerzalisté. Kraličtí chápali, že Bůh v Kristu usmířil ze světa všechny lidi bez rozdílu, tj. lidi ze všech národů, bez ohledu na jejich společenské postavení, tedy všelijaké lidi:

  • Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. (Ga 3,27-28)

Před prvním příchodem Ježíše Krista byla mezi blízkými Židy a dalekými pohany nepřekonatelná duchovní zeď. Tu na kříži strhl Ježíš Kristus (Ef 2,14-22). Bůh tím nastolil vstup do svého království všem ospravedlněným hříšníkům bez rozdílu; jak Židům, tak pohanům, celému Božímu Izraeli (Ga 6,15-16). Zboření zdi mezi pohany a Židy se Židům vůbec nezamlouvalo. Zákon Staré smlouvy jim zdánlivě zaručoval výjimečnost, exklusivní postavení před Bohem a odděloval je od pohanských národů. Byli přesvědčeni, že pouze oni mají privilegium znát pravého Boha a mít nárok na spasení. Nechtěli se s pohany dělit o Boha (Sk 13,45-49). Pro Žida bylo nepředstavitelné, že by pohanský svět mohl být spasen mimo sféru Mojžíšova Starého zákona. Z tohoto důvodu Duch svatý vložil pisatelům Nového zákona do pera slova „svět“ a „všichni“, aby Židům konečně došlo, že už nejsou výlučným vyvoleným národem, že mohou být spojeni v Kristu s celým pohanským světem v jednom zaslíbeném, duchovním lidu, Izraeli Božím (Ga 6,16), bez ohledu na etnicitu. Duch svatý tento sebestředný židovský předsudek důrazně boří slovy jako „celý svět, všechny národy, veškeré stvoření“ atd. Tato hyperbolická slova měla Židům připomenout nejen proroka Izajáše, který prohlásil:

  • Věnuj mi pozornost, můj lide, naslouchej mi, můj národe, protože ode mne vyjde zákon a náhle dám své právo za světlo národům.(Iz 51,4 ČSP)

Slovo „svět“ má jen v Janově evangeliu nejméně 10 významů, velmi často naprosto protikladných. Zkoumáme verš:

  • Neboť v Kristu usmířil Bůh svět se sebou [všelijaké pohanské národy bez rozdílu]. (2K 5,19)

Zde slovo „svět“ zahrnuje jen spasené. Jak je tedy možné, že se Ježíš před svou smrtí za svět nemodlil (J 17,9), když Bůh ve verši (2K 5,19) svět se sebou usmířil?:

  • Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. (J 17,9)

Zde slovo „svět“ zahrnuje jen zavržené. Je tedy jasné, že se zde Ježíš modlí za „všelijaké“ lidi ze světa bez rozdílu, které mu dal Otec. Nemodlí se za všechny lidi světa bez výjimky. Podobný protiklad je v těchto dvou verších:

  • Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29b)
  • Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. (J 14,17a)

Jak zharmonizujeme tyto dva verše? Má slovo „svět“ v těchto dvou verších stejný význam? Jistěže nemá. Kdybychom zde chápali pojem „svět“ v  arminiánském slova smyslu, tj. že zahrnuje všechny lidi bez výjimky, potom v prvním verši (J 1,29b) Kristus zemřel za veškeré lidstvo (svět) a v druhém verši (J 14,17a) veškeré lidstvo (svět) nemůže přijmout Ducha pravdy. Jinak řečeno: Jestliže veškeré lidstvo (svět) nemůže přijmout Ducha pravdy (J 14,17a), pak je to proto, že Kristus veškerému lidstvu (světu) sejmul hřích (J 1,29b)!?

5. Příklad (s. 255)

  • Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni [z nás] dospěli k pokání. (2Pt 3,9)
Vsuvka: [z nás]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů.

Petr píše církvi; sám do ní patří. Píše tedy jisté množině lidí, kterou oslovuje „my, nás, nám…“ Gramatika nám diktuje, že v tomto verši „všichni“ zahrnuje jen „nás“. Dirigent řekne orchestru, jisté množině lidí: „V pondělí máme zkoušku. Nepřeji si, aby někdo chyběl, ale chci, aby tu byli všichni.“ Nikoho nenapadne, aby se dostavila každá duše světa bez výjimky.

Jestliže nerespektujeme adresáty evangelií nebo epištol, dospějeme k naprostým absurditám. Vyškrtněme pro ilustraci z následujícího biblického textu (Ř 5,8-11) adresáty, tj. osobní zájmena a slovesa jako „nám, nás, budeme, jsme…“, tzn. Boží lid, církev, prostě ty, které Kristus ospravedlnil prolitím své krve, k nimž se počítal také pisatel dopisu Římanům apoštol Pavel; a nahraďme „nás, Boží lid“ humanistickou, eisegetickou agendou „všichni lidé bez výjimky.“ Není podstatné, zda je interpretace uvedena pod textem, pod čarou, nebo v primárním textu. Podstatné je, že je text interpretován arminiánským předporozuměním, které v Písmu nenajdeme, tj. že Bůh prokazuje stejnou lásku ke všem lidem bez výjimky. Tak vznikne nepřekonatelná eisegeze, které není rovno:

  • Bůh však prokazuje svou lásku k nám [ke všem lidem bez výjimky] tím, že Kristus za nás [za všechny lidi bez výjimky] zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme [všichni lidé bez výjimky] byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme [budou všichni lidé bez výjimky] skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my [všichni lidé bez výjimky], Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás [všechny lidi bez výjimky] smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se [všichni lidé bez výjimky se chlubí] dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás [všechny lidi bez výjimky] s ním smířil. (Ř 5,8-11)

6. Příklad (s. 283)

  • A chtěl [Apollos] projít do Achaje, bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží [uviděli neodolatelně Krista]. (Sk 18,27 ČSP)
Vsuvka: [uviděli neodolatelně Krista]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno … Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.“ (Mt 13,10-11.16)

Tak jako vidící oči znamenají víru v Krista, tak samotným Bohem oslepené oči znamenají nevíru v Krista.

  • Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho [v Krista]; a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izajáš: „Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?“ Proto nemohli věřit, neboť Izajáš také řekl: „Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.“ Tak řekl Izajáš, neboť viděl jeho slávu a mluvil o něm [o Kristu]. (J 12,37-41)

Co Bůh tvoří je již z definice nezměnitelné, v případě narození neodolatelné. Neexistující nemůže spolupracovat na svém stvoření. Bůh stvořil svůj lid tělesně i duchovně: Kdo je v Kristu je nové stvoření (2K 5,17a). Je to On, nikoli my, kdo nás vzkřísil spolu s Kristem do věčného života:

  • Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši. (Ef 2,6)

7. Příklad (s. 320)

  • Petr mu odpověděl: Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou [Šimon vskutku neuvěřil]. (Sk 8,20a)
Vsuvka: [Šimon vskutku neuvěřil]

Podle Aleše France jde o eisegezi, tj. vlastní předporozumění prismatem Dortských kánonů a pětibodovým kalvinismem; respektive (re)definici biblických pojmů. Písmo ale učí:

  • Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy. (Sk 8,13)

Podle předchozího verše, bez přilehlého kontextu, by každý musel přiznat, že Šimon vskutku uvěřil. Písmo ale pokračuje, a kontext ukazuje, že Šimonova „víra“ byla předstíraná:

  • Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl: „Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce.“ Petr mu odpověděl: „Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslil sis, že se Boží dar dá získat za peníze! Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. …“ (Sk 8,20-21)

Stejnou předstíranou víru mnohých, která je živena pouze velikými znameními, mocnými činy, zázraky a sebestřednou realizací, můžeme také pozorovat v následujícím souverší:

  • Když byl [Ježíš] o velikonocích v Jeruzalémě na slavnosti, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo vydal svědectví o člověku. Sám totiž věděl, co je v člověku. (J 2,23-25 ČSP)

Shrnutí

Aleš Franc shrnul povahu sedmi (údajně eisegetických) vsuvek do primárního textu takto:

Při pohledu na některé výše uvedené vsuvky je vidět, že nejde jen o dokreslení významu textu, ale o jeho kalvinistický výklad. … Tyto ukázky jsou názorným příkladem předporozumění biblického textu a demonstrací, jak prismatem Dortských kánonů kalvinisté chápou resp. (re)definují biblické pojmy. Pětibodový kruh se tak stává výchozím hermeneutickým principem a exegeze slouží k harmonizaci biblických veršů k jeho ospravedlnění.

Prosím čtenáře, aby sami, bez ovlivnění třetí stranou posoudili, zda interpretace v hranatých závorkách harmonizuje s Písmem (exegeze); nebo je to předporozumění Dortských kánonů a 5ti bodového kalvinistického hermeneutického principu, což je podle Aleše France eisegeze. Nejlépe, když si knihu „Svou slávu nikomu nedám“ přečtou sami.

Děkuji, že jste dočetli až sem.

V Jeho Svrchované Milosti,

váš Pavel Steiger 




[1] Otázka „hledání Boha“ (Sk 17:26-27, aj.) je rozvinuta v knize „Svou slávu nikomu nedám“ na str. 63 a 64