Verze pro tisk

Dnes máme druhé pokračování našeho seriálu O Bibli. A tak si pro upevnění naší jistoty zopakujme alespoň jeden verš z Bible, jak vidí Bible sama sebe:

Přijměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží. (Ef. 6:17)

Vidíte, slovo Boží, Bible, je meč Ducha. Bible je jedinečná, protože jejím autorem je Boží Duch. A mečem se seká. Bible není vařečka kterou se naplácá nezbedům jen zadek. Bible je životanosná, ale na druhé straně je to smrtonosná sečná zbraň.

Slovo Boží je živé a mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. (Žid. 4:12)

Slovo Boží rozsekává celého člověka, jeho ducha, duši i tělesné kosti až do morku, tak hluboké jsou biblické sečné rány! Bible je vážnost vážností. Je to text napsaný samotným Bohem. Pro ni se dostaneme do křížku s těmi, kdo ji berou na lehkou váhu.

Před časem jsem se sešel s několika přáteli při smaženém kuřeti a bramborovém salátu. Po večeři, a hlavně po zhasnutí televizní bedničky, neboli debilničky, jak ji přesmyčkuje moje manželka, se řeč, aniž bych o to obzvláště usiloval, stočila na Bibli a na doktrínu spasení. Měl jsem ohromnou příležitost svědčit pro našeho Pána Spasitele. Moji přátelé v zásadě vůbec nebyli proti Bohu, ale myslím a doufám, že jsem jejicg představami notně otřásl. Kdykoliv použiji k obhajobě Bibli a zapomenu na svou moudrost, vše se odehrává tak, jak má. Lidé ztichnou, potom přejdou k obraně humanismu, nebo osobního náboženství a pak často prohlásí, že Bible je jen zkazka, židovská literatura, nebo tak nějak podobně. Neměl jsem čas a možnost vysvětlit svým přátelům jedinečnost Bible, ale vím, že si k tomu v budoucnosti ještě příležitost najdu.

Posledně jsme si pověděli o jedinečnosti v Bible a o její jedinečnosti v rozličnosti, o její dokonalé návaznosti a souladu napříč různým podmínkám v níž byla psána.

Povězme si dnes jak byla Bible sepsána. Povězme si také o biblických překladech a vydáních

1. Jak byla Bible sepsána

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, (2. Timoteovi 3:16)

Proces, jakým byla napsána Bible, se jmenuje inspirace, nebo nejlépe česky - vdechnutí. Inspirace pochází z latiny, lékaři hovoří o respiračních chorobách, tedy dýchacích. V řečtině je použito slovo "Theopneustos" doslovně "Theos" je bůh a od "pneustos" máme naši pneumatiku, uvnitř bývala duše, a už jsme zase u dýchání, obrazně u něčeho nenahmatatelného, těkavého jako vzduch a i ten už má v sobě ducha. Jak to jazykově všechno souvisí.

Zkrátka a dobře, Bůh je pramen všeho veškerého, co je v Bibli řečeno, od Mojžíše po Jana. Prorok je vždy jen člověk, který přináší Boží zvěst nebo proroctví lidem. Taková zvěst pochází vždy ze zjevení, ať je to Boží hlas z hořícího keře v 2. Mojžíšově knize, nebo sled vidění jako měl Ezechiel a Jan v knize Zjevení, nebo vnitřní hlas, kdy prorok prohlašuje, "tak řekl Hospodin", nebo zvěst a proroctví mohou být odvozené z dřívějšího proroctví, jak třeba Daniel porozuměl letopisům čtením Jeremjáše.

Aby se však zvěst a proroctví staly Písmem, musí být zapsané, aby se zachovaly v nepřekroucené formě příštím pokolením. A Petr nám zaznamenal tento proces, jak se Boží zjevení prorokům a apoštolům stala Písmem, Slovem Božím.

Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha. (2. Petrův 1:21)

Být unášen Duchem Svatým je jako když je loď unášena větrem po moři bez vlastní kontroly, plně v moci unášejícího větru. Bůh, Duch Svatý unášel každého pisatele, který si sice zachoval svůj sloh, ale v konci konců se plně a svobodně rozhodl v čase napsat to, co ve věčnosti Bůh ustanovil. Boží zvěst tak zůstala nedotčená a plně svrchovaná.

Boží inspirace proroků není totožná s inspirací skladatelů, básníků, umělců nebo vynálezců. Boží slova ani nemusí být nutně inspirující, jako je třeba povznášející nějaká hudební skladba nebo báseň. Boží inspirace se sice vztahuje k jednotlivým pisatelům, ale přesto je to, co napsali, plně v moci Boha. Výsledek Boží inspirace je Písmo, v podstatě doklad, který je Boží zprávou. Jak inspirace funguje, je tajemství. Vysvětlení jsem částečně podal v minulých pořadech, když jsme hovořili o zdánlivých biblických paradoxech. Totiž, o lidské svobodě v čase a prostoru, a o Boží absolutní předurčující svrchovanosti ve věčnosti, mimo stvořený čas a prostor. Podívejme se na tři modely Boží inspirace:

a. model inspirace je model sekretářů: Bůh inspiroval pisatele Svého Slova, a tak je učinil Svými mluvčími. Inspirovaní pisatelé byli v podstatě jen sekretáři, kteří bezmyšlenkovitě, jako roboti, napsali, co jim Bůh nadiktoval. Pisatelé Bible v tomto modelu jsou jen nesvobodný magnetofon. Tento inspirační model "sekretářů" sice zaručuje, že Slovo bude skutečně Slovem Božím, ale nevysvětluje lidský prvek v Písmu, sloh, jazyk, kulturní prvky, osobní zkušenosti, atd., jak jsme si posledně o tom povídali. S tímto modelem nemůžeme souhlasit, protože vylučuje lidský faktor.

b. model inspirace je model svědků: Pisatelé byli prý pouhými svědky Božího zjevení. V tomto modelu je lidský pisatel považován za pozorovatele Božího zjevení, který posléze zapíše svoji viděnou nebo slyšenou zkušenost. Zatímco, podle tohoto modelu, pisatelova slova nejsou inspirována, Boží pojetí zjevení je inspirováno. Tento model však zanedbává důležité aspekty Boží inspirace, a naopak vyzvedává lidský činitel, včetně lidských chyb. Tento model úplně vylučuje Boha z procesu větné skladby, slohu a výběru slov. Toto pojetí inspirace je pro nás nepřijatelné, protože vylučuje Boží faktor. Písmo by potom nemuselo nutně ani být od Boha.

c. model inspirace je model, který zahrnuje obojí, Boží i lidský faktor: Toto je prorocký model, a ten přijímáme. Člověk obdrží zjevení, které zapíše, zatímco Bůh dohlíží na zápis Svého zjevení. Tak je zvěst plně z Boha, ale lidskost pisatele je také zahrnuta. Boží i lidští činitelé se tak sbíhají ve stejných slovech. Nejbližší koncepce tohoto procesu spolupráce je popsána v následujícím verši:

...abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. (1. Korintským 2:13)

Znovu opakuji: Člověk má svobodnou vůli v čase a prostoru, a Bůh absolutně a svrchovaně vše předurčuje ve věčnosti, mimo stvořený čas a prostor; proto jej nic nepřekvapí, ani svobodná větná stavba lidských pisatelů Bible. Výsledek? Máme Boží Slovo napsané Božími lidmi, kteří byli inspirováni nejen samotným Božím zjevením, ale každé jejich slovo, kterým toto inspirující zjevení vyjadřují, je samo o sobě také inspirováno.

Pisatelé nejsou ani sekretáři, ani magnetofon, ale lidé, kteří svobodně a aktivně v čase a prostoru vyjadřují své zkušenosti, myšlenky a pocity v souladu s věčným Božím předurčením. Proto Bible není záznam Božího zjevení, Bible je totiž samotné Boží zjevení. Bible Boha nepřekvapila ani jediným písmenkem, stejně jako Shakespearův Hamlet. Její text mu byl do písmene znám dříve než cokoliv stvořil, tedy i její pisatele, kteří ji svobodně v čase a prostoru sepsali. Bible je zvěst Boha v psané podobě.

Nyní se podívejme na druhý bod.

2. Biblické překlady a vydání

Dovolte mi vychrlit několik číslic, spíše bych měl říci hausnumer. V podstatě cituji Britskou encyklopedii a zaokrouhluji na statisíce. Do roku 1804, tedy do doby napoleonské, jenom Britská biblická společnost vydala 409 milionů Biblí. To je tedy pro každého tehdy žijícího člověka jeden výtisk.

Německá biblická společnost do roku 1932, těsně do Hitlerova nástupu 1.330.213.000 Biblí. Zase, Bible pro každého.

Americká biblická společnost vydává ve všech možných jazycích kolem 80 milionů Biblí ročně.

Bible je čtena více lidmi a vydávána ve více jazycích než kterákoliv jiná kniha. Neexistuje ani jediná jiná kniha, která by se mohla jen začít měřit s Biblí v počtu svých výtisků a překladů. V padesátých letech vyšla jedna Bible každé tři vteřiny, 22 Biblí každou minutu, za 24 hodin 32.876 výtisků.

Absolutně žádná jiná kniha nedosahuje nepřetržitost tisknutí Bible.

Kritikové mají pravdu. Kvantita výtisků Bible nedokazuje, že Bible je Boží slovo. Biblická číselná převaha však dokazuje jedno: Bible je jedinečná, Bible je historicky vzalo unikát, kterému není zdaleka rovno.

Bible byla jedna z prvních větších knih, která byla přeložena. Starý zákon byl přeložen z hebrejštiny do řečtiny kolem roku 250 před Kristem.

Bible byla přeložena i parafrázována do více jazyků než kterákoliv jiná kniha.

Britská encyklopedie říká, že do roku 1966 byla Bible přístupná v rodném jazyce 1280 národnostem. Nenajdeme ani jedinou knihu, která by měla už před více než 30 lety 1280 překladů! Osobně vlastním pět českých překladů, pět anglických, dva slovenské, dva ruské, dva indonéské, jeden španělský a jeden řecko-anglický meziřádkový překlad. Míval jsem německé, ale ty jsem poslal přátelům.

V padesátých létech pracovalo na překladu Bible do různých jazyků více než 3.000 překladatelů. Která jiná kniha se může těšit podobné pozornosti, žádná, vůbec žádná!

Bible stojí samostatně nad kterýmkoliv písemným dílem, je jediná, je unikátem v počtu svých překladů.

Povězme si ještě krátce o jedinečnosti Bible, jak přežívá neúprosný čas.

Bible byla napsána na papyrus nebo pergamen, to znamená na pomíjivý materiál. Proto musela být následující století přepisována přepisováním přepisů až do vynálezu knihtisku. Když srovnáme počet biblických rukopisů s dalšími díly starověku, zjistíme uchvacující pravdu. Existuje totiž více rukopisů Bible, než všech rukopisů prvních deseti klasických děl starověku dohromady.

Jestliže někdo skepticky pochybuje nad hodnověrností textu Nového zákona, potom všechna díla starověkých klasiků jsou obskurně potemnělá, protože nemají žádný bibliografický podklad srovnatelný s Biblí.

Židé zachovávali rukopisy Bible tak jako žádný jiný písemný materiál. Židé měli ochranný systém, kterému říkali massora, s nímž sešněrovali každé písmeno, slabiku, slovo a odstavec. Židé měli zvláštní kastu mužů, jejichž jediná povinnost byla zachovat a předat rukopisy dalším generacím dokonale přepsané bez jediné chybičky. Slyšeli jste už o někom, kdo by počítal Aristotela, Cicera nebo Seneku, písmeno po písmeni, slabiku po slabice, slovo po slově, odstavec po odstavci a ověřoval Platona nebo jiná díla slavných filosofů? Tohle vše dělali. Židé počítali písmena! Jestliže srovnáme Bibli se Shakespearem, zjistíme, že Bible je nesrovnatelněji věrohodnější dokument, který si podržel nesrovnatelněji věrohodněji svoje původní znění než Shakespearovo dílo, navzdory tomu, že Shakespearovo dílo je osmkrát mladšího data a mohlo být bezchybně přenášeno tiskem, což bylo v případě Bible po l5 století nemožné. Zní to neuvěřitelně, že Shakespeare, který psal pouze před 300 lety, by měl být nepřesnější a porušenější než mnohonásobně starší Bible! Bibličtí znalci se shodují, že pouze až na l2 až 20 výjimek (to záleží na tom či onom znalci) jsou všechny verše Nového zákona původní, tedy v originálním znění. Těchto 12 - 20 nesrovnalostí se týká interpretace slov, nikoliv jejich přepisů. Tedy dohady existují kolem významu maximálně 20 slov Nového zákona, ne jejich znění! Tato slova, ať je jejich interpretace dvojitá, nemění v ani jednom případě smysl veršů.

Co ale chudák Shakespeare! V každé z 37 Shakespearových her je nejméně 100 míst, kde se znalci nemohou dohodnout obzvláště proto, že různá znění mění smysl textu.

Dnes jsme si pověděli o biblických vydáních a překladech, o tuhém životě Bible, o jejím neporušeném přežití času. Příště si povíme o biblické životaschopnosti. Bible přežívá sekulární i teologické pronásledování a kriticismus. Přátelé, dovolte mi zakončit stejně jako posledně obvyklým veršem.

Vždyť jako Židé vyžadují zázraky, tak pohané hledají moudrosti, my však hlásáme Krista ukřižovaného. Ani zázraky ani lidské mudrování a filosofování, ale ukřižovaný Kristus je jediná cesta ku spáse, držme se jej v naší hříšnosti.