Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno… (Fp 2,5–9 ČSP)

Úvod

Na začátku 4. století se církev ocitla v novém období své existence. Po téměř 250 letech neustálé persekuce musela čelit nebezpečí jiné povahy. Nyní, kdy bylo církvi dovoleno svobodně uctívat Krista jako Pána, kdy mohla otevřeně kázat a vyznávat svou víru, musela se vypořádat s doktrinálním nebezpečím. To představovalo pro církev možná ještě větší hrozbu, než by byla její fyzická likvidace.

V církvi se tehdy vynořila první mocná hereze, která měla dokonat to, co nezmohl římský útisk. Jednalo se o blud, který popíral, že Syn Boží je Bůh. Tato hereze, nazvaná po svém zakladateli Áriovi, knězi z Alexandrie, vstoupila do historie jako ariánismus (nebo ariánství, pozn. red.). Toto učení tvrdilo, že Syn byl stvořenou bytostí, a odmítalo jeho preexistenci a soupodstatnost s Bohem Otcem.

Árius se proslavil frází: „Existoval čas, v němž neexistoval Boží Syn.“ Podle dobových svědectví byl velmi obratným a vlivným řečníkem. Své PR, jak bychom to nazvali dnes, měl dokonale propracované. Jeho učení se velmi účinně šířilo zejména skrze hudbu. Melodie a texty jeho písní byly velmi chytlavé a všeobecně známé. Jak uvádí Řehoř z Nyssy, člověk nemohl jít ani na tržiště, aniž by ho i obchodníci nezatáhli do sporu o Kristově povaze. Takový vliv měl Árius. To vyvolalo v církvi skutečný rozruch a způsobilo rychle rostoucí rozkol v raném křesťanství. I přestože bylo Áriovo učení odsouzeno jako hereze, podařilo se Áriovi a jeho nástupcům své myšlenky obratně rozšířit, a to dokonce do takové míry, že v určitou chvíli Áriovo učení v církvi převládalo.

Jeden z učenců, kazatelů a teologů se ale odmítl podřídit. Byl to Athanasios Alexandrijský, někdy také známý jako Atanáš. Athanasios byl biskupem církve v Antiochii po dobu 45 let, z nichž 20 byl ponižován, pronásledován, posílán do vyhnanství a vláčen po všech koutech římské říše. To vše proto, že se odmítl vzdát jedné klíčové biblické pravdy: že Ježíš je Bůh i člověk. Pravdu o dvojí podstatě Krista nehodlal opustit, i když to mnohdy vypadalo, jako by se o ní přel s celým světem. Odtud pochází ono výstižné „Athanasios proti světu“. Ariánské učení tehdy zamořilo církev a Athanasios, mnohdy sám, v ponížení a bez pomoci vedl věrně zápas za klíčovou pravdu biblického křesťanství. Pravdu, kterou apoštolové a církev vždy vyznávali a která byla nyní pod nemilosrdným útokem.

Určitým dokladem o tom, čemu církev o Kristu věřila, snad může být i náš text z Filipským 2,5–9. Podle některých komentátorů se může jednat o prastarou křesťanskou píseň, hymnu, kterou si církev zpívala. My nyní vidíme v Písmu, jak Duch Boží vede Pavla, aby ji použil ve svém dopise Filipským. Uprostřed jinak praktického textu listu Filipským se objevuje jeden z nejteologičtějších oddílů o Kristu v celém Novém zákoně. Ukazuje nám, kdo je Kristus, jak je správná christologie základem biblického křesťanství a jak se posléze promítá do každé oblasti křesťanského života.

Daný oddíl by mohl být odpovědí na otázku, kterou kdysi položil svým učedníkům sám Pán Ježíš Kristus. Ptal se jich, za koho jej lidé pokládají (Mk 8,27). Učedníci vyjmenovávali různé odpovědi tehdejší doby – Jan Křtitel, Elijáš, jeden z proroků. Všimněte si, že ve všech odpovědích je Kristus považován za člověka. Vidíme, že všichni o Kristu přemýšlejí sice významně, ale ne dostatečně významně. Poté přichází Petr se svou odpovědí: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A na to Pán reaguje slovy: „To ti nezjevilo tělo…“ Ano, Petrova odpověď byla tak výjimečná a bohatá ve svém významu, tak jedinečná a nezvyklá, že mu ji musel zjevit jedině Bůh. Kristova identita přesahuje naše chápaní do takové míry, že nám ji musí zjevit sám Bůh a my ji musíme přijmout vírou.

Uvědomujeme si, co opravdu znamená, že je Pán Ježíš Syn Boží? Možná, že ani Petr sám tomu zcela nerozuměl. Text z Filipským 2,5–9 nám podává další vysvětlení. Nalezneme tu několik odpovědí na otázku, jak chápat osobu našeho Pána Ježíše Krista a proč je to důležité.

1)    Pán Ježíš je Bůh, který věčně sdílí svou božskou podstatu s Bohem Otcem (v. 6)

a.      On byl…

Již z verše 6 je zřejmé, že Ježíš byl Bůh. Dvakrát je v tomto verši potvrzená božská podstata Pána Ježíše Krista. Kraličtí sloveso „byl“ překládají „jsa ve způsobu Božím“. Toto sloveso indikuje, že Kristus byl vždy Bohem. Vlastně se ani nejedná o obyčejné sloveso „být“, ale o složené sloveso huparcho, které ve svém tvaru činného příčestí přítomného označuje průběh stavu a existence. Jinými slovy Pán Ježíš Kristus nezačal existovat, je nestvořený, vždy byl, bude a je! On je „ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí“ (Zj 1,8).  Jan tuto skutečnost potvrzuje slovy:

Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)

b.      … ve způsobu Božím

Ježíš byl, existoval, již před vtělením, byl „ve způsobu Božím“. Slovo přeložené jako způsob (morphe), i když někdy poukazuje na vnější vzezření nebo formu, v tomto kontextu poukazuje na vnitřní realitu. Zdá se, že na tuto věc si chce dát Pavel obzvlášť pozor. Když později říká, že Syn přišel v podobě člověka, používá slovo schema (2,7), které označuje vnější formu, která se mění nebo degraduje, nemá však na mysli vnitřní identitu. Proto když Pavel mluví o křesťanském růstu, který se odehrává uvnitř, používá často slovo morphe. Například v Ř 8,29 říká: Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni(morphe) obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími (ČSP).Pavel zde popisuje vnitřní změnu člověka, který se postupně připodobňuje Kristově neměnnému charakteru a identitě Boha. I zde, ve Filipským 2,6, mluví Pavel o vnitřní identitě Krista, nikoliv o vnější formě.

Spojení „byl“ neboli „jsa ve způsobu Božím“ je tedy silným svědectvím o Kristově božské, nestvořené, věčné, trvalé a neměnné podstatě, přičemž slovo „způsob“ označuje vnitřní, nejvlastnější identitu Syna jako Boha. Na konec věty Pavel ještě dodává, že Kristus „nelpěl na tom, že je roven Bohu“. 

V Písmu vidíme na mnoha místech, jak Syn dosvědčuje svou božskou identitu, když uzdravuje, křísí mrtvé, slepým vrací zrak, tiší bouři, tvoří jídlo pro mnoho tisíc lidí. Především uzdravení v podobě navrácení zraku slepému byl do očí bijící důkaz, že Ježíš je Bůh. Nikdo nikdy před ním nevrátil slepému zrak. Šlo o exkluzivní mesiánské znamení a zároveň o doklad, že Syn má moc nad ďáblem (Mt 12,27–28).

Nepřehlédnutelně svědčí o synově božství sám Otec. V epištole Židům 1,8 a 9 vidíme, že Otec o Synu řekl:

O Synovi však: „Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“

Dále svědčí o Kristově božství prostřednictvím Písma Pavel a učení rané církve. Nejenom v listu Filipským, ale také například v Koloským 2,9 se dozvídáme, že v něm přebývá veškerá plnost božství.

Konečně pak svědčí o své božské identitě a slávě sám Syn, když těsně před svou smrtí prosí Otce:

„A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.“ (J 17,5)

Kristovo božství je možné jasně vyvodit z evangelií, když jej slyšíme říkat: „Jsou ti odpuštěny hříchy“ (L 7,48). Na to ostatní reagují: „Kdo to je, že dokonce hříchy odpouští?“ (L 7,49). Odpověď je nasnadě. On je Bůh v těle! „Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh,“ odpovídají si sami přihlížející po tom, co odpustil ochrnutému v Kafarnaum (Mk 2,5–8).

Snad nejjasnějším důkazem, že je Ježíš Bůh, jsou jeho vlastní slova, když tvrdě a nesmlouvavě napomíná farizee, kteří ho odmítali: „Jestliže neuvěříte že Já jsem, zemřete ve svých hříších“ (J 8,24 ČSP). „Já jsem“ je překlad slov, které nacházíme v Exodu 3,14, kde se Bůh představuje Mojžíšovi JAHVE. Pán Ježíš si přivlastňuje tento titul a jasně o sobě prohlašuje, že je Bůh. To on mluvil s Mojžíšem u keře, a pokud to Izrael nepřijme, zemře ve svých hříších.

I svědectví církevních Otců a apologetů navazuje na tento text. Jeden příklad za všechny. Justýn Mučedník píše: „A kdysi dávno se zjevil v podobě ohně a v podobě anděla Mojžíšovi a ostatním prorokům… A to, co bylo řečeno z keře Mojžíšovi: ‚Já jsem, který jsem, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův a Bůh vašich otců,‘ znamenalo, že oni, i když jsou mrtví, stále existují a jsou lidmi patřícími k samotnému Kristu. Byli totiž první ze všech lidí, kteří se zabývali hledáním Boha. Abraham byl otcem Izáka a Izák Jákoba, jak napsal Mojžíš.“

A tak bychom mohli pokračovat: Ignác z Antiochie, Polykarp ze Smyrny, Ireneus, Klement z Alexandrie, Tertulián a další. Ti všichni a mnozí další v Písmu rozpoznávali učení, že Kristus je Bůh, který sdílí svou božskou podstatu s Otcem. Církev na to nepřišla hlasováním nebo tím, že by to vymyslel císař Konstantin, jak se to dočítáme v Da Vinciho šifře.

Syn není polobůh nebo nadčlověk. Písmo nám takovou možnost vůbec nedává. Je soupodstatný s Otcem. Věčně plozen Otcem, Bůh z Boha. Aby mohl být Spasitelem a Mesiášem, musí být Bohem, jinak nemůže být Spasitelem. Každý, kdo chce být zachráněn, musí uznat, že Ježíš je Boží Syn. Jakákoli jiná možnost je neadekvátní, je to rouhání proti Synu Božímu a jeho dílu. 

c.      Pouze Bůh zachraňuje

Pouze Bůh mohl být tím, kdo přišel k člověku, protože s hříchem se mohl vypořádat právě jen Bůh. Pouze Bůh mohl unést odplatu za hřích a vykonat očištění (Žd 1,3). Pouze Bůh sám, Syn Boží, mohl snést hrůzu a tíhu Božího hněvu, který náleží nám všem. Heidelberský katechismus shrnuje důvod pro Synovo božství následovně:

Otázka: Proč musí být (Syn) také pravým Bohem?

Odpověď: Aby mohl mocí svého božství nést tíhu Božího hněvu ve svém lidství a vydobýt a obnovit pro nás spravedlnost a život.

Je nemožné a nedostačující, aby obyčejný člověk unesl a plně uspokojil Boží hněv. Tento hněv je ze své podstaty nekonečný. Mnozí se ptají, proč je nutné, aby bylo peklo věčné, a zde je odpověď. Věčné utrpení člověka v pekle zrcadlí Boží svatost a hrůzu hříchu spáchaného proti němu. Proto musí obyčejný člověk nést Boží hněv celou věčnost. Aby Spasitel unesl tíhu hněvu, je nezbytné, aby to byl Bůh.

Mesiáš musel být Bůh také proto, aby byl Boží hněv plně uspokojen. Musel přinést oběť takové hodnoty, aby ji Bůh přijal. Pouze Kristus jako Bůh mohl přinést Bohu oběť nekonečné a věčné hodnoty, která by Boha usmířila. Pouze na základě své božské přirozenosti je schopen získat pro nás věčný život a Boží přízeň.

A konečně Kristovo božství je pro nás nezbytné, protože jedině Bůh mohl zvítězit nad smrtí.

d.      Pouze Bůh dává život

Zcela logicky můžeme usuzovat, že Pán Ježíš se mohl s námi podělit pouze o to, co měl. Pokud by nebyl Bohem, jak by s námi mohl sdílet život, který může dát jedině Bůh? Pokud by nebyl milovaným Synem Božím, jak by z nás mohl učinit syny Boží?

Naše spasení je dobré a výjimečné proto, kým je Kristus. Ve chvíli, kdy z něj učiníme někoho menšího než Boha, evangelium a naše spasení postrádá hodnotu a vlastně není možné, jelikož jedině Bůh dává život věčný. Jan ve svém prvním listu opět odpovídá: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce“ (1J 2,22–23).

Spasení k nám nepřichází v Bohu, který je vzdálen nebo který za sebe posílá chabý zástup. Bůh milostivě dává sám sebe a svůj vlastní život. Jedině Bůh, Bůh sám je požehnání evangelia. V Kristu je Bůh s námi, Immanuel. Pouze on může dát život.

2)    Bůh, který se stal člověkem?

Kromě arianismu se církev musela později vyrovnat i s nestoriánstvím. Tato hereze je pojmenovaná po jejím zakladateli Nestoriovi, který tvrdil, že Syn přijal další osobu, nikoliv jenom podstatu. Zdůrazňoval rozdělení lidské a božské přirozenosti Krista. Tvrdil, že Kristus existoval ve dvou osobách v lidském těle a že jeho božská a lidská přirozenost jsou zcela odlišné a oddělené. Tato myšlenka však není v souladu s Písmem a je v rozporu s ortodoxním křesťanským učením.

Církev nazvala učení, že Pán Ježíš je zároveň Bůh i člověk, učením o hypostatické jednotě Krista. Ta říká, že Kristus je plně Bůh a plně člověk v jedné nedělitelné osobě. Bůh Syn na sebe vzal lidskou přirozenost, stal se podobným lidem (v. 7), ale zároveň zůstal plně Bohem. Ježíš byl vždy Bůh (J 8,58; 10,30), ale při vtělení se stal také člověkem (J 1,14).

Božský Syn, který věčně sdílí božskou přirozenost s Otcem a Duchem, jednal tak, že přijal lidskou přirozenost a stal se „Bohočlověkem“. Vtělení je aktem přidání jeho lidské přirozenosti k té Boží skrze narození z panny (Mt 1,18–25; L 1,26–38). Syn nadpřirozeným působením Ducha, aniž by se změnilo nebo ztratilo jeho božství, přidal k sobě druhou přirozenost sestávající z lidského těla a duše. Syn i nyní vlastní lidský rozměr a stal se pro nás přítomným v novém způsobu existence jako vtělený Syn, a tak existuje ve dvou přirozenostech.

Proč se stal podobný lidem? Proč na sebe vzal podobu člověka? Proč se musel přiblížit lidem? Proč je tato nauka důležitá?

a.      Zástupcem poslušnosti

Jako vtělený Syn je Ježíš schopen pro nás jako poslední Adam vykonat lidskou poslušnost (L 2,52; 22,29–44; Žd 5,8–10; Žd 2,5–18; Ř 5,12–21) a vykonat božské dílo tím, že nám zajistí věčné vykoupení (Ef 1,7–10) a ospravedlní nás před Bohem jako zástupce smlouvy a náhradník (Ř 3,21–26; 4,25; 1Pt 3,18).

Stejně jako jedině Bůh může odpustit hřích, tak může jedině druhý Adam, Bůh v těle a člověk, naplnit požadavky zákona. Ježíš, sám Zákonodárce, se stává tím, kdo zákon poslouchá a plní. Ježíš se stal druhým Adamem, aby mohl být poslušný tam, kde my jsme neposlechli. Skrze prvního člověka, Adama, přišel hřích, zatímco skrze druhého Adama, Ježíše – člověka a Boha, přišla dokonalá poslušnost Bohu, aby tak mohly být jeho zásluhy přičteny nám (Ř 5,19). Ježíš se nestal otrokem lidí ani nebyl poslušný lidí. Byl poslušný, pokorný a poddajný Bohu Otci, a to proto, že zde selhal první Adam a my všichni v něm.

První Adam byl pyšný, myslel na sebe, myslel na to, jak bude roven Bohu, když bude znát dobré i zlé. Avšak druhý Adam se v Kristu vzdal svých práv Boha, zmařil se a stal se podobným člověku. První Adam ve své neposlušnosti odmítl ctít Boha, druhý Adam se v Kristu stal služebníkem Božím. První Adam odmítl uznat svou vinu a místo toho ji sváděl na svou ženu, ale druhý se ponížil, a naopak jako nevinný umřel na dřevě kříže. První Adam byl pokořen, potrestán a byla kvůli němu prokleta celá země, druhý Adam byl vyvýšen a díky jeho poslušnosti a smrti na kříži bude naopak zachráněn každý, kdo v něho věří. Druhý Adam je naše jediná naděje. Musíme být vymaněni ze staré, padlé a smrti podléhající lidskosti. Musíme se znovu narodit a stát se novými lidmi a stvořeními v Kristu (2K 5,16–21). Tento fakt nás vede k dalšímu důvodu, proč se musel stát Kristus člověkem.

b.      Obětním zástupcem

Ježíš se stal člověkem, aby mohl umřít jako zástupná oběť. To je vlastně nejdůležitější a centrální důvod. Pán Ježíš je druhý Adam, který byl na rozdíl od prvního dokonale poslušný, a to ho opravňuje, aby se stal dokonalou zástupnou obětí. Protože právě na lidském těle, které prožívá bolest, smutek, stres a neoprávněnou vinu, musel být odsouzen náš hřích. Michael Reeves píše: „To znamená, že dříve, než se pro nás Ježíš stává příkladem, vzorem lásky a dobroty, je něčím, čím my být nemůžeme. Svým narozením z panny nám nedával příklad; přišel jako Spasitel.“ Spasitel v těle.

Už v prvních letech novozákonní doby se našli lidé, kteří jednoduše nevěřili, že by se sám Bůh mohl stát skutečným člověkem. Připadalo jim to neskutečné, nemožné, snad příliš zázračné. Než aby žasli, raději odmítali tuto možnost a tvrdili, že Kristus musel být člověkem jen zdánlivě (proto se jim říkalo doketisté z řeckého slova dokein, což by se dalo přeložit jako zdánlivý). Podle této hereze byl Kristus duch. Věřili, že ve skutečnosti například vůbec nejedl, nedýchal a neumíral. Dokonce prý za sebou ani nezanechával stopy. Prý spíše jen před svými učedníky předstíral, že jí, a předstíral, že chodí, a přitom se celou dobu vznášel světem jako svatý pach, tvrdili.

Na tuto herezi jasně a nesmlouvavě odpovídá apoštol Jan:

Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. (2J 7)

Pisatel Židům k tomu přidává:

Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví. (Žd 2,14 ČSP)

„To, co Kristus nepřijal, nemohl uzdravit,“ doplňuje Řehoř z Nazianzu. A proto i autoři heidelberského katechismu opět shrnují:

„Otázka: Proč musí být pravým a spravedlivým člověkem?

Odpověď: Musí být pravým člověkem, protože Boží spravedlnost vyžaduje, aby stejná lidská přirozenost, která zhřešila, za hřích zaplatila. Musí být spravedlivým člověkem, protože ten, kdo je sám hříšník, nemůže platit za druhé.“  

Vidíme tedy, že trest za hřích vyžaduje utrpení na lidském těle i na duši, na člověku (srov. J 12,27). Proto se Ježíš musel s námi ztotožnit i ve zkušenostech vyplývajících z pádu člověka (Žd 2,17–18), nejen ve sdílení naší lidské přirozenosti. Byl pokoušen, zakoušel bolest, hlad, utrpení atd. Zásadní zde však je, že Kristus sám při tomto ztotožnění s námi nezhřešil. Jak by jinak mohl zaplatit za náš hřích? Berkhof píše: „Pouze takový skutečně lidský Prostředník, který měl experimentální znalost lidských běd a povstal nad všechna pokušení, mohl soucitně vstoupit do všech zkušeností, zkoušek a pokušení člověka (Žd 2,17–18; 4,15–5,2) a být dokonalým lidským příkladem pro své následovníky (Mt 11,29; Mk 10,39; J 13,13–15; Fp 2,12).“ (Srov. Fp 2,5–8; Žd 12,2–4; 1Pt 2,21.)

Stručně řečeno, Ježíš musel být člověkem, aby se s námi mohl ztotožnit, trpět na našem místě, soucítit s námi v naší slabosti a stát se dokonalým příkladem pro nás.

c.      Aby mohl být příkladem

Jak můžeme vidět z kontextu 2. kapitoly Filipským, Kristova oběť má i morální význam. Pavel se snaží povzbudit filipské křesťany k pokoře a vzájemné službě a používá ten nejlepší příklad – pokoření, službu a smrt našeho Pána Ježíše Krista.

Aby bylo zřejmé, jak moc se Kristus ponížil, začíná Pavel, jak víme, nejprve tím, že ve verši 7 vykresluje Kristovo božství. On, Bůh, věčný Syn, který byl věčně v „lůně Otcově“ (J 1,18), ten, kterého opěvovali andělé (Iz 6,1–9), ten, jenž je Stvořitel a Pán všeho a pro něhož bylo všechno stvořeno, na sebe přijal lidskou podobu.

Jako kdyby chtěl Pavel svým čtenářům říct: „Kdo jsi ty? Proč je pro tebe tak těžké vzdát se svých nároků? Co si o sobě myslíš?“ Pavel zde upozorňuje, jak klíčové je naše smýšlení o nás samotných pro naši pokoru a vzájemnou službu. Proto filipským říká: „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši“ (Fp 2,5). Pavel nás vyzývá: Dívejte se na Krista! Přemýšlejte o jeho pokoře a o jeho ponížení! Vždyť sám Ježíš nelpěl na své rovnosti Bohu, ale stal se člověkem, aby pro vás získal naději na spásu. Nelpěl na svém postavení, ale ponížil se. On, jemuž patřil celý vesmír, na tom nelpěl a narodil se chudým rodičům do chléva, musel snášet odmítnutí a útrapy, musel být poslušný, aby nakonec zemřel jako největší zločinec na kříži.

Tento oddíl není jediným místem, kde Pavel používá vtělení Syna Boha jako příklad, který by měl ovlivnit naše životy. Když chce povzbudit korintské křesťany k větší štědrosti, připomíná jim:

Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2K 8,9)

Učení o vtělení Krista je velmi praktické a pastorační. Není to jen „hluboká“ a abstraktní teologie. Čím více rozumíme jednotlivým aspektům evangelia a čím více známe Krista, tím více chceme být jako on. To proto chce Pavel neustále znát, mít, kázat nebo vyvyšovat Pána Ježíše Krista. Proto je pro něho smrt ziskem a vše, na čem mu kdy záleželo, odpadem. Proto je schopen nezištně sloužit, trpět pro Krista, jít za ním a pro něho se všeho vzdát. To je důvod, proč je nauku o vtělení Krista nutné neustále připomínat.

Řehoř z Nazianzu shrnuje vtělení Krista: „Je nazván člověkem nejen proto, aby skrze své tělo mohl být uchopen tělesným stvořením, zatímco jinak by to pro jeho nepochopitelnou přirozenost bylo nemožné, ale také proto, aby skrze sebe posvětil lidstvo a byl jakoby kvasem pro celou hroudu. A tím, že k sobě připojí to, co bylo odsouzeno, může to osvobodit od veškerého odsouzení a stát se pro všechny lidi vším, čím jsme my, kromě hříchu – tělem, duší i myslí.“

Závěr

Co z toho pro nás vyplývá? V epištole Filipským se Pavel neustále zaměřuje na Krista. Jeho láska ke Kristu je naprosto zjevná. Raduje se, když je Kristus kázán, i když to někteří nedělají z dobrých pohnutek (Fp 1,15–17). Touží, aby byl na jeho životě oslaven Kristus (Fp 1,20). Umřít i žít pro něho znamená získat Krista (Fp 1,21). Následně chce, aby filipští upřeli pohled na Krista v plné jeho bohatosti, pro to, kým skutečně je. Je to Bůh-člověk který je miluje, který se pro ně ponížil a nyní kraluje a zaslouží si všechnu jejich slávu. Vždyť jednoho dne před ním poklekne každé koleno!

Pavel má prostě o Kristu vysoké mínění. Tak vysoké mínění o Kristu je možné mít pouze tehdy, když ho dobře známe. Pán Ježíš Kristus je naše křesťanství. Naše křesťanská láska a služba vděčnosti budou tak hluboké, jak hluboká bude naše znalost a láska ke Kristu. Bez něho nemáme evangelium, bez něho nemáme život, bez něho nedává nic smysl, bez něho je naše křesťanství prázdným náboženstvím a tradicí. Když se ale zaměříme na Pána Ježíše Krista a budeme ho chtít více poznávat, uvidíme jasněji svou nespravedlnost, budeme motivovaní ke svatosti a náš život bude naplněn živou nadějí, vírou a láskou – živým křesťanstvím.