Když nám naše děti, které žijí v Americe a jsou rodiči dvou chlapců a jedné holčičky, během jedné z návštěv oznámili, že vážně uvažují o adopci, aby doplnili počet dětí v rodině na dva chlapce a dvě holčičky, byli jsme překvapeni.

První volba se týkala země, odkud by dítě mohlo být. Všeobecně platí, že ve vyspělých zemích je z různých důvodů dětí k adopci nedostatek a čekací doba dlouhá. Země východní Evropy - jako je Ukrajina, Rusko, Rumunsko - se během let staly pro zahraniční adopce komplikované, jednání s nimi zdlouhavé, časově a finančně tak náročné, že se rodiny hledající dítě k adopci obracejí na země, kde jsou cesty k adopci schůdnější. Čína adopce přibrzdila, jihoamerické země se zmítají v nejrůznějších změnách a podle toho se mění pravidla. Nakonec padla volba na Afriku, kde žijí miliony dětí v obrovské chudobě, bez rodičů, často uprostřed válečných konfliktů. Všichni známe občasné reportáže a dokumenty o dětech bez budoucnosti. Nakonec padla volba na Etiopii, kde má být celý proces sice administrativně náročný, ale pokud se to tak dá nazvat, i transparentní.

Jen pro zajímavost, krátce předtím, než nám naše děti oznámily svůj záměr a volbu země, byli jsme v hotýlku v Kostarice ubytovaní u francouzského páru, který adoptoval asi před 15 lety chlapce z Etiopie. Z malého miminka vyrostl statný mládenec, který se svým rodičům v ničem nepodobal. Nás zaujalo především to, že se kamarádil s chlapcem, jehož maminka byla Češka a otec Kostaričan. Během tohoto setkávání nás pak napadaly nejrůznější myšlenky o adopci, které se lišily od těch běžných. To jsme ještě netušili, že budeme v naší rodině řešit něco podobného. Jedna věc je vidět malé miminko, druhá věc je to, kdo z něho vyroste a jak se bude pro svoji odlišnost cítit mezi námi? Tam, kde nemůže předvídat, tak nastupuje víra, že záchrana jednoho dítěte je důležitější než normální otázky, které jsou s takovým rozhodnutím spojené.

Pro úplnost ještě dodávám, že i my jsme udělali krok do neznáma, když jsme přišli s dětmi do Ameriky v roce 1969 jako uprchlíci a víme, že nové začátky mají svá úskalí. Naše děti v Americe vyrostly, žijí a vnuci jsou první generací narozenou tam. Náš syn si vzal za ženu české děvče a oba chtěli založit rodinu co nejdříve. Ještě před svatbou si prý řekli, že jejich poslední dítě bude adoptované. Několik prvních početí skončilo samovolným potratem, a tak, když jejich opakované očekávání skončilo zármutkem, adopce jim byla o to bližší. Pak se narodil předčasně maličký první vnouček. Po roce se narodil druhý a radost rodičů i naše byla o to větší. Po dalších třech letech se narodila první holčička v rodině. To byl vrchol radosti nás všech. Když byl Emě rok, začali mladí uvažovat o adopci, aby i ona měla mladší sestřičku.

Je zvláštní, jak Bůh působí v životech každého z nás a jak nás postupně připravuje na nejrůznější změny. Adopce nás tolik nepřekvapila jako místo původu. Když jsme se tuto novinu dozvěděli, pohrávali jsme si jazykově se slovíčky země původu. Ještě to byla bezejmenná malá Etiopanka - etiopinka a došli jsme k závěru, že to bude naše „topinka", která se stane sestřičkou modrooké blondýnky. Novopečení rodiče jí však vybrali jméno, které vyjadřuje situaci daleko lépe než naše rozpačité vtipkování. V mnoha zemích bývá zvykem dát dítěti jméno, které vyjadřuje naděje a přání rodičů. Volba padla na biblické jméno řeky Jordán, tedy Jordan, aby celá rodina překročila řeku všech nadějí, řeku víry a lásky, kterou budou dávat i přijímat. Jméno je symbolem záchrany, uzdravení i znovuzrození. Ti, kdo překročili řeku Jordán, se vrátili do bezpečí své země, Náman byl uzdraven vodou z Jordánu z malomocenství, v Jordánu pokřtil Jan Křtitel Pána Ježíše.

Ale zpět k hlubšímu poznání a osobnímu zažití adopce. Když jsme se vzpamatovali z prvního překvapení, přicházely nám nejdříve na mysl mnohačetné duchovní aplikace o adopci každého z nás do Boží rodiny a vše, co adopci předchází. Administrativa kolem adopce trvá obvykle asi rok a ti, kdo celý proces podstupují, nazývají čekací dobou obdobím „papírového těhotenství". Lenka koupila velkou krabici na adopční dokumenty. Nejdříve museli shromáždit 22 úředních dokumentů, všechny musely být notářsky ověřené a opatřené oficiální pečetí pěti amerických států (NH, MA, VA, CO, TX). Celkem šlo o 79 stránek, všechny musely být vyhotoveny ve třech kopiích, celkem tedy 237 stránek. K tomu tři sady dvaceti rodinných fotografií, čtyři vízové fotografie, šest stránek pasových kopií, tři návštěvy sociální pracovnice, čtyři cesty na imigrační úřad, tři cesty do sídla státního úřadu, řada návštěv různých lékařů a nekonečný počet telefonních hovorů, nespočet cest na poštu a odeslání zásilek kurýrní poštou.

Shromažďování všech dokumentů probíhalo ještě v době, kdy se dítě ani nenarodilo. Nemělo nejmenší ponětí, že nebude přijato vlastní rodinou. Na druhém konci světa byl někdo, kdo byl připraven právě jí přijmout a poskytnout jí nový začátek, nový život, novou naději. Ona sama neměla žádnou volbu, nemohla vyjádřit své přání, neměla nejmenší představu o světě a životě, který ji čeká. Neměla žádný vliv na to, kdy a komu se narodí, neměla nejmenší vliv na to, kdo ji vychová. Bezbrannost a nemohoucnost takového dítěte nám ukazuje, že v Božím úradku se dějí věci, které nejsou v naší režii. Pouze Bůh ví o každém z nás ještě dříve, než jsme se narodili. On nic neponechá náhodě. Žalm 139:15 říká:

• Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.

Boží záměr se naplňuje v našich životech do posledního detailu bez našich plánů, zásluh a přičinění. Jsou to Boží cesty, po nichž kráčíme a vedou nás k rozhodnutí a skutkům, která nám vložil do srdce On. Podívejme se do 1. kapitoly Efezským:

• Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním po-žehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném! V něm jsme skrze jeho krev došli vykoupení, totiž odpuštění hříchů podle bohatství jeho milosti, kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí. Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle, již si předsevzal: až přivede časy k naplnění, shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. (Ef 1,3-10)

Skutečnost, že Bůh někoho vyvolil, předurčil a následně nám dal částečně poznat svá tajemství, vyvolává mnohé otázky. Naše spasení konec konců není nic jiného než adopce do Boží rodiny. Bůh stojí za každým životem, ať si to člověk uvědomuje, nebo ne. Každé plánované i neplánované rodičovství, každé chtěné i nechtěné dítě, je výsledkem Božího dopuštění. Nic se nevymyká Božímu plánu, který ve svém záměru: přivede časy k naplnění, shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Shromáždit všechno na nebi i na zemi vždy znamená rozhodnutí zajímat se o ostatní, jít a činit. Někdy jít a činit znamená jít geograficky dále, než by nás kdy napadlo, ale i o tom Písmo hovoří. Vždyť víme, že naše světské občanství není tak důležité jako to nebeské. Shromáždit všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu znamená v první řadě nadpřirozený zásah do našeho života, adopci, abychom se mohli stát Božími dětmi a součástí Jeho vyvoleného lidu. Je to Jeho iniciativa a naše dědictví:

• Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. (Ř 8:14-17)

Není příklad duchovní adopce jednou z cest, jak můžeme naplnit Boží poslání a vychovávat v Božím duchu adoptivní děti ze všech národů? V této chvíli bychom si mohli říci, že opuštěné děti adoptují i nevěřící lidé. Ano, i to je chvályhodné, ale to vůbec neznamená, že Bůh stojí mimo život a plány nevěřících.

Je zajímavé, že na naší cestě víry hrála adopce významnou roli. Když jsme se jako uprchlíci z okupovaného Československa setkali v severním Idahu s baptistickým kazatelem, který se pokoušel oslovit naše ateistické duše biblickým citátem „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi", měli jsme pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Co nás však dostalo, byla skutečnost, že ke svým dětem adoptovali dvě holčičky z Vietnamu - děti, které zůstaly v tamních sirotčincích po amerických vojácích. Tyto děti neměly šanci na normální život. V Denveru jsme bydleli v uličce, kde bylo pět domů a celkem sedm dětí. Z toho byly tři adoptované. Když jsme žili v Indonésii, Američané adoptovali tamní odložené děti. Nebylo to snadné. Nejsnadnější bylo adoptovat dvojčata, o ty byl mezi Indonésany menší zájem. Když jsme se do Indonésie vrátili na návštěvu, navštívili jsme místní domov pro opuštěné děti, kam nás vzala naše kamarádka, která chtěla adoptovat asi tříletého chlapce. Nám tam padla do oka pár dnů stará Nellinka. Kdyby nám umožnili adopci bez velkého papírování, byla by naše. V Ekvádoru jsme ve sboru sedávali za manželským párem, který adoptoval nalezence - holčičku, kterou někdo odložil na jejich práh. Misionáři HCJB adoptovali řadu dětí. Příkladem úžasné obětavosti byla Marta, misijní zdravotnice, která adoptovala a vychovala asi 25 dětí. Její příběh byl neuvěřitelný. Často asistovala u porodů domorodých žen, a když se narodila dvojčata, matky obvykle nechaly jedno dítě umřít, protože nebyly schopné při těžké práci opatrovat obě. Mnohé ženy Martu prosily, ať si jejich dítě vezme, ale ona, coby svobodná žena a zdravotnice sloužící v terénu, neměla k výchově dětí podmínky. Nakonec se dala obměkčit a přijala dítě první, druhé, třetí ... Jak děti rostly, v místě kde s domorodci žila, nebyly školy. Marta začala děti učit sama, a když jich bylo více školního věku, založila školu. My jsme Martu poznali ve věku, kdy většina dětí byla dospělá, mnohé z nich vystudovaly v Americe, založily své rodiny a měly děti. Některým dívkám se narodila znovu dvojčata. Na ostrově Currassao jsem se setkali s holandským misionářem, který založil dětský hospic. K němu byly odkládány děti, které nikdo nechtěl přijmout, kterým už nikdo nemohl pomoci. Byly tam případy strašlivých chorob a postižení. Děti v péči jednoho manželského páru nalezly bezpečí a lásku. V Indii jsme se setkali s asi desetiletou dívenkou, kterou by adoptoval celý náš zájezdový autobus. Jmenovala se Jasmína a všichni jsme si přáli, abychom jí mohli vysvobodit z těžkého údělu chudoby. I když z odpadků vybírala plasty, byla čistá a usměvavá. V Indii i malé děti živí své rodiče a Jasmína byla jednou z nich.

Dva světy

Všichni víme, že děti přicházejí na svět plánovaně i neplánovaně, chtěné i nechtěné, milované i zneužívané. Svět s vyšší životní úrovní a vyspělou lékařskou péčí umožňuje regulovat nejen kvantitu, ale i kvalitu dětí, které se rodí. Na jedné straně se ženy brání početí, na druhé straně lékaři léčí neplodnost mužů i žen. Až by se zdálo, že v otázkách početí vlastně nevíme, co chceme. Děti chceme, jen když nejsou na překážku osobním ambicím a plánům. Jiná je situace v rozvojových zemích, kde se s neplodností mužů ani žen téměř nesetkáme. Děti se rodí do chudoby a nejméně vhodných životních podmínek. Jejich šance na přežití a tak říkajíc naděje na důstojný život je malá. Země třetího světa mají průměrný věk nízký a populační potenciál vysoký, zatímco situace vyspělého světa je zcela opačná - průměrný věk je vysoký a plodnost nízká. Nedivme se, že populační úbytek vyspělých zemí vyrovnávají přistěhovalci z nejrůznějších koutů světa.

Co říci na závěr? Děti potřebují rodiče, náhradní rodinu, a tak pěstounská péče, adopce na dálku nebo přímá adopce nabízí lepší naději i jim. Když našim vnukům rodiče vysvětlovali, že v Africe jsou miliony sirotků, chvíli přemýšleli a pak padla otázka: Až si vezmeme Jordan, kolik dětí tam ještě zbude? Jsme rádi, že i oni si už v útlém věku uvědomují, že jsou na světě děti, které žijí v bídě, nemají rodiče a které nemají nikoho, s kým by mohly žít. To pochopí i malé dítě. Kéž by byl proces adopčních zákonů co nejjednodušší - pomohlo by to mnoha dětem. Kéž by poznaly vztah, který je motivovaný láskou k Bohu a bližním.

Po roce čekání - papírového těhotenství, které začalo dříve, než se Jordan narodila - Filip a Lenka odletěli do Etiopie převzít osmiměsíční holčičku, která jim byla přidělena. My jsme hlídali vnoučky a společně se těšili na přírůstek do rodiny. Po posledních deseti dnech čekání a 30 hodinách cesty jsme byli všichni pohromadě. Z vyprávění víme, že tranzitní domov dětí určených a uvolněných k adopci poskytuje dětem velmi dobrou péči. Mají dostatek chůviček, léky, dětskou stravu a zdravotní dohled. Děti jsou dobře živené a personálem hýčkané. Malé dítě však prospívá nejlépe v náručí jedné mámy. Po několika dnech bylo vidět, že Jordan získávala jistotu, že našla svoji mámu a je doma. Když jsme po ránu, kdy bylo ještě šero, přišli do ložnice rodičů, v posteli byly všechny čtyři děti. Museli jsme se smát - tam, kde seděla Jordan, byla tma. Pohled na obě holčičky - „vanilku a čokoládu" - je něco, co nás naplňuje radostí i vděčností, že se podařilo vyrvat jedno opuštěné dítě z náruče téměř jisté smrti. Miliony dětí, nejen v Etiopii, ale na celém světě, takovou příležitost nemají. Modlíme se za to, aby i ona patřila našemu Pánu a Spasiteli.

***

Statistiky osiřelých a opuštěných dětí

V USA, kde neexistují dětské domovy a adopce jsou běžné, žije dočasně asi půl milionu dětí v péči náhradních rodin. Některé zůstávají v péči dlouhou dobu, jiné se časem vrátí do původní rodiny, další jsou předány k adopci.

43,5 milionů sirotků žije v Africe, 87,6 milionů v Asii, 12,5 milionu v Jižní Americe a karibské oblasti, 1,5 milionů dětí je umístěno v dětských domovech ve střední a východní Evropě. V některých zemích jsou děti opuštěny kvůli strašlivé chudobě, restriktivním populačním opatřením či zdravotnímu postižení. Některé kultury dávají přednost chlapcům před dívkami. To vše jsou důvody, proč jsou mnohé děti opuštěné.

Situace v Etiopii

Jedno z deseti dětí zemře před dosažením prvního roku. Jedno z šesti dětí se nedožije pěti let, 44 % populace v Etiopii je mladších 15 let, 60 % etiopských dětí zakrní z nedostatku potravin. Průměrný věk v Etiopii je 17,8 let, 1,5 milionu lidí je nakaženo nemocí AIDS (šestá nejvíce postižená země na světě), 720 000 dětí osiřelo kvůli AIDS. V Etiopii je 4,6 milionů sirotků. Etiopie dostává nejnižší humanitární pomoc na počet obyvatel z celé Afriky. V 90. letech rostla populace rychleji než produkce potravin. V letech 2000-2002 postihlo zemi katastrofální sucho (v prvním roce nebyla žádná úroda, ve druhém roce nebylo co zasít, třetím rokem zmizela domácí zvířata). Polovina dětí v Etiopii nebude nikdy navštěvovat základní školu, 88 % nikdy nevystuduje střední školu. Cena kávy (jediný exportní artikl Etiopie) klesla v letech 1998-2002 o 40-60 %. Poměr dětí na lékaře je v Etiopii 24 000 dětí na jednoho lékaře. V 1993, po 30 letech války, se osamostatnila Eritrea a stala se nezávislou zemí, takže Etiopie nemá žádné přístavy. Naděje zahraniční adopce je 1:10 000.

Pokud jste zběhlí v angličtině, můžete sledovat dění nejen v naší rodině, ale i v mnoha dalších rodinách, které se vydaly stejnou cestou adopce v Etiopii:

http://www.thesteigerclan.blogspot.com/

- kas -