„Začínám víc a víc pociťovat, že je chyba oddělovat děti od shromáždění. Věřím ve zvláštní bohoslužby pro děti, ale taky by měly uctívat s námi. Pokud naše kázání děti neučí, chybí v něm nějaký prvek, který by mělo mít. Rád vidím shromáždění, kde nejsou jenom mladí nebo jenom staří, ale kde se sejdou lidé ze všech možných věkových skupin."¹

Věřím, že Spurgeon měl dobrý důvod k tomuto varování z roku 1873, a že otázku, „Kolik církve ztratily tím, že v mnoha případech přijaly neúčast dětí při kázání Božího Slova?", jsme si měli položit už dřív. Je třeba si od začátku ujasnit, čím se zabývat nebudeme. Otázka nezní, „Jak se máme dostat k dětem, které nejsou ve styku s církví?", ani, „Jak nejlépe bychom jim měli přinést evangelium?", i když jsou tyto věci důležité. Jednoduše se ptáme, „Je správné, aby církev ustanovila pro děti nějaké jiné vyučování v době, kdy dospělí poslouchají kázání?"

Hlavní důvod pro to, aby děti opustily bohoslužbu před kázáním, spočívá v tvrzení, že jiná forma slovního nebo vizuálního vyučování je pro mladší věkovou skupinu lepší než kázání. Následně je na zbytek bohoslužby naplánována besídka nebo nedělní škola. V liberálních církvích je důvod pro takové oddělení zřejmý. Témata kázání - sociální problémy, ekumenická témata, válka, rasa atd. - se dětí netýkají. Pravda, že o hříchu, Božím hněvu, vykoupení a svatosti potřebují děti vědět stejně jako dospělí, byla už dávno odmítnuta. Ale v evangelikálních církvích jsou důvody poněkud jiné. Říká se, že biblické vyučování by mělo být dětem dáno v nejsrozumitelnější formě. Proto děti potřebují jiný druh vyučování a nemohou být účinně vyučovány zároveň s dospělými. Důsledkem tohoto stanoviska je, že pokud mají být děti osloveny ve shromáždění, potom tak musí být učiněno slovem či kázáním připraveným zvlášť pro ně. Pokud děti mají svých deset minut ve shromáždění a potom odejdou do besídky, prý se jim dostává toho nejlepšího z obou světů.²

Tento argument se odvíjí od předpokladu, že jednoduchost komunikace je prvotní potřebou při vyučování dětí, a že jakémukoli vyučování, kterému se nedá ihned lehce porozumět, se musíme vyhnout. Jakkoli rozumně a samozřejmě tohle zní, není to biblické. Podle Písma je prvotní potřebou dospělých i dětí odstranění odporu vůči Bohu, který je v lidském srdci. Dokud tato averze přetrvává, a to v jakékoli věkové skupině, zůstává mysl člověka zatemněná. Tam, kde je odpor učením Ducha Svatého odstraněn, přichází rozumové přijetí pravdy.

Tohle v praxi znamená, že opravdové vědomí potřeby dítěte nás povede k spolehnutí se na Boha a součástí takového spolehnutí se je víra v prostředky, které Kristus ustanovil pro obrácení a vyučování hříšníků. Předmětem debaty teď není, jestli rodiče a učitelé nedělní školy mohou očekávat, že Bůh požehná vyučování, které dětem poskytují. Otázka zní, zda, když se křesťanská shromáždění sejdou k bohoslužbě, by děti měly odejít, než začne kázání Slova. Tvrzení, že by odejít neměly, spočívá pevně na pravdě, že kázání je ustanovené Bohem. Nestojí na stejné úrovni jako besídka nebo nedělní škola, které, přestože mohou být užitečnými a účelnými činnostmi církve, nejsou přikázány Bohem.³

Písmo nás učí, že kázání je prostředek milosti pro shromažďování a zbudování duší. Písmo má daleko k jakékoli zmínce o tom, že veřejné shromáždění ke slyšení Slova by mělo být určeno pouze pro dospělé. Naopak existují jasné důkazy o opaku.⁴

Pokud zjistíme, a vskutku tak zjišťujeme, že odstranění odporu vůči Bohu závisí na Duchu Svatém a dále, že Duch zaslibuje, že doprovodí světlem a mocí především autoritativní hlásání Slova, potom odchod dětí ze shromáždění před kázáním by měl být opravdu nemyslitelný. „Duch Boží", říká Velký Katechismus [Otázka 155], „činí čtení, ale obzvlášť kázání slova, účinným prostředkem k osvícení, přesvědčení a pokoření hříšníků."

Čím to, že kazatelům, jako byl Whitefield, M'Cheyne, Spurgeon a nespočet dalších, naslouchalo pravidelně mnoho dětí? … Věřím, že vysvětlením je, jak už jsem poznamenal, že kázání není pouze jednou z forem vyučování, která je srovnatelná s besídkou nebo soukromým vyučováním. Je předním prostředkem, který Kristus ustanovil, a proto u věrných kazatelů doprovází Slovo vliv a pomazání, které zapůsobí na každou věkovou skupinu, i když třeba nepovede k obrácení. Předpoklad, že děti mohou dobu, kterou kázání zaujímá, strávit prospěšněji, když jim bude poskytnuta jiná forma vyučování, je vážným omylem. Odvádí to totiž děti z místa, na kterém by měly poznat moc Slova Božího. Církev je zcela jinou sférou než škola. Bůh je tam přítomen zvláštním způsobem a děti potřebují poznat, jak je pevně vede, aby poslouchaly Slovo a Boha uctívaly.

Tímto vším nechci samozřejmě říct, že přítomnost při kázání dětem zákonitě přinese dobro. Jsem dalek toho názoru, že neposedné, nepozorné děti by měly být povzbuzovány, aby zůstaly ve shromáždění bez ohledu na rozruch, který způsobují. Pokud nejsou schopny se soustředit, pak je obecným pravidlem, že nejsou schopny mít užitek. V takovém případě je žádost, aby církev tolerovala odvádění pozornosti ostatních lidí, absurdní. Není náhodou, že vyučování a kázeň dětí jsou v Písmu spojeny. Pokud rodiče nenaučí své děti, kdy mají být ticho, a nepovedou je v modlitbě a domácích pobožnostech, budou možná nuceni přiznat, že tím děti připravují o právoplatné místo při veřejné bohoslužbě. Samozřejmě by se dalo říct, že děti, které při kázání sedí tiše, mohou i tak být myslí nepozorné. To je pravda a chyba může pocházet stejně tak z kazatelny jako od dítěte. Pokud kazatelé připravují kázání a nemají na mysli to, že je budou poslouchat i děti, potom děti velmi rychle dojdou k závěru, že to, co je říkáno, není ve skutečnosti pro ně. Pokud jsou děti nicméně usměrňovány ve věcech veřejné bohoslužby a pokud, jak tomu běžně bylo u puritánů, rodiče o kázání dále doma v průběhu dne mluví, mohou mysl a svědomí přijmout více a mnohem dříve, než se obecně předpokládá. A hodnota znalostí a dojmů získaných před obrácením by neměla být snižována. V mnoha případech takové rané lekce položily základ života mimořádné užitečnosti. Stojí za to poslechnout si Spurgeonovo svědectví:

„Mám za to, že v Božím Slově neexistuje žádná nauka, kterou by dítě, pokud je způsobilé ke spasení, nebylo schopno přijmout. Jsem pro to, aby byly děti vyučovány všem velkým doktrinální pravdám bez jediné výjimky, aby se jich v pozdější době mohly pevně držet.

Mohu sám dosvědčit, že děti mohou Písmu porozumět; protože jsem si jist, že když jsem byl pouhé dítě, dokázal jsem vést hovory o mnoha obtížných bodech kontroverzní teologie… Děti jsou popravdě schopny ve svém raném životě pochopit některé věci, kterým později rozumíme jenom stěží."⁵

…Dnes existuje mnoho sborů, které se nikdy nevzdaly reformovaného pojetí, ve kterém by děti měly být účastny celé bohoslužby. Ačkoli to nebylo veřejně hlásáno světu, některé z těchto sborů zažily požehnání díky vlivu, který na děti kázání mělo. Po pět let jsem se účastnil bohoslužeb ve Westminsterské kapli za působnosti Dr Martyn Lloyd-Jonese. V tomto sboru byly pro malé děti zajištěny jesle, ale jenom dokud nebyly dost staré na to, aby vydržely ve shromáždění potichu. Tak od dvou nebo tří let věku bylo pro mnoho dětí běžné, že byly přítomny při celé bohoslužbě. Žádné děti rozhodně nezůstávaly v jeslích po čtyřech letech věku. Za pár let přítomnosti ve shromáždění byly mnohé děti schopny rozumově sledovat kázání, které někteří dospělí považovali za příliš hluboké. V knize Dr Lloyd-Jonese s názvem Preaching and Preachers (Kázání a kazatelé) je o tomhle krátká zmínka. V odkazu na počet dopisů, které dostal, když byl před pár lety nemocen, píše: „Dopis, kterého si cením, byl od dvanáctileté holčičky, která mi, bez vědomí rodičů, napsala, že se modlí za moje uzdravení a doufá, že budu brzy zpátky za kazatelnou. Potom to zdůvodnila a právě to mě tolik potěšilo. Napsala totiž, „protože jste jediný kazatel, kterému rozumíme".

Svrchovaná milost Boží zasahuje mladé lidi a stále platí, že Pán nebes a země skrývá pravdy evangelia moudrým a odhaluje je dětem!

- Iain H. Murray - časopis The Banner of Truth, č. 108

Kráceno překladatelem (P. Papež)

(Pozn. překl.: I. A. Murray je kazatelem ve Velké Británii. Přednáší na křesťanských konferencích. Napsal následující knihy: D. Martyn Lloyd-Jones; Evangelicalism Divided (Rozdělení evangelikalismu); The Forgotten Spurgeon (Zapomenutý Spurgeon); John Murray; Jonathan Edwards - A New Biography (Jonathan Edwards - nový životopis); Pentecost - Today? (Letnice - dnes?); Revival and Revivalism (Probuzení a probuzenectví); Spurgeon v. Hyper- calvinism (Spurgeon versus Hyperkalvinismus); The Invitation System (Systém výzvy), The Life of A. W. Pink (Život A. W. Pinka); The Puritan Hope (Puritánská naděje). Pokud vím, žádná z těchto knih nebyla do češtiny dosud přeložena.)

1 Metropolitan Tabernacle Pulpit, sv. 19, 323; vlastní překlad citace - pozn. překl.

2 Je často přehlíženo, že díky tomuto způsobu každý týden přicházejí někteří učitelé besídky o možnost v neděli ráno slyšet Boží Slovo církvi.

3 Máme sklon zapomínat, že nedělní škola jako taková je poměrně nová. Dokonce i v posledním (19. stol. - pozn. překl.) mohl C. H. Spurgeon, který byl vychován ve zbožném domově, napsat: „Nikdy jsem nechodil do nedělní školy" [Life (Život), napsal G. H. Pike, sv. 6, 225] …

4 Viz Exodus 10:9; Jozue 8:35; Ezdráš 10:1, apod. Stejně tak Pavel, když promlouvá ke křesťanům v Efezu a Kolosech zahrnuje děti (Ef 6:1, Kol. 3:20). Předpokládá, že děti budou v církvi přítomny při čtení hluboce duchovních dopisů …

5 C. H. Spurgeon: The Early Years, 46, vlastní překlad - pozn. překl.