Verze pro tisk

Kázání Božího slova je způsob, jakým se Bůh v tomto světě zjevuje lidem.

Ne jediný, ale velmi podstatný, nejdůležitější.

Ovšem Bůh se zjevuje jen tehdy, když skrze slovo kazatele promlouvá samotný Bůh – tedy Duch svatý.

Klíčová otázka tedy zní: „Kdy a jak se to může stát?“

  • Vítr [pneuma] vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. (J 3,8)

Toto říká Pán Ježíš o Duchu svatém v rozhovoru s Nikodémem. Nemáme moc nad Duchem, nemůžeme ho ovlivnit. Nemáme moc ani nad svými posluchači, ale ty můžeme na rozdíl od Ducha svatého ovlivnit. Ale je otázka, nakolik to máme nebo nemáme dělat. Ale to, co určitě můžeme a máme dělat, je poddávat se, podřizovat se Duchu svatému. Proto se bude- me zabývat výhradně osobou kazatele – takže to téma (jinak velmi široké) jsem zúžil na Duch svatý, kazatel a kázání.

  • Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. (1 K 2,1–5)

1. Kazatel musí předávat Boží slovo Božím způsobem.

To je podmínka, bez které se Duch svatý nemůže přiznat k našemu kázání. Už Pán Ježíš říká svým učedníkům:

  • Beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Když zdůrazňuje závislost ratolestí na kmeni, ale na co spoléháme my ve své službě, při přípravě kázání i při samotném kázání? Nespoléháme spíše na ty faktory, které můžeme sami ovlivnit, než na Ducha svatého? Nespoléháme spíše na své dovednosti, ať už jsme je dostali jako dar např. dobrou výřečnost, přirozenou autoritu a přesvědčivost, nebo na to, co jsme se naučili, studiem i praxí – např. dobře mluvit, příjemně vystupovat, pěstovat osobní vliv atd.

John Stott řekl:

Každý kazatel podlehne pokušení a občas si myslí: „Kdybych byl dost výřečný, dost dogmatický a přesvědčivý, jistě bych získal lidi pro Krista.“ Ano, tímto způsobem může kazatel vyvolat v posluchačích citové projevy, vyprovokovat k nějaké akci, ale takové dílo nebude hluboké a trvalé. Pouze Duch svatý může pohnout lidské svědomí, mysl a srdce.

Podobně mluví i Charles Spurgeon:

Evangelium se káže pro uši všech, ale s mocí přichází jen k některým. Moc tkvící v evangeliu nespočívá ve výřečnosti kazatele, jinak by obraceli duše svých posluchačů lidé. Nezáleží ani na kazatelově učenosti, jinak by evangelium spočívalo v moudrosti lidí. Mohli bychom mluvit, až si jazyk vymluvíme, až si plíce vychrlíme a umřeme, ale ani jediná duše by se neobrátila, kdyby ve slovech nebyla ona tajemná moc – totiž Duch svatý působící na vůli člověka.

O Spurgeonovi se vypráví, že když vystupoval po schodech na kazatelnu, znovu a znovu si opakoval: „Věřím v Ducha svatého, věřím v Ducha svatého!“

Stottova i Spurgeonova slova vychází ze sdělení a zkušenosti apoštola Pavla.

  • Naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti (1 Te 1,5)

A potom jeho zkušenost z Korintu:

  • Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí. (1 K 2,1–5)

J. Stott výklad 1 K 1,18–2,5 uzavírá slovy:

Zdroj moci při kázání Slova vyvěrá z Trojice Boží. (Dynamis Theú), Boží síla ke spasení je zakotvena v Božím slově, které poukazuje na Kristův kříž, jestliže je to slovo podáno a potvrzeno Duchem svatým.

Z toho vyplývá, že jak původ, obsah i podání kazatelovy zvěsti je Boží záležitostí. Kazatel nemá svobodu si podle svého měnit obsah kázání. Je pověřen kázáním Boží zvěstí a tou je Kristus ukřižovaný – a to se musí dít v moci Ducha svatého. Je nesmyslné kázat vlastní zvěst a chtít k tomu užívat Boží moc, a stejně tak je nesmyslné kázat Boží zvěst z vlastní síly. Způsob musí odpovídat předmětu a forma obsahu. Kazatel musí předávat Boží slovo Božím způsobem.

Důraz na to, že Duch svatý je ten, kdo působí, aby lidé slovo přijali, uvěřili mu a vytrvali ve víře, nedává kazateli žádný důvod k tomu, aby byl nedbalý ve studiu a přípravě kázání. Právě naopak, záleží jak na poctivé přípravě, dokonce i na výběru slov, která by tlumočila zvěst jasně, srozumitelně.

  • O tom také mluvíme – ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy. (1 K 2,13, NBK)

Přitom ale svou důvěru nemáme vkládat v sílu naší osobnosti nebo ve schopnost naší argumentace, ale v moc Ducha. A dál říká J. Stott:

Proto je tak obrovský rozdíl mezi kázáním Slova a propagandou. Sdělovací prostředky jsou stále více zneužívány ve prospěch nekalých cílů. Ale takto se nemůže zvěstovat Boží slovo právě pro svůj původ, podstatu i formu.

Kázání

kazatel propagandista
Zvěstuje celou pravdu. Propaganda, reklama, pravdu zkresluje a zatemňuje, nesděluje jí celou.
Je povolán zvěstovat slovo kříže, a ne se zalíbit posluchačům; ví, že evangelium je pro mnohé nepřijatelné a pohoršlivé.
 
Snaží se zalíbit, upoutává pozornost, získává popularitu, vychvaluje své zboží a prodává za každou cenu.
 
Je poovolán zvěstovat prosté poselství, bez lstivé chytrosti a přitom spoléhá na moc Ducha.
 
Používá psychologické triky jako nátlak, manipulaci, přehnaný humor, patos, klam, lichocení.
 

2. Kdy a jak se může stát to, že se Duch svatý přizná k našim slovům?

Jak se může stát, že proudy živé vody poplynou z našeho nitra do srdcí a života jiných (podle slibu Pána Ježíše Krista)?

  • Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. (J 7,38–39) 

J. Stott má za to:

... že kromě předpokladu věrného zacházení se slovem Božím, zvěstovat písmo a Kristův kříž, jsou tu ještě dvě podmínky – svatost a pokora.

Svatost

  • Kdo by se tedy od těchto věcí očistil, bude nádobou ke cti, posvěcenou, Hospodáři užitečnou, připravenou ke každému dobrému skutku. (2 Tm 2,21)

Není třeba svatost příliš rozebírat, dobře víme, že Bůh nepoužije jinou nádobu než nádobu očištěnou! Ale jsme ochotni se znovu očišťovat, posvěcovat? A děláme to? Jsme v tom příkladem těm, kterým sloužíme?

Robert Murray napsal Danu Edwardsovi 2. 10. 1840, když šel sloužit jako misionář mezi Židy do Německa: „Svatý služebník je hrozivou zbraní v Boží ruce!“

Pokora

Nelze přehlédnout, že Pavel klade obrovský důraz na pokoru. Říká, že Boží moc se projevuje v lidské slabosti a Boží moudrost v lidské pošetilosti – je bláznovstvím.

Pavel se pokořil před Bohem i lidmi; i přes svůj intelekt, vzdělání, obrovskou odvahu a smělost při šíření evangelia se:

  1. vzdal dobrovolně lidské moudrosti a kázal zvěst o Kristu ukřižovaném: „Slovo o kříži je bláznovstvím...“ – bláznovskou zvěst,
  2. vzdal se také dobrovolně svých řečnických schopnosti – „přišel sláb a s velkou bázní“.  

Apoštol Pavel pochopil, že lidská slabost je podmínkou obdržení božské moci a možná proto Bůh často drží své služebníky ve stavu tělesné křehkosti:

  • Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 K 4,7)

Snad nejvíce je to ale vidět v pasáži, kdy Pavel mluví o svém ostnu v těle:

  • A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2 K 12,9)

A to je hlavní důvod, říká J. Stott, proč je v naší službě a v našich kázáních tak málo skutečné moci:

Zdá se mi, že jediné kázání, kterého si Bůh cení a ve kterém se projeví Boží moudrost a Boží moc, je kázání člověka, který je ochoten připadat lidem jako slaboch a blázen. Bůh si nejen vybírá slabé a neučené, aby je zachránil, ale vyvoluje si i slabé a neučené kazatele, anebo alespoň takové, kteří jsou ochotni se slabými a pošetilými v očích tohoto světa stát.

Jsme ochotni platit tuto cenu? Často nejsme, říká J. Stott:

Je totiž přirozené toužit po pověsti vzdělaného, vlivného a ctěného člověka, a tak se stává, že děláme ústupky té „staromódní zvěsti“, abychom na sebe upoutali pozornost, získali uznání v akademických kruzích, upoutali osobním kouzlem a shromáždili lidi kolem sebe.

A tak klíčová je naše základní motivace:

Chceme-li být slavní, vlivní, budeme užívat veškeré své síly a schopnosti ke kázání vlastní moudrosti.

Leží-li nám na srdci to, co prospívá lidem a oslavuje Boha, nebudeme se rozpakovat pro dobro druhých obětovat vlastní pověst lidí učených a vlivných.

Závěr

Celé toto téma a slova J. Stotta mě znovu vedou ke zkoumání i přehodnocení motivů, se kterými jsem do kazatelské služby vstupoval. Jsme pouhými služebníky, které Bůh může použít jako nástroje, zprostředkovatele k probuzení víry v lidských srdcích. Tu službu nám svěřuje Pán, proto veškerá sláva patří Jemu. On to dílo koná svou vlastní mocí, mocí Ducha svatého. Proto je důležité, abychom věrně zvěstovali Písmo, ukazovali na Kristův kříž a žili svatý život v pokoře a poslušnosti.

– Pavel Škrobák –

Seminář z pastorální konference kazatelů CB, Havlíčkův Brod, únor 2011