Hříšník", to není jenom nějaký teologický pojem, který byl vymyšlen, aby nějakým způsobem uspokojivě vysvětlil přítomnost zla v tomto světě. Není ani ošumělou frází, kterou vymysleli pisatelé písní nebo provinční kazatelé, aby zastrašili své vzdorovité sbory.

Situaci dobře vystihuje R. C. Sproul: "Nejsme hříšníky proto, že hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšníky." Nejsme teoretičtí hříšníci, ani čestní hříšníci, ani zástupní hříšníci. Jsme opravdovými hříšníky a náš hřích se projevuje vnašich skutcích. Člověk dokáže ujít hodně dlouhou cestu, jen aby se vyhnul své odpovědnosti. Mnozí za všechno zlé obviňují Satana, ale Ježíš jasně řekl, že hřích je v nás. Jiní se zase s odporem odvracejí od hříchů společnosti se samolibou spokojeností nad tím, že se na těchto hříšných odpornostech nijak nepodílejí - a přitom si neuvědomují, že Bůh nás jednou povolá k zodpovědnosti nejen za to, čeho jsme se dopustili, ale i za to, co jsme opomněli vykonat. Další jsou zase přesvědčeni, stejně jako Sokrates před dvěma tisíci lety, že hřích není záležitostí morální zodpovědnosti člověka, ale je způsoben lidskou nevědomostí. Hegel, jehož filozofické názory tak silně ovlivnily myšlení devatenáctého a dvacátého století, argumentoval, že člověk se na vyšší morální úroveň dostává na základě rostoucího poznání.

Ale co vidíme kolem sebe v poslední třetině dvacátého století? Co přinesl tak obrovský pokrok v oblasti poznání, techniky a vědy? Prudký nárůst kriminality. Bezpočet rozvrácených rodin. Zeměkouli, která se chvěje pod otřesy válečných konfliktů a teroru. Naše obrovské poznání se nestalo předzvěstí nového statečného světa. Pouze zesílilo naši schopnost páchat zlo. Historie znovu potvrzuje platnost biblického tvrzení, že člověk je ve své přirozenosti hříšný.

A přitom vůbec nejsme zpěčujícími se vězni. Podobně jako Augustin, i my nacházíme v hříchu a ve špatnostech potěšení. Co by jinak mohlo vysvětlit skryté potěšení z pádu druhého člověka? Co jiného může za to, že nás tak morbidně fascinuje násilí na televizních obrazovkách nebo krvavé masakry hororů? Alypius, Augustinův přítel a student, který s ním prožil pozoruhodnou zkušenost v zahradě, této lekci porozuměl dokonale.

Alypius byl vášnivým příznivcem, vté době velmi populární zábavy, krvavých gladiátorských her. Vyděšen tím, jak nesmírně jej tyto hry pohlcují, vášnivě přísahal, že se zbaví této náruživosti. I když se mu několikrát úspěšně podařilo vyhnout těmto krvavým jatkám, jednoho dne potkal několik přátel, kteří věděli o jeho slabosti, a začali jej lákat do arény. Když jej násilím vtáhli do přeplněného kolosea, Alypius se rozhodl, že se nebude dívat. A tak se shrbil na svém kamenném sedadle, vtěsnaný mezi řvoucí a šílící dav, přimhouřil oči a rukama si zacpal uši.

Najednou, jak jeden muž, se ozval šílený výkřik davu, při kterém tuhla krev v žilách. Alypius nikdy nic podobného neslyšel. Popadla ho zvědavost. Na chviličku otevřel oči, aby uviděl, jak jeden z bojovníku upadl do tratoliště krve. Všemi póry začal nasávat šílené násilí. "A bylo mi hůře, než tomu gladiátorovi," vyznal později Augustinovi.

I když si Alypius myslel, že se již povznese nad potěšení z takového krveprolití, jeho vůle nebyla rovnocenným partnerem k vzrušení, které vyvolávalo zlo. Byl "opilý krví a rozkoší" a znovu byl za jedno se svými přáteli a se zlem, kterého se děsil.

Kdo z nás se ještě nikdy neocitl v situaci, kdy se s prohnaností chlubil svými hříchy, jak to vyznal i sám Augustin, aby si získal "chválu, kterou hřích s sebou přináší?" Hřích námi natolik proniká, že zůstáváme s hanbou a osamoceni, pokud se nemůžeme podílet na hříších našich blízkých a našeho okolí.

Co způsobuje, že mužové jako Alypius vyskakují radostí v okamžiku, kdy gladiátoru odletí hlava? Proč i my vmoderních gladiátorských zápasech odehrávajících se na národním i mezinárodním poli, a kterým se dnes říká válka, cítíme povznášející kouzlo dramatu armád, které se pohybují na bitevním poli? Proč se právě ti, kteří považují válečné kouzlo za něco neodolatelného, často stávají národními hrdiny? (Vzpomeňte si na okamžik ve filmu "Patton", kdy se legendární generál, kterého hrál George C. Scott, díval ze svého velitelského stanoviště na bitevní pole a s neskrývaným patosem řekl svému průvodci: "Podívejte, může být snad něco velkolepějšího? ...Musím říct pravdu - Já to miluji - Bože ...Já to tak miluji!" A proč se stejné krvavé vzrušení zmocňuje diváků kina, když jsou svědky toho, jak démonem posedlé dítě vráží prsty do očí své matky? Co to je? Nic jiného, než zlo v nás, temná stránka dělicí čáry, která, jak napsal Solženicyn, prochází každým lidským srdcem.

To je ve skutečnosti místo, kde se odehrává opravdová bitva. Není to zápas mezi "dobrými" lidmi a "špatnými" lidmi, jako hra na policisty a zloděje, ani bitva mezi "dobrou" vládou a "špatnou" vládou, jako je USA a Sovětský svaz. Nevede se kvůli pouhým státním nebo mezinárodním zájmům. Válka, která by mohla ukončit všechny války, je bitvou v zájmu věčnosti mezi duchovními mocnostmi - a probíhá v tobě a ve mně.

Když ucítíme odporný pach hříchu vnašem nitru, žene nás to neodolatelně k bezmocnému zoufalství. Ale Bůh připravil způsob, kterým můžeme být osvobozeni od zla, které je v nás: Musíme však nejdřív projít dveřmi pokání. Když skutečně porozumíme naší vlastní přirozenosti, pokání přestane být jen suchou doktrínou, poselstvím nahánějícím strach, morbidní formou sebetrýznění. Je to dar, jak prohlašovali již církevní otcové, který dává sám Bůh a který vede k životu. Je to klíč ke dveřím osvobození, k jediné pravé svobodě, kterou kdy můžeme poznat.

A právě proto, že pokání znamená svobodu, není vůbec překvapující, že lidé ve vězení mu dokáží porozumět lépe a rychleji, než ti, kteří jsou na svobodě. Vězňové jsou zajatci v každém možném ohledu. Jejich nejkřiklavější hříchy byly odhaleny v oslepujícím světle soudních síní a oni sami byli uzavřeni do samého středu všeliké formy zla a zkaženosti. Není proto překvapením, když zjistíme, že ta nejživější ilustrace pokání znázorněná vBibli začala ve vězeňské cele.

- Charles Colson - Jak milovat Boha (str. 107 - 110) Vydal BIBLOS Třinec.