Pejska jsem do rodiny přinesla já. Nevím co mi na něm učarovalo, protože se nepředvedl zrovna jako pes hodný obdivu. Za dlouhá léta pozorování pánů a psů jsem velkým nadšením nehořela a mnohokrát jsem si v duchu říkala jaký pán, takový krám. Jen ojediněle vidí člověk pána i psa, kdy stačí nepostřehnutelný povel a mezi dvojicí je naprostá souhra. Většinou je tomu naopak, jeden zápasí s druhým.

Jsou rozhodnutí, kterým se sami později divíme a shoda okolností tomu tak chtěla. Nejdříve spadla střecha, ne celá a ne u nás, ale u našich přátel a tak místo aby přítelkyně přijela k nám, jela jsem já k ní, a tam se mi představil pejsek. Vletěl na mě, radostně hopsal, vítal a všude ho bylo plno. Byl tak maličký, že jsem nevěděla co to je. Vypadal jako štěně dobrmana a tak mu ta jeho rozjívenost prošla. Nebylo to psí děťátko, ale plně vzrostlý mládeneček, dobrmánek v miniatuře. Když mi přítelkyně řekla, že nemůže zvládnout jejího synečka, druhé novorozeně a pejska mládenečka, který se jí sápe do klína, když kojí svoje mláďátko ani mě nenapadlo, že by se mohl přestěhovat k nám.

Protože bylo pár dnů do Vánoc, byla u nás na návštěvě babička a naši kluci seděli v letadle, chtěla jsem rodině dopřát něco nezapomenutelného a moje srdce změklo. Andy se mohl stěhovat do vánoční pohody k nám.

Nikdo tomu v rodině nemohl uvěřit. Kluci přijeli s Pavlem a babičkou domů z letiště a doma je přivítal Andy. Kluci jen řekli: "mamá, co to je?" a kutáleli se smíchem. On ani nevypadal jako opravdový pes. Nožičky vysoké, tělíčko droboučké, vypadal jako hopsající koloušek.

První komu Andy přirostl k srdci byla babička. Začala s ním chodit na procházky ač by jinak nevystrčila nos ani za plot domu. Ta ho také pojmenovala. Večer jsme šli kolem pasoucích se vodních buvolů. Andy ve své naivitě tahnul za kšandičky a chtěl se kamarádit. Babička mu to rozmlouvala a říkala, to je pro tebe moc veliký hafo. No a z Andyho se stal Hafík. Když zlobí je to Hafajz, když je milý, říkáme mu Hafínek. Naši služebníci ho přejmenovali z Andy na Randy. Venku děti piští "andžing kečil" (malinký pejsek) a každý se rozesměje.

Ač je Hafík maličký, nebylo jeho krocení snadné. První bitva vzplála, kde bude spinkat. Venku se mu vůbec nelíbilo a naříkal celou noc. Když plakal třetí a čtvrtou noc, začínali jsme ho mít plné zuby a už jsem litovala. Zkoušeli jsme ho přesvědčit, ale nešlo to ani silou ani slovy. Vyzkoušeli jsme koupelnu, ale jeho nářek se rozléhal o to víc. Trochu nám ho bylo líto, říkali jsme si, asi ho žerou komáři. Odjeli jsme na týden na Bali a když jsme přijeli zpátky, bylo po problému. Do prázdného domu se Hafík nedobýval. Viděl, že život a bašta je venku a smířil se s tím. Později jsem se dozvěděla, že byl zvyklý spávat v posteli, nerad se naučil spát na velikánském polštáři v ložnici no a u nás spí na stejném polštáři venku.

Ani jsme netušili, že má Hafínek takový urozený původ. Andi De Castel Sumenep se narodil 1. apríla 1987 v Jakartě. Tatínek, Angličan Hero of the Golden Crown (Hrdina zlaté koruny) a maminka, francouzská Sheila De Chanterplatz. Syneček, Hafínek Šílouš ze Šantrplacu se nezapře. Pokračují babičky a dědečkové, Noblesse, Princesse, čtyři pokolení De a Van v Evropě a nyní Hafínek z Jakarty. Tatínek a maminka jsou již zpět ve svých zemích. Ztrávili jen krátkou dobu na zdejších ambasádách a tak je Hafík sirotek a jak se zdá, bude z něj i emigrant.

Jeho šlechtický původ se projevuje všude. Například papání. Nejraději by papal to co rodina, ale to je jen vyjímečně. Má rád i čokoládu, za zmrzlinou se může zbláznit, chroupe kostky ledu, žere mrkev a v podstatě všechno co by mu člověk dal z pusy, kromě ledvinek a psího žrádla ať z konzervy nebo pytlíku. Naše Suči mu tedy vyvařuje. Z počátku s ním měla hodně trpělivosti. Krmila ho rukou jako dítě, pěkně z mističky do hubičky. Má přirozený talent a pes jí nevadí. U předchozích zaměstnavatelů pracovala jako chůvička a měli tam velkého psa, takže se psů nebojí. Horší je to s ostatním personálem. Muslimové nemají psy rádi. Jsou to pro ně špinavá zvířata. Náš řidič se plíží kolem zdi po špičkách a ohrnuje si nohavice aby se o něj Hafík neotřel. Okamžitě se umývá, když se to stane. Tom, manžel Suči, Hafíka toleruje, ale rádi se nemají. Hafík útočí na koště, když Tomík zametá a přímo nenávidí vysavač. Jak může tak kousne Toma do prstů bosých nohou. Neublíží mu, ale trápí.

První škody, které napáchal byly samozřejmě na zahradě. Odnesly to moje orchideje, které rozcupoval na kusy. V záchvatu žárlivosti, když jsme měli hosty, označil rohy hostovské postele, že patří jemu. Počůral by každé území sporu a tak v zájmu klidu a míru, buď je uvnitř Tomy, hosté nebo pes. Ví naprosto dobře, že se provinil a nemá rád domlouvání. To se málem plazí a ošklivě cení zuby. Naprosto suverénně pozná milovníky psů. Nepotřebuje seznamování a rád se uvelebí na klíně, jeli k tomu příležitost.

Když vidí svého pána v kraťasech a teniskách, má záchvat radosti. Štěká, skáče metr vysoko, celý se třese a není možné ho okšírovat. Společně jezdí na kole. Pavel šlape co mu síly stačí a Hafínek běží vedle na šňůře. Tímhle tempem jezdí půl hodiny a pak je radost vidět mírového Hafíka. Zpočátku se stávalo, že si během a hlavně taháním, aby Pavel šlapal ještě rychleji, prošoupal "botičky." Když odejdeme bez něj, může mu puknout srdíčko žalem. Prosí a kvílí, ale sebou ho brát nemůžeme. Žárlivost by ho mohla zabít. U přátel mají dva mrňavé psy a když jsme u nich, dostane Hafík záchvat, až nemůže dýchat. Začne se dusit a to vše ze žárlivosti.

Hlídat ho musíme zrakem ostříže. Jak by mohl, uprchnul by a šanci na přežití vlastně nemá. Ale ať člověk hlídá jak hlídá, neuhlídá a tak nám již několikrát utekl. Nejhorší je to večer. To zmizí z dohledu ve vteřině. Málem už ho to stálo život. Naposledy a to se může opakovat je, že Hafík zmizí a my čekáme až se někdo objeví, že pejska má, ale chce výkupné. Zaplatíme a hlídáme Hafíka dál. Ostatním nebezpečím by snad unikl, pokud by ho nezabila vlastní nebojácnost a útočnost. Když je na šňůře, troufá si nejen na buvoly, ale i jinak zle vypadající velké psy, kteří se mohu strhat. A tak si říkáme, vždyť on je stejný jako každý člověk, který se bouří kšandičkám Pána Boha. Kolik úsilí do toho dáme, abychom později mohli trpět a naříkat.

Pán a Hafík jsou velcí kamarádi a když se na něj podívá, říká: "toho by nevyrobili ani Japonci." A má pravdu. Rourka, od huby k ocásku 30 cm, asi 3 kg živé váhy a tolik energie, vůle, lásky, žárlivosti a radosti. Asi na tom něco je, že pán a pes si jsou podobní. To zvířátko je přehnaná karikatura pána. Když se mu podaří se uvelebit na klíně paničky, natáhne se a hajinká, že člověk nedýchá. Je pravda, že ať je člověk v jakékoliv náladě, ať se stane co se stane, Hafínek nás vítá se stejnou radostí. Naučil se, že je lepší, když si zacpe tlamičku. Často si však svoje hračky ztratí a když není nic jiného kolem, vezme si aspoň kámen nebo list. Bez toho mu přeskakují hlasivky hůř než klukům v pubertě. Nedělá si nároky jestli jsme smutní nebo veselí, je ve své radostné pomatenosti vyrovnanější než člověk a to je to, co je nejhezčí na vztahu člověka a psíčka.

- kas -