Když anglický spisovatel Thomas More (1478-1535) napsal svůj podivuhodný román Utopie (1516), netušil, že vejde do dějin. Ani ne tak jeho fabule nebo umělecké ztvárnění, ale idea díla. Ona fantastická krajina Utopie se stala synonymem pěkných, ale neuskutečnitelných myšlenek.

Utopie je nedosažitelný ideál...

Ale přece ideál.

Přestože se lidstvo bezpočtukrát přesvědčilo o nemožnosti založit utopistickou společnost, přestože z historie ví o tragických ztroskotáních takových pokusů, nevzdalo se a nevzdává se té bláhové myšlenky, že se to zrovna mně, určitě naší generaci podaří. Postavit, vytvořit Utopii, to je ten velký sisyfovský kámen ne oněch stínů v řeckém podsvětí, ale lidí hladových a nespokojených, kteří ve svém podvědomí nezapomněli na svůj prvotní domov - na posmívaný, hanobený, ale vždy duši chybějící ráj. Ráj - společenství s Bohem v absolutní harmonii mezi Stvořitelem a tvorstvem. I poslední poutník světa, když zůstane osamocen na zbořeništi civilizace s prázdnýma rukama, nevzdá se svých snů - ještě přece někde "na konci světa" postavit svoji Utopii.

Podaří se mu to konečně?

Jistěže, utopie, to je obraz, velmi zamlžený obraz oné urputné snahy lidstva dostat se z marasmu, do kterého se propadlo - ať už vědomě, či nevědomě.

Filozofie dějin kvalifikovala (až na malé výjimky) i náboženství - religie - jako utopii, jako pěkný, ale neuskutečnitelný ideál. Když objektivně, nezaujatě pohlédneme do dějin, musíme konstatovat, že taková definice není až tak absurdní.

Dostalo se lidstvo (prosím odpusťte, že použiji tak málo vžité a všeobecné slovo) dále přes svoje religie? Nebo jejich vážnou či formální aplikaci? Změnil svět buddhismus? Bráhmanismus? Islám? A jestliže změnil - je tato změna ten všelidský ideál? Ne, nejsme opojeni křesťanskou ideologií, abychom nepřipustili ani stín pochybnosti o tom, že její vyznavači, či dokonce hlasatelé křesťanství nebyli světlem světa, naopak v pokoře a se zahanbením musíme přiznat, že často byli tmou.

O "jedinečnou blahodárnost křesťanství" se nepřičinily velkolepé křižácké výpravy ani "svatá inkvizice"... Ne Cařihrad, ani Řím, ale negramotní rybáři a hříšní celníci, tkalci a podomní obchodníci, oni navěky "pauperes Christi" - chudobní Kristovi.

Jestliže se tedy díváme na křesťanství přes málo přitažlivé plynutí a dozvuky dějin, nezbývá nám nic jiného, nežli se ptát, zda filozofie historie přece jen neměla pravdu, když i křesťanství zahrnula pod málo lichotivé označení "utopie" - neuskutečnitelný ideál.

Vždyť ten honosný titul "křesťanská Evropa" Evropě vlastně nikdy nepatřil a dnes už ani formálně nepatří.

Mohl patřit Evropě středověké, když se myšlenky křesťanství šířily mečem a ohněm? Viz historii pokřesťanšťování Prusů, Litevců - a Polabských Slovanů. Anebo vyvražďování Valdenských křesťanů v Alpách... Copak takový titul mohla nést Evropa z dob třicetileté války? Byla jí tehdy, když ve Španělsku hořely ohně "Auto-de-fe" (Autodafé)?

Kdy byla Evropa křesťanská?

Tvrdit, že je křesťanskou dnes a stále, je absurdní. V (protestantském) Německu žije asi tři miliony mohamedánů se svými mošeami (mohame- dánský chrám). V témže Německu "požehnávají" "křesťanští kněží" svazky homosexuálů. V téměř absolutně evangelikálním Dánsku je ve městech návštěvnost služeb Božích 2 %.

Na Slovensku, kde se podle statistiky ke křesťanství hlásí 75 % obyvatelstva (někteří "zapálení" a tradiční křesťané tvrdí, že Slovensko je bezezbytku křesťanské), stoupá počet kriminálních případů, zapalují se auta z ideologických důvodů, kradou a prodávají se sochy svatých... A to z oněch křesťanských chrámů, ze kterých po nedělích znějí žalmy a káže se evangelium. Ptáme se znovu tak trochu nejistě a unaveně:

Není křesťanství přece jen utopií, když za svého téměř dvoutisíciletého trvání nedosáhlo výše než po gotické chrámy, iluminované rukopisy evangeliářů a útulky milosrdenství, které nestačí pojmout ani část chudobných a bídných, ponížených a zoufalých...? A tyto máme vždy s sebou. Je vůbec na tuto téměř bezednou všelidskou otázku nějaká odpověď?

Učedníci Pána Ježíše, kteří s Ním chodili dlouho po městech a polích a byli svědky Jeho kázání, divů i zmrtvýchvstání, Ho neznali - jak jim skrze Filipa Sám vytýká (Jn 14, 9), a tudíž neměli odpověď na tuto kardinální otázku. I oni měli po všech těch zkušenostech svoji utopii - představu o smyslu svého poslání: Obnovení izraelského království...

Hleděli (tak trochu sentimentálně) zpět na tradice...

Jaký diametrální rozdíl mezi lidským pohledem a posláním křesťanství - Kristovství!

Pán budoucí Církve jejím příslušníkům ukládá reálný program zaměřený do budoucnosti - být svědky a žít v konkrétním světě, ve světě poznačeném rozdělením, mezi různými ideologiemi, v prostředí, kterému se nelze přizpůsobovat, ale ho svým svědectvím přetvářet. Tak to stojí ve Skutcích apoštolů v kap. 1,6-8. Tato "tvrdá práce" už není utopie. Kritici literárního díla Kristýny Royové jí vytýkali "přehnaný idealismus". Nepopisuje prý lidi takové, jací jsou, ale idealizuje je - píše, jací by měli být. Zdá se mi, že taková "také kritika" "míří vedle". Podívejme se na její novelu "Druhá žena".

Druhá žena Mrázová nechodí s očima "obrácenýma k nebi" a "nesedí nad modlitbami". Naopak, pere všechny "svršky" pohozené v komorách, líčí oprýskané, zanedbané stavení, umývá a obléká cizí děti, kterých se ona, mladá ("macecha") ujala...

Anebo Anna Somorová z povídky "Ve vyhnanství". Mladé, nezkušené děvče, samo "ve vyhnanství" pro svoji víru - jde za zanedbanou, už téměř za živa "pohřbenou" Dorkou Zemanovou a uklidí její dům, upraví "živou hříšnici" a zachrání před zahynutím službou lásky...

Tak reálně a realisticky nežily ani ty nejcharakterističtější postavy z děl literární kritikou uznávaných realistů. Takto realisticky konat dokáže jen ten, kdo se dal "realizovat" oním bezpodmínečným a jasným Pánovým "budete mi svědkové" - to je závazný program (Skut. l, 8), to je zplnomocnění. Zplnomocnění je dar Svatého Ducha, který Pán dává těm, které posílá do služby. To je ta "legitimace", která otvírá dveře lidských srdcí.

Být takovým člověkem, jako byla druhá žena Mrázová, či Anna Somorová v knize "Ve vyhnanství", může být jen ten, koho Bůh svým Duchem obdaří, zplnomocní.

Člověk "přirozený" bez pomoci Svatého Ducha to nedokáže - v tom má ta racionální kritika pravdu. Ani rybáři a celníci nedokázali být svědky Pána Ježíše před přijetím, zmocněním Svatým Duchem. Petr Ho zapřel, Jakub a Jan Mu chtěli sedět po pravici a Jidáš - Jidáš Ho zradil. To je přirozený člověk.

Tím "ideálním" křesťanem se stává Petr po Letnicích. To Duch Svatý řekl Filipovi (komorníkovi královny ze Sáby): "Přistup a připoj se k vozu."

Tuto prostou pravdu řekl Pán svým učedníkům ještě když chodili spolu:

  • Beze mne nic nemůžete učinit. (Jn 15, 8).

Ale potom, po zmocnění Duchem, může každý s apoštolem Pavlem říci:

  • Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. (Filip. 4,13)

Bez Pána Ježíše Krista, bez Jeho Ducha, je každý křesťan "přirozeným"; ale jen s Ním, zplnomocněný Jeho Duchem, se stává "ideálním" křesťanem.

- Michal Slavka - Cestou světla 5/98