Zápas o duši:

Křesťan a vojenská služba

Verze pro tisk

Může být křesťan vojákem? Může se věřící v Pána Ježíše v době Nového zákona zúčastnit vojenského konfliktu, ve kterém by zabíjel nepřátele své země - s tou možností, že i v nepřátelské armádě budou stát naši bratři v  Kristu? Matouš říká:

  • Vrať svůj meč na jeho místo, všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. (Matouš 26:52)

Někteří by si chtěli tento výrok Pána Ježíše vysvětlit jako odsouzení každého možného odporu a boje proti zločinu anebo agresi, a zvláště takového boje, který by vedl k zabití protivníka. Ti, kdo zastávají tento názor, často citují:

  • Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha moc bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly. (2.  Korintským  10:4-5)

Tento citát však poukazuje na podstatu a charakter evangelizačního a duchovního boje vedoucího k duchovnímu vítězství, kterého by člověk nikdy nedosáhl fyzickými zbraněmi. Pán Ježíš v každém případě touží po tom, aby si získal lásku v lidském srdci. A  pokud Pán Ježíš přivádí lidskou duši jen do tiché podřízenosti, tak si ji nezískal, nedobyl ji. V takovém případě by Pán Ježíš prohrál. On hledá něco nekonečně víc. On touží po srdci, které Ho opravdově a bytostně miluje. Použití násilí a fyzických zbraní úplně vylučuje zásadu dobrovolnosti, která platí absolutním způsobem v oblasti misie. Avšak úlohou vrchnosti, která je zřízená od Boha, není ani evangelizovat ani ukazovat lásku nepříteli, nýbrž se "zahalenýma očima" tvrdě a nekompromisně hájit zájmy spravedlnosti a společenského pořádku. Otázka "milo- vání bližního" a získávání jeho duše pro Krista je posláním jednotlivce a církve, ne státu, kterému se máme podřizovat podle Boží vůle.

Zajímá nás především, má-li se křesťan vůbec účastnit vojenské služby. Měl by bojovat ve jménu své vlády a své země? Ale ještě dříve - jak je to s  trestem smrti pro masového vraha? Má stát právo takového člověka ve jménu spravedlnosti, zákona a udržování pořádku ve společnosti popravit? Můj postoj je jednoznačný a pevný. Ano. Kázání Pána Ježíše na hoře (Matouš 5-7) vykresluje před našima očima vysoký duchovní a morální standard skutečného Božího dítěte. Tak touží žít každý skutečný křesťan ve svém soukromí a tak chce formovat i  svoje osobní vnitřní postoje vůči lidem i vůči Bohu. Například jeho chování v  největším soukromí, ale i postoj k  lidem je ovlivněný Boží láskou. Pokud se stane, že mezi ním a jiným člověkem vznikne nepřátelství, snaží se nejprve celou situaci řešit pokojně a nevyvolávat konflikty (Matouš 5:24-25). To má být jeho motivace. V oblasti osobních vztahů s lidmi má v sobě odrážet Kristovu lásku i tím, že bude ochotně trpět:

  • Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého'. Já však vám pravím: 'Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé'. (Matouš 5: 39-45)

To platí jako křesťanská zásada pouze na úrovni mého osobního vztahu k  jinému jednotlivci a v konfliktu s ním. Nemám bojovat za svoje práva jako za práva jednotlivce, ale raději trpět. To je mé osobní svědectví ve světě plném hříchu a bolesti (Řím 12:17-21). Svému osobnímu nepříteli dám jíst, pít, budu ho milovat, odpouštět mu, smířím se s  ním, protože to má smysl pro evangelizaci: získat ho pro Pána Ježíše, aby ve mně viděl Jeho lásku jako v zrcadle, aby s ním něco pořádně otřáslo a probudilo ho ke skutečnému poznání Boží lásky v mém chování, aby pochopil, že i touto cestou k němu mluví Bůh lásky a milosti... "... tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti." Osobní příklad, "chození ve světle a v lásce", obětavost, morální čistota - to je to světlo, které má z našeho života svítit, aby lidé viděli naše dobré skutky a tak byli přivedeni ke skutečnému poznání a oslavování Boha (Mt 5:16). Toto světlo nemůže vyzařovat žádná vrchnost, žádná vláda ani stát, protože tuto roli svěřil Bůh někomu jinému.

Všechny skutečnosti zaznamenané v  Kázání na hoře se týkají tvého a mého osobního jednání jako individuálního křesťana, jako občana nebeské vlasti a člena Boží rodiny. Stejné skutečnosti však mají velmi malou váhu, pokud se jedná o povinnost státu chránit zákon a pořádek a zachovávat práva všech občanů. 13. kapitola Římanům vysvětluje:

... vrchnosti, které jsou, jsou zřízené od Boha. (v.1)

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k  tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. (v.3-5)

To znamená, že existuje i další sféra, ve které se křesťan pohybuje souběžně. I Pán Ježíš potvrdil skutečnost dvojího občanství svých učedníků:

  • Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu. (Marek 12:17)

Z tohoto verše má člověk skoro takový dojem, jako kdyby Boží a císařova práva na život jednotlivce byla na stejné úrovni. Je z toho naprosto jasné, že principy určené pro křesťanské chování člověka neplatí tam, kde vrchnost má svou Bohem danou povinnost a musí ji vykonávat. Všimli jste si slova "meč" ve sféře přímé Boží služby?

  • ...nenese meč nadarmo, je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. (Římanům 13:4)

O kterém křesťanovi bychom mohli mluvit jako o vykonavateli trestu? O  žádném. Který křesťan jako soukromá, civilní osoba má právo nosit vražednou zbraň? Žádný. Ale máme se podřizovat vrchnosti, protože nám slouží - chrání zákony, pořádek, chrání bezpečí lidu a národa. Kdybych byl policistou anebo strážcem vězňů, neváhal bych ani na chvíli použít zbraň tak, jak jsem k tomu byl vycvičen. Musíme přiznat, že slovo "meč" ve výše uvedeném kontextu znamená, že vrchnost má i v době Nového zákona Bohem dané právo popravit zločince, stejně jako tomu bylo v období Starého zákona. Bylo řečeno: "Nezabiješ." Jak by bylo možné, aby Izraelci mohli zabíjet ostatní národy v době platnosti tohoto přikázání? Tato přikázání neplatila pro vrchnost jako takovou, ale pro jednotlivce. Když stál Pavel před soudem (Skutky 25:11), tak vidíme, že přiznává, že stát má i nadále v jeho době Bohem danou moc života a smrti, co se týče zachovávání zákona. Pavel se nezdráhá položit svůj život na popravišti jako zločinec - za podmínky, že spáchal nějaký zločin. Kdyby se výrok z Matouše 5:39 o neprotivení se zlému a o nastavování druhé tváře měl uplatňovat vůči zločincům ze strany státní vrchnosti a vládní autority, tak by se úplně vytratil smysl 13. kapitoly Římanům a znamenalo by to zrušení veškeré zákonodárné moci a konec vynucování veřejného pořádku. To by ale měl Satan ráj na zemi! V takovém případě by neexistovala žádná policie, žádné soudy, žádné věznice, žádné polepšovny ... Celá společnost by se vzápětí stala kořistí i obětí protizákonných živlů a houfů kriminálníků. Každý by si dělal, co by se mu zlíbilo, a došlo by k anarchii. Nic nemůže být vzdálenějšího představám pořádkumilovného a pokoj činícího Pána Ježíše. Vždyť takový stav a chaos by byl ve skutečnosti systémem přinášejícím oslavu jen Satanovi a brutalitě.

  • Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel. (Exodus 21:12-14)

V žádném případě nebyl ani náš Spasitel křesťanským pacifistou. V Lukášovi vycházejí z jeho laskavých a milosrdných rtů slova:

  • Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte! (Lukáš 19:27)

Co se týče práva vrchnosti vykonávat i  popravy nad zločinci, nepochybuji, že je to její právo i čistá a svatá povinnost, kterou přijala od Boha. Kdo však má popravu vykonat? Nechtěl bych být katem. Nechtěl bych stisknout tlačítko spojené s elektrickým křeslem, ale věřím, že i vykonání popravy je zákonná povinnost vrchnosti a člověk, který to dělá, není v žádném případě vrah a nenese za tento čin morální odpovědnost ani před Bohem ani před lidmi.

Osobně chodím do Ilavy mezi vězně. Sedím mezi vrahy skoro každou sobotu. Vyučuji je a přivádím je ke Kristu lásky a odpuštění. Někteří tam jsou i třicet let. Jeden z nich vyhrožuje, že až se dostane na svobodu, povraždí všechny své příbuzné. Udržovat naživu takovéto vrahy stojí naši zem obrovské peníze, které jdou z kapes nás všech. Jako křesťan miluji i je, proto k nim přicházím s evangeliem. Nikdo mi za to neplatí, chci, aby byla zachráněna jejich duše a netrápili se věčně ještě i v  pekle. Ale představte si - za toho jednoho jediného vraha, který tam sedí už třicet let, zaplatil náš stát několik miliónů korun jen na udržování jeho lidem nebezpečné a ohrožující existence. Ano, každý rok to nás, kteří platíme daně, přijde nejméně na 120 000 korun, a on si v klidu žije. To představuje obrovskou zátěž společnosti. Kromě něho samotného jsou totiž třeba i  strážci, kteří by ho hlídali, musí mít, kde bydlet, musí se topit, aby měl teplo, potřebuje jídlo, a nikde nepracuje; je postrachem... Raději bych ty milióny (a to je jen za jednoho vězně!) věnoval na záchranu života těch, kdo umírají na různé choroby, nebo na lékařský výzkum, který by prospěl dalším potřebným lidem. Ale za tohoto dotyčného (měl účast i na vzpouře v  Leopoldově) zaplatíme ještě asi mnoho miliónů. Je to Boží vůle, aby žil na úkor nás všech? Vrchnost nemá co prokazovat laskavost a milost takovýmto vrahům; na to jen doplácí celá společnost. A protože on si mohl dovolit spáchat několik vražd a nepopravili ho, mnozí další si jistě dovolí udělat to samé. Nevinní lidé padnou za oběť "lásce a milosti" vůči tomuto vrahovi. Tady ani milost ani láska ze strany vrchnosti nemá místo. Taková láska je zločin, za který budeme ještě těžce platit, zvlášť, když vyjde nebo uteče na svobodu.

Obrana státu

V případě obrany státu před cizím agresorem má vrchnost - vláda - právo povolat své obyvatele do zbraně, aby odvrátila nepřítele? Má vláda právo vyslat svoje bojové bombardovací jednotky, aby svým zásahem znemožnily připravovaný útok? Žádný křesťan nepochybuje o tom, že Izrael ve Starém zákoně toto právo měl. Bohem požehnané vojenské kariéry Jozue a Davida jsou toho jasným důkazem. Ale co Nový zákon? Co by tomu řekl Pán Ježíš? Jak jsem už v první části uvedl, výrok Pána Ježíše na Petrovu adresu:

  • ...všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou" (Matouš 26:52)

má co do činění s naším osobním svědectvím jako křesťanů, kteří pro dosáhnutí duchovních záměrů nemohou používat fyzické násilí. Tento výrok však nemá nic společného s křesťanovou povinností vůči státu. Nemá nic společného s jeho postavením občana vůči vrchnosti, která má povinnost chránit svou zem a společnost. I v tom je vrchnost Božím služebníkem. Jestliže v tomto neslouží, k čemu potom vrchnost je? Kde je pak opodstatnění její existence jako Božího služebníka? Člověk je hříšný a lidstvo je zlé. Nebýt zákonů a jejich uplatňování, tak bychom se jako lidstvo už dávno zničili. Vždyť každý možný zákon už byl vymyšlen a musel být vymyšlen na to, aby chránil jednoho bližního před druhým, aby se nesežrali jako vlci. Pán Ježíš ve svých poučných podobenstvích bral právo králů vést válku tehdy, když to je oprávněné, jako samozřejmost.

  • Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? (Lukáš 14:31)

Žádný pacifista by něco takového nikdy nevyslovil. Pacifista, který si myslí, že válka je neospravedlnitelná, vyvrací výrok Pána Ježíše, když řekl Pilátovi:

  • ... Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z    tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud. (Jan 18:36).

To nevyhnutě znamená, že království, které JE z tohoto světa, má dokonalé právo i ospravedlnění sáhnout i po vojenské moci a využít ji i k zabíjení nepřátel. Ve Starém zákoně nevidíme rozdělení "církve" a státu, rozdělení duchovních a národnostních záměrů Izraele, rozdíl mezi duchovním a vojenským vůdcovstvím.

V Novém zákoně to je jinak. Kdyby to tak nebylo, pak by Pán Ježíš stál s  mečem v rukou po boku hrdinů víry a Božích mužů jako Davida, Gedeona, Samsona a Samuele. Byl by obklopen celou armádou vyzbrojených vojáků a hájil by Boží zájmy. Jenže toto vojenské poslání už je v Novém zákonu odděleno od církve a ponecháno jen vrchnosti. V podobenství o královské hostině Pán Ježíš hovoří o králi, který má plné právo vyslat vojsko zahubit své nepřátele a vrahy (Matouš 22:7). Při tom zůstane celé město vypálené a bude mnoho nevinných obětí. Těžko si můžeme představit útok a rozkaz vypálit celé město aniž by nezahynuli nevinní lidé. Vojsko bylo naprosto nezbytné v každé době. Jan odpovídá vojákům:

  • Tázali se ho i vojáci: ´A co máme dělat my?´ Řekl jim: ´Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.´ (Lukáš 3:14)

Ani Jana jako velkého hlasatele pokání nikdy nenapadlo, že by tito vojáci měli činit pokání z vojenské služby a opustit ji jako hříšné, nežádoucí anebo nevhodné povolání.

Nikde v Písmu nenajdeme ani jediný náznak toho, že by Pán Bůh v případě upřímně věřícího v Pána Ježíše Krista nesouhlasil s vojenskou službou anebo i vojenským povoláním. Je dokonce velmi zajímavé, že nejvyšší ocenění víry si Pán Ježíš ponechává právě pro setníka okupační armády, jehož sluha byl vyléčen v Kafarnaum (Matouš 8:10). Jeho osobní víru jako víru vojenského velitele, který velí stovkám vojákům, pochválí tak jako nikoho jiného. Nikde mezi Židy nenašel tak velkou, ryzí a krásnou víru jako právě u něho. V  celém tom příběhu není ani nejmenší náznak toho, že by se tento setník měl vzdát svého povolání a opustit armádu, aby mohl být spasen. Právě na tomto místě bychom to mohli očekávat nejvíc. Byl to člověk s celoživotním vojenským povoláním. Podobně tomu bylo i v případě setníka Kornélia v  Cesareji, kterého jako velitele italské čety (Skutky 10) poctil apoštol Petr tím, že se stal prvním křesťanem z  pohanů. Byl přijat do Boží rodiny jako skutečný znovuzrozený křesťan a byl i  pokřtěn (v.47,48). To byl obrovský šok pro první věřící Židy, že Kornélia jako člena nenáviděné okupující římské armády Petr uvádí do Církve jako znovuzrozeného křesťana a bratra v  Pánu Ježíši Kristu. Nenacházíme tu ani jednu jedinou zmínku o tom, že by Kornélius plánoval kvůli svému obrácení vyměnit svoje povolání za nějaké vhodnější, anebo že by ho někdo k  něčemu podobnému vybízel. Nic podobného jako řekl Pán Ježíš ženě: "Jdi a nehřeš více..."

Apoštol Pavel často ve svých příkladech a přirovnáních ke křesťanskému životu čerpal právě z oddanosti, vytrvalosti a disciplíny dobrého vojáka (2.  Timoteovi 2:3-4), protože být vojákem není pro křesťana nic nemorálního ani nečistého. Vyzdvihuje vojenské povolání na tu samou rovinu, jako je práce zahradníka, který se stará o    vinici nebo pastýře, který se věnuje svému stádu a je to pro něj zaměstnání, z kterého čerpá normální obživu.

  • Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? (1. Korintským 9:7)

Nevím, jak by se na základě tohoto verše chtěl pacifista vyhnout odsouzení zahradníka a pastýře, pokud chce odsoudit vojáka z povolání, všichni tři jsou totiž postaveni na stejnou morální úroveň. Kde v Písmu mezi všemi hříchy a úchylnostmi v celém seznamu lidských běd a padlostí najdeme zmínku o tom, že by se měl křesťan vyvarovat hříchu vojenské služby? Apoštolové nám zanechali pravidla, která se týkají naší poslušnosti vrchnosti. Jak už jsem uvedl, Pavel přikázal věřícím, aby se podřizovali vládě (Římanům 13:1-7), protože její autorita je od Boha. Všimněme si, že tu není ani slovo o tom, že by jen některé vlády a vrchnosti byly zřízeny či ustaveny od Boha. Odpor vůči vrchnosti je v konečném důsledku i odpor vůči vládě. Po napsání těchto řádků čekalo Pavla mnoho osobního utrpení ze strany vrchnosti, pod kterou žil. Byl několikrát uvězněn a kvůli vrchnosti hodně protrpěl, ale ani slůvkem nenaznačuje, že by k ní musel změnit svůj postoj nebo poopravit své chápání vrchnosti jako Božího služebníka. Asi po osmi nebo devíti letech píše další epištolu Titovi. Znovu v ní připomíná to samé, co píše Římanům 13:1 a sice:

  • Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají... (Titovi 3:1).

I Pavlovy a Petrovy epištoly byly napsány v době vlády krutého císaře Nera (r. 54-68). Ano, my máme milovat i nepřítele. Ale to není přikázání pro vrchnost, ale pro mne a pro vás v    našich osobních svobodných vztazích k ostatním, ve vztazích, do kterých nezasazuje vrchnost.

A co když se někdo vloupá s pistolí do mého bytu? V tom případě platí, že máme milovat víc ty, kdo jsou našimi "domácími". Někde je napsáno, abychom dělali dobře všem, ale hlavně domácím víry. Jestliže nepřítel chce vtrhnout do mého domu a zavraždit mojí ženu a syna, koho mám víc milovat? Vraha, nebo syna? Určitě ty, za které jsem před Bohem zodpovědný. Při řešení takovéto situace jsem přinucen použít i násilí anebo i usmrcení protivníka - ne proto, že ho nenávidím anebo že bych se mu chtěl pomstít (pomsta za občanské zločiny patří Bohu a vládě), ale protože láska k  bližnímu mi nedovolí jen přihlížet, to bych se totiž stal jeho spoluvrahem. Byl bych před Pánem Bohem zodpovědný za dopuštění toho zlého. Není možné, abych jen přihlížel tomu, jak šílený vrah si při svém vraždění vyhazuje z kopýtka, pokud Duch svatý v  konkrétní situaci nezjeví jinak. V  takovém případě přede mnou nestojí můj protivník jako můj bližní, ale jako občan. Vůle vrchnosti, kterou máme poslouchat, není taková, abychom dovolili vrahovi vraždit a ubližovat nevinným obětem. Teprve až pomine nebezpečí, skloním se ke svému nepříteli (pokud ještě žije) a ukážu mu pravou tvář své křesťanské lásky, pomoci a odpuštění.

Vaše otázka je, jak milovat nepřítele ve velkém, tedy například, jak se zachovat v případě, že by nás jako stát napadla jiná země? Adresátem Božího přikázání milovat svoje nepřátele je skutečně jednotlivec, a ne stát, vrchnost, země, národ. Nikde není napsáno: "Národy, milujte se navzájem, čiňte dobré svým nepřátelům ... Vrchnosti, buďte naplněné láskou, milosrdenstvím a milostí a Bůh vám za to bohatě požehná ..." Nic takového. Vrchnost nemá co prokazovat laskavost nepřátelům za zločiny a nepřátelství. Vrchnost má povinnost udržovat zákon, chránit společnost a sledovat pořádek i za cenu násilí, a ne nabízet milost zločincům. Proto má socha spravedlnosti před vahami soudu zavázané oči, aby soudila podle spravedlnosti, a ne ve jménu lásky ani milosrdenství. Laskavost a milost je v Písmu určena pro vztah mezi jednotlivci. Pán Ježíš zemřel na kříži a vylil svou krev za naše hříchy, ale svou zástupnou obětí nenabízí milost a odpuštění národům a zemím ani vrchnostem a státům, ale jednotlivcům, každému z nás. Proto je každý z  nás zodpovědný za svou reakci, za své vlastní rozhodnutí, ne za reakci svojí vlády anebo rodiny. Kolektivní rozhodnutí pro Krista neexistuje, je to věc naprosto osobní. Co udělám s  Kristem? To je otázka, kterou si musí klást každý jednotlivec ve svém srdci, ne vrchnost ani kolektiv lidí. Snad mi rozumíte, i kolektiv si může tuto otázku položit, ale reakce musí být vždy osobní, každý sám za sebe. Není to věc hlasování kolektivu, není to věc většiny. A podle toho bude i každý souzen. Je napsáno:

  • Neboť tak Bůh miloval svět (tedy svět jednotlivců, ne zeměkouli), aby NIKDO, KDO V NĚHO VĚŘÍ, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3:16)

Slova "nikdo" a "kdo" dávají důraz na individuální rozhodnutí pro Pána Boha, a ne nějaké rozhodnutí organizované tradicí či dědictvím.

Pokud by nás napadl jiný národ skutečně neprávem a agresívně, musel bych poslechnout vládu. Je to Boží vůle. Proto bych šel i do války a z  nutnosti bych i střílel. Ano, snažil bych se střílet přesně a dobře. Pokud bych však vycítil, že pravda je na jejich straně, pak bych se snažil využít všechny prostředky pro obhájení svého postoje. Prosil bych Pána o vysvobození a raději bych individuálně trpěl, než šel střílet. Já skutečně věřím, že ten, který i sčítá vlasy na naší hlavě, sleduje i takovéto problémy v našem životě. Vláda mi nemůže zakázat modlit se a pěstovat můj osobní vztah s Pánem Ježíšem. V podobném případě bych raději riskoval svůj život. Kdybych v kritické situaci neměl pokoj ani na základě výše uvedených veršů a vysvětlení, pak bych jednal na základě svého svědomí a byl bych ochoten jít i  do vězení. Možná, že se vám zdá můj postoj tvrdý, ale v nejhorším případě, i  kdybych zabil svého bratra v Kristu v  nepřátelském vojsku, vím, že šel do nebe. A to by mě utěšilo. Horší je to s  těmi, kdo zemřou bez Krista a svoji věčnost budou trávit v krutém a děsivém pekle. Pán Bůh chyby nedělá. Svojí prozřetelností sleduje svoje záměry, jak v dějinách tak v našich individuálních životech. Kdybych ve svojí podřízenosti zastřelil mnoho nepřátelských vojáků, pak cítím, že to není jen moje odpovědnost. Konal jsem poslušně svoji povinnost.

Osobně znám americké věřící vojáky, kteří stříleli i bombardovali podle příkazu v nepřátelském Iráku. V takovém boji padlo i mnoho nevinných. Někteří se s tím plně vyrovnali, jiní ne. Válka je strašné zlo, ale v tomto hříšném světě se mu nevyhneme. Některé činy se dají ospravedlnit, jiné ne. Ta největší válka ale teprve přichází a mnoho miliónů ba miliard lidí zahynou v  mučivé pálivosti Božího hněvu. A  potom ... přijde věčné peklo. Bojujeme v každém případě a je šťastný ten, kdo duchovní boj bojuje ve jménu Pána Ježíše Krista. Bůh povolává k  odpovědnosti jen do té míry, do jaké nám ty okolnosti byly zjeveny a svěřeny. Pán Ježíš si chce získat lidské srdce nakloněné, a ne jen podřízené, a to zbraněmi duchovními, a ne násilím.

- J. Abrman -