Zápas o duši:

Láska Boží k hříšníkům

Verze pro tisk

Miluje Bůh všechny lidi stejnou láskou?

To je otázka, o které se mezi křesťany téměř nesmí uvažovat, protože hraničí s „herezí“ nebo snad se „svatokrádeží“? „Bůh je přece láska a miluje každého, nenávidí jen lidský hřích!“ Tak smýšlí mnoho křesťanů. Proč přijímáme o Bohu jen to příjemné? Nestvořili jsme si snad boha podle svého obrazu? Zamysleme se nad tím, co Boží slovo skutečně říká. Biblický Bůh nepotřebuje naší obranu, On se bránit nemusí, vše, co dělá, je svrchované, svaté [bezhříšné] a spravedlivé.

Odložme stranou běžné představy a výklady a podívejme se raději do Písma:

  • Ty přece, Bože, nemáš rád podlost, nikdo zlý u tebe nesmí být. Před tvýma očima neobstojí zpupní, v nenávisti máš všechny zlosyny. Vniveč obracíš všechny lháře – vrahy a podvodníky si Hospodin oškliví! (Ž 5,5–7)

Zlosyni jsou jen lidé a je, jak jsme právě četli, Bůh nenávidí i s jejich hříchem. Jakou naději na záchranu by měli lidé, kteří se topí, kdyby na ně Noe z archy volal: „Bůh vás miluje, jenom nenávidí váš hřích!?“ Kdyby Bůh skutečně miloval každého člověka bez výjimky a nenáviděl „odděleně“ jen jeho hřích, nemohl by při potopě zachránit jen osm lidí a nechat utopit zbytek lidstva, jehož každý výtvor mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. V přirozeném člověku totiž není jediná ctnost, která by Boha podmiňovala k tomu, aby člověka miloval spásnou láskou, aby člověka miloval až ke spasení! Hřích je od člověka neoddělitelný. Hřích přece nepochází z ničeho. Hřích není osamocené bezosobní zlo. Hřích je naše přirozenost, tj, povahová vlastnost všech přirozených lidí bez výjimky:

  • Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? (Jb 25,4)

Nenávidí-li Svatý Bůh hřích, potom nenávidí i jeho původce:

  • Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo páchá něco takového, každého, kdo se dopouští bezpráví. (Dt 25,16)

Všechna provinění vůči Svatému Bohu zasluhují trest. Člověk svatému Bohu dluží své věčné potrestání. Je nemožné, aby se člověk z tohoto dluhu, totiž z trestu, sám vykoupil. Jediný způsob vykoupení, oddlužení z trestu, je Boží milost.

Milost

Podívejme se nejdříve na to, co všeobecný pojem „milost“ zahrnuje. Rozumíme mu správně? Latinská milost, „gratia“, nebo anglická, „grace“, vycházejí z latinského „gratis“, což znamená „zdarma“. Tomu my našinci dobře rozumíme.

Nic není na tomto světě zdarma, ani oběd, za který nemusíme zaplatit. Měli bychom pojem „zdarma“ nahradit pojmem „pro nás bezplatně“. Tak si snad alespoň uvědomíme, že ač je pro nás nějaká privátní nebo státní služba bezplatná, někdo jiný za ni buď zaplatí úplně nebo doplatí rozdíl za naši útratu, např. prostřednictvím daní. Zkrátka, kdo má, tak buď dobrovolně, nebo z daňové povinnosti, dává, kdo nemá, dostává zdarma, lépe bezplatně, prostřednictvím solidarity, což je obdobou „gratis – milostí“. Tak to na tomto hříšném a nedokonalém světě v různých, vždy nespravedlivých, proporcích chodí.

V Boží „ekonomice“ má milost tentýž princip, ale naprosto svatou a dokonalou formu. Bohatý Bůh, který stoprocentně tvoří a vlastní celý viditelný a neviditelný svět, dává závislému (chudému) stvoření vše, na čem je stvoření závislé. Proporce mezi dáváním a přijímáním jsou jasné, svaté a spravedlivé – poměr je sto ku nule:

  • Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1 K 4,7)

Obecná milost

Bůh projevuje milost všem, i nevěřícím, protože udržuje všechno stvoření svým mocným slovem. Bez Božího obdarování bychom neměli ani kyslík, který tak samozřejmě dýcháme, bez ohledu na to, zda bude někdo spasen nebo ne. Celý „chod“ viditelného, neviditelného a duchovního světa je hrazen z Božího účtu. Bez Jeho obecné milosti by se svět přestal točit. Kdyby nebylo kříže Božího Syna, historie, jak ji dnes známe, by neběžela; všichni bychom se rodili bez naděje na záchranu. Proto se přirození lidé bez Krista často těší „slušnému“ životu, protože On průběžně zachraňuje skrze Kristův kříž svůj lid z každé generace:

  • Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. (1 Tm 4,10)

Můžeme říci, že Bůh je v obecném smyslu zachráncem všech lidí – to je obecná milost. Ve zvláštním smyslu je Spasitelem svých vyvolených – to je spásná milost. Až bude spasen plný počet Božího lidu, přijde ze Siónu vysvoboditel, Ježíš Kristus. Zasedne k soudu, dnešní historie skončí a s ní i její nedílná součást – obecná milost.

Obecná milost je teologický termín. Můžeme jej obhájit Písmem? Pokusme se o to. Z Písma můžeme vyčíst, že obecnou milost Bůh prokazuje do jisté míry všem lidem bez výjimky, spaseným i nespaseným:

  • Ke všem je dobrotivý Hospodin, on cítí s každým ze svých stvoření! (Ž 145,9)

Dobrotivý Hospodin prokazuje svou lásku už tím, že udržuje tento svět tak, aby umožnil všem lidem běžný život. Všichni, bez výjimky, žijeme z Jeho požehnání, z Jeho obecné milosti:

  • Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,45)

Ježíš věřící nabádá, aby Boha v lásce napodobovali. Tak jako je Bůh obecně laskavý ke zlým, tak i věřící mají obecně milovat i ty, kdo je nenávidí:

  • Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. (Lk 6,35)

Barnabáš a Pavel dosvědčují stejný Boží princip obecné milosti. Pamatujme, že lidstvo nežije z vlastní moci, ale Bůh všem dopřává nejen pokrm, ale i radost ze života. Bůh je plátce, lidé jsou příjemci:

  • Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk 14,16–17)

K Boží obecné milosti zajisté patří Jeho trpělivost. Tu projevuje svým vyvoleným lidem, i těm, které ponechává v Adamově hříchu:

  • Hospodin je trpělivý, však velmi mocný – neopomíjí trest! Jeho cesta vede bouří a vichřicí, mraky jsou prach od jeho kroků. (Na 1,3)

Bůh projevuje obecnou milost také tím, že nedovolí, aby lidstvo samo sebe zničilo. Obecná milost zabraňuje nekontrolované řetězové reakci lidského zla:

  • Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zuřivosti skrotíš. (Ž 76,11 K)

Vidíme, že Boží obecná milost ochraňuje lidstvo omezováním hříšné přičinlivosti, snaživosti a nápaditosti lidské (z)vůle. Ani si neuvědomujeme, kolik zla bychom byli schopni napáchat, kdyby naše vůle nebyla pod Boží „omezující“ kontrolou.

Boží obecná milost bude udržovat svět v chodu ve stavu zkrocené zuřivosti, dokud se Pán Ježíš Kristus nevrátí. Boží obecná milost zamezí, aby hříšné lidstvo zničilo životní prostředí země natolik, že by vyhynulo. Naopak, vše bude z lidského přirozeného pohledu při druhém příchodu Pána Ježíše Krista lepší než „normální“:

  • Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku. (1 Te 5,2–3)
  • Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. (Mt 24,38–39)

Tak jako Bůh štědře přikrývá všechny svou obecnou milostí, tak ji také může do jisté míry omezit a pasivně ponechat hříšníka na pospas jeho „svobodné“ vůli, jež je zotročena tím Zlým:

  • Hospodin dále Mojžíšovi poručil: Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. (Ex 4,21)

Rozumějme dobře. Když Bůh zatvrzuje, pozdržuje do jisté míry svou obecnou milost a hříšník se od Boha vzdaluje. Když Bůh obměkčuje srdce přirozeného člověka, přikrývá hříšníka, více nebo méně, svou obecnou milostí, přibližuje se mu a tak omezuje Satanův vliv na hříšníkovo zotročené rozhodování. Proto Bůh ve svém svrchovaném rozhodnutí někdy neuplatňuje svoji aktivní, krotící obecnou milost, ale „stahuje se do pasivity“, čímž člověka vydává všanc jeho vlastní žádostivosti. Někteří lidé raději zbožňovali a zbožňují sebe a stvoření než Stvořitele:

  • Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. (Ř 1,26–28)

Nejvýraznější dar Boží obecné milosti je však lidské svědomí. Každý přirozený člověk je od Boha dostal, a podle toho jedná. Někteří se svým svědomím řídí a jsou do jisté míry uschopněni činit společenské dobro, i když zůstávají v hříšném stavu (postavení):

  • Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2,14–15)

Měli bychom si uvědomit, že všechno zlo v nás je naše vina a všechno dobro v nás je Boží zásluha. Proto Bůh volá všechny bez rozdílu k pokání, bez něhož není možné spasení.

Spásná milost

Již jsme řekli, že obecné milosti se těší v různém stupni každý člověk bez výjimky. Spásné milosti se však těší pouze ti, kdo byli Bohem povoláni (vyvoleni ke spasení) před založením světa. V obecném smyslu je Bůh milostivý k celému stvoření, miluje obecnou láskou, smíme-li ji tak nazvat, všechny lidi bez výjimky. I obecná Boží láska ke všem lidem a stvoření nestojí o samotě, ale je zakotvena v Ježíšově kříži. Avšak lidé, které Bůh přikrývá spásnou milostí, jsou Bohem milováni láskou nekonečné kvality:

  • Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: „Kde je důkaz, že náš miluješ?“ Což nebyl Ezau Jákobův bratr?, je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím. Proto jsem obrátil v poušť jeho hory, jeho dědictví v step pro šakaly. (Mal 1,2)

Ezau se těšil „jen“ obecné Boží lásce v obecné milosti a požehnání; Jákob se ale těšil spásné Boží lásce ve spásné milosti a požehnání. Často děláme chybu, když verše, které ukazují na obecnou milost, vykládáme ve smyslu spásné milosti; potom docházíme k závěru, že Bůh miluje všechny stejným způsobem, že miluje všechny láskou stejné kvality.

Koho tedy Bůh miluje a koho nenávidí ve spásném smyslu? Vždyť se všichni lidé rodí přirozenou cestou z hříšného muže a ženy a jsou od svého Stvořitele odděleni – přicházejí na svět duchovně mrtvi. Bůh by měl tedy podle lidské logiky všechny nenávidět, protože jsou všichni daleko od Boží slávy. Ale Bůh smýšlí jinak:

  • Mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami, praví Hospodin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením. (Iz 55,8–9)

Svatý Bůh se ve své svrchovanosti, ve svém smilovaní nad hříšným světem, ze své svaté povahy, rozhodl, svým, ne lidským, smýšlením, že si z celého světa, ze všech národů, vyvolí a zamiluje svůj lid, na kterém se kvůli sobě oslaví:

  • Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. (J 17,9–10)

Bůh zajisté rozlišuje dva národy: Jákobovce (také Izákovce a Ábelovce...), které si zamiloval spásnou milostí; a Ezauovce (také Izmaelovce a Kainovce....), kterým viditelně žehná obecnou milostí, ale z hlediska spásné lásky je nenávidí; zanevřel na ně v hněvu, protože jsou lidmi „svobodné“ (z)vůle, jež je vazalem toho Zlého. Vůle je svobodná jen v Kristu (J 8,36). Mimo Krista je zotročena a poslouchá vládce nadzemských mocí (Ef 2,2). Přečtěme si Boží cesty, jak je rozvíjí Pavel:

  • A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.´ Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává … Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Ř 9,10–16.18)

Takový postoj jistě není v souladu s myšlením přirozeného a hříšného člověka, proto se hned brání:

  • Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ (Ř 9,19)

Na to Duch svatý odpoví tak, že nám neponechává žádný prostor pro jakoukoliv argumentaci, filozofování, nebo dokonce odpor:

  • Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Ř 9,20–24)

Bůh projevuje skrze svoji moc obecnou milost a lásku všem, kdo propadli Jeho hněvu a shovívavě je snáší, přestože nebyli určeni ke spáse. Bůh také projevuje skrze bohatství své slávy spásnou milost a lásku všem, nad nimiž se smiloval a zjevil jim kříž Pána Ježíše Krista.

Bůh jedná opravdu se dvěma národy. S lidem pod obecnou milostí a pod spásnou milostí; s lidem zlým – a s lidem spravedlivým; s lidem zavrženým – a s lidem vyvoleným; s lidem hříšným v Adamovi – a s lidem svatým v Kristu; se syny ďáblovými a syny Božími; s lidem ztraceným a spaseným; s lidem světa a lidem Kristova těla; s lidem nemilovaným a milovaným …

Milosrdenství a spásná láska

Lid milovaný Bohem spásnou láskou byl vyvolen ještě před založením světa, Bůh mu trpělivě prokazoval obecnou lásku a milosrdenství, aby dospěl ke spáse:

  • Hospodin se mi ukázal zdaleka: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.…“ (Jr 31,3)

Pán Ježíš Kristus dostal od Otce ty, které Bůh miloval spásnou láskou od věků. Ta má diametrálně jinou kvalitu než obecná láska, která sice může zajistit dobré pozemské bytí, ale bez Boha, bez smyslu života.

  • V něm [Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

Bůh je láska. Bůh je ale také svatý. Proto miluje své svaté v Kristu a nenávidí (z hlediska spásné lásky) každého, kdo není z jeho svatého lidu. Boží svatost je vymezena takto:

  • Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy. (Žd 1,9)

Bůh miluje spásnou láskou své vyvolené od věků. Miloval je již před založením světa. Koho Bůh miluje spásnou láskou, toho zná. Když Adam poznal Evu, tak otěhotněla. Znát znamená intimně milovat:

  • Já jsem dobrý pastýř; znám [miluji] své ovce a ony znají [milují] mne, tak jako mě zná [miluje] Otec a já znám [miluji] Otce. A svůj život dávám za ovce. (J 10,14–15)

Tak jako Bůh miloval své vyvolené vždy spásnou, intimní láskou, tak stejně vždy a před založením světa nemiloval spásnou láskou ty, které ponechává na pospas jejich svévoli, která je pod mocí toho Zlého. A Bůh mnohé, nábožně založené, nikdy neznal. Neznal je od věků, neznal je před založením světa. Nikdy nebylo, aby je miloval intimní, spásnou láskou, přestože jim prokazoval trpělivé dobrodiní obecnou milostí a láskou. Neznat znamená nemilovat, nemít intimní vztah:

  • Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal [nemiloval]; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,22–23)

Závěr

Když řekneme, že Bůh všechny miluje stejným způsobem, měli bychom se nad tímto výrokem hlouběji zamyslet. Jistě, všechny bez výjimky miluje v obecném smyslu, ale ve spásném smyslu miluje zvláštním způsobem jen svůj vyvolený lid. Písmo nabádá, aby se každý vzepřel zlu; totéž Písmo ale jasně dává na vědomí, že toho nikdo není schopen. Písmo nabádá, aby každý hledal Boha a Jeho spásu; totéž Písmo ale jasně dává na vědomí, že toho nikdo není schopen. Proto Bůh zahrnuje obecnou milostí a shovívavou, trpělivou láskou celé padlé stvoření. Tuto obecnou Boží přízeň nesmíme zaměňovat za zvláštní, spásnou milost a intimní lásku, kterou Bůh chová ke svému zvláštnímu lidu, který si zamiloval před věky.

– pst –