Zápas o duši:

Luther a Kalvín o autoritě Bible

Verze pro tisk

Všichni lidé seznámení s reformací šestnáctého století vědí, že jejím heslem bylo Sola Scriptura – „Jedině Písmo“. Tento výrok byl vyhlášen proti papeži, církevním otcům a koncilům. Lutherovo a Kalvínovo „pouze Písmo“ znamenalo přinejmenším čtyři věci:

  1. nezbytnost Písma,
  2. autoritu Písma,
  3. dostatečnost Písma, a
  4. jednoznačnost Písma.

Nezbytnost Písma

Pokud to vyjádříme negativně, tak Písmo je nezbytné, protože zaprvé, člověk je stvořen, a zadruhé, člověk je hříšník. Zaslepenost a temnota lidského srdce, kterou ovládá Satan své ubohé poddané a neschopnost lidí toužit po pravdě sami od sebe, dělají objektivní zjevení tím úplně nejnutnějším. Písmo je nezbytné pro uchování Božího Slova pro lidstvo v objektivní formě, která podává svědectví sama o sobě. Luther řekl, že mezi Božím lidem nemá být pravidlem chytráctví nebo vševědoucnost, „ale slyšení, víra a setrvání ve Slově Božím, skrze které výhradně získáváme veškeré poznání, které máme o Bohu a svatých věcech. Nemáme si sami podle sebe určovat, čemu máme o Bohu věřit, ale poslouchat Ho a naučit se to od Něj.“

Bible je nezbytná. Musíme vidět Sola Scriptura jako popření i jako potvrzení. Je to popření toho, že by člověk bez Písma byl schopen pravdivě poznat Boha tak, jak by měl být poznán a je to potvrzení toho, že jenom z Bible můžeme přesně poznat Boha. Bez Bible člověk nemá absolutně žádné poznání toho, co ho může spasit. Pokud touží po spasení, musí se obrátit na napsané slovo Písma.

Kalvín vynakládá veškeré úsilí na to, aby zdůraznil, že pod oběma smlouvami, starou i novou, Bůh dal své Slovo napsat, aby mohl zaručit správné poznání o sobě samém bez jakéhokoliv výkladu kněží. Když tento reformátor mluví o apoštolech, kteří dostali pověření učit to, co přikázal Kristus, říká:

Toto ať je přísná zásada: žádné jiné slovo nemá být vykládáno jako Slovo Boží a nemá mu být dané místo v církvi, jen to, které je napsáno nejprve v zákoně a u proroků, a také ve spisech, co napsali apoštolové; a jediný oprávněný způsob, jak učit v církvi, je podle návodu a ustanovení Slova.

Kalvín říká jasně, že Kristus omezil službu apoštolů,

když jim přikázal jít a učit ne to, co si svévolně vykonstruovali, ale vše, co jim přikázal.

Bez Bible nemáme žádné zjevení od Boha, které je schopné spasit nás od hříchu a smrti. Sola Scriptura znamená nezbytnost Písma.

Autorita Písma

Autorita Bible je implicitně obsažena v její nezbytnosti. Písma jsou nezbytná, protože směrodatné sebezjevení Boha je nezbytné pro lidi. Přesto musíme rozlišovat mezi autoritou a nezbytností. Současníci Martina Luthera přijímali nezbytnost Bible, ale bylo to právě jeho naléhání na její autoritu, které je přivedlo do vážného konfliktu s reformátorem. Lutherovo sola Scriptura bylo revoluční, protože dávalo Bibli absolutní autoritu – nad papežem, otci a koncily. Tento urážlivý princip byl „Sola Scriptura“ – pouze Písmo. Luther nebyl spokojen s vírou v relativní nezbytnost Písma. Pro něj byla Bible tou jedinou autoritou:

V církvi je jediným vládcem Boží Slovo.

Musíme rozsuzovat podle Bible.

Musíme hodnotit a posuzovat všechny divy a zázraky ve světle Božího Slova, abychom se přesvědčili, zda jsou podle něj a zda se s ním shodují.

Ať už stál proti Římu nebo entuziastům (pozn. překl.: více než Boží slovo poslouchají a následují vlastní zážitky), Luther nikdy nepolevil ve vyhlašování principu jedině Písmo.

Podobně ani Kalvín netoleroval podřízenost Slova lidským autoritám. Znakem církve – vlastně nutným předpokladem pravdivé církve – byla vláda Slova. Kalvín prohlašuje:

Protože církev je Kristovým královstvím a On vládne jen skrze své Slovo, zda by to potom nemělo být jasné všem lidem, jak lživá jsou tvrzení, že království Krista si můžeme představit i bez Jeho žezla (to znamená bez jeho svatého Slova)?

Oběma reformátorům bylo více než jasné, že člověk chce být nezávislý. Chce být soudcem nad tím, co je mu představeno jako zjevení. Slovo Boží nepřichází k člověku takovým způsobem, aby uznalo jeho svévolnou samosprávu. Spíše přichází tak, že odmítá jeho autoritu a shazuje jeho domýšlivě pokusy mít poslední slovo. Kalvín viděl pokus o udržení nadřazenosti a priority církve nad Slovem jako rouhavou bezbožnost. Jak prohlašuje Pavel, církev je založena na učení apoštolů a proroků. Nemůžeme mluvit tak, jako kdyby matka měla vděčit dceři za své vlastní narození. Kalvín pochopil, že svržení vlády Slova znamená totéž jako svržení vlády samotného Krista.

Moderní pohledy na autoritu neodrážejí stanovisko Luthera ani Kalvína. Ale obzvlášť zajímavé je to, že když tito dva synové Pavla bránili pravdu, již předem očekávali mnohé z těchto pohledů. Jak již bylo řečeno, někteří si dnes přejí hovořit o Kristu jako o nejvyšší autoritě, zatímco odmítají autoritu Slova. Nicméně Kalvínův pohled je, že Kristus autoritativně vládne ve Slově a skrze Slovo, a nikdy ne bez něj. Stejně je to s těmi, kteří prohlašují přímé vládnutí Ducha. Vláda Ducha bez Slova nebo namísto Slova by byla příliš nejasná a nestálá. Kristus připojil Ducha ke Slovu, aby předešel takové nejisté a kolísavé vládě. Slovo a Duch patří k sobě – neoddělitelně k sobě.

Ti, kteří nabízejí model s více zdroji autority, by udělali dobře, kdyby poslouchali Lutherovo ‚sola‘. Stejně jako Kalvín, i on odmítl myšlenku, že Písma jsou vytvořena církví a ne naopak:

Církev je postavena na slově evangelia, které je Slovem Boží moudrosti a moci. Církev Boží je udržována Slovem Božím.

Ve skutečnosti církev vděčí za svou existenci Slovu a je udržována stejným způsobem. Luther by se také dlouho nezdržoval s argumentem chytráků, kteří odvodili nadřazenost církve nad Slovem od údajného vytvoření kánonu církví. Nenapodobitelný Lutherův citát nemůže zůstat nezmíněný:

Jaký honosný argument! Schvaluji Písmo. Proto jsem nadřazen nad Písmem. Jan Křtitel rozeznává a vyznává Krista. Ukazuje na Něho prstem. Proto je nadřazen nad Kristem. Církev schvaluje křesťanskou víru a doktríny. Proto je nad nimi nadřízená.

Zajisté zde není třeba nic dodávat. Pro Luthera a Kalvína znamenalo sola Scriptura absolutní autoritu Bible. Jejich postoj je pouze odrazem Pavlova a proto by měl být i naším.

Dostatečnost Písma

Přicházíme k dostatečnosti Písma. Znovu, tato vlastnost je neoddělitelně spojena s předchozími dvěma. Myšlení člověka není porušeno jen částečně, ale úplně. Není možné, aby člověk doplňoval svými myšlenkami Boží zjevení. Nezbytnost Bible se vztahuje na všechny lidi; autorita Bible se vztahuje především na autonomní domýšlivost Říma a entuziasty; dostatečnost Slova popírá pokusy o dodatky ze strany filozofů a katolíků.

Sola Scriptura bylo popření jakéhokoliv míchání slov lidských se Slovem Božím. Duch svatý je přítomen v zjevení Slova. Veškeré učení, které nesouhlasí s Písmem, má být odmítnuto, „i kdyby sněžilo zázraky každý den“, řekl Luther. Luther neopovrhoval náboženskými vyznáními víry, ale přijímal je jednoduše proto, že měla biblický obsah. Věrnost Slovu byla pro Luthera měřítkem nejen na církevní vyznání, ale rovněž na teology. I když se sám, stejně jako Kalvín, opakovaně odvolával na rané teology, neskládal jim hold, když jejich učení odporovalo Písmu. Tento reformátor prohlásil:

Nebudu poslouchat církev nebo otce nebo apoštoly, pokud nepřinesou a nebudou učit čisté Slovo Boží.

Písma jsou dostačující. Luther se rád odkazoval na teology, pokud pomáhali porozumět Písmu. Avšak nikdy nepřipouštěl žádnou představu, že by se do Písem mělo něco přidávat.

Koncil nemá žádnou moc stanovit nové články víry, i když je Duch svatý přítomen. Ani apoštolský koncil v Jeruzalémě nezavedl nic nového, co se týče víry … Koncil má právo – a je i jeho povinností jednat takto – zakázat a odsoudit nové články víry, které nejsou v souladu s Písmem a biblickou vírou …

Kalvín zastává totéž, když říká:

Navíc o těch, kteří opustili Písmo a představují si nějaký způsob, jakým přijdou k Bohu, o těch ani netřeba smýšlet tak, že byli uvedeni v omyl, ale spíše, že byli uneseni šílenstvím. Nebo nedávno povstali někteří nestálí muži, kteří s obrovskou sebestředností vyvyšují učitelský úřad Ducha Svatého, opovrhují jakýkoli čtením a smějí se jednoduchosti těch, kteří, jak to vyjadřují oni, stále následují mrtvé a slabé slovo.

Tito fanatici, kteří se odvolávali na Ducha místo na Slovo, takto ukázali, jak opovrhují Slovem. Zapřeli dostatečnost a dokonalost Slova. Avšak Duch se projevuje v souladu s Písmem, protože Slovo a Duch patří neoddělitelně k sobě.

Dnes mnozí přikládají autoritu charismatickým zkušenostem a jiní přisuzují autoritu nějaké filozofii nebo psychologii místo Slovu. Znovu musí být řečeno, že Slovo je dostačující. Nepotřebuje žádné dodatky papežů, teologů, koncilů nebo institucí. Nepotřebuje žádné dodatky nadšených blouznivců, kteří se zabývají svými vlastními osobními zjeveními a viděními. Nepotřebuje dodatky vědců, psychologů či filozofů. Písmo je dostačující.

Srozumitelnost Písma

Hovořili jsme o nezbytnosti, autoritě a dostatečnosti Písma. Nyní přicházíme ke srozumitelnosti nebo zásadní jasnosti Bible. Pokud je nutnost postavena proti racionalismu, autorita proti katolicismu a entuziasmu, a dostatečnost proti eklektizmu, tak potom je srozumitelnost Písma zaměřena na klerikalizmus a profesorizmus (pozn. překl.: tedy že Bibli může rozumět jen omezený okruh církevních vzdělanců). Řím omezil Slovo na sféru církevních odborníků. Luther a Kalvín roztrhli řetězy, které držely Bibli na stole filozofů a dali Slovo Boží i těm nejprostším rolníkům. Luther ve svém komentáři k Žalmu 37 řekl:

Na světě není žádná kniha, která by byla napsána jasněji než Písmo svaté; ve srovnání se všemi ostatními knihami je jako Slunce vedle všech ostatních světel.

Luther obvinil papežství ze zatemňování přirozené záře Slova a vytváření překážek tomu, aby lidé spatřili jednoznačnou pravdu. Namítal:

upírají Písmu jeho jednoduchý, prostý a stálý význam; zaslepují naše oči, abychom se motali a ztratili každý hodnověrný výklad. Jsme jako očarovaní nebo oklamaní lidé, zatímco oni si s námi hrají jako hráči se svou kostkou.

Erasmus nebyl o nic lepší. V Lutherových očích se velmi zmýlil, když prohlašoval, že mimo „předpisů určených k usměrnění našeho života“ je Bible na mnoha místech nejasná a neproniknutelná. Ve své knize „O nesvobodné vůli“ si Luther stěžuje:

Právě takovými strašáky Satan zaplašil lidi od čtení svatých Písem a vytvořil dojem, že Písmo svaté je hodné opovržení ...

Nesmíme si ale myslet, že srozumitelnost Písem je v nesouladu s protestantským důrazem na pečlivý výklad Slova. Všimněte si Kalvínovy poznámky, která se na ni vztahuje:

Protože bychom měli být spokojeni se samotným Slovem Božím, jakou roli plní každodenní poslouchání kázání nebo i samotný úřad pastora? Zda nemá každá osoba možnost číst Bibli? Ale Pavel připisuje učitelům roli rozdělování nebo krájení, jako když otec dával jídlo svým dětem, rozděloval chléb a krájel ho na malé kousky.

Služebník Slova se musí snažit, aby byl učencem. Kalvín prohlašuje:

Nikdo nikdy nebude dobrým služebníkem Slova Božího, pokud nebude nejdříve učenec.

Jako kdyby Kalvín hovořil o dnešních dnech, když říká:

Kolik služebníků můžeme vidět, co se pouze povrchně podívali na svaté Písmo a vyznají se v něm naneštěstí tak uboze, že s každou novou myšlenkou změní své názory.

Navíc, nejenže nás srozumitelnost Písma nesmí vést do akademické lhostejnosti, ale nesmí nás ani vést ke smýšlení, že bez pomoci Ducha, můžeme přijít na pravdivý smysl Božího Slova. A nakonec si ve vztahu ke srozumitelnosti Písma nesmíme myslet, že tu obhajujeme úplnou srozumitelnost Slova. Jasnost Písma se vztahuje na základní nebo podstatnou srozumitelnost. V Slově jsou věci, které se nepodařilo vyzkoumat ani těm nejlepším dětem Božím. Ale díky milostivé službě Ducha je to, co je nutné ke spasení a zbožnosti, jasné a srozumitelné.

Přístup reformátorů k Bibli

Obecně můžeme říci, že současná teologie připisuje svrchovanou autoritu nějakému bohu a Bibli dává pouze relativní autoritu. Současná teologie otevřeně odmítá dát absolutní autoritu Bibli, protože tvrdí, že má strach tak učinit, protože by to znamenalo okrást Boha o Jeho svrchovanou autoritu. Ale my jsme viděli, že pro Luthera a Kalvína neznamenalo sola Scriptura o nic méně, než absolutní autoritu Bible. Oba reformátoři viděli Písmo jako takové, které si zaslouží pozici absolutní autority – není na místě Boha, ale je vyjádřením samotné Boží mysli. Z tohoto důvodu Luther a Kalvín volají moderní církev zpět k absolutní autoritě neomylné Bible jako Slova Božího v církvi a ve světě.

Pokud současná teologie připisuje svrchovanou autoritu Bohu na úkor Bible, dnešní „evangelikalizmus“ připisuje svrchovanou autoritu zážitkům při uctívání na úkor Slova. Luther a Kalvín nepřetržitě bojovali proti domýšlivosti Říma, který tvrdil, že je v přímém spojení s Duchem přes papeže a církevní koncily. Řím připustil, že Duch promluvil v Bibli a skrze Bibli, ale tvrdil, že toto nebylo to konečné místo, kde působil Duch. Jak bylo ukázáno již dříve, Luther zpochybnil právo koncilů stanovovat nové články víry. Navíc, Luther a Kalvín museli bránit absolutní autoritu Bible proti entuziastům, kteří se chlubili přímým zjevením od Ducha.

Dnes věci zázračné, věci neobvyklé, věci pragmaticky „užitečné“ určují způsob, jakým mnozí přistupují ke Slovu, takže to, co najdou, je jen potvrzením jejich zážitků. Heslo: „Člověk, který má zážitek, se nikdy nemusí bát člověka, který má argument,“ je velmi nebezpečné a protikřesťanské. Zázrak, „změněný život“, může být použit jako konečný „důkaz“, který umlčuje všechny argumenty a obviňuje z odporování Duchu ty, kteří chtějí projevit zdrženlivost. Ale pokud nějaký postoj není v souladu s Biblí, je nesprávný – bez ohledu na zážitky. Luther trval na tom, že to, co nesouhlasí s Písmem, má být odmítnuto, „i kdyby skrze to zázraky sněžily každý den“.

Luther a Kalvín jsou výzvou pro současnou teologii i „evangelikalizmus“ v jejich praktické oddanosti autoritě Písma. Buďte svědky skutečně obdivuhodné námahy těchto reformátorů ve vysvětlování Slova, v kázání, učení a souhrnných mnohasvazkových písemnostech. To nám ukazuje na nesmírný kontrast s většinou dnešní teologie a kázání. Bible je v moderní teologii a v kázání ostudně zanedbávána. Zkoumejme takzvané evangelikální kázání. Můžeme se zde setkat s pseudodramatizmem. Můžeme slyšet nařízení a příkazy, které drtí Boží lid na prach. Můžeme poslouchat až chorobně šikovné fráze, které kloužou z jazyka kazatele s největší lehkostí. Ale kde je ta důsledná exegeze textu? Kde je to velké břemeno předat odkaz z nějaké části Písma? Konečně, není náš postoj ke Slovu vidět více v tom, co s ním děláme, než v tom, co o něm tvrdíme? Oddělili jsme Ducha od Slova v našem bláznivém nápadu, že učenost na straně služebníka Božího má být podřízena emočnímu přídavku, který nazýváme „spiritualita“? Jestliže skutečně věříme, že Slovo a Duch jsou neoddělitelné, nemělo by to být vidět ve vysoké kvalitě exegeze a výkladu? Opravdu učená práce obou, Luthera i Kalvína, klade nad kvalitu všech současných kazatelů otazník. Bible je naprosto nezbytná, jediná autorita, zcela dostačující a skrze službu Ducha zásadně srozumitelná.

 - J. W. Robbins -

www.trinityfoundation.org