Zápas o duši:

Písmo, které četl Ježíš

Verze pro tisk

Židovský kánon

Když mluvíme o vztahu Ježíše k Písmu, musíme vědět, co držel Ježíš v ruce a o čem mluvil. V době, kdy Ježíš Kristus chodil a učil v judské provincii římského císařství, měli Židé ucelený kánon Písma. Tento kánon byl pro Židy mnohem více než jen souhrn jednotlivých knih. Byl vnímán jako Bohem inspirovaný celek. Dle svého obsahu bylo toto Písmo děleno do tří částí: Zákon (Torah), Proroci (Naviim) a Spisy (Ketuvim). Sám Ježíš o těchto částech mluví a jednou je zmiňuje dokonce všechny tři najednou (Lukáš 24:44).

Celé písmo se skládalo z 24 knih a jejich rozdělení mělo následující charakter:

A. Zákon (5 knih) - 5 knih Mojžíšových

B. Proroci (8 knih)

1. Ranní proroci (4 knihy) - Jozue, Soudců, Samuel, Královská

2. Pozdní proroci (4 knihy)

a) Velcí proroci (3 knihy) - Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel

b) Malí proroci (1 kniha) - Dvanáct proroků: Ozeáš, Joel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš

C. Spisy (11 knih)

1. Poetické (3 knihy) - Žalmy, Přísloví, Job

2. Pět svitků (5 knih) - Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester

3. Historické (3 knihy) - Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon

Toto rozdělení bylo široce rozšířeno a akceptováno. Někteří autoři té doby, jako např. Josephus, se zmiňují pouze o 22 knihách kánonu. Ale zde šlo pouze o jiné rozdělení týchž knih, které obsahoval kánon o 24 knihách. Takže lze říct, že v tomto případě jde o naprosto stejný kánon, který se liší pouze v rozdělení jednotlivých knih.

Nutno připomenout, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, obsahuje kromě již zmíněných 24 knih také apokryfní knihy. Někteří vědci tedy usuzují, že musel existovat i rozšířený židovský kánon, který kromě zmíněných 24 knih obsahoval i knihy apokryfní. Nicméně, neexistuje záznam, který by potvrzoval zařazení těchto knih do jakéhokoli kánonu. Alfréd Edersheim vysvětluje: „Starozákonní kánon se prakticky vyskytoval pouze v Palestině. Tento kánon byl přijat alexandrijskými překladateli a protože na rozdíl od Palestiny tito helénisté měli volnější přístup k ‚inspiraci' a chyběla jim přísná ostražitost vzhledem k textu, tak došlo k přidávání a změnám textu a nakonec i k přidání apokryfních textů do řecké Bible." Důležitým faktem také zůstává, že Ptolemaius Filadelfius, který inicioval přeložení Písma, nebyl Žid a šlo mu více o literaturu než o Boží slovo. To mohlo být významným důvodem pro zařazení apokryfů do Septuaginty.

Zdá se tedy, že je poměrně jednoznačné, že Židé v Palestině v zásadě akceptovali pouze kánon tvořený 24 knihami. G. Douglas Young studoval podrobně tuto problematiku a dochází k závěru: „Neexistuje žádný důvod, abychom věřili, že by se sbírka knih, o kterých hovoří Ježíš a které považuje za Písmo, lišila v čemkoli od sbírky knih, kterou měli Židé. ... Když porovnáme Josepha, starší Talmud a další zdroje, například písemnosti sardského biskupa Melita, pak dokážeme přesně identifikovat rozdělení jednotlivých knih do tří částí židovského kánon u v Kristově době. ... A tak sbírka knih tvořící židovský kánon rostla postupně v průběhu let tak, jak byly jednotlivé knihy psány. Ale všichni Židé přijali pouze 24 knih, našich 39, jako Písmo. Těchto 24 knih neobsahovalo žádné apokryfní knihy. Toto byl židovský kánon v Kristově době, kánon, který Kristus přijal, kánon, který přijala křesťanská církev." Tímto citátem profesora Younga můžeme zakončit tuto část s vědomím, že v době Ježíše Krista na území Palestiny existoval jeden obsahově ucelený a sjednocený židovský kánon Písma.

Kopie a překlady Písma

Ježíš se ve své době mohl setkat se třemi základními texty. Tím prvním byl klasický hebrejský text. Tento text byl nejuznávanější a v palestinských synagogách se používal pouze ten. Na druhé straně nutno říci, že tento text byl značně dražší než jiné texty a pro většinu Židů tedy nedostupný, jelikož jeho manuální kopírování se řídilo velmi přísnými pravidly.

V Ježíšově době byl tomuto textu silným konkurentem již zmíněný řecký překlad Starého zákona - Septuaginta. Je to první známý překlad Bible, který vznikl někdy v období 250-160 př. Kr. Cílem tohoto překladu bylo zpřístupnit Písmo helenizovaným Židům, kteří měli problém se svou mateřštinou. Pravděpodobným místem vzniku byla Alexandrie v Egyptě. Pseudonymní Aristeasův dopis z druhého století před Kristem uvádí, že skupina 72 rabínů přeložila Písmo do řečtiny na žádost řeckého vládce Egypta, Ptolemaia Filadelfia. Zjednodušeně můžeme říci, že Septuaginta je překladem silně ovlivněným hebrejštinou. Velmi často jednoduše imituje hebrejský syntax. Přestože Septuaginta vznikla, aby sloužila Židům žijícím mimo území Palestiny, rozšířila se velmi rychle i na jejím území. V Ježíšově době to byla asi nejrozšířenější verze Písma, a to především proto, že byla podstatně levnější.

Třetí textem, se kterým se Ježíš mohl setkat, je takzvaný Samařský Pentateuch. Byla to kopie prvních pěti knih Mojžíšových, kterou si vytvořili Samařané v době, kdy jim byl odepřen přístup k židovským náboženským obřadům. Kupodivu, Samařský Pentateuch se v některých místech více podobá řecké Septuagintě než židovské texty. Je ale nepravděpodobné, že by Ježíš byl v aktivním styku s tímto textem, jelikož byl jen řídce rozšířen a navíc pouze mezi Samařany.

Otázka Ježíšova citování textů Písma

Mohli bychom strávit spoustu času tím, že budeme studovat, jak Ježíš citoval Písmo. Na toto téma bylo napsáno mnoho knih a není to cílem tohoto studia. Cílem této práce není lingvistické studium Ježíšových citací, ale historické studium Jeho postoje k Písmu, a proto následuje jen základní a zjednodušené vysvětlení této problematiky.

Evangelia nám ukazují Ježíše jako osobu gramotnou, která uměla číst (Mt 5:18; L 4:16; L 16:17). Nejsme však schopni určit, v jakých jazycích byl Ježíš schopen číst.

Nejen, že Ježíš byl schopen číst Písmo, On je také velmi dobře znal. Nemalou zásluhu na tom určitě měli rodiče. Evangelia nám ukazují Marii jako ženu, která rovněž znala Písmo. Snad nejlépe je to viditelné na jejím chvalozpěvu (L 1:46-55). Zároveň je nezbytné podotknout, že předávání znalosti Božího slova z rodičů na děti bylo vcelku zásadní součástí života v židovských rodinách.

Ježíšova znalost Písma se projevila už v Jeho útlém věku při návštěvě Jeruzaléma (Lk 2:41,52). Samozřejmě, ještě mnohem zjevnější se tato skutečnost stala v době Jeho služby, která je doslova plná odkazů na Písmo. Není problém souhlasit s Lightnerem, který o Ježíši tvrdí: „Byl dokonale obeznámený s celým Starým zákonem jak v jeho hebrejské, tak i řecké formě a bezpochyby znal velkou část Písma zpaměti."

A teď už k otázce Ježíšových citací. V prvé řadě je třeba připomenout, že evangelia jsou napsána v řeckém jazyce, který se používal v prvním století a který se nazývá koiné. Je však velmi nepravděpodobné, že by Ježíš používal tento jazyk ať už k vyučování nebo k rozhovorům. Většina odborníků se přiklání k názoru, že Ježíš mluvil aramejsky. Nebylo by však neobvyklé, kdyby texty citoval hebrejsky nebo dokonce řecky. To znamená, že Ježíšovy citace byly často autory evangelií překládány.

Jednoduchým pozorováním citovaných textů lze zjistit, že Ježíš často necituje Písmo doslovně. Tento fakt někteří kritikové rádi používají k tomu, aby dokázali, že ani Ježíš neakceptoval verbální inspiraci Písma. Wayne A. Grudem nám však připomíná, na co nesmíme zapomínat: „Musíme pamatovat, že existuje rozdíl mezi přesností a pravdivostí. Hájit naprostou pravdivost Písma určitě není stejné jako hájit v každém bodě technickou přesnost, protože výrok může být nepřesný a přesto kompletně pravdivý." Grudem nám tímto ukazuje na to, co je podstatné při těchto Ježíšových citacích. Důležitá není technická přesnost, ale pravdivost těchto výroků.

Podívejme se na jeden příklad, kdy Ježíš vynechává část textu. V Matouši 11:5 a dále Ježíš vynechává část věty o Božím soudu nad pohany, který je ve starozákonním textu Izajáše 35:5-6 a 61:1 uveden. Toto je situace, kdy Ježíš opravdu necituje doslovně, ale to nic nemění na pravdivosti Jeho výroků. Ježíš se v této situaci nezajímá o pohany, jde mu pouze o Židy, a proto si dovolí vynechat část textu, který v dané situaci „nepotřebuje." Jeho citace není přesná, ale je pravdivá. Ježíš nic nemění a vynechání této části neznamená, že v Písmu je něco, co tam nepatří.

Pinnock vysvětluje toto Ježíšovo jednání: „Neodhalujeme Ježíšův nízký náhled na Písmo, ale spíše radikální in terpretační metodu, která přetíná tradiční zažité čtení ... Ježíš považoval za nezbytné použít šokovou terapii, aby lidé uslyšeli zásadní Boží poselství, které bylo překryto a zaměněno lidskou tradicí. Ježíše hněval přístup k textu, který lidem zastíral vnitřní principy Božího zjevení a jeho mesiášského naplnění."

Roger Nicole uvádí šest základních důvodů, proč mnohé novozákonní citace Starého zákona nejsou technicky přesné. Nicole nestudoval pouze Ježíšovy citace, ale citace pisatelů Nového zákona a došel k těmto závěrům: „1. Pisatelé Nového zákona museli citáty překládat. 2. Pisatelé Nového zákona neměli stejná pravidla pro citace jako ta, která jsou dnes nezbytná při pracích vědeckého charakteru. 3. Pisatelé Nového zákona občas své citáty parafrázovali. 4. Pisatelé Nového zákona často pouze připomínají texty Starého zákona bez záměru citovat je. 5. Autoři Nového zákona někdy zaznamenávají citáty, které řekl někdo jiný. 6. Vyskytují se i další principy, jejichž aplikace musí být omezená."

Mohli bychom tady psát dlouze o literárních faktorech, například že novozákonní řečtina nepoužívala uvozovky, že někdy Ježíš cituje z hebrejských textů, jindy z řeckých a jindy jde o kombinaci obojího, atd. Chci však uzavřít tuto kapitolu konstatováním Lightnera: „Všechna slova koncového produktu jsou inspirována, ať už jsou celkovými a přesnými citacemi nebo ne... Duch Boží musí mít naprostou svobodu k tomu, aby měnil a vybíral výrazy, které použil ve Starém zákoně."

- Michal Klus -

2. část (1. část v ZOD 98). Další články a kázání najdete na http://www.klus.estranky.cz/clanky/kazani