Zápas o duši:

Podvojné předurčení

Verze pro tisk

Toto pojednání odpovídá na jeden bod ze zápisu sejití bratří, kde se mimo jiné probíral obsah "Zápasu o duši":

Obsahově posuv v obsahu, zejména v biblické oblasti - převzato učení kalvinismu. Odchylky od našeho učení jsou v oblasti: zdůrazňuje se predestinace (nejen ke spasení, ale i zatracení).

Celých šestnáct či sedmnáct let svého křesťanského života jsem měl problémy s předurčením a řešil jsem je velmi povrchně - tedy vůbec. Důvod byl jednoduchý. Připustím-li, že Bůh někoho předurčuje ke spasení, potom jiného předurčuje k zatracení - to je to, co nazýváme podvojné předurčení. Dlouho jsem na tuto nelehkou otázku hledal odpověď. Teprve návrat k otcům reformace mi přinesl uspokojující odpověď. Znal ji již Augustin ne před šestnácti lety, ale stoletími!

Problém predestinace nevězel v Bohu, ale v mém antropocentrickém chápání evangelia. Predestinace nebo podvojné předurčení zní zlověstně. Pokud uvažujeme o předurčení k věčnému životu - to je ještě přijatelné, ale předurčit kohokoliv k zatracení, to je nemyslitelné! Před takovým nařčením musíme Boha plného lásky ochránit a před takovou teologií varovat! Proto někdo raději věří jen v předurčení ku spasení, jiný přijímá arminiánské stanovisko, že všichni lidé mají šanci, když pozitivně odpoví na láskyplné a nenásilné namlouvání Ducha svatého.

Jestliže existuje předurčení ke spáse, a ne každý je spasen, potom se musíme podívat i na druhou stranu mince. Jestliže mluvíme o Jákobovi, potom nesmíme zapomenout na Ezaua.

Následující řádky v žádném případě nevyčerpávají problematiku podvojného předurčení. Je to pouze zjednodušený princip, náprstek živé vody nabraný z oceánu Božího tajemství.

 

Symetrické a nesymetrické předurčení

Symetrický pohled je založen na principu symetrie. Bůh zasahuje aktivně u vyvolených i zatracených. U vyvolených aktivně tvoří nová srdce, která kypří, dodává jim živiny a oživeným srdcím skýtá růst ovoci dobrých skutků. V zatracených srdcích se stejným symetrickým úsilím činí aktivně opak. Srdce zatvrzuje, aby byla stále zatvrzelejší, aby kameněla a nemohla přinést úrodu ovoce Ducha svatého. Ve vyvolených z jakéhosi duchovně neutrálního stavu aktivně stvořil víru, v zatracených ze stejné duchovní neutrality aktivně stvořil nevíru.

Princip symetrického chápání předurčení vznikl na základě veršů, v nichž Bůh tvoří pravému Izraeli nová masitá srdce, obřezává stará kamenná, ale i zatvrzuje (faraonovi) nebo, že stvořil svévolníka ke svému cíli.

Symetrickému předurčení se nesprávně a hanlivě říká hyperkalvinismus. Kalvín nikdy symetrické předurčení neučil a symetrické předurčení nebylo nikdy učením reformace. Kdyby symetrické předurčení bylo platné, potom by byl Bůh nad jakoukoliv pochybnost také autorem hříchu. V Bohu však není nejmenší tmy. Chápat předurčení ke spasení a zatracení jako symetrické počiny Boha je antikalvinismus. To je hlavní důvod, proč lidé úporně odmítají biblické učení o predestinaci. Cítí potřebu chránit Boha z nařčení, že je autorem hříchu. Kdyby bylo symetrické předurčení pravdivé, potom by Bůh vkládal zlo do srdcí jinak mravně neutrálních a celkem slušných lidí.

Naprostá většina těch, kdo chápou obě predestinace symetricky, obejme arminianismus; menšina přijme symetrickou predestinaci, což je nepředstavitelné - chápat Boha, který aktivně způsobuje zlo zatvrzováním srdcí! Symetrie v podvojném předurčení je nesoudržná doktrína, kterou jsem sám, díky nepochopení, dlouhá léta odsouval do ztracena.

Podvojnému předurčení se ale nemůžeme vyhnout, protože jej Bible výslovně učí. Abychom pochopili reformovaný pohled na podvojnou predestinaci, která je, jak již tušíte, asymetrická, musíme nejprve pochopit kritický rozdíl mezi Božím pozitivním a negativním usnesením.

Pozitivní Boží usnesení, nařízení, výnos, dekret, je, že Bůh aktivně a pozitivně zasahuje do lidských srdcí. Pozitivní Boží usnesení je Jeho záměr pro zdar Božího království a Jeho dobrá práce. Vše dobré, co člověk dělá, je Boží zásluha a sláva.

Negativní Boží usnesení je skutečnost, kdy je Bůh pasivní, nezasahuje do lidských srdcí, přechází je, a ponechává přirozené lidi na pospas vlastní vůli. Dá jim více "svobody", což se projeví vyšším sebezotročením a závislostí na zvrácených touhách. Bůh v jejich srdcích zlo nebo nevíru netvoří, nikoho nenutí hřešit. Negativní Boží usnesení je také Jeho záměr pro zdar Božího království a zlá práce lidí. Vše zlé, co člověk dělá, je jeho vlastní vina, hanba a zodpovědnost.

V asymetrickém reformovaném nebo kalvinistickém chápání je Boží výnos spasení pozitivní, Boží výnos zavržení je ale negativní. Jinými slovy podvojné předurčení je pozitivní - negativní. Bůh je pro spasené aktivní v záměrech i v akcích, tj. dobré skutky, včetně hledání a vykročení k Božímu světlu, připravuje v člověku Bůh. Pro zavržené je také aktivní v záměrech, ale pasivní v akcích, tj. zlé akce a odmítání Boží milosti činí člověk sám.

V symetrickém antikalvinistickém chápání je Boží výnos spasení pozitivní, Boží výnos zavržení je také pozitivní. Podvojné předurčení je pozitivní - pozitivní. Bůh je pro spasené i zavržené aktivní v záměrech a vždy i v akcích, tj. dobré i zlé akce tvoří v člověku Bůh.

PODVOJNÉ PŘEDURČENÍ
 
REFORMOVANÝ
KALVINISTICKÝ
ASYMETRICKÝ POHLED
ARMINIÁNSKÝ
ANTIKALVINISTICKÝ
SYMETRICKÝ POHLED
  SPASENÍ ZAVRŽENÍ SPASENÍ ZAVRŽENÍ
BOŽÍ ZÁMĚR aktivní aktivní aktivní aktivní
BOŽÍ PŘEDURČENÍ pozitivní negativní pozitivní pozitivní
BOŽÍ AKCE
aktivní,

tvoří víru a připravuje dobré skutky

pasivní,

ponechává hříšníky na pospas jejich zotročené vůli

aktivní,

tvoří víru a připravuje dobré skutky

aktivní,

tvoří nevíru a připravuje zlé skutky

 

Zatvrzení faraonova srdce

Bible učí, že Bůh zatvrzuje srdce. Typickým příkladem je stupňované zatvrzování faraonova srdce:

  • Ty mu povíš všechno, co ti přikážu, a Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraonem, aby propustil Izraelce ze své země. Já však zatvrdím faraonovo srdce a učiním v egyptské zemi mnoho svých znamení a zázraků. Farao vás neposlechne, ale já vložím na Egypt svou ruku. Vyvedu zástupy svého lidu, syny Izraele, z egyptské země, ale ji postihnu velkými soudy. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu Izraelce z jejich středu. (Exodus 7:2-5)

Bůh zatvrdil faraonovo srdce pro svoji slávu, jako znamení Egyptu i Izraeli, a také proto, aby dosáhl záchranné akce, jež v konci konců je dalším článkem řetězce vedoucího k Jeho věčnému království.

Jak ale může Bůh posléze trestat faraona za jeho zlé činy, když to byl On sám, kdo mu nejprve zatvrdil srdce? Je to spravedlivé? Nečiní vlastně ten, kdo věří, že Bůh zatvrzuje srdce, z Boha původce zla? Tak to vidí každý, kdo se dívá na predestinaci symetricky (ať se týká spasení, zatracení nebo jen skutků, které k těmto konečným stavům vedou). Pavel napsal křesťanům v Římě, kteří smýšleli po lidsku, tedy symetricky:

  • Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem? (Římanům 3:5)

Klíč k odemknutí této "záhady" jsme si již výše připravili a přiblížili. Vše záleží na tom, jak chápeme "zatvrzování". Existují jen dva způsoby, jak dosáhnout jakéhokoliv záměru. Jde to buď aktivním, nebo pasivním způsobem. To platí i v našem každodenním životě. Něčeho dosáhneme buď aktivně, že se do věci sami vložíme a změníme nežádoucí stav, nebo, jak se lidově říká, necháme věc "vyhnít", přenecháme aktivitu jiným, když předpokládáme, že se věc vyřeší v souladu s naším záměrem.

Aktivní Boží zatvrzování faraonova srdce by znamenalo, že by Bůh aktivně pracoval v hlubokých komnatách jeho srdce a tvořil by v něm nové zlé záměry, které by faraonova vůle nutně uskutečňovala, protože vůle je vždy vykonavatelkou tužeb srdce. Potom by autorem zlých "faraonových" počinů byl bezesporu Bůh sám.

Pasivní Boží zatvrzování je něco úplně jiného. Bůh nepředpokládá jako my, jak se věci budou vyvíjet, Bůh přesně zná hříšné touhy všech srdcí. Vše, co Bůh musí udělat, aby pasivně zatvrdil vybrané srdce, je, že ponechá volnost hříšníkovi. Ten již vykoná špinavou práci sám, ale ponese za ni odpovědnost, i když jeho zlý čin naplnil Boží záměr.

Bible poskytuje nepřeberné množství příkladů, jež potvrzují koncepci pasivního Božího soudu.

 

Boží obecná milost

Abychom plně pochopili pasivitu a aktivitu Božích vyhlášení, musíme si nejprve vysvětlit, co míníme pojmem "Boží obecná milost". To je ta milost, z níž mají všichni lidé bez rozdílu, ať vyvolení nebo zavržení, užitek. Obecná milost zůstává stále milostí. Není to ani Boží povinnost, ani náš nárok. Bůh ji uplatňuje, protože chce, ne proto, že by musel. Kdyby ji v tomto okamžiku odňal, vše by se zhroutilo, a přesto by to byl spravedlivý soud. Bůh nás udržuje z milosti, přestože si jeho "podržení" nezasluhuje ani jeden z nás.

  • ...protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Matouš 5:45)

Proto i ti, kteří se Bohu vysmívají, mají dostatek chleba, ošacení, střechu nad hlavou, zdraví, všemožné věci pro potěšení, jsou nadáni různými talenty a uměleckými sklony, zručností, intelektem, žijí v prostředí, kde stromy okysličují vzduch a prameny pitné vody vyvěrají ze země. To je jen část "Boží obecné milosti", která více méně slouží všem lidem bez rozdílu. Celý tento svět je obrazem Boží obecné milosti - ať jdeme do opery, zoologické zahrady, na operaci mozku, těšíme se z přátelství, nebo vidíme lásku v pohanské rodině. Můj lékař o mne pečuje s porozuměním jen proto, že jej Bůh omývá Svou obecnou milostí. Vše dobré, co konáme, ať jsme lidé přirození nebo novězrození, je Boží zásluha a Sláva. Nikdo, ať Boha uznává nebo ne, se nemůže vychloubat vlastní dobrotou, dokonalostí nebo dokonce soběstačností!

Nejdůležitější složku Boží obecné milosti si však uvědomuje jen málokdo. Je to Bůh, kdo neustále udržuje lidské zlo na uzdě, aby nekontrolovaně neexplodovalo.

  • Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí a ostatek zuřivosti zkrotíš. (Žalm 76:10)

Z tohoto verše negativní předurčení k záhubě nebo pasivní zatvrzování přímo vystupuje. Přirozený člověk je duchovně mrtev, je duchovně naprosto zruinován, proto je schopen každého zla. Prosím přečtěte si článek "O zkaženosti člověka" v ZOD 60 na straně 10. Naprostou duchovní zkaženost definovala dortská synoda takto:

"Naprostá neschopnost - naprostá mravní zkáza: Z důvodu lidského pádu je člověk neschopen vlastní silou přijmout evangelium. Hříšník je mrtvý, slepý a hluchý k Božím věcem. Jeho vůle není svobodná, je otrokem své hříšné povahy, proto si v duchovní oblasti nezvolí - ve skutečnosti ani nemůže - dobro nad zlem. Jeho srdce je nejúskočnější a zoufale zkorumpované. Má-li být hříšník přiveden ke Kristu, je zapotřebí o mnoho více než jen pomoci Božího Ducha - je zapotřebí regenerace (znovuzrození), skrze niž Duch hříšníka duchovně obživí a dá mu novou povahu. Víra není lidským podílem spasení, je to dar a je nedílnou součástí Božího spasení - je to Boží dar hříšníkovi, není to hříšníkův příspěvek Bohu."

Boží obecná milost, jež svazuje zlo, je zde především pro Boží Slávu a Jeho Království. Zlo, které na světě je, by mohlo být totiž nepředstavitelně horší než to, které dnes Bůh povoluje satanovi, démonům a lidem.

Bůh drží lidské zlo na uzdě. Proto ustanovil veškerou vládní moc: zákony, soudnictví, policii, která nenese meč nadarmo. Daně se platí vládcům, aby vynucovali právo třeba i mečem. Bible jasně učí, že daně se neplatí proto, aby se přerozdělovalo bohatství - nuzným máme dávat z lásky, ne z povinnosti. Vlády patří do Boží obecné milosti. Člověk, protože je naprosto zkažen, musí mít nad sebou Bohem ustanovené vlády, které jej mají ochraňovat. Abychom nemohli nekontrolovaně a svobodně vylít ze svých srdcí, co v nich skutečně je, Bůh nás všechny svou obecnou milostí drží na co nejkratší uzdě. Jen díky tomu svět není tak hrozný, jak by mohl být. Otázkou není, proč Bůh dopouští tolik zla; otázkou je, proč uplatňuje tolik trpělivé obecné milosti, že v nás zbytek zuřivosti ještě krotí? Proč stále shovívavě snáší ty, kteří stejně propadli Jeho hněvu? Proto, aby na spasených i zatracených ukázal svoji moc a slávu, která vede k Jeho vítěznému Království.

  • ...Bůh snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, připravené ke zničení, protože chtěl ukázat hněv a oznámit svou moc. (Římanům 9:22)

Kdyby Bůh povolil uzdu jen o něco více, ale zdaleka ne úplně, život na této zemi by byl nesnesitelný. Zničili bychom se navzájem. Všichni známe plno "dobrých" lidí. Jsou dobří, protože je jejich podstata dobrá? Nebo proto, že je Bůh "omezuje" natolik, že nemohou "svobodně" vylít ze srdce to, co v něm skrývají? Jsme-li slušní lidé, tak to jenom proto, že Bůh drží každého z nás na krátké uzdě, jsme ponoření v Boží obecné milosti. To, že vnímáme "dobro" přirozeně hříšných lidí, není jejich, ale Boží zásluha. Bůh i nevyvolené ve své obecné milosti stále udržuje od úplného propadu a okamžité zkázy. Mějme biblickou perspektivu Boha a člověka:

  • ... Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale 'každý člověk lhář', ... (Římanům 3:4)

Jak vidí přirozenou "dobrotu" lidí Písmo?

  • A cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14,23)

To je krajní obvinění všech "ctností" přirozených lidí, které nepramení ze srdce, jež je pokorné a závislé na Boží milosti. Hrozné postavení lidského srdce nebude nikdy rozpoznáno lidmi, kteří toto postavení vnímají pouze ve vztahu k druhým lidem. Výše uvedený verš dává jasně najevo, že zkaženost je naše postavení především ve vztahu k Bohu a až na druhém místě ve vztahu k lidem. Pokud nezačneme na tomto místě, nikdy nepochopíme úplnost naší přirozené zkaženosti a bezmocnost.

Vše, co Bůh udělá, když má v záměru zatvrdit čísi srdce, je to, že mu jen o něco povolí uzdu, dá mu větší prostor působení a dotyčný se okamžitě rozběhne směrem pryč od Boha. Když Bůh pasivně, ale kontrolovaně někomu zatvrzuje srdce, neomezí mu svobodu, naopak, dá mu více svobody. Takový člověk, protože je duchovně mrtev, nemůže jinak než svobodně poslouchat své srdce, jež je nejúskočnější. Kdopak je zná? První, kdo nezná vlastní srdce, jsem já sám. Naše modlitba - "ale zbav nás od Zlého", není bez obsahu. Jinými slovy říká: Bože, nepovol - drž moji tělesnou "svobodu" na uzdě.

Se studem vzpomínám na dobu, kdy jsem říkal nebo napsal, že jsem hledal a rozhodl se pro Pána Ježíše Krista ze své svobodné vůle, dříve než mne znovuzrodil. Cožpak může tělesný člověk chápat věci Božího Ducha?! Svobodně, "utržen" z Boží uzdy, poslouchaje své srdce zotročené hříchem, bych tryskem uháněl co nejdál od Pána až do úplného odloučení - což je peklo. Peklo je naprostá ohnivá svoboda od Pána. Když Bůh přirozeným lidem povolí provaz, aby se svobodně rozběhli, tak se na něm sami, bez nátlaku a svobodně oběsí jako Jidáš a nemohou vinit Boha, že jim dal svobodu! Bůh žádné zlo v lidských srdcích netvoří.

Chci, aby nám všem bylo jasno. Po regeneraci, po znovuzrození, Bůh již nikoho v duchovní oblasti nedrží milosrdnou silou obecné milosti na uzdě, ale ponechává plnou svobodu, protože znovuzrozený dostal nové srdce, které opravdově touží po Bohu, a chce svobodně zůstávat u Pána. Znovuzrozený pozná, když se klopýtnutím od Pána odchýlí. Bůh aktivně, svou zvláštní (ne obecnou) milostí, připravuje nové dobré skutky v srdcích svých vyvolených. Oni jsou Jeho zvláštní lid, který si buduje pro sebe. Oni je s radostí uskutečňují vůlí, protože ta nikdy nejde proti srdci.

Obecná milost projevovaná přirozeným lidem je pozitivní, protože Bůh omezuje zlo, neguje negativum. Ve skutečnosti Bůh obecnou milostí neustále udržuje jejich srdce ve zkrocené zuřivosti - jejich pravá povaha je nekontrolovaná zuřivost. Udělení lidské "svobody" (omezení krocení zuřivosti) je Jeho spravedlnost a soud.

Zvláštní milost je také pozitivní, protože tvoří dobro, činí pozitivum pozitivnějším. Udělení Boží svobody je Jeho zvláštní milost ke spasení.

Bůh nekoná nic negativního. Jeho negativní zavržení je ve skutečnosti positivní akce, mínus krát minus je plus.

Dějiny, přítomnost i budoucnost, jsou a musí být stanoveny Bohem. Kdyby je ustanovovaly svobodné vůle lidí, dávno by už bylo všechno v pekle a vyvolení by nikdy nedospěli do věčného Božího království. Všichni lidé jsou určeni skrze obecnou milost k užitku Kristova kříže. Bůh je ochráncem všech, Spasitelem jen věřících.

  • Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel (ochráncem NBK) všech lidí, zvláště věřících. (1. Timoteovi 4:10)

Bůh je opravdu jistým způsobem "Spasitelem" světa. Všichni lidé tedy nejsou určeni k dobrodiní plynoucí z Kristova kříže týmž způsobem. Všechno Boží milosrdenství - vycházejícím sluncem počínaje, přes omezování lidské zvrácené svobody, až po kázání evangelia po celém světě konče - je možné jen kvůli kříži. Bůh vyvolil svůj lid kvůli Sobě. Kvůli vyvoleným byl Ježíš ukřižován, a kvůli vyvoleným udržuje celý svět v obecné milosti než vejde plný počet pohanů. Kvůli kříži a vyvoleným se těší značné obecné milosti i ti, kteří propadli Jeho hněvu.

 

Záměrné pasivní Boží zatracení

Podívejme se na několik příkladů. Satan, démoni a přirození lidé, ti všichni jsou zaměstnanci Boha. Čím větší světská moc jim byla dána, tím významnější Boží historii uskutečňují. Říká se, že moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně. Taková rčení mají svůj důvod - historie nezná mnoho osvícených absolutních vládců. Ať to byl Stalin, Hitler, Achašveróš nebo faraon. Tito neobyčejní smrtelníci měli ve svých královstvích nesrovnatelně volnější ruce než obyčejní smrtelníci. Rozhodovali o životě a smrti svých poddaných. Bůh záměrně uvolnil tlak své ruky, která tyto vládce udržuje v mezích. Jejich srdce zuřivě explodovalo, aby nevědomky vyplnilo historii určenou Bohem, která vede v konci konců k Božímu království.

O faraonovi jsme se již zmínili. Ten vykonal dobrou Boží vůli svojí zlou vůlí. Jako každý jiný člověk, byl v Božím záměru, oslavil svým zlým konáním Boha, aniž by sám chtěl nebo o tom věděl. Vševědoucí a Všemohoucí nemůže zůstat neoslaven jakýmkoli našim činem, zlým nebo dobrým. Kdyby jen jeden čin nebo událost nebyl součástí Jeho záměru, nebyl by Bohem, protože by ztratil kontrolu nad vším co je.

 

Další příklad je Jidáš

Ani satan, ani farizejové, ani Pilát, ani dav, ani Jidáš neustanovili, že v historii, v čase a prostoru bude ukřižován Syn Boží, druhá osoba Boží svaté trojjediné hlavy, jenž účinně vykoupil Svůj svatý lid. Jak by mravenčí stvoření mohlo něco takového učinit? Ukřižování Stvořitele ustanovil přece Bůh Otec, jenž tento svatý lid vyvolil!

  • Byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1. Petr 1:20)

Ukřižování Pána Ježíše Krista byl Boží záměr, ne lidský. Bůh je vždy a bez výjimky aktivní v záměrech v celé historii od posledního neutrina až po ukřižování svého Syna. Přece si nepřejeme, aby se cokoliv přihodilo bez Jeho dopuštění.

Když Bůh pasivně zatvrzuje srdce, velmi často (ne-li vždy), používá k zprostředkování této práce satana. Satan je bohem a otcem všech přirozených lidí, i těch, kteří jsou předurčeni ke spasení, ale nebyli ještě znovuzrozeni. I vyvolení spasení jej před svým duchovním znovuzrozením, ve své tělesné přirozenosti poslouchají.

  • Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti. Odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. (Lukáš 22:3-4)

Satan ovlivnil svého syna Jidáše. Jidáš uposlechl svého otce a pána nadzemských mocností. Bůh nezbavil Jidáše od Zlého, jak se máme modlit, ale dopustil, aby do Jidáše vstoupil. Bůh pasivně zatvrzuje satana i Jidáše. Každý koná to, co v něm již je. Bůh dá více svobody satanovi, ten dá tolik svobody, kolik mu je dovoleno Bohem, svým synům a poddaným, ať je to Jidáš, nebo Franta ze Lhoty. Všichni, kdo patří světu, tedy celý svět, leží v tom Zlém. Děti Boží nejsou ze světa, patří Bohu a Jeho království.

  • Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. (1. Jan 5:19)

Jidáš měl předurčený úkol, za který nese věčné následky, protože zradil dobrovolně. Bůh mu zradu do srdce nenaočkoval, tu tam už měl. Ani by o ní "nevěděl", kdyby Bůh nedopustil, aby si Jidáš své věrolomné srdce sám ohmatal. Bůh mu dal jenom více svobody, Bůh stáhl část své obecné milosti, které se těší všichni včetně satana. Bůh Jidáše pasivně zatvrdil, negativně zatratil (což je pozitivum) a současně nad ním vykonal svůj spravedlivý neodvolatelný soud. Bůh Jidáše do ničeho nevmanipuloval, Jidáš po uvolnění Boží obecné milosti vykonal svůj úkol - utíkal v souladu se svojí svobodnou vůlí od Boha (zradil Jej) ke svým třiceti stříbrným...

Vědomí vlastní slabosti vidím ve slovech modlitby: neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého! Každý z nás lidí by mohl stát na Jidášově místě, kdyby nám Bůh odepřel jen trochu své obecné milosti. Jste spokojeni sami se sebou, považujete se za docela slušné a lidsky řečeno dobré lidi? Děkujte s pláčem a třesením za Jeho obecnou milost, jež vás vyzvedla a udržuje bez vaší zásluhy vysoko nad dnem, protože On tomu tak chce, Jeho rada tak rozhodla kvůli Němu, ne kvůli vám!

Hněv člověka bez výjimky musí chválit Boha! Každý úkol je určen, ale On vždy vítězí! Jidáš měl předem určený úkol. Kdyby Boží pasivní zatvrzení nebo zatracení Jidáše selhalo, kdyby se Bůh přepočítal v dávkování "svobody" v satanově a Jidášově srdci, celý záměr spásy by se zhroutil, všichni předurčení by byli bez Spasitele a bůh by nebyl Bohem. Jidáš byl jen kolečkem, jen jedním z myriád článků, které vedly k uskutečnění Boží historie - k ukřižování Božího Syna.

  • Ježíš mu odpověděl: "Příteli, konej svůj úkol!" Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. (Matouš 26:50)

Jidáš, tak jako každý jiný zlosyn, dal svým zlým činem průchod Boží slávě. Nikdy nebylo, aby Jidášův specifický úkol nebyl Bohu znám:

  • "Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří i kdo je ten, který ho zradí. (Jan 6:64)

Bůh pasivně učinil a aktivně stvořil vše, co bylo Jeho záměrem. Jeho konání nemá nejmenšího stínu zla, je jen dobré, spravedlivé a vždy k Jeho slávě:

  • Hospodin všecko učinil pro sebe samého, také i bezbožného ke dni zlému. (Přísloví 16:4)

Každý, kdo je Božím dítětem, není jím proto, že se svobodně a lidsky rozhodl, ale proto, že si jej Bůh stvořil a uhnětl pro sebe a pro svoji slávu:

  • ...každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil. (Izajáš 43:7)

 

Příklad Jóba

Biblický text nám názorně ukazuje, jak Bůh uvolňuje satana, jak mu poskytuje větší, přesto však omezenou svobodu. Bůh povolil satanovi uzdu, aby se dotkl Jóbova zdraví, ale ne života.

  • ... "Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit." Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život." (Jób 2:5-6)

Satan má jen tolik svobody, kolik Bůh dopustí. Satan nemůže nikoho více svádět ani nikomu více škodit, než Bůh dopustí. Každý přirozený člověk podlehne satanovi jen natolik, kolik obecné milosti mu bylo Bohem vyměřeno. Jób vydržel jenom proto, že jej nemohla opustit Boží zvláštní spásná milost vyhrazená pro Boží lid, přestože obecnou milost Bůh Jóbovi v jistých oblastech značně omezil - vždyť vše ztratil, včetně dětí.

Bůh používá zlé, "osvobodí" je od Sebe Samého prostřednictvím satana, aby vykonali skrze svou vůli Jeho záměr. Bůh ale nikomu zlo nevnucuje. Jeho akce je vždy v konci konců spásná, vykupující a vítězná nad zlem. Satanovo, démonské a lidské zlo nemůže omezit Boží svrchovanost, protože jejich zlo je v Božím poddanství - pracuje pro Boha, aniž by si to ti zlí uvědomovali. Nakonec Bůh přemůže smrt.

  • Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo." (Izajáš 10:15)

Znovu chci zdůraznit, aby nedošlo k nedorozumění, že výše uvedený text musíme vidět v souvislosti pasivního předurčení. Bůh pasivně seká, řeže, švihá nebo zvedá hůl. Verše si nemohou protiřečit. Bůh je Ten, kdo uvolňuje; negativně aktivní jsou satan, démoni a lidé.

 

Devátá kapitola Římanům zasluhuje zvláštní pozornost

Uveďme si několik veršů zatím bez rozboru:

  • Slovo zaslíbení zní takto: ,V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.' (10) A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; (11) ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto (12) a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. (13) Neboť je psáno: 'Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.' (14) Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! (15) Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' (16) Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (17) Písmo přece říká faraónovi: 'Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.' (18) Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (19) Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli? " (20) Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" (21) Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (22) Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, (23) stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - (24) na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (25) Jak je psáno u Ozeáše: Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou.

Tyto verše zasluhují zvláštní pozornost. Jenom symetricky chápající mohou namítat: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Snad Bůh dá a v blízké budoucnosti se soustředíme právě na předešlé verše.

 

Závěr

Ne každý člověk je předurčen ke spasení.

Z toho vyplývá, že jsou někteří vyvolení a jsou i ti, kdo nejsou vyvoleni.

Předurčení je "podvojné".

Musíme být nadmíru obezřetní, abychom nechápali předurčení symetricky.

Bůh netvoří hřích v srdcích hříšníků.

Vyvolení obdrží milost, jež nepopírá spravedlnost; nevyvolení obdrží spravedlnost. (Ať nám ani na mysl nepřijde: Když nemohou obdržet milost všichni, tak ať raději nikdo!)

S nikým Bůh nenaloží nespravedlivě.

Boží pasivní zatvrzování srdcí je trest za hřích, který je v srdci hříšníka skutečností. (Kdo křivdí, ať křivdí dál... Zj. 22:11)

Boží volba vyvolených je naprosto svrchovaná, tj. nepodmíněná žádnou akcí (ani skutkem víry) duchovně mrtvého člověka.

Ani jedno Boží rozhodnutí však není nahodilé - je podmíněno Jeho svatou povahou, rozhodnutím Jeho trojjediné rady - co se Mu líbí, to uskuteční!

Ch. H. Spurgeon byl třicet let pastorem sboru Metropolitan Tabernacle v Londýně. Byl jedním z nejváženějších pastorů své doby. Jeho kázání mělo moc získávat duše pro Krista. Ale jaké bylo jeho evangelium, které drželo tisíce lidí v okouzlení každý týden a mnohé přivedlo ke Spasiteli?

"Podle mého názoru neexistuje žádné kázání Krista, toho ukřižovaného, pokud nekážeme to, co se v těchto dnech (1897 pozn. překladatele) označuje jako kalvinismus. Je to ale pouze přezdívka; kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že kážeme evangelium, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení Jeho milosti a pokud nevyvyšujeme Hospodinovu vyvolující, nezměnitelnou, věčnou, nezaměnitelnou a dobývající lásku. Rovněž nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud ho nezaložíme na speciálním a omezeném vykoupení Jeho vyvolených a vybraných lidí, jež Kristus vydobyl na kříži, a také nemohu přijmout evangelium, které nechá svaté odpadnout poté, co byli povoláni." (Autobiography. Vol. 1. Edinburgh, Banner of Truth Trust 1962, orig. 1897, str.168.)

Pokud máme potíže přijmout Boží podvojné předurčení, zřejmě nemáme v srdci zažitu naprostou neschopnost - naprostou mravní zkázu a úpadek - naprostou mrtvost člověka v duchovní oblasti, která může být pochopena jenom Duchem a skrze Ducha. Bůh nikoho do zatracení předurčovat nemusí - bez Jeho svrchované milosti už zatraceni jsme. Zatraceni jsme už ve chvíli početí. Adam nás všechny přivedl ke zkáze, Kristus zastoupil své vybrané stádce pro spásu. Bůh předurčil vyvolené jen ku znovuzrození, ostatní ponechává na pospas "svobodě" jejich vůle. Pochopme, že se člověk nerodí mravně neutrální, ale poznamenaný hříchem. Kdyby se člověk rodil mravně neutrální, potom by byl protest proti podvojnému Božímu předurčení opodstatněný, protože Bůh by musel předurčovat ke spáse i k zatracení symetricky. Lidský, lépe humanistický nebo antropocentrický, pohled nám namlouvá vrozenou mravní neutrálnost člověka. Proto si chceme zachovat svobodu volby, být nezávislí a svobodně rozhodovat, co je pro nás dobré, přijatelné, a co ne. Proto lneme, jako já po sedmnáct let, k arminianistickému pohledu. Ten má filozofické kořeny mimo jiné ve vrozené mravní neutralitě člověka - jinak by nemohl chápat Boží podvojné předurčení symetricky. Moje modlitba je s vámi, kdo duchovně bojujete. Jedno je hlásat Boží svrchovanost, a druhé ji dovést do důsledků, které Boha nekonečně umocňují. Čím větší je On, tím jsme nepatrnější. Vše, co existuje, je Jeho milost.

Vše dobré, co činíme, je Jeho zásluha: On novězrozené aktivně buduje, tvoří, staví a vysazuje na horu dobra - to vyžaduje Jeho práci. On přirozené (nespasené) lidi Svojí obecnou milostí drží na uzdě, ochraňuje je od naprostého chtěného volného pádu na dno zla - to také vyžaduje Jeho práci.

Vše zlé, co činíme, je naše vina, a Jeho spravedlivý soud: Jeho soud vězí v tom, že odejme část Své udržující obecné milosti a přirozený člověk se vždy rozběhne od Něho a začne se propadat. Pád nepotřebuje Boží asistenci, ani Jeho práci.

Přemýšlejme o tom.

Inspirován knihou R.C. Sproula: "Chosen by God" připravil -pst-