Je Bible inspirovaným Božím slovem nebo jen souborem lidmi napsaných dokumentů? Kdyby byla božsky inspirována dobrým neměnícím se Bohem, nebyly by v ní žádné rozpory … není divu, že více než 65 milionů Američanů nepatří k žádné církvi.

To je tvrzení „Společnosti separatistů", skupiny ateistů, kteří následují zjevení své kněžky Madalyn Murray O'Hair. Mnoho agnostiků a ateistů dnes šmahem odmítá Bibli jako Boží slovo s tím, že se odvolává na „nesčetné rozpory", které v ní údajně jsou. Říkají: „Jak můžete očekávat, že budeme věřit ve všemohoucího Boha, který si nedokáže uhlídat své zjevení?"

Tvrdím, že tito lidé prostě neznají skutečnosti. Většina z těch, kdo hovoří o „nesčetných rozporech" dokážou jmenovat nejvýše tři nebo čtyři, o kterých ale nemají žádné hlubší poznání. Platí zde smutná pravda, že „mnozí odkládají Bibli předtím, než ji vůbec otevřou."

Kromě těch, kdo nemají žádné vědomosti o takzvaných rozporech, jsou zde lidé, kteří tvrdí, že jsou schopni nám je předložit ke zkoumání. Musíme se jimi zabývat. Něco jiného je říci: „Nikdo ještě nebyl schopen předložit jediný absolutní rozpor" a něco naprosto jiného je být schopen podpořit toto tvrzení důkazy. Co by průměrný křesťan dělal například s knihou Dewey Beeglea Písmo, tradice a neomylnost, kde jsou na mnoha stránkách uvedeny příklady toho, co Beegle nazývá rozpory? Tento článek vznikl z touhy sdílet zásady, které jsem se naučil při řešení takových rozporů. Existují hodnotná, rozumná a solidní vysvětlení těchto patrných rozporů.

Nejprve si položme otázku: co je to vlastně rozpor? W. Arndt ve své knize Protiřečí si Bible? (s. viii) říká, že rozpor je „princip, že je nemožné, aby stejná věc existovala a neexistovala současně a ve stejném významu. … To v podstatě souhlasí se slavnou Aristotelovou definicí … „že by stejná věc byla a nebyla v současné době pro stejnou osobu a ve stejném ohledu platná, je nemožné." Můžeme jednoduše říci: „nemůže být horko, zima, sucho, mokro, slunečno a zamračeno na stejném místě ve stejnou dobu."

V řeči logiky je to vyjádřeno jako „A nemůže být ne A." Abychom vyřešili zjevné rozpory v Bibli, potřebujeme doložit jedinou jinou možnost. Pokud někdo říká, že nikdy nic neukradl, musíme, abychom dokázali, že nemluví pravdu, dokázat, že alespoň jednou něco ukradl. Nezáleží na tom, jestli kradl jednou, desetkrát nebo tisíckrát. Pořád je to „vícekrát než nikdy". Stejně tak, kdo říká, že Bible si protiřečí, tím tvrdí, že nikdo nikdy nemůže najít možné řešení. Jakmile předložíme byť jen jedinou možnost, vyvrátili jsme jeho rozpor. Další možná prohlášení z jeho strany jen zesměšňují jeho pozici. Někdy existuje pět i více řešení jednoho zdánlivého rozporu a věřící si může zvolit to, které považuje za nejlepší.

Další věc, kterou musíme vzít v úvahu při studiu předpokládaných rozporů, je takzvané „Aristotelovo diktum", které říká „presumpce neviny má být uznána dokumentu samotnému, a nemá si ji přisuzovat kritik sám sobě." Jinými slovy, autor pravděpodobně ví o události více než kritik, a proto bychom mu měli přisoudit presumpci neviny až do té doby, dokud nebudeme mít důkaz opaku. (viz John Warwick Monthomery, Dějiny a křesťanství, s. 29).

Některé z „protikladů" můžeme ve skutečnosti vidět jako Boží způsob, jak dovoluje Bibli vítězit v téměř nemožné situaci. Kdyby například byla evangelia naprosto stejná, kritici by okamžitě křičeli: „Komplot!" „Tajná dohoda!" A kdyby si evangelia skutečně protiřečila, kritici by křičeli ještě hlasitěji: „Podvod! Jak může pravý Bůh lhát?" Bůh si zvolil dokonalou cestu mezi těmito dvěma pozicemi. Řídil mysl a srdce pisatelů Bible, aby napsali přesně to, co chtěl, ale jejich vlastním stylem. To poskytuje prostor pro rozdíly, ale bez rozporů.

To je jedno možné vysvětlení pro rozmanitost psaného svědectví Bible. Další vysvětlení dobře podal biskup Richard Whately (O potížích při výkladu spisů sv. Pavla):

„Zdánlivé rozpory v Bibli nepochybně byly zamýšleny ne jako pouhé obtíže, které mají vyzkoušet naši víru a trpělivost, ale jako nejvhodnější způsob školení, který mohl být vymyšlený, tím, že vzájemně vysvětlují a mění nebo omezují a rozšiřují význam jeden druhého … Školení takto vyjádřená jsou evidentně nápadnější a pravděpodobněji získají více pozornosti. Také proto, že vyžadují pečlivou úvahu, je u nich pravděpodobné, že učiní trvalý dojem."

Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že skutečnost, že neznáme určitou odpověď, neznamená, že musíme přiznat porážku a říci, že žádná odpověď neexistuje. Mnoho mladých křesťanů přestalo číst Bibli kvůli strachu z toho, že bude poškozena jejich víra, protože nebyli schopni zodpovědět si vlastní otázky o problematických biblických pasážích. Nikdo z nás nezná všechny odpovědi. Já sám jsem nečetl vše, co bylo napsáno o domnělých rozporech nebo jejich řešeních, a přesto mohu s důvěrou říci, že od té doby, co jsem začal studovat, jsem nenašel „rozpor", na který jsem nemohl odpovědět sám nebo najít odpověď u někoho jiného. Kdybych nebyl schopen najít odpověď, svědectví mé předchozí zkušenosti mě povede k pochybnostem o sobě samém a mém studiu, nikoli k pochybnostem o Bibli („v množství rádců je moudrost" – Přísloví 11,14; 15,22; 24,6)

Existuje ještě přímější způsob, jak odpovědět na běžné námitky vůči pravdivosti Bible. Křesťanství je v několika ohledech výjimečné. Může poukázat na historické důkazy pro potvrzení mnoha svých tvrzení. Křesťanství tvrdí, že Bůh se nám zjevil ve svém psaném slově a v osobě Ježíše Krista (Židům 1:1). Křesťanství dokázalo toto tvrzení historicky ověřitelnou událostí tělesného vzkříšení Ježíše Krista. (Římanům 1:3-4). On sám potvrzoval důvěryhodnost Starého zákona (Lukáš 24:25-27, 44) a prorocky i Nového zákona (Jan 14:26).

– Bob Passantino, copyright 1992 –

aia@answers.org (Answers In Action) <http://answers.org>

Závěrem:

Křesťané: nebojte se Bible, nebojte se zkoumání, nebojte se otázek a nesuďte druhé za to, že vám otázky kladou.

Lidé pochybující: ptejte se dále, hledejte, ale nečiňte ukvapené závěry.

Převzato z <http://www.jakyje.net>