Zápas o duši:

Svoboda nebo bezbožnost

Verze pro tisk

V roce 1989 jsme stáli na náměstí a skandovali „SVOBODU, SVOBODU!“, cinkali přitom klíči a byli nadšení a překvapení z toho, že otroctví komunismu pomíjí a můžeme zažívat svobodu na vlastní kůži. S příchodem svobody jsme pak byli o to více překvapeni, co všechno jsou lidé schopni považovat za „svobodu“.

Poslední dobou jsem si povídal s několika lidmi na téma „svoboda“ a byl jsem poněkud překvapen, že i mnozí lidé z křesťanského prostředí jsou na tom podobně a vykládají si slovo svoboda velmi podivně a dokonce se snaží takový obsah pojmu svoboda vložit do pojmu „svoboda v Kristu Ježíši“.

V Kristu Ježíši je opravdová svoboda, ale ta svoboda má velmi daleko od způsobů, kterými by chtěli prožívat svobodu lidé ve světě.

Svoboda vybírat si dobro nebo zlo

Někteří lidé mají představu, že ve světě existuje svobodná volba „vybírat si dobro a zlo“, svobodně si vybrat, jestli člověk „hřeší nebo nehřeší“. Přemýšlím o tom, jak to asi vypadá: Jestli takový člověk, co si svobodně vybírá dobro a zlo, se někde ocitne s hezkou ženou, tak se svobodně rozhoduje, jestli se s ní vyspí, nebo ne. Když si s někým povídá, tak se svobodně rozhoduje, jestli bude mluvit pravdu, nebo jestli bude lhát a vymýšlet si. Když se mu něco nepovede, tak se svobodně rozhoduje, jestli se bude rouhat, nebo dobrořečit Bohu.

Když jde někdo do obchodu a zcela svobodně se rozhoduje, jestli za zboží v obchodě zaplatí, nebo zda si ho odnese bez placení, tak takovému člověku neříkáme „svobodný“ člověk, ale nazýváme ho třeba „zločinec“, „zloděj“, „podvodník“, člověk „amorální“, „zlý“, „bezcharakterní“ a podobně. Pokud člověk pobíhá po ulici a má „svobodu“ sbalit na potkání kohokoliv a vyspat se s ním, neříkáme, že je „svobodný“, ale říkáme, že je „sukničkář“, „nevěrník“ nebo „záletník“. Stejně nazýváme člověka, který má svobodu lhát, ubližovat druhým, rouhat se Bohu nebo má jakoukoliv jinou „svobodu“ vybírat si zlo.

„Normální“ svobodný člověk má jen jednu jedinou svobodu: Vzít si zboží, zaplatit ho u kasy a teprve pak si ho odnést domů. Má nulovou svobodu zboží ukrást bez placení a taková „svoboda“ mu v životě vůbec neschází, neomezuje ho. Stejně tak ho neomezuje mluvit pravdu, nespat s každým na potkání nebo nerouhat se Bohu. Pokud se straní zla, nepřipadá si nesvobodný, ba naopak: svoboda od zla normálního člověka v životě posiluje. „Svoboda“ krást, lhát, podvádět či vybírat si jakékoliv jiné zlo není člověku k ničemu užitečná, není v životě člověka potřebná. Bez téhle „svobody“ není normální člověk žádným způsobem omezen.

Svoboda a smlouva

Setkal jsem se i s tím názorem, že když je člověk svobodný, může si dělat cokoliv, i když uzavře smlouvu. Že když člověk uzavře manželství, je stále svobodný a není manželskou smlouvou nijak omezen. To je pro mne poněkud šokující, vědět, že jsou kolem mne lidé s tímto názorem.

Pokud nějaký člověk uzavře smlouvu a je nadále svobodný, není vázán podmínkami té smlouvy a je schopen si dělat dále cokoliv chce, bez ohledu na uzavřenou smlouvu, tak takovému člověku neříkáme „svobodný“, ale říkáme, že je „nesvéprávný“. Je potřeba, aby jeho rodiče, děti nebo jiní příbuzní co nejdříve sebrali dotyčnému občanku a požádali soud, aby tohoto člověka zbavil svéprávnosti a určil mu opatrovníka.

Normální svéprávný člověk, pokud uzavře smlouvu, přestává být svobodný vzhledem k dané smlouvě a je zavázán dodržovat to, co je ve smlouvě psáno. Schopnost omezovat vlastní možnosti a rozhodování, zavazovat se smlouvou s někým druhým a závazky dodržovat je nejzákladnější možný rys skutečné svobody a svéprávnosti člověka a jeden ze základů a pilířů naší kultury.

K uzavření smlouvy je třeba svoboda a svobodné rozhodnutí člověka, ale pokud už k uzavření smlouvy dojde, tak si normální člověk nepřipadá nesvobodný, pokud dodržuje závazky vyplývající ze smlouvy, kterou uzavřel. Ani ho nenapadne, že by byl nějak degradovaný tím, že to musí dělat. V klidu platí za telefon, který si objednal, pracuje v zaměstnání, do kterého nastoupil, dodává zboží svému obchodnímu partnerovi, miluje svoji ženu a děti a stará se o ně a nijak mu nevadí, že se k dané věci zavázal smlouvou.

Svoboda a láska

Někteří lidé říkají: Láska může být jen ve svobodě. A dodávají: Ve svobodě dělat si cokoliv, co si člověk vybere, ve svobodě vybírat si dobro a zlo, ve svobodě dodržovat, nebo nedodržovat smlouvu, ve svobodě poslouchat, nebo neposlouchat, starat se, nebo nestarat...

Lidem ve světě, kteří jsou svéprávní, se nechce dělat závazky. Ale uvědomují si závažnost smlouvy a pak říkají, že „k lásce nepotřebují papír“ a vyhýbají se uzavření manželské smlouvy, jak jen mohou, „aby mohli milovat ve svobodě“. Pro tento druh lidí je nepředstavitelné zavázat se „budeme spolu v dobrém i zlém až do smrti“, protože při tom „ve zlém“ už by to nebyla láska.

Ve skutečnost má láska muže a ženy možnost opravdu se rozvinout právě jen tehdy, kdy se lidé cíleně vzdají části své svobody, vzdají se možnosti flirtovat s kolegy v práci, možnosti hledat si jiného partnera, možnosti spát s kdekým, možnosti odejít, když jdou věci špatně a mnoha dalších možností, které má zcela nezávislý a „svobodný“ člověk bez manželské smlouvy. Pokud se normální člověk vzdá své svobody a uzavře manželskou smlouvu, stane se místo „svobodným“, „svobodnou“, najednou „ženatým“ nebo „vdanou“, nijak mu to nebrání v tom, aby svou ženu nebo svého muže člověk miloval ještě více než „ve svobodě“.

O lidech, kteří mohou prožívat lásku jen ve svobodě, a když to nevydrží v dobrém, tak odchází, neříkáme, že jsou „svobodní“, ale říkáme, že jsou „nezodpovědní“ nebo že chtějí být „nezávislí“. Odmítají na sebe vzít opravdovou zodpovědnost za druhého člověka a za vztah, který s ním budou dlouhodobě tvořit a budovat, odmítají se vydat druhému tak, že by na něm měli být závislí.

Svoboda a vztahy lidí

Pokud je někde člověk, který se dostal do problémů (například vyhořel) a jiný člověk má naprostou svobodu dotyčnému pomoci, nebo se na něj vykašlat, tak neříkáme, že takový člověk je „svobodný“ ale říkáme, že takový člověk je „lhostejný“.

Pokud je někde člověk, který žije s jinými lidmi několik let nebo desítek let a má naprostou svobodu se o druhé lidi, se kterými je, nezajímat, nic o nich nevědět, míjet je a ani je nepozdravit, tak takovému člověku říkáme „podivín“ spíše než „svobodný člověk“.

Pokud je někde člověk, jemuž se ztratilo dítě a on má naprostou svobodu sedět doma a dítě nehledat, tak o takovém člověku například říkáme, že je „bezcitný“ spíše než „svobodný“.

Pokud je někde táta, který se pohádal se synem a má svobodu svého syna nevidět stejně jako onen syn svého otce, neříkáme, že jsou „svobodní“, ale říkáme, že jsou „furianti“, „tvrdé palice“ a podobně.

Normální svobodný člověk má schopnost navazovat vztahy s lidmi, starat se o ně. Pokud svobodný člověk někoho miluje, tak ho ta láska váže, láska způsobuje, že člověk nejedná zcela svobodně, ale má náklonnost k tomu, koho miluje, snaží se mu pomoci, vyhledává ho, myslí na něj a hledá jeho vůli a ne svojí. K tomu, koho člověk miluje, se chová jinak než k lidem, ke kterým lásku nemá. Láska rozpouští těžkosti mezi lidmi, přitahuje lidi k sobě, přikrývá a odpouští chyby a provinění.

Lidi, kteří toto neznají a žijí zcela „svobodně“, bez ohledu na vztahy, nejsou „svobodní“, ale spíše by se dali nazvat „lhostejní“, nebo dokonce i „bezcitní“ či „lidé s kamenným srdcem“.

Svoboda nebo svévole

Občas potkávám některé lidi, kteří říkají:

„Já vím, že Bůh chce, abych už tohle v životě nedělal (abych už nebyl bez práce, nepodváděl na daních, poctivě pracoval, netelefonoval za peníze zaměstnavatele, ...). ALE JÁ si myslím, že to není tak špatné a CHCI si věci dělat podle svého.“

Pokud někdo zná Boha, ví, že Bůh je, ví, že Bůh je dobrý a že chce pro člověka dobré věci, a přesto si dělá věci po svém, podle své „svobodné“ vůle, tak takovému člověku neříkáme „svobodný“, ale nazýváme ho „svévolník“.

„Svoboda“ žít si po svém, neptat se po Boží vůli a neřídit se Boží vůlí, pokud jí znám, není k ničemu dobrému užitečná. Pro normální život křesťana není taková „svoboda“ potřebná.

„Normální“ křesťan se ptá stále na Boží vůli v mnoha věcech svého života a poslouchá Boha. Pokud nemá svobodu žít si „podle své vůle“, ale poslouchá Boha, nijak ho to v životě neomezuje, nepřipadá si méněcenný nebo degradovaný, ale poddání Bohu u něj funguje přesně naopak: Rozpoznání a poslušnost Boží vůle sytí jeho život.

Svoboda nebo bezzákonnost

Někdy narážíme na lidi, kteří říkají:

Vždyť je to jedno, jak člověk žije a co dodržuje. Nikde není žádná absolutní norma, každý má svoje normy, všechno je relativní, můžeme svobodně dělat cokoliv, MY jsme norma a to, co děláme, je správně. Proto jezme, pijme, než umřeme, ať si to tu užijeme.

Tak dnes máme běžně uzákoněné potraty, ve školách učitelé pouští dětem pornografické filmy stejně jako celému národu televize, krádež bohatým a závist je morálně omluvitelná protože jsou bohatí, o rodiče se stará stát v domovech důchodců a o batolata v jeslích, Bohu se může rouhat, kdo chce, jak chce, a když se někdo ozve a chtěl by žít podle vyšších a absolutních norem, je to pro bezzákonné lidi „středověk“. A všem ve světě tento stav připadá „normální“.

Pokud má někdo „svobodu“ být sám sobě normou a tou normou se řídit, neříkáme, že je svobodný, ale říkáme, že je „bezzákonný“. Bezzákonnost je také základ věcí na konci světa: Až vzroste bezzákonnost, vychladne láska mnohých a ten, který pak nastoupí, syn zhouby, bude člověkem bezzákonnosti.

Spravedlivý a svobodný člověk nemá s bezzákonností nic společného. V klidu přivede na svět své děti, stará se o své rodiče, nezávidí bohatým či cokoliv dalšího a nepřipadá si tím ve své svobodě omezený. Dodržuje bez potíží a pocitu omezení zákony svého státu (které nejsou proti svědomí a Bohu) a nepřipadá si tím omezen.

Svoboda nebo bezbožnost

Někteří lidé říkají: S Bohem můžu žít jen ve svobodě. Jenom když si můžu svobodně vybrat, jestli Boha odmítnu, nebo přijmu, tak to je „pravá svoboda“. A zrovna teď chci odmítnout a jít si po svém.

Pokud člověk slyší o kříži Ježíše Krista a rozumí tomu, co Ježíš udělal, pochopí cestu Boží spravedlnost a má „svobodu“ to odmítnout, pak o něm neříkáme, že je svobodný, ale říkáme, že je „bezbožný“. Bezbožný člověk zažívá nejhlubší minutí se cíle, jaké může člověk prožívat: Žije bez Boha, sám podle sebe a své vlastní vůle, v dost zoufalé situaci, kterou si někdy uvědomuje, ale často má skutečný stav své situace zakrytý.

Bezbožník s kamenným srdcem má jediné východisko: Použít svou zpropadenou „svobodu“ a vydat svůj život Ježíši Kristu.

Písmo svaté a svědectví o svobodě a otroctví

Učení proroků, Ježíše a apoštolů je ve věci svobody vybírat si dobro a zlo dost přímočaré. Rozlišuje jen dva stavy: Buď člověk patří hříchu a je jeho otrokem, nebo patří Bohu, slouží Mu a uctívá Ho.

  • Takoví lidé jsou jako prameny bez vody, mračna hnaná bouří; je pro ně připravena nejčernější tma. Řeční prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze života v klamu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se zase válí v bahništi. (2 Pt 2,17–22)

Stejný pohled na věc dává apoštol Pavel v listu Římanům:

  • Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,16–23)

Cílem člověka je život s Bohem, ale člověk je otrokem hříchu, cílem hříchu pak je smrt. V Kristu Ježíši je člověk vysvobozen od hříchu, od toho minutí se cíle, který je v Bohu. To je také skutečná svoboda, kterou jsme přijali v Kristu Ježíši.

V Kristu Ježíši není svoboda vybírat si dobro a zlo, porušovat nebo nedodržovat smlouvy, svoboda být bezcitný ke slabým, závistivý k bohatým a lhostejný k ostatním. Takové „svobody“ nejsou nikomu k ničemu dobré a užitečné: Ani tomu, kdo se s takovou svobodou ohání a používá jí, ani tomu, kdo je obětí takové „svobody“ na druhé straně. Žádnou z těchto „svobod“ nám náš Pán nedal ani nejmenším náznakem! Bůh dává jen dobré dary.

Svoboda v Kristu Ježíši

Skutečná svoboda v Kristu není vybírat si dobro a zlo, ale svoboda v Kristu je vysvobození z otroctví hříchu a strachu. Poslechněme si svědectví evangelia k příchodu Ježíše:

  • Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš [hebrejské jméno Jehošua, ř. Iésús, se odvozuje od kořene j–š–` = „vysvobodit“], neboť on vysvobodí svůj lid z jejich hříchů.“ (Mt 1,19–21)
  • Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid [ř.: učinil vykoupení svému lidu] a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí, slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života. A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje." (Lk 1,67–79)

To je skutečná svoboda, kterou jsme přijali v Kristu Ježíši: „abychom vysvobozeni z rukou našich nepřátel beze strachu sloužili Bohu ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny naše dny.“ To je slavná svoboda Božích dětí, o které píše apoštol. V Kristu Ježíši není jiná svoboda, natož pak některá z bezbožností uvedených v úvodu článku.

  • On [Ježíš] nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,13–20)

– www.cizinec.com –