Velká část dnešního křesťanského hnutí slibuje štěstí, zdraví, bohatství a úspěch. Modlitby mnohých věřících se zredukovaly na »Bože dej, udělej, uzdrav a znovu dej, víc a rychleji.« Z tolika kazatelen slyšíme lákavá slova prázdných slibů. Skandály nečestnost, nemorálnost, pokrytectví zanášejí rozkoly a nedůvěru mezi věřící a dokazují nevěřícím, že tzv. věřící se od nevěřících ničím neliší. Z křesťanství se stává obchod, z mnoha kazatelů obchodníci, kteří se vzájemně předhánějí a žárlivě si přivlastňují ovečky, bojují o moc, vliv, nadvládu, vedou pohodlný život a jednají jako novodobí farizejové. Z kolika dnešních shromáždění by nás Ježíš vyhnal jako kramáře s Božím slovem? Mnozí křesťané kráčí cestou, která je odporná Bohu i nevěřícím.

Více než před 600 lety žila v anglickém Norwichi Lady Julian. Neměla tolik biblického světla jako máme my dnes, přesto kráčela se svým malým světýlkem vedle Boha a tak ještě dlouho před reformací byla vlastně v duchu probiblickou křesťankou. Lady Julian po sobě zanechala útlou knížečku a svědectví. Její dílko je tak zbožné, tak nebiblízké, že přispělo svým ojedinělým způsobem ke světové duchovní literatuře. Dříve než Lady Julian rozkvetla v zářivý a oslavující život, jenž byl znám po celé Anglii, modlila se k Bohu:

»Ó Bože, způsob mi tři zranění; zranění kajícnosti, zranění soucitu a zranění touhy po Tobě Bože. O tato zranění Tě žádám bez jakýchkoliv podmínek.«

Tato žena chtěla tři zranění a všechna byla pro slávu Boha. »Chci Tvojí slávu Bože bez podmínek, bez výměny, jakoukoliv ztrátu přijímám.

  • Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího. (Př 27:6)

Šlehy, rány, zranění. Podívejme se co řekl Job:

  • Věru blažený je člověk, kterého Bůh trestá; kázeň Všemohoucího neodmítejte. On způsobí bolest, ale též obváže rány. (Jb 5:17-18)

Ano, náš Pán způsobuje a ošetřuje naše zranění a tuto skutečnost bychom si měli dobře uvědomit.

Mnozí starozákonní proroci byli zranění muži, zasaženi Bohem, sužování z Božího láskyplného, napravujícího pronásledování. Například Jákob. Dvakrát jej Hospodin střetl, v obou případech Jákob vyšel zraněn a podruhé trvale kulhal. Elijáš byl zasažen Božím mečem a nebyl už jedním z Adamových hrdých potomků, už nestál vzpřímen vlastním sebevědomím. A co Izajáš? Ten když uviděl vyvýšeného Boha zahořekoval.

  • Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů. (Is 6:5)

Izajáš byl zasažen znalostí Boha, která jej ranila až k pocitu ztracenosti. A Ezechiel, ten se stal před svým Bohem nemohoucím a nabyl úplně dětskou závislost. Mojžíš, Josef, David a další byli raněni.Všichni známí křesťané jsou zraněné duše, jejich utrpení vzbuzuje soucit dodnes. Nic není účinnější jak se zbavit pýchy a falešného sebevědomí než zranění. Zranění nás sníží do bezmocného dětství, zranění nám sestřihne hřebínek. Poražený člověk přestává bojovat, odkládá zbraně a vzdává se, aby jej zranění usmrtilo. Potřebujeme být zraněni Bohem, abychom vykrváceli a zemřeli sami sobě. Teprve až se nám před očima zhroutí svět můžeme poznat Boží lásku, Jeho světlo, Jeho oběť a cenu, kterou za nás zaplatil.

Joni Eareckson Tada, paralyzovaná od ramen dolů, promlouvá k milionům věřících i nevěřících z těla ženy, jež je raněné. Její svědectví udivuje i zatvrzelé duše. Představa života bez Krista, představa života v paralyzovaném těle otřese každým. Joni, skrze osobní tragedii, přináší velice účinně naději a dobrou novinu. Povězme si více o třech zraněních o která prosila Lady Julian.

1. zranění je kajícnost:
Často slyšíme, že kajícnost přinese nové myšlení. Samozřejmě je tomu tak, ale zdá se, že kajícnost většiny skončí právě zde. Zredukovali jsme kajícnost jen na změnu myšlení. Kajícnost je bez pochyby duševní proces, ale taková kajícnost nám neprospěje, jestliže nepřeroste ve zranění ducha. Žádný člověk se opravdově nekaje, jestliže jej jeho vlastní hřích nezraní až k smrti, jestliže ho jeho duchovní zranění nezlomí a nevezme mu všechno sebevědomí. Kajícník ví, že je rebel a že osobně přibil svého Spasitele na kříž.

Abychom byli v opravdovém spojení s Bohem musíme se podrobit kajícnosti, která pokoří a zraní našeho ducha v takovou odevzdanou tvárnost, aby nás Bůh mohl vymodelovat ke svému potěšení. Náš vzpurný duch musí ze zranění kajícnosti vykrvácet, aby se mohl plně odevzdat Duchu Božímu. Všichni velicí křesťané, ať popsaní v bibli nebo mimo ní, byli natolik zraněni kajícností, že se nikdy nezbavili svíravé pravdy, že osobně ukřižovali Ježíše Krista. Naše velikost, osobní i národní spočívá v naší slabosti, ve zraněném duchu. Pavel řekl, když mu Bůh odmítl uzdravení:

  • Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2 K 12:10)

Kajícnost nám podlomí kolena a sebedůvěru. Mějme se tedy na pozoru před uspěchanou a povrchní kajícností. Naše vědomí, že jsme hříšní nás musí udeřit tak silně, že způsobí nezhojitelné zranění, které nám náš hříšný stav bude neustále připomínat. Člověk si může být vědom své hříšnosti a přesto jí osobně vůbec nepociťuje. Mnozí věří v úplnou zvrhlost lidstava a přesto nejsou touto znalostí raněni. Žádejme Boha, ať nás zraní pravou kajícností.

2. zranění je soucit:
Soucit je citové ztotožnění s trpícími bližními. Kristus se dokonale ztotožnil s trpícími. Člověk, který je raněn soucitem, trpí společně s ostatními. Ježíš Kristus, náš Pán, nemůže už více trpět za naší spásu. Naší spásu vykonal jednou a provždy, když dal sebe samého, neposkvrněného hříchem, skrze Svatého ducha, Otci. Ježíš už nemůže více trpět za naší spásu, ale stále musí trpět, aby nás vyhrál na svoji spásnou stranu. Ježíš nás nevolá k vykupujícímu utrpení, protože vykoupení bylo Jeho dokonalé a dokonané dílo na kříži. Ježíš nás volá abychom cítili společně s ním a s těmi, kteří se radují i s těmi, kteří trpí. Ježíš volá své, aby mu byli tělem zde na zemi, skrze které může trpět i milovat. Náš Pán má dvě těla. Jedno tělo bylo ukřižováno. To bylo tělo ve kterém trpěl, aby nás zachránil od věčného zatracení. Kristus má však ještě pozemské tělo sestavené z jednotlivců, které zahrnul do své církve skrze Ducha svatého v okamžiku jejich kajícného obrácení. A v církvi, tomto Ježíšově pozemském těle jehož tkáň je utkána z nás křesťanů, Ježíš trpí, aby vybojoval lidstvo pro Otce.

V každém člověku přebývá touha a neušlechtilá honba za světským nezodpovědným štěstím. Stačí jen povrchně pozorovat křesťany. Většina věřících by raději měla kousek štístka než spolutrpět rány zármutku ostatních lidí. Zdá se, že není Boží vůlí, abychom hledali štěstí. Zraněný člověk nikdy nehledá štěstí. Měli bychom hledat svoji svatost a užitečnost Bohu. Svatý člověk bude vždy Bohu užitečný a teprve tehdy bude pociťovat opravdovou radost, pocit nefalešného štěstí. Jestliže budeme nejprve hledat štěstí, nenalezneme jej, budeme štvanci jako většina světa. Z takového kvazištěstí naše svatost a užitečnost Bohu nevyplyne. My lidé všechno obrátíme naruby. Tak jako dobré skutky jsou výsledkem spásy, tak i radost a štěstí jsou výsledkem naší svatosti a užitečnosti Bohu. Proto nemusíme hledat dobré skutky, ty nám Bůh připravil skrze spásu. Nehledejme radost a štěstí, ty nám Bůh připravil skrze naší svatost a užitečnost. Hledejme nejprve jeho království. Buďme v Kristu, On nás spasí a udělá z nás svaté pracovníky a svatá radost a štěstí se dostaví po užitečně vykonané práci pro Boha. Tolik dokostelachodících jdou proti tomuto Božímu plánu. Hledají zbožné štěstí, příjemné pocity a až se dostaví, nutí se do dobrých činů za něž očekávají, že jim Bůh předá nebeskou vstupenku. Prchejme před tělesným zbožným štěstím, které zapomíná na svatost a užitečnost Bohu.

Kolikrát byl Ježíš šťastný? Ježíš byl muž zármutku. Ježíš trpěl jedno hoře za druhým. Ježíš nemohl být šťastný, když jej lidé odmítali. Křesťan, buňka Ježíšova pozemského těla církve, se neraduje když zápasí se světem, který Krista odmítá. Maratonec, jako každý křesťan, běží v agonii a pokud agonii nepociťuje, je na procházce daleko od cílové čáry. Jak radostné je konečné vítězství maratonského běžce.

  • Já tedy běžím (Pavel) ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným sám neselhal. (1 K 9:26-27)

To není popis štěstí, to je svatost a užitečnost, která vyplývá z naší spásy, která nás dovede k cíli, k opravdovému štěstí a radosti. Ježíš řekl:

  • Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. (J 16:21-22)

My jsme v jistém smyslu jako matky v porodních bolestech, spolu s námi Pán Ježíš Kristus trpí, má hoře, miluje a soucítí, aby přivedl na svět bolestným porodem Božího novorozence.

3. zranění je touha po Bohu:
Lady Julian toužila po Bohu, chtěla být raněna toužebnou láskou. Vždyť to je největší a nejdůležitější přikázání.

  • Miluj Hospodina svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22:37)

Lidé si říkají: »Jsem dobrý, nikoho jsem nezabil.« Ale nejhorší prohřešek není zabití, nýbrž nemilování Boha. Bůh nemůže stát na prvním místě »vedle« všech a všeho. Bůh musí být ojedinělý a stát »nade« všemi a vším. Lady Julian chtěla být zamilována až k bolestnému zranění, až k smrti. Dokonce Boha žádala: »Bože, dej mi abych Tě chtěla tak vroucně, že se mi staneš nevyléčitelným zraněním na mém srdci, které nebudu moci překonat.«

Dnešní evangelizační úsilí vede obyčejně pouze k přijmutí Krista. Snaží se zvýšit počet lidí, kteří prohlásí, že Krista přijali. Počítáme a sčítáme, vedeme statistiky, ale jak málo křesťanů dojde k bodu, kdy Kristovo požehnání vstoupí do jejich života. Je to jako bychom měli v bance miliony, a nikdy je nepoužili.

Můžeme růst ve vědomostech, můžeme znát bibli zpaměti a přesto jsme ve velké většině bez radosti, myslím té opravdové, nestrojené. Naše biblické učení může být tak ortodoxní jako ortodoxnost farizejů. Nezatoužíme-li však po Bohu, nikdy nepoznáme duchovní vír hledání a sebezapření. »Sebezapření« už téměř vymizelo z křesťanského slovníku.

Mějme také na zřeteli, že křesťanství je pro pohana paradoxní. Jsme šťastní, že je nám odpuštěno a přesto jsme zraněni, abychom poznali hoře. Radujeme se z míru v naší duši, který přinesl Kristus skrze svojí smrt na kříži, a přesto trpíme v zápase o každou duši.

Když Mojžíš viděl Boží slávu, prosil aby uviděl více. Když mu Bůh řekl, že má jeho milost, Mojžíš chtěl více milosti. Člověk, který je v těsném spojení s Bohem je ten, který horlivě toto spojení hledá. Čím více Boha chceme, tím víc jej máme a čím víc jej máme, tím víc ho chceme.

Kéž všichni žízníme neuhasitelnou žízní. Mějme svatou, neutuchající touhu být vlastněni Bohem. My, dnešní křesťané většinou z polotovarů, chceme slyšet kázání jak za nás Ježíš zemřel a protrpěl naše hříchy, abychom mohli být svobodní, šťastní, zdraví a prosperující, abychom se nasytili vlastní svatostí, místo abychom se v agonii podělili se zmírajícím, hladovým světem ztracenců o svatost bolesti na kříži. Kristovo pozemské tělo, jeho církev, jsou pšeničná zrna, jejichž účelem není plnit žaludky dobrými skutky, ale aby přinesla bohatou úrodu. Ježíš řekl:

  • Amen, Amen pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (J 12:24)

Věřím, že Bůh chce, abychom po něm toužili až k smrti, která zraní našeho ducha, aby nás Duch svatý neustále přibližoval k Bohu, abychom jej neustále nacházeli a neustále hledali, abychom jej neustále měli a neustále jej byli žádostiví. Jenom tak se bude tento svět v našem srdci postupně znehodnocovat a nebe zhodnocovat.

Pomodleme se s Lady Julian: Bože, jsme nezodpovědní a dětinští křesťané. Jsme více zaneprázděni myšlenkami o osobním štěstí než myšlenkami o své užitečnosti Bohu. Bože zraň nás nezhojitelným zraněním, které by nám připomínalo naši hříšnost, zraň nás zraněním, abychom měli svatý soucit s umírajícím světem, a zraň nás abychom onemocněli láskou k Tobě, abychom bezpodmínečně a bez ustání usilovali, zkoumali, hledali a nalézali.

- pst- Volně zpracováno z kázání A. W. Tozera