Křesťanství je příběh založený na důvěryhodné historické skutečnosti. Není to mýtus. Poznávání Boha však není jen lekcí z dějepisu.

Křesťanství má mocná a jedinečná učení či nauky: Bůh je jeden, ale existuje ve třech osobách – to je nauka a je nezbytná. Máme mnohem, mnohem více nauk. Křesťanství však není jen nauka.

Křesťanství vyžaduje dobrý, morální způsob života – to například znamená vzdát se smilstva, platit daně nebo nemluvit sprostě a vyhýbat se dvojsmyslným vtipům. Křesťanství však není jen mravnost.

Křesťanství je všechny tyto věci dohromady a apoštol Jan zmiňuje jejich důležitost v první kapitole svého prvního dopisu. Křesťanství je však víc; je to také zkušenost. Je to dennodenní zkušenost s Otcem, Synem a Duchem Svatým v našich životech. Jan tomu říká „společenství“: „Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (1. Janův 1,3 - ČSP). Co tím myslí?

Kde je Duch?

Víme, že apoštolové došli k poznání, že je jeden Bůh a tři osoby – Pavel dokonce píše o „milosti Pána Ježíše Krista, Boží lásce a společenství Svatého Ducha“ (2. Korintským 13,14 - ČSP). Tak proč zde Jan vynechává, nebo to alespoň tak vypadá, Ducha Svatého, když mluví o společenství?

Odpověď je velmi přímočará – právě Duch Svatý nám dává společenství s Pánem Ježíšem a s Otcem. Každé společenství s Bohem je „společenstvím Svatého Ducha.“ Jan to už nemusí více objasňovat.

„Společenství“ je slovo, které znamená „sdílení“ nebo „účast“; Jan mluví o účasti na Božím životě (2. Petr 1,4). Je to „Boží život v duši člověka“, jak to jeden starý pisatel vyjádřil. A to společenství je jak objektivní skutečnost – něco, co je pravda, ať už to pociťujeme nebo ne, tak skutečnost, kterou bychom měli zažívat dennodenně. (Představte si ho jako dobré manželství - láska je v takovém manželství skutečností nehledě na to, jak se manžel či manželka cítí v konkrétním okamžiku. Láska je však i obohacující zkušenost, ze které je třeba se také radovat.)

Jak tedy „zakoušíme“ toto společenství? Jedním ze způsobů je myslet, modlit se a rozjímat nad tím, co pro nás každá jednotlivá osoba Trojice udělala.

Otec

Doufám, že si nikdo z nás nemyslí, že Bůh Otec se zdráhal nás zachránit do chvíle, než mu Ježíš jaksi svou smrtí za nás „zkroutil ruku“. Nic nemůže být dál od pravdy! Bůh Otec dal svého Syna – svého Jediného Syna, svého jednorozeného Syna, aby se stal Spasitelem světa.

„Spasení byl Otcův nápad“. „Bůh [Otec] tak miloval svět, že dal svého jediného Syna...“ (Jan 3,16)

Před mnoha lety jsem kázal poprvé ve sboru, který jsem dobře znal. Mluvil jsem o Boží lásce k nám. V té době bylo mému synovi teprve pár měsíců. Vzpomínám si, jak jsem řekl: „Bůh má jen jednoho Syna. Já také – a za nikoho z vás bych svého jediného syna nedal. Vlastně bych ho nedal ani za vás všechny!“ Stále si pamatuji na porozumění Bohu, které na nás v tu chvíli spočinulo. Zdálo se, že si celé shromáždění myslí: Samozřejmě, že ne. Proč bys to dělal? Ale Bůh to udělal!“ A Duch Svatý způsobil, že ta myšlenka byla sladká, a mocně povznášející byla i celá ta chvíle.

Jak důvěrně většina z nás poznala Boží lásku! Pokud ovšem máme zakoušet radost ze společenství s Otcem, je jedním ze způsobů meditovat (znamená to jen „hluboce se zamýšlet a po dlouhou dobu – na meditaci není nic tajemného) nad touto nejstarší ze všech starých pravd. Pro mě neexistuje lepší způsob než zpívat nebo si v tichosti číst úžasná slova Stuarta Townenda:

Jak hluboká je Otcova láska k nám,
jak veliká nade všechny míry,
že dal svého jediného Syna,
aby z ubožáka učinil svůj poklad!

A ne jen z „ubožáka“, jako by to byl ubožák. Je divem všech divů, milostí všech milostí, že „učinil z takového ubožáka svůj poklad“!

Syn

Jan 3,16 je asi tím nejslavnějším veršem v Bibli a mluví o Otcově lásce. Ale 1. Jan 3,16 je každým kouskem stejně tak vzácný a mluví o lásce Spasitele: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on [Ježíš] za nás položil život.“ Nebyl to Otec, kdo za nás zemřel (a neměli bychom se tak nikdy modlit: „Nebeský Otče, děkujeme Ti, že jsi za nás zemřel... “) Byl to Syn a zemřel za nás z poslušnosti svému Otci a kvůli Své velké lásce k nám.

Za koho zemřel? Můžeme mluvit o Jeho smrti za celý svět, protože „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ (1. Jan 2,2). Nebo můžeme mluvit o tom, že zemřel konkrétně za svůj lid, své vyvolené, protože „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval“ (Ef 5,25). Co však skutečně bere Pavlovi dech, je, že „si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Gal 2,20).

Ach, když stojím uprostřed onoho zářícího zástupu
a na kenaanském břehu vidím svého Spasitele,
přidám tento refrén k čím dál hlasitější písni:
„Zamiloval si mne a dal sebe samého za mne.“

Duch Svatý

Stejně jako mnozí z nás i já si dobře pamatuji dny, kdy jsem nemiloval Krista. Asi před čtyřiceti lety se to začalo měnit. Proč? Stal jsem se náhle moudřejším? Začaly mi mocné síly mé logiky ukazovat pravdu evangelia? Ne!

Došlo k tomu, že jsem začal vnímat svou ubohost. Uviděl jsem svůj hřích. Viděl jsem – zakusil jsem, že nemám sílu s ním něco udělat.

Když mě milost zdarma probudila světlem shůry,
strachy před zákonem mnou otřásly, chvěl jsem se k smrti.
Žádný úkryt, bezpečí jsem v sobě neviděl,
Hospodin spravedlnosti musí být mým útočištěm!

Odkud přišlo to „světlo shůry“? Prostá pravda je, že ačkoliv mě Otec miloval a Syn za mě zemřel, bez Božího Ducha bych byl pořád nespasený. „Strachy před zákonem“ – tedy vědomí, že jsme porušili Boží zákon a že to vadí – jsou výsledkem působení Ducha. Až tehdy začínáme vnímat, že potřebujeme Spasitele.

A kdo nám ukazuje, že Pán Ježíš je tím jediným Spasitelem, kdo nás přesvědčuje, že Jeho kříž je dostačující výkupné za hříchy – dokonce i za naše hříchy? Kdo uděluje pokání a víru, takže co nejrychleji utíkáme k Ježíši do úkrytu? Je to nepochybně Duch Svatý.

Přemýšlet o Otcově lásce; zkoumat divy kříže; pamatovat na moc působení Ducha. To je alespoň částí toho, co znamená zakoušet společenství s Bohem. Nechť tato zkušenost společenství roste den za dnem.

Gary Benfold je pastor pro kázání a vyučování v Moordown Baptist Church, Bournemouth.