Verze pro tisk

Ježíš Kristus - výkladový klíč k Písmu

Pět příkladů doktrinálních omylů, které jsou výsledkem toho, když tento klíč není používán

  • Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (Jan 5,39 - 40)
  • Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1Tm 2,5)

Měli bychom číst Písmo s cílem najít v něm Krista. Kdokoliv se od tohoto cíle odvrátí, nikdy nedojde k poznání pravdy, i kdyby se celý život namáhal učením.“ Jan Kalvín

Téměř ke všem omylům a nesnázím v našem chápání biblických textů dochází, když náš výklad je něčím méně než kristocentrickým. To je zásadní. Dokud nás naše studium, jakkoliv svědomité, nepovede k poznání, že veškeré Písmo ukazuje na Ježíše Krista, je marné. Význam Bible (SZ a NZ) je v tom, že svědčí o Ježíši Kristu (J 1,43 - 45; Sk 3,18 a 17,2 - 3; 2Tm 3,14-15; 1Pt 1,10-12; Ř 1,1-3 a 16,25-27; Lk 24,25-27 a 44 - 46).

Ježíš nikdy neodsoudil jediného farizea, že by bral Mojžíše až příliš vážně. Berou ho daleko méně vážně, než by měli. Neboť Ježíš říká: „Vaším žalobcem je Mojžíš... Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5,45-47) Porozumět Mojžíšovi tedy znamená přijít k poznání Krista, když byl zjeven. Podobně i Abraham uviděl Ježíšův den a radoval se, jak dosvědčuje Bible. „A protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V TOBĚ DOJDOU POŽEHNÁNÍ VŠECHNY NÁRODY.‘ (Ga 3,8)

Zde jsou některé příklady konkrétních doktrinálních omylů, které neberou v potaz výše zmíněné biblické principy… Stojí na výkladech či předpokladech, které přistupují k Písmu tak, že vynechávají Krista, či jsou méně kristocentrické. Níže bych rád předložil 5 příkladů současných populárních, avšak omylných výkladů, které jsou chybné, protože neberou v úvahu ústřední význam Ježíše Krista.

1. Falešné nebiblické tvrzení, že spasení lze ztratit

Někteří tvrdí, že křesťan může ve skutečnosti ztratit spasení, což je prvořadý příklad toho, kdy se při čtení textu vynechává Kristus, protože pozornost se zaměřuje na lidskou morální schopnost, místo na Krista. Někteří chybně věří, že křesťan poté, co byl Kristem spasen, může učinit jistá rozhodnutí, která povedou ke ztrátě jeho osvojení a ospravedlnění, a tím i jeho spasení v Kristu. Jinými slovy, své postavení před Bohem musí zachovat svým vlastním úsilím nebo s pomocí Ducha. Podle takového názoru Kristus nestačí na to, aby spasil zcela. Takové učení by nám mělo okamžitě připomenout Pavlovo varování v Galatským: „To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“ (Ga 3,3). Ale proč je Pavel tak tvrdý, že je nazývá pošetilými? Protože zapomněli, že je spasil Kristus a jen Kristus. Myslet si, že můžeme něco přidat ke Kristovu dokonalému dílu, znamená nechápat evangelium v jeho samotném jádru. Ptáme se: je to Ježíš, kdo stačí na to, aby vás dovedl do konce, nebo je to něco jiného? Všechno navíc k Ježíši Kristu znamená věřit, že ospravedlnění se nachází v něčem jiném, a opomíjet ústřední význam Krista.

Ve spojení s touto doktrínou se tedy ptáme: je to Kristus, kdo nás zachraňuje, nebo nám jen pomáhá, abychom se mohli sami spasit? Varovné texty v Židům nás vlastně před tímto omylem varují. Začínají poukázáním na to, že Ježíš je vyšší než andělé, než Mojžíš a obětní systém. Varování před odpadnutím jsou ve skutečnosti varováními před návratem k něčemu nižšímu, než je Kristus, k něčemu jako je obětní systém, který jen ukazoval na Krista. Číst, že konkrétní hřích může způsobit ztrátu našeho spasení, tedy znamená zcela zapomenout, co je kontextem textu Židům. Tvrzení, že křesťan může ztratit spasení, je tedy prvním omylem, u nějž jsme zpozorovali, že vyplývá ze skutečnosti, že na Krista nebylo nahlíženo jako na definitivní předpoklad výkladu. Nějaký jiný definitivní předpoklad výkladu směroval náš výklad.

2. Synergismus

Synergismus je omyl sestávající z tvrzení, že přirozený člověk může při procesu obnovení (nového narození) spolupracovat s Bohem, že neznovuzrozený člověk má morální schopnost přijmou evangelium, aniž by Duch způsobil změnu srdce. Opět si vzpomeňte, co je naším klíčem k výkladu Bible: Ježíš Kristus. Takže ve vztahu ke znovuzrození a obrácení – když je kázáno evangelium – co způsobuje, že se lidé v reakci na něj liší? Způsobuje to Ježíš Kristus nebo něco jiného? To „něco jiného“ může mít různé podoby. Může to být něco blízkého lidskému uvažování (což učí pelagianismus) nebo něco cizího, avšak univerzálního (to je učení arminiánů)? V každém případě platí, že tuto odlišnost nezpůsobuje Kristus. Každý, kdo tvrdí, že tato odlišnost vyplývá z těchto „dalších faktorů“, nepochopil především naši zoufalou situaci coby padlých stvoření bez Krista, a za druhé, výjimečnou dostatečnost Kristova spásného díla. Pokud se liším od mého bližního kvůli něčemu jinému než kvůli Ježíši Kristu, potom Kristus, ať už hraje jakoukoliv roli, nemůže být pro mé chápání spasení ústřední. Je za něj jen částečně zodpovědný. Zachraňuje nás milost, kterou máme v Kristu, a nic víc.

3. Čtyřbodový kalvinismus

Čtyřbodový kalvinismus v testu kristocentrického výkladu selhává, protože tento pohled má sklon nahlížet na TULIP (akronym pěti základních bodů kalvinismu, pozn. překl.) jako na abstrakci. TULIP však funguje jen tehdy, vidíme-li Krista v jeho středu. Zvažte TULIP jako chiasmus s „L“ (limited atonement – omezené, účinné vykoupení, pozn. překl.) na vrcholu pyramidy. Je to Ježíš Kristus, kdo dává smysl všem doktrínám milosti. Čtyřbodoví kalvinisté, kteří odmítají omezené vykoupení, ale přijímají neodolatelnou milost, se musejí zamyslet nad následujícím: Neodolatelná milost není nějakou abstraktní doktrínou, ale musí na ní být nahlíženo ve spojení s Ježíšem Kristem, obzvláště ve spojení s milostí získanou Kristem na kříži. Duch Kristův osvěcuje, obnovuje a účinně přivádí své vyvolené k víře. A tato uschopňující, účinná milost je od začátku do konce kristocentrická. Nevychází z ničeho jiného, ani z žádného skrytého zdroje milosti v Bohu Otci. Kristus zemřel za vyvolené, a tím je vykoupil – což je něco, co neudělal pro nevyvolené. Proto to často mluvíme o konkrétním vykoupení. Neodolatelná milost je jedním ze spásných výsad získaných Ježíšem Kristem… a nikdy nebyla garantována nevyvoleným, ani pro ně nebyla určena. Čtyřbodový kalvinismus nejenže selhává v testu kristocentrismu, ale ani nepřijímá, že Trojice vždy působí v souladu. Otec si pro sebe vyvoluje konkrétní lidi, Kristus umírá, aby zajistil spásu těchto konkrétních lidí, a Duch svatý je spojuje s Kristem a aplikuje na ně veškerý užitek Kristova vykoupení. Věřím, že dokud nebude Ježíš Kristus brán jako střed TULIPu, budou čtyřbodoví kalvinisté i nadále odmítat kristocentrickou podstatu Písma a evangelium tím bude částečně překrouceno.

4. Očistec

Římští katolíci věří v očistec - očistné místo, kam jde velká většina křesťanů hned po smrti. Proč tam jdou? Tedy, zemře-li osoba s jakoukoliv poskvrnou nebo nečistotou nebo vadou na duši, musí podle římskokatolické církve nejprve na místo očisty (místo aby šla přímo do nebe), což je jakýsi mezi-stav mezi zemí a nebem. V průběhu staletí římskokatolická církev tvrdila, že milost ospravedlnění člověka prostoupí ve chvíli křtu a že tato milost zůstává nedotčena, DOKUD člověk nespáchá smrtelný hřích. To je podle římskokatolické církve tak závažný hřích, že dokáže zničit Kristovu ospravedlňující milost v duši. A tak osoba, která spáchá takový smrtelný hřích, musí být znovu ospravedlněna a opět přivedena do stavu milosti, ale tentokrát ne Kristem, ale skrze pokání nebo očištění svých hříchů skrze neznámý počet let v očistci. Což opět zdůrazňuje jejich víru, že Kristus pro úplnou spásu nestačí. Proto si tedy musíme své hříchy v očistci tisíce let, až do jejich úplného splacení, odpracovávat. Kde je v tomto všem Kristus? Bylo Jeho dílo nedostatečné, aby zakrylo naše hříchy úplně a jednou provždy? Toto dodnes zůstává jedním z hlavních bodů napětí mezi protestantismem a římskokatolickou církví.

5. Emerging Church (Ježíš jako příklad, ne Spasitel)

Emerging Church je dalším náboženským systémem, které selhává v testu kristocentrismu. I když se často chlubí tím, že jsou křesťany „červených písmen“ (v některých anglických překladech Bible jsou Kristova slova vytištěna červeným písmem, pozn. překl.), kteří chtějí následovat jen Ježíše, většinou nezdůrazňují žádnou doprovodnou potřebu Krista coby Spasitele. Výsledkem je, že kážou jen polovinu Krista s tak přehnaným důrazem na učení království, že zapomněli lidi vyučovat, jak se do tohoto království nejprve dostat. Jinými slovy, mají velkou snahu vyučovat Krista jako morální příklad pro nás, zatímco vyučují málo nebo vůbec to životně důležité, totiž že je Spasitel. Následkem odmítání Krista coby Spasitele vzniklo církevního hnutí, které je vysoce moralistické a nemilostivé. Pamatuji si na spory ohledně Kristovy vlády v životě křesťana v 80. letech 20. století, kdy někteří vyučovali, že bychom mohli přijmout Krista jako Spasitele, ale ne jako Pána. V emerging church máme nyní opačný omyl: ty, kdo se chtějí podvolit panování Kristova království, ale odmítají se Mu podvolit coby Spasiteli. Samozřejmě, pokud se člověk skutečně podvolil Kristovu panování, tak v Něho také uvěřil jako ve Spasitele. Ale co by mohlo být arogantnější, než číst Kázání na hoře a nevidět svou morální neschopnost ho žít a následnou nezbytnost krvavého vykoupení, nesení trestu za naši vzpouru?

Nemůžeme Ježíše rozdělit na dvě poloviny. Evangelium není volbou buď a nebo, kdy můžeme vidět Ježíše jako morální příklad a přitom nevidět svou duchovní zkrachovalost a zoufalou potřebu Jeho spásné milosti. Vyznávat, že Kristus žil život, jaký bychom také měli žít, a zemřel smrtí, kterou si zasloužíme my, je selhání. Evangelium je předně oznámením - to znamená, že je zprávou o něčem, co pro nás Bůh už vykonal. Není to „kažte evangelium a používejte slova, bude-li třeba“. Vyhlášení Božích výdobytků pro nás jistě způsobí, že pro Něho budeme chtít z radosti žít, ale nemůžeme si udělat modlu ze sebe-spásného projektu nebo se jednoduše stát „Ježíšovými následovníky“, aniž bychom viděli, že bez Jeho spásného díla nezmůžeme nic, včetně víry v evangelium a poddání se Jeho království. Coby současný příklad tohoto problému: Můj přítel navštěvuje emerging church v naší oblasti a říkal mi o křtu, při němž dvě dívky vyznaly svou nově nalezenou víru. Mluvily nadšeně o tom, jak pro ně Ježíšův život představuje vzorový způsob života, ale neřekly nic o tom, že byly zlomenými hříšnicemi a právem si zasluhovaly Boží hněv a že byly spasené jen z Kristovy milosti. Můj přítel se na to šel po křtu zeptat starších a při následném setkání s těmito dívkami se ukázalo, že tomuto aspektu vůbec nerozuměly. Poslyšte, pokud nějaký člověk nechápe tuto základní, podstatnou pravdu o našem hříchu a Ježíši Kristu jako Zachránci od Božího hněvu, potom nechápe evangelium, tečka. Obávám se, že velká část emerging church se této tragické chyby dopouští, a i když se v tomto hnutí mohou vyskytovat opravdoví křesťané, jejich učení je z větší části nekřesťanské. Dokud neodmítneme veškerou soběstačnost a neuvědomíme si, že bez Kristovy milosti si zasluhujeme Boží spravedlivý hněv, bude jediným výsledkem arogance ohledně naší vlastní schopnosti a zásluhy. Boží hněv na člověka kvůli jeho hříchu však popírají falešní učitelé, jako je Rob Bell se svým populárním turné „bůh se nezlobí“. Omyl emerging church spočívá v tom, že zdůrazňuje, co můžeme udělat pro Boha, a ne to, co On již v Kristu udělal pro nás. Evangelium není rada, jak žít, ale zpráva o Tom, kdo pro nás udělal něco, co jsme sami pro sebe nemohli udělat.

Ke každému z těchto pěti výše uvedených omylů (a mnohým dalším jim podobným) dochází, když naším hermeneutickým - naším definitivním předpokladem -není Ježíš Kristus.

Skutečností zůstává, že je to doktrína pouhé milosti v Ježíši, co nám umožňuje vidět, že nejsme lepší než naši nevěřící skeptičtí bližní - protože jsem stejní jako oni. Spasení pouhou milostí díky tomu, co pro nás Ježíš udělal, nás oddělilo (aniž bychom se mohli sami ze sebe něčím chlubit) a umožňuje nám sloužit druhým právě proto, že máme s ostatními hříšníky všechno společné. Jsme žebráci, kteří vedou další žebráky k chlebu, to jest chlebu zvanému Ježíš. Tim Keller řekl o kristocentrické službě toto: „Evangelium milosti nás vede k tomu, abychom byli pokorní, bez morální nadřazenosti, k vědomí, že jsme spaseni milostí [pouhou], k štědrosti a k tomu, abychom pamatovali na svou předchozí zaslouženou duchovní chudobu a měli respekt k ubohým věřícím křesťanům coby bratrům a sestrám, od kterých se máme učit. Jen evangelium může přivést „inteligenta“ k pocitu pokorné úcty k a solidaritě vůči chudým… Všechny problémy, osobní i sociální, pocházejí z neschopnosti používat evangelium radikálně [Ježíše jako středobod]. Všechny nemoci v církvi a všechna její neefektivnost pochází z neschopnosti použít evangelium radikálně. Tím, že se sbor pevně zakotvený v evangeliu vyhne excesům dispenzačních, charismatických a liberálních sborů hlavního proudu (ty všechny různými způsoby ztrácejí rovnováhu evangelijní pravdy), rozbije stereotypy a zazáří ve městě.“

www.monergism.com