Verze pro tisk

Z výkladu Janova evangelia

„Neboť Bůh tak miloval svět, že syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3,16). Kristus se právě zmínil o své smrti a potvrdil, že kříž byl nepostradatelnou nezbytností, nebylo to, že „Syn člověka bude vyvýšen“, ale „Syn člověka musí být vyvýšen.“ Neexistovala jiná možnost. Pokud se mělo dostát požadavkům Božího trůnu, pokud mělo být nárokům zákona učiněno za dost, jestliže měl být hřích odstraněn, mohlo se to stát jen prostřednictvím Toho bez hříchu, který byl potrestán místo těch, kdo měli být zachráněni. Boží spravedlnost vyžadovala toto: Syn člověka musí být vyvýšen.

Ale Kristův kříž je víc než jen projev Boží spravedlnosti; je zde také projevení Jeho podivuhodné lásky. Verš 16 vysvětluje verš 14, jak naznačuje jeho první slovo. Verš 16 nás uvádí zpátky k základu všeho. Veliká Oběť byla poskytnuta Láskou. Kristus byl darem Boží lásky. Toto najednou vyvrací omyl, ke kterému došly určité kruhy, totiž že Kristus zemřel, aby tak byl Bůh pohnut k lítosti a zachránil lidi. Pravý opak je pravdou. Kristus zemřel, protože Bůh miloval lidi, a byl rozhodnut zachránit ty, kdo věří. Kristova smrt byla nejvyšším projevem Boží lásky. Bylo nemožné, aby se mezi Osobami božství objevila nějaká neshoda ohledně záchrany lidí. Vůle Božství je a nutně musí být jednotná. Vykoupení nebylo příčinou, ale výsledkem Boží lásky. „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1. Janův 4,9-10). Z jakého jiného zdroje by mohlo vzejít vydání Krista k záchraně lidí, ne-li z LÁSKY - čisté svrchované vlídnosti!

Boží láska! Jak je to požehnané srdcím věřících, neboť jen věřící to mohou ocenit, a jen oni, i když velmi nedokonale. Je třeba si všimnout, že zde v Janovi 3,16 je řečeno sedm věcí o Boží lásce. Zaprvé, míra Jeho lásky - „Bůh tak miloval.“ Ne že Bůh miluje, ale „miloval“. Že nás miluje teď, když jsme Jeho dětmi, do určité míry chápeme, ale že nás miloval předtím, než jsme se stali Jeho dětmi, překonává naše porozumění. On nás však miloval. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Řím 5,8). A znovu: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.“ (Jer 31,3). Zadruhé, velikost Jeho lásky - „Bůh tak miloval.“ Nikdo nemůže definovat nebo změřit to malé slůvko „tak“. Jsou rozměry šířky, délky, hloubky a výšky Jeho podivuhodné lásky, které nikdo nemůže změřit. Zatřetí, dosah Boží lásky: „Bůh tak miloval svět.“ Nebyla omezená jen na úzkou hranici Palestiny, ale proudila i k hříšníkům z pohanů. Začtvrté, přirozenost Boží lásky: „Bůh tak miloval svět, že dal.“ Láska, opravdová láska vždy hledá nejvyšší zájem ostatních. Láska je nesobecká, dává. Zapáté, obětní charakter Boží lásky - „dal svého jediného Syna“. Bůh neušetřil svého Nejlepšího. Dobrovolně vydal Krista, dokonce na smrt na kříži. Zašesté, plán Jeho lásky - „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Mnozí zemřeli v pustině od hadího uštknutí - a mnozí z Adamova rodu budou trpět věčnou smrtí v ohnivém jezeře. Ale Bůh měl v úmyslu mít lid, který „nezahyne“. Kdo jsou tito lidé, je zjevné jejich „vírou“ v Božího Syna. Zasedmé, dobrodiní Boží lásky - „ale měl věčný život.“ To je to, co Bůh uděluje každému Svému. Nemusíme snad zvolat spolu s apoštolem: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval“ (1J 3,1)? Milý křesťanský čtenáři, pochybuješ-li někdy o Boží lásce, jdi zpět ke kříži a pohleď, jak vydal na krutou smrt svého „jediného Syna“.

„Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17). Tento verš rozvádí dobročinnou přirozenost a záměr Boží lásky. Nesobecká ve svém charakteru - neboť láska „nehledá svých věcí“ - žádá dobro pro ty, ke kterým proudí. Když Bůh poslal svého Syna, nebylo to, aby „odsoudil svět“, jak bychom mohli očekávat. Všechny důvody ukazovaly k odsouzení světa. Pohané byli v ještě horším stavu než Židé. Vně malé země Palestiny zmizelo poznání pravého a živého Boha, bylo blízko úplného vymizení ze země. A tam, kde není Bůh znám a milován, neexistuje láska člověka k jeho bližním. V každém pohanském národě bujely modloslužba a nemorálnost. Je třeba si přečíst druhou polovinu Římanům 1, abychom žasli, že Bůh nesmetl zemi koštětem zhouby. Ale ne, On měl jiné plány, milostivé plány. Bůh poslal svého Syna na svět, aby „svět byl skrze Něj spasen“. Je třeba si všimnout, že slova „aby byl“ nevyjadřují nejistotu. Naopak prohlašují záměr Boha v poslání Jeho Syna. V obecné mluvě slova „aby byl“ značí eventualitu. Je to další doklad toho, jak je zásadně důležité nedbat na lidské slovníky a způsoby, jakým užívají slova, a obrátit se na konkordanci, abychom viděli, jak sám Ducha svatý každé slovo v Písmu používá. Slova „aby byl“ - jakožto část slovesa - vyjadřují plán. Když je nám řečeno, že Bůh poslal svého Syna na svět, aby skrze Něj „svět byl spasen“, znamená to, že „skrze Něj svět bude spasen“. Pro jiné příklady odkazujeme čtenáře na 1. Petrův 3,18 - „aby nás přivedl k Bohu“ nevyjadřuje žádnou nejistotu, ale říká o cíli, který má být dosažen. Pro další případy viz Galatským 4,5; Titus 2,14; 2. Petrův 1,4, atd.

„Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3,18). „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Římanům 8,1), protože Kristus byl odsouzen za ně - „na něho dolehla kázeň pro náš pokoj“ (ČSP). Ale nevěřící „... již je odsouzen.“ Svou přirozeností jsou „dětmi hněvu“. (Ef 2,3), nejen zkaženosti. On vstupuje na tento svět a má na sobě prokletí Boha, který nenávidí hřích. Když slyší evangelium a nepřijímá Krista, přivádí na sebe nové a zesílené odsouzení skrze svoji nevíru. Jak jasně to dokazuje, že hříšník je zodpovědný za svoji nevíru!

„Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19). Zde je příčina lidské nevíry - miluje tmu, a proto nenávidí světlo. Jaký důkaz jeho zkaženosti! Není to jen to, že lidé jsou ve tmě, ale oni tmu milují - dávají přednost nevědomosti, omylu, pověrčivosti před světlem pravdy. A důvodem, proč milují tmu a nenávidí světlo, je, že jejich skutky jsou zlé.

„Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3,20-21). Zde je závěrečná zkouška. „Každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu“ a proč? - „aby jeho skutky nevyšly najevo.“ Proto lidé odmítají číst Písmo. Boží Slovo by je odsoudilo. Na druhé straně, „kdo činí pravdu“, což je popisem charakteristiky každého věřícího, „přichází ke světlu“ – všimněte si nedokonavého vidu – přichází znovu a znovu ke světlu Božího Slova. A kvůli čemu? Aby se učil o Božím smýšlení, aby přestal dělat věci, které Ho netěší, a věnoval se těm, které jsou v Jeho očích přijatelné. Nebylo toto posledním Kristovým slovem k Nikodémovi, určeným jeho svědomí? Tento vůdce Židů přišel k Ježíši „v noci“, jako kdyby jeho skutky nesnesly světlo!