Boží lék proti vině (Žd 9,1-14)

Verze pro tisk

Naše společnost odhodila pojem viny jako ošklivý přežitek z naší puritánské minulosti. Filmové hvězdy a celebrity nejenže vyhánějí vinu za dveře svého svědomí, ale ještě se chodí do televize vytahovat věcmi, za které by se měly stydět. Dokonce i křesťané, kteří upadli do hříchu, vysvětlují, jak se naučili být spokojeni sami se sebou bez ohledu na svá selhání. Stěžují si na sebespravedlivé odsuzující křesťany, kteří je nejsou ochotni přijmout i s jejich „nedostatky“.

A přes všechno toto naše spojené úsilí vinu potlačit či popřít ji ze sebe nějak nedokážeme setřást. Psycholog Erich Fromm před lety poznamenal: „Je skutečně udivující, že ve společnosti, která je tak od základů nenáboženská jako ta naše, může být pocit viny tolik rozšířený a tak hluboce zakořeněný.“ (Fromm: The Sane Society, s. 181). Hřebíček na hlavičku uhodil jeden kreslený vtip. Je na něm psycholog, jak říká svému klientovi: „Pane Figby, myslím, že vaše pocity viny dokážu vysvětlit. Jste vinen!“

Bible shledává každého z nás před soudním dvorem Boží spravedlnosti vinným. „…všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Bible učí, že vina je něco víc než špatný pocit. Je to skutečné mravní provinění, které nás odcizuje od Boha a vystavuje Bohem stanovenému postihu, jímž je věčný trest v ohnivém jezeře (Zj 20,11-15). Bible nám však, díky Bohu, oznamuje také to, že Bůh na naši vinu připravil lék. Je životně důležité, abychom ho pochopili a osobně ho užívali.

Tito židovští křesťané byli v pokušení opustit křesťanskou víru a vrátit se k judaismu. Autor jim ukazuje, že tento krok by byl z duchovního hlediska katastrofální. Stará smlouva zavedená Mojžíšem se nevyrovnala Nové smlouvě, kterou vyhlásil Ježíš. Lévijští kněží působící za staré smlouvy byli na rozdíl od Ježíše, našeho bezhříšného velekněze podle řádu Melchisedechova, hříšní a smrtelní lidé. V našem textu autor vysvětluje, že systém obětí používaný za staré smlouvy byl dočasný a nedokonalý. Nemohl uctívajícím zajistit čisté svědomí. Podle Božího záměru měl starý systém ukazovat dopředu k tomu, co je mu nadřazeno: ke konečné oběti Ježíše Krista, našeho velekněze, který obětoval svou vlastní krev, aby nám získal věčné vykoupení a čisté svědomí. Autor tedy říká, že:

Boží lék proti vině je krev Ježíše Krista.

Text si pro naše zkoumání rozdělíme na tři části. V první se podíváme na nedokonalost starého obětního systému (9,1-10), ve druhé na to, čeho Kristus dosáhl tím, že obětoval sebe sama (9,11-14), a ve třetí si všimneme praktického důsledku, který spočívá v tom, že teď můžeme sloužit živému Bohu (9,14).

1. Bůh ustanovil starý obětní systém jako dočasný, nedokonalý způsob, který měl ukazovat ke Kristu (9,1-10).

Tyto verše lze rozdělit na dva oddíly:

A. Bůh ustanovil pozemský svatostánek jako předobraz Krista (9,1-5).

John MacArthur (The MacArthur New Testament Commentary, Hebrews [Moody Press], s. 221) upozorňuje, že příběhu o stvoření věnuje Bible jen dvě kapitoly, ale popisu svatostánku asi padesát. Svatostánek byl za staré smlouvy střediskem židovské bohoslužby. Autor Listu Židům mluví o stánku, a ne o chrámu, protože stánek byl uveden do provozu hned po vyhlášení staré smlouvy (Ex 24-25). Kromě toho byl samozřejmě výrazně dočasnější než chrám, což na tomto místě lépe vyhovuje autorově hlavní myšlence. Jak jsme viděli ve verši 8:5, neponechal Bůh plán stánku a bohoslužbu, která v něm probíhala, na lidských představách, ale všechno to velice podrobně ukázal Mojžíšovi na hoře. Celá věc byla starozákonním obrazem Ježíše Krista.

Autor se vůbec nezmiňuje o nádvoří, kde stály bronzový oltář pro oběti a bronzová nádrž k omývání. Zaměřuje se na svatostánek samotný, protože se ho chystá srovnat s pravým stánkem v nebi, kde Ježíš vstoupil do samotné Boží přítomnosti, a ukázat rozdíly.

Svatostánek byl rozdělen na dvě části. Ta vnější, nazývaná svatyně, byla skoro devět metrů dlouhá, čtyři a půl metru široká a čtyři a půl metru vysoká. Vnitřní část, velesvatyně, měla zhruba tvar krychle o straně čtyři a půl metru. Když kněz vstupoval do svatyně, měl po levici sedmiramenný svícen z ryzího zlata, jehož číšky byly naplněny čistým olivovým olejem. Byl to jediný zdroj světla, protože svatyně neměla okna. Po jeho pravici stál stůl s dvanácti bochníky předkladného chleba. Dále od vchodu, uprostřed a těsně před oponou, která oddělovala svatyni od velesvatyně, byl umístěn kadidlový oltář.

Odborníci diskutují o tom, proč autor Listu Židům klade kadidlový oltář podle všeho do vlastní velesvatyně místo před ni. Někteří připouštějí, že se spletl, ale to je nesmysl. Každý Žid přesně věděl, jak je toto základní vybavení příbytku uspořádáno. Podle jiných nejde o oltář jako takový, ale o kadidelnice, které kněží používali k přenášení kadidla do velesvatyně v den smíření, a že právě je měl autor zjevně na mysli. V tomto smyslu je příslušné řecké slovo použito také v Septuagintě. To by ale znamenalo, že autor při popisu svatyně vynechal jeden z hlavních kusů nábytku.

Pravděpodobně nejlepší řešení je to, že autor zde spojuje liturgickou funkci kadidlového oltáře (zvláště v den smíření) a jeho těsný vztah k velesvatyni (srovnej Ex 30,6; 40,5; 1Kr 6,22). Stejnou úzkou vazbu vidíme ve Zjevení 8,3, kde zlatý kadidlový oltář s modlitbami posvěcených stojí „před trůnem“.

Ve velesvatyni byla schrána smlouvy, truhla dva a půl lokte (asi 110 cm) dlouhá, jeden a půl lokte (necelých 70 cm) široká a stejně tak vysoká, která (v nejdávnějších dobách) obsahovala zlatou nádobu s manou, Áronovu hůl, která se kdysi zazelenala, a desky smlouvy s Desaterem. Její víko či příkrov bylo nazýváno slitovnice. Tu zastiňovali dva cherubové, zvaní cherubové slávy, protože zde se zjevovala sláva Boží přítomnosti (Ex 25,22). Právě slitovnici pokropil velekněz krví obětí.

Ani u jednoho z těchto předmětů se autor nezdržuje vysvětlováním jeho symbolického významu. Spěchá říct to podstatné: tyto věci byly jen dočasné a ukazovaly ke Kristu. Přesto mi dovolte několik stručných poznámek. Svícen představuje Krista, zde nikoli jako světlo světa (svět totiž neměl na toto svaté místo přístup), ale jako toho, kdo prostřednictvím Ducha svatého (olej) osvětluje Boží věci těm, kdo přicházejí k Bohu. Stůl s předkladnými chleby znázorňuje Kristovo společenství s jeho vyvolenými a Krista jako toho, kdo je sytí, a tak je udržuje při životě. Kadidlový oltář ukazuje, jak se Kristus v Boží přítomnosti přimlouvá za svůj lid.

Schrána smlouvy představuje samotnou Boží přítomnost. Zlatý džbán s manou je Kristus jako každodenní chléb svého lidu. Áronova hůl, která rozkvetla, je Kristus jako výhonek vyvolený nad jiné, protože jen on sám dává život. Desky smlouvy zjevují Boží svatá měřítka.

Ani džbán s manou ani Áronova hůl už v Šalomounově době neexistovaly, ale desky smlouvy ve schráně stále byly (1Kr 8,9). Samotná truhla se podle všeho ztratila, když Nebúkadnesar roku 586 př. n. l. zničil chrám. Ve velesvatyni pozdějšího chrámu stál už jen kus kamene. Autor přechází k popisu známých rituálů, které se ve stánku odehrávaly:

B. Bůh ustanovil službu kněží ve svatyni jako předobraz Kristova díla (9,6-10).

Ve verši 9,6 shrnuje autor běžné činnosti kněží. Vstupovali do přední části stánku, stříhali knoty kahánků na svícnu a dávali na oltář čerstvé kadidlo. Jednou týdně nahradili předkladný chléb čerstvým.

Ve verši 9,7 se zaměřuje na velesvatyni. Do ní mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou v roce, na den smíření (Lv 16). Napřed musel obětovat býčka za své vlastní hříchy. Pak vstupoval do velesvatyně a postříkal býčkovou krví slitovnici a místo před ní. Pak se vrátil a porazil jednoho ze dvou kozlů jako oběť za hříchy lidu a opět nastříkal jeho krev na slitovnici a před ni. Poté šel opět ven, vložil ruce na živého kozla a vyznával nad ním hříchy lidu. Tohoto kozla pak zavedli do pouště a vyhnali pryč.

Autor upozorňuje na skutečnost, že starý systém umožňoval odpuštění hříchů spáchaných z nevědomosti (9,7 NBK). Zákon stanovoval, že hřích spáchaný ze vzdoru nemůže být usmířen žádnou obětí (Nu 15,30-31). V určitém smyslu samozřejmě pramení ze vzpoury proti Bohu v podstatě všechny hříchy, ale Numeri podle všeho mluví o ohavném rouhavém chování, které znamená zradu či vzpouru proti Bohu. (Ronald Allen: Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 2, s. 830.) V tomto smyslu nacházíme paralelu tohoto textu v Žd 10,26-31, kde autor čtenáře důrazně varuje před odpadnutím, za které už není žádná oběť za hříchy.

Každoroční obřady konané v den smíření měl Izraelcům zdůrazňovat řadu životně důležitých duchovních pravd. Znázorňovaly Boží naprostou svatost a skutečnost, že nám hřích brání vstoupit do Boží přítomnosti. Odhalovaly hřích a nečistotu všeho lidu včetně velekněze. Ukazovaly, že se nikdo nesmí opovážit vstoupit do Boží svaté přítomnosti bez krve přijatelné oběti. Ukazovaly, že lidé musí přistupovat k Bohu skrze patřičného prostředníka – velekněze. Ukazovaly, že přinesením patřičné oběti je Bůh usmířen či uspokojen, takže nebude soudit jejich hříchy. Přes všechnu svou nádheru však byly tyto obřady nedostatečné, a to ze dvou hlavních důvodů:

1) Starý systém umožňoval jen omezený přístup k Bohu.

Do svatyně svatých nesměl vstoupit nikdo z lidu, dokonce ani většina kněžích. Mohl tam vstoupit jen velekněz, a to jen jednou ročně, a ještě jen s krví. Nebyl to žádný útulný pokojíček, kde by si mohl natáhnout nohy ke krbu a příjemně si s Bohem popovídat! Musel si dát záležet na tom, aby obřad odvedl dokonale, jinak to byl jeho poslední výlet na toto posvátné místo!

Autor listu připisuje uvedený starozákonní zápis Duchu svatému, který tím naznačuje, „že dokud stál ten první stánek, nebyla ještě zjevena cesta do [nejsvětější] svatyně“ (9,8 NBK).

Podle některých je „prvním stánkem“ míněn celý svatostánek, ale vzhledem k tomu, že totéž slovní spojení je ve verších 9,2.6 použito pro svatyni, pokládají je jiní za označení „přední části stánku“ (ČEP). To by pak znamenalo, že svatyně „zabraňovala valné většině lidu, jíž byl zakázán i vstup do svatyně, v přístupu do nejsvětější svatyně Boží přítomnosti… Dokud tedy svatyně stála, neměli nejmenší naději, že by mohli bezprostředně přijít k Bohu.“ (Philip Hughes: A Commentary to the Epistle of Hebrews [Eerdmans], s. 322-323.)

2) Starý systém umožňoval jen omezené očištění svědomí.

Autorovi jde v podstatě o to, že „dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje“ (9,9). Nevysvětluje, co přesně tím myslí; podotýká jen, že to bylo „podobenstvím pro nynější [či přítomný (KMS, KR)] čas“. Je možné, že tím chtěl říct „tehdejší přítomný čas“; jinými slovy: „ve dnech Starého zákona nebyla cesta k Bohu ještě zjevena“. Nebo může mít na mysli „nynější přítomný čas“, což by znamenalo, že „skutečný smysl svatyně lze pochopit teprve nyní, ve světle Kristova díla“. (Leon Morris: The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 84.)

Když autor říká, že starozákonní oběti nedokázaly dokonale očistit svědomí těch, kdo je přinášeli, neznamená to, „že žádný starozákonní věřící nikdy neměl čisté svědomí, ale že toho nedosáhl oběťmi jako takovými“ (tamtéž). Autor nabízí pro své tvrzení dva důvody (9,10). Za prvé byly oběti pouhými „vnějšími předpisy“ týkajícími se tělesných úkonů, které (rozumí se) nemohly mít patřičný dopad na svědomí. Za druhé byly pouze dočasné, „platné jen do nového uspořádání“ čili do Kristovy doby. Skutečnost, že oběti bylo třeba rok co rok opakovat, ukazovala neúplnou povahu odpuštění. Oběti vinu pokaždé na jeden rok odsunuly, ale muselo se to provádět znovu a znovu.

Až dosud autor vysvětloval, že starozákonní obětní systém není dokonalé a konečné Boží řešení viny, vyplývající z našich hříchů. Celý tento systém jenom ukazoval ke Kristu.

2. Kristova krev pro nás dosáhla věčného vykoupení a čistého svědomí (9,11-14).

Zatímco starý systém umožňoval jen omezený přístup k Bohu jen omezené očištění svědomí, Kristus zajišťuje dokonalý přístup k Bohu a jeho krev očišťuje naše svědomí dokonale.

A. Kristova krev zajišťuje dokonalý přístup do nebeské velesvatyně (9,11-12).

Ve verši 9:11 je jedno místo, kde si nejsme jisti původním textem. Nejpravděpodobnější bude asi znění: „nastalé dobro“. Stánkem „větším a dokonalejším“, nikoli „zhotoveným rukama“ je míněn „pravý stánek“ v nebesích (8,2), což je samotná Boží přítomnost. Podstatné je to, že Kristus nevstoupil prostě do pozemské velesvatyně. Vstoupil do samotné nebeské skutečnosti, kterou pozemský svatostánek pouze znázorňoval.

Kristus navíc nestříkal na oltář krev kozlů a býčků, ale vstoupil do velesvatyně „skrze svou vlastní krev“ (KMS, KR). Někteří chybně učí, že Ježíš musel svou krev přinést až do nebe, aby nám získal spasení. On tam ale nepřišel „se svou vlastní krví“ (NBK), ale „skrze svou vlastní krev“. Spasení nám vydobyl na kříži. Nemusel se do svatyně vracet každý rok; naopak, vešel tam jednou provždy, přičemž pro nás získal věčné vykoupení. Autor ukazuje naprostou konečnost Kristovy krve a její naprostou nadřazenost nad starým systémem. Svou smrtí usmířil naši vinu jednou provždy – na celou věčnost! Pokuta je zaplacena. Není nic, co bychom k tomu, co vykonal Kristus, mohli přidat. Jeho prostřednictvím máme přímý přístup k Bohu.

B. Kristova krev zajišťuje dokonalé očištění našeho svědomí (9,13-14).

Kromě obřadů dne smíření zmiňuje autor obřad s červenohnědou krávou (Nu 19,1-13). To byl očistný rituál, zvláště pro případ, že se někdo znečistil tím, že se dotkl mrtvého těla. Autor argumentuje od menšího k většímu: Pokud tyto obřady mohly očišťovat tělo, „čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe neposkvrněného Bohu, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?“ (NBK). Ježíš Kristus je ten jediný, kdo je schopen přinést smírnou oběť za lidské hříchy, protože jen on byl bez poskvrny ve všem, co dělal. Proto nás jeho krev může zastoupit, pokud jde o trest, který jsme si zasloužili.

Odborníci diskutují o tom, jestli „věčný Duch“ znamená Ducha svatého nebo Ježíšova věčného božského ducha (v řeckém originálu nebyla žádná velká písmena). V této věci nesmíme být dogmatičtí. Pokud je řeč o Duchu svatém, znamená to, že Ježíš, když šel na kříž, spoléhal na Ducha svatého, což je určitě pravda. Pokud je řeč o Ježíšově věčné božské podstatě, je důraz kladen patrně na neporovnatelnou účinnost Ježíšovy oběti ve vykoupení jeho lidu, protože Ježíš není jen člověk, ale také věčný Bůh (7,3.16). Jde o to, že „rozdíl mezí lévijskými obětmi a Kristovou obětí sebe sama není pouze poměrný, ale prostě nekonečný“ (P. Hughes, p. 360). Tato nekonečně účinná oběť uspokojila Boha natolik, nakolik to krev býků a kozlů nikdy nemohla dokázat. Díky Kristově krvi máme čisté svědomí.

Bible učí, že samo o sobě není svědomí neomylný rádce. Následkem opakovaného hříchu může být poskvrněné (Tt 1,15) a cejchované (1Tm 4,2 NBK). Například jsem četl, že kambodžský diktátor Pol Pot dal povraždit dva až sedm miliónů svých spoluobčanů. Kromě jiných nesmyslných vražd nařídil popravit všechny, kdo nosí brýle. Podle historiků byly jeho zločiny ještě horší než Hitlerovy nebo Stalinovy, je-li to vůbec možné. A přece jednomu reportérovi krátce před svou smrtí v roce 1998 řekl, že má čisté svědomí! Nebylo čisté – bylo cejchované!

Naše svědomí tedy potřebuje být poučeno a vycvičeno Písmem. Jak poznáváme, kdo je Bůh a jaká jsou jeho svatá měřítka, naše svědomí nás obviňuje z toho, jak hříšní jsme my.

Boží přikázání – pokud jsou uplatněna na úrovni srdce, jako to dělal Ježíš – obviňují a usvědčují nás všechny! Nikdo z nás zdaleka nemiluje Boha celou svou bytostí ani ostatní lidi tolik jako sám sebe. Když nás Bůh obnovuje ke znovuzrození, spočívá jeho dílo částečně v tom, že nechá svůj svatý Zákon působit na naše srdce, abychom se vzdali veškeré naděje na to, že bychom se mohli ospravedlnit sami. Jsme skutečně vinni.

Jak tedy může být naše vina odstraněna a naše svědomí očištěno? Jedině skrze přijatelnou zástupnou oběť. Jak říká 1. list Petrův 3,18: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu…“ Nebo jak vysvětluje Pavel, lidé „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (Ř 3,24-25). Pokáním nebo dobrými skutky svou vinu neodstraníme. Odstraní ji Bůh darem, který nám ze své milosti dává v krvi Ježíše Krista, a odstraní ji dokonale. A tento dar přijímáme vírou.

„Ale,“ namítnete snad, „jestli je to jen Boží milostí nezávisle na čemkoli, co děláme, nebudou lidé Boží milost zneužívat a dál žít v hříchu?“ S touto námitkou se důkladně vypořádává Pavel v šesté kapitole listu Římanům. Zde ji však autor odrazí několika slovy v závěru verše 9,14:

3. Kristus nás vykoupil a očistil od mrtvých skutků k službě živému Bohu (9,14).

Někteří křesťané slouží Bohu ve snaze uchlácholit své provinilé svědomí. Mylně si říkají: „Když toho pro Boha udělám dost, snad mi odpustí.“ To je ovšem špatný motiv! Jiní se nesprávně domnívají, že jim Bůh odpouští proto, aby ze sebe mohli mít dobrý pocit. Nesoustředí se na Boha a na jiné lidi, ale na sebe. I oni se zaměřují na nesprávnou věc. Správné pořadí zní: „Bůh mi ve své milosti odpustil prostřednictvím vzácné krve svého Syna. Teď jsem svobodný k tomu, abych mu sloužil!“

Skutky těch, kdo se nespoléhají na krev Ježíše Krista, jsou mrtvé v trojím smyslu (P. Hughes, s. 360-361): Za prvé jsou mrtvé proto, že ten, kdo je koná, je mrtvý ve svých hříších, oddělený od Božího života. Za druhé jsou mrtvé proto, že „jsou v zásadě neplodné a neúčinné“. Nemohou předávat duchovní život jiným, protože jejich zdrojem je člověka, který je sám duchovně mrtvý. Za třetí jsou mrtvé proto, že vedou k duchovní smrti. Člověk je dělá s představou, že si jimi vyslouží věčný život. Kdybychom však mohli věčný život získat svými dobrými skutky, byl by Kristus zemřel zbytečně! Žádné množství dobrých skutků nás do nebe nedostane.

Jakmile se však z Boží milosti znovu narodíme, přinášíme sami sebe jako živou oběť (Ř 12,1-2), takže ať jíme nebo pijeme nebo děláme cokoli jiného, děláme to k Boží slávě (1K 10,31). Náš každodenní život se stává vděčným uctíváním a chválením živého Boha (Žd 13,15-16).

Závěr

Charles Simeon, pastor anglikánského sboru Holy Trinity Church v Cambridgi, byl velmi zbožným člověkem. Obrátil se roku 1779 a své obrácení popsal takto (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle of Hebrews [Eerdmans], s. 194, podle H. C. G. Moule: Charles Simeon): Když jsem četl pojednání biskupa Wilsona o večeři Páně, narazil jsem na vyjádření asi v tom smyslu, že „Židé věděli, co dělají, když přenášeli svou vinu na hlavu oběti“. V hlavě se mi vynořila myšlenka: „Jakže? Mohu snad já přenést všechnu svou vinu na jiného? Přichystal snad pro mne Bůh Oběť, abych mohl vložit své hříchy na Její hlavu? Pak, dá-li Bůh, už je na své duši neponesu ani o chvíli déle.“ Pročež jsem chvátal složit své hříchy na svatou hlavu Ježíšovu.

Udělali jste to? Pokud ne, jste skutečně vinni před Bohem a hrozí vám jeho soud. Pokud ano, vzali jste si lék, který vám Bůh proti vině předepsal – Kristovu krev. Teď můžete s čistým svědomím sloužit živému Bohu.

Otázky k diskuzi

1. Když má křesťan, který zhřešil, pocit viny, je to v pořádku? Jakou pastýřskou radu byste mu dali?

2. Jak může věřící odlišit falešný pocit viny od skutečné viny? Jak se vypořádat s každým z těchto případů?

3. Jak bychom měli svědčit člověku, který se před Bohem necítí vinen?

4. Jestliže nám je skrze víru v Krista úplně odpuštěno, proč musíme prosit o odpuštění, když zhřešíme?