Kristovo ukřižování

Verze pro tisk

„Ukřižovali ho ... pak se tam posadili a střežili ho.“ (Mt 27,35-36)

Jde o římské vojáky, jak je vidět z Jana 19,23 a jak potvrzuje Matouš 27,54. Byli pověřeni, aby vykonali trest smrti nařízený Pilátem, a právě do jejich rukou vladař vložil Spasitele (Mt 27,26-27). Svůj úkol splnili s drsnou hanebností. K ranám přidali urážky a vystavili Pána Ježíše potupě posměšné korunovace – oblékli ho do purpuru, korunovali trny, klaněli se mu jako králi Židů. Aby v plnosti vyjádřili své nepřátelství, plivali na něj, bili ho rákosovou holí a posmívali se mu. Potom ho znovu oblékli do jeho roucha, dovedli na Golgotu a přibili na kříž. Když dokončili losování o jeho oděv, posadili se na stráž, aby zmařili každý pokus o záchranu ze strany jeho přátel, a čekali, dokud nevyprchá jeho život. Všimněme si tří věcí:

Za prvé, okolností. Byli to náboženští vůdcové Izraele, kdo to celé podnítili, neboť:

  • Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, a uradili se, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí. (Mt 26,3-4)

Kolik z těch nejodpornějších zločinů, které zatemnily stránky historie, spáchali církevní hodnostáři! Avšak obyčejní lidé se svými vůdci plně souhlasili, neboť „zástup“ (Mk 15,8) požádal Piláta, aby dostál svého zvyku a propustil jim zločince. Když jim dal na výběr mezi Kristem a Barabášem, dali přednost tomu druhému. A když se vladař zeptal, co si přejí udělat s tím prvním, volali: „Ukřižuj ho!“ (Mk 15,13). Aby „vyhověl zástupu“, propustil Barabáše (v. 15). Když se s nimi přel, „všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27,25). A Pilát, správce římského zákona, které se pyšnilo svou spravedlností, ustoupil jejich nezákonným požadavkům.

Za druhé, dějiště. Byl to okraj Jeruzaléma, města pamětihodnějšího než Řím, Londýn nebo New York. Sídlo Davidovo, královské město, trůn izraelských králů. Město, které bylo svědkem velkoleposti Šalamounovy vlády a kde stál chrám. Zde Pán Ježíš vyučoval a působil zázraky, a do tohoto města vjel před několika dny na oslu, zatímco zástupy volaly:

  • Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech! (Mt 21,9)

Tak vrtkavá je lidská přirozenost. Izrael odmítl svého Krále, a proto byl odveden za hradby města, aby „trpěl venku za branou“ (Žd 13,12). Vlastním místem ukřižování byla Golgata, „to znamená Lebka“. Příroda očekávala tento strašlivý skutek, a tak obrysy země zpodobnily hlavu smrti. Lukáš předkládá pohanům název „kalvárie“ (Lk 23,33, anglický překlad), neboť vina za tuto smrt spočinula jak na Židech, tak na pohanech.

Za třetí, načasování. Bylo tak významné a nabízelo se stejně jako historické a topografické souvztažnosti místa samotného. Kristus byl ukřižován 14. dne měsíce nísanu čili na začátku dubna. Byl to první z izraelských velikých národních svátků, nejdůležitější období v židovském roce. Byl pesach, slavnostní připomenutí noci, kdy všichni prvorození synové Hebrejů byli ušetřeni před andělem smrti v egyptské zemi. V této době se do Jeruzaléma valily obrovské zástupy, neboť to byla jedna ze tří příležitostí v roce, kdy se každý Izraelita mužského pohlaví musel objevit před Hospodinem v chrámu (Dt 16,16). A tak sem cestovaly početné davy ze všech částí země. To, že byla Bohu obětována veliká oběť, se tedy neudálo v žádném zastrčeném koutu ani v utajení. A 14. nísan byl dnem k tomu určeným, protože Pán Ježíš byl naplněním předobrazu beránka. „... byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“(1K 5,7). Nemohl být zabit v jiný den. Sice se ho dříve „chtěli zmocnit; ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho hodina“ (J 7,30).

„Ukřižovali ho a… pak se tam posadili a střežili ho.“ Moje rozdělení je jednoduché: Co viděli? Co vidím já, co vidíte vy?

Co viděli

Spatřili tu nejúchvatnější událost celých dějin, tu nejpodivuhodnější podívanou, kterou lidé kdy viděli, nejtragičtější, avšak také ten nejslavnější čin, jaký byl kdy vykonán. Viděli vtěleného Boha, jak se ho chopily hříšné ruce a zabily ho – a zároveň Zachránce, jak dobrovolně položil svůj život za ty, kteří se vzdávají všech nároků vůči němu. Pro vojáky to byla obyčejná událost, poprava zločince. A stejné je to s většinou těch, kdo slyší evangelium. Jejich uším to zní jako náboženské klišé. Římským vojákům se alespoň na chvíli Kristus jevil jako umírající Žid. To samé dnes platí pro zástupy.

Spatřili nesrovnatelné dokonalosti Ukřižovaného. Jak nezměrně odlišný byl vzhled trpícího Spasitele od toho, co viděli u ostatních za podobných okolností! Žádné proklínání Jeho osudu, žádné zlořečení Jeho nepřátelům, žádné hanění jich samotných. Pravý opak. Jeho rty šeptají modlitbu:

  • Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. (Lk 23,34)

Jak udivení museli být, když uslyšeli Požehnaného na kříži jako „přímluvce za vzpurné“ (Iz 53,12 ČSP). Dva zločinci ukřižovaní s Ním tupili Vykupitele (Mt 27,44), ale právě za pět minut dvanáct jednomu z nich „dal Bůh pokání k životu“ (Sk 11,18 ČSP). Obrátil se k Ježíši a řekl: „„Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (Lk 23,42)

Pán nezavrhl jeho žádost a neřekl: „Zhřešil jsi za hranice milosti“, ale odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (v. 43). Byli svědky jedinečného projevu svrchované milosti jednomu z největších hříšníků.

Spatřili nejzáhadnější jev. Posadili se a „střežili ho“, ale po chvíli už toho nebyli schopni. V poledne náhle přišla půlnoc.

  • V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. (Mt 27,45)

Bylo to, jako kdyby slunce odmítlo osvěcovat tu scénu, jako kdyby příroda sama truchlila nad takovým pohledem. Během těchto tří hodin došlo mezi Kristem a Bohem k výměně, která byla nekonečně příliš posvátná na to, aby na ni hleděly konečné oči, je to tajemství, které žádná smrtelná mysl nemůže zcela pojmout. Jakmile Spasitel vložil svého ducha do rukou Otce:

  • A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena. (Mt 27,51-52)

To nebyl žádný obyčejný trpící. Byl to Stvořitel nebes i země, a nebesa i země vyjádřily svůj soucit. Spatřili a uslyšeli to, co bylo požehnáním pro jejich přesvědčení a obrácení. Farao byl svědkem nejpozoruhodnějšího projevu Boží moci v ranách, které Bůh seslal na Egypt, ale byl dalek toho, aby se nachýlil k pokání, a neustal v zatvrzování svého srdce. Tak je to pokaždé s neobrácenými, když jsou ponecháni sobě samým. Ty nejúžasnější důkazy Boží dobroty ani soudy vzbuzující ten největší úžas je neobměkčí. Ale Bůh našel zalíbení v tom, že obměkčí necitelná srdce těchto římských vojáků a osvítí jejich pohanskou mysl.

  • Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Mt 27,54)

Považujeme to za další zázrak na Golgotě – zázrak úžasné milosti. A my očekáváme, že tohoto člověka, který zabil hřeby do rukou Spasitele a zabodl oštěp do jeho boku, potkáme v nebi – Boží odpověď na Kristovu modlitbu: „Otče, odpusť jim.“ Existuje tedy naděje pro ty nejodpornější hříšníky, pokud se odevzdají Kristovu panování a vloží důvěru v Jeho krev.

Co vidím já

Vidím, jak se odkrývá charakter člověka.

  • Ale všechno, co je světlem usvědčováno, je zjevováno, neboť všechno, co je zjevováno, je světlo. (Ef 5,13-14 ČSP).

Kristus je „pravé světlo“ (J 1,9) – nezbytné, božské, vše odhalující světlo. Všichni lidé a všechny věci byli následkem toho v Jeho přítomnosti odhaleni. Nejhorší věci prohlašované v Písmu o padlé lidské přirozenosti se v Kristově době zhmotnily. Bůh říká, že lidské srdce je „nejúskočnější“ (Jr 17,9) a to se ukázalo při jednání s Jeho milovaným Synem. Sotva se narodil na tento svět, lidé se ho záměrně pokusili zabít. I když neustával v činění dobra, přinášení úlevy sklíčeným a službě duším a tělům potřebných, dostalo se mu tak malého uznání, že musel prohlásit: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8,20).

Při jedné příležitosti ho „prosili..., aby se vzdálil z jejich končin“ (Mt 8,34).

Nejenže zde byl Kristus nevítaný, ale lidé ho dokonce nenáviděli „bez příčiny“ (J 15,25). Dal jim všechny důvody k tomu, aby ho obdivovali, ale oni pro něj měli jen zatvrzelý odpor. Slovo prohlašuje: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu“ (Ř 8,7 ČSP). Zástupy sice navenek vzdávají čest Bohu, ale „bohu“ své vlastní představy. Nenávidí živého Boha, a kdyby to bylo možné, zbavili by vesmír jeho osoby. To je jasné z jejich jednání s Kristem, protože on nebyl nikým jiným než Bohem„ který se zjevil v těle“ (1Tm 3,16). Nenáviděli ho a štvali ho až k smrti a nic menšího než smrt ukřižováním by je neukojilo. Na Golgotě se odhalil pravý charakter člověka a došlo tam k obnažení zoufalé hříšnosti jeho srdce.

Vidím, jak se odkrývá hřích. Hřích! Ta „ohavnost“, kterou Hospodin nenávidí (Jr 44,4), je tak zlehčována těmi, kdo ji páchají. Hřích! Způsobil, že naši první rodiče byli vyhnáni z Edenu, a je zodpovědný za všechno trápení ve světě. Hřích! Vytváří svár a krveprolití a „zemi živých“ proměnil na obrovský hřbitov. Hřích! Šeredné monstrum, o kterém tak neradi slýcháváme, a které jsme připraveni tak rychle omluvit. Hřích! Satan zapojuje veškerý svůj um, aby ho učinil přitažlivým, a předkládá ho v těch nejpůvabnějších barvách. Jedním z velkých záměrů vtělení bylo vyvést na světlo skryté věci temnoty. Přítomnost toho Svatého zde sloužila jako jasné světlo v dlouho zanedbávaném pokoji, jež odhalilo jeho špínu a hnus. „Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích“ (J 15,22).

Kristus zde mluvil ve srovnání. Ať se člověk projevil v průběhu dějin jakkoliv zlý, příchod Immanuela na zem přivedl hřích k vrcholu. Všechno, co předcházelo, bylo triviální v porovnání s monstrózní proradností vykonanou na vtělené Lásce. V jednání s Božím Synem, kterého se mu dostalo z rukou lidí, vidíme hřích v jeho skutečných barvách, zbavený všeho přestrojení, odhalený ve vší své hrůzné skutečnosti, v jeho pravé podstatě jako vzpouru proti Bohu. Na Golgatě spatřujeme vrchol hříchu, strašlivou, hroznou hloubku, do které je schopen zajít. To, co se zrodilo v Edenu, dosáhlo vrcholu v ukřižování. První hřích způsobil duchovní sebevraždu, druhý bratrovraždu (Kain zavraždil svého bratra), ale zde na Golgotě dospěl až k vraždě Boha, zabití Pána slávy. Také vidíme strašlivou mzdu hříchu – smrt a oddělení od Boha. Protože tam Kristus visel jako nositel hříchu, obdržel potrestání místo nich.

Vidím, jak se odkrývá charakter Boha. Nebesa vypravují o jeho slávě a klenba ukazuje dílo jeho rukou, ale nikde se jeho dokonalosti neprojevují tak zřetelně jako na kříži. Zde je jeho nevýslovná svatost. Boží svatost je jeho potěšením, které má ve všem, co je čisté a laskavé. Proto jeho přirozenost plane proti všemu, co je zlé. Bůh nenávidí hřích, ať je kdekoliv, a když ho viděl připočtený jeho milovanému Synu, neudělal u něj žádnou výjimku,. „... jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech“ (Iz 53,6). Podle toho s ním jednal, a proto na něj vylil svůj svatý hněv. O Bohu je řečeno:

  • Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo… (Abk 1,13)

Proto se odvrátil od nositele hříchu. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ volal trpící Spasitel, a pak zodpověděl svou vlastní otázku: „Ty jsi ten Svatý...“ (Ž 22,2 a 4).

Vidím Boží neměnnou spravedlnost. Jeho zákon říká: „Duše, která hřeší, ta umře.“ Nelze z toho uhnout, neboť Hospodin výslovně prohlásil, že „viníka nenechává bez trestu“ (Ex 34,7). Neudělá však snad výjimku u toho, o kterém dosvědčuje, že je beránek „bez vady a bez poskvrny“ (1Pt 1,19)? Ne! Neboť ačkoliv byl Kristus bez hříchu ve své přirozenosti i skutku, byly na něho vloženy hříchy jeho lidu, a tak Bůh „neušetřil svého vlastního Syna“ (Ř 8,32). Protože byl hřích přenesen na něho, musí být trest vykonán na něm. Proto Bůh zvolal: „Probuď se, meči, proti mému pastýři, proti reku, mému společníku, je výrok Hospodina zástupů. Bij pastýře... (Za 13,7).

Bůh by neustoupil ze své spravedlnosti o jedinou píď ani by nedovolil, aby sentiment potřísnil spravedlivou tvář jeho vlády. Tvrdí, že je soudcem par excellence, který „nikomu nestraní“. Jak plně se to ukázalo na Golgotě jeho odmítnutím udělit výjimku osobě svého milovaného, když stál na místě provinilců, toho, v němž našel zalíbení (Iz 42,1). Vidím Boží úchvatnou milost.

  • Bůh však prokazuje svou lásku k nám [Jeho lidu] tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8)

Kdyby se mu zachtělo, mohl celému Adamovu pokolení uložit věčné trápení. Právě to si každý z nás bohatě zasluhuje. A proč by to neměl udělat? Svou přirozeností jsme zvrácení a zkažení. Svým konáním jsme nenapravitelní vzbouřenci, nemáme k němu žádnou lásku ani zájem o jeho slávu. Ale ze své vlastní dobroty se rozhodl, že zachrání lid z jejich hříchů, vykoupí je skrze Krista „ke chvále slávy jeho milosti.“ (Ef 1,6). Rozhodl se, že je vytáhne jako oharky z ohně, aby byli věčnými upomínkami jeho milosti. Protože bylo zcela mimo jejich moc vykoupit se ze svých strašlivých zločinů, proto on sám poskytl vše dostačující oběť za ně. On je „Bohem veškeré milosti“ (1Pt 5,10) a podal o tom nespočet důkazů. Ale nikdy nebyla „bohatství Jeho milosti“ tak okázale a divuplně prokázána jako na Golgatě.

Vizte zde Boží převelikou moudrost. Slovo prohlašuje:

  • A nevstoupí do něho nic nečistého ani ten, kdo činí ohavnost. (Zj 21,27)

Jak je tedy možné, že vůbec mohou vstoupit do nebeského Jeruzaléma? Jak se stane, že někdo tak zcela bez spravedlnosti by někdy mohl získat povolení shůry? Zákon říká: „Duše, která hřeší, ta umře.“ Hřeším a porušuji zákon, jak bych tedy mohl uniknout jeho pokutě? Jsem duchovní nuzák, jak bych mohl obstarat žádané výkupné? To jsou problémy, které nemůže vyřešit žádná lidská inteligence. Ani to není uzel, který lze odříznout odvoláním se na prosté Boží milosrdenství, neboť jeho milost není atributem, který převažuje nad jeho spravedlností a ctí. Ale na kříži zazářily Boží dokonalosti ve slavné jednotě jako směs barev duhy.

  • Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85,10)

Boží spravedlnost byla uspokojena Kristem, a proto jeho milosrdenství plyne volně všem, kdo činí pokání a věří. Boží moudrost se zjevuje ve stvoření a zaopatření, ale nikde tak velkolepě jako na kříži.

Vidím sebe. Cože? Ano, když se zahledím na kříž, vidím sebe, a tak je to s každým, kdo se dívá zrakem víry. Kristus tam visel jako ručitel svého lidu, a není zastoupení bez ztotožnění. Kristus se ztotožnil s těmi, jejichž hříchy nesl, věřící se ztotožnili s ním. V Božích očích jsou jedno. Kristus se postavil na moje místo a víra si tuto skutečnost přivlastňuje. V osobě mého zástupce jsem uspokojil každý požadavek Božího zákona. V Kristově osobě jsem plně zaplatil cenu, kterou vyžadovala spravedlnost shůry. V osobě Krista stojím před Bohem přijatý, protože jsem oděn jeho rouchem spravedlnosti (Iz 61,10). Celá vykoupená Boží církev může o Kristu prohlásit:

  • Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… (Iz 53,4)
  • On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž… (1Pt 2,24)

A víra to činí osobním a prohlašuje:

  • Jsem ukřižován spolu s Kristem … který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)

Haleluja! Jakého máme Spasitele!

Co vidíte vy?

Vy, pokud nejste zachráněni, hledíte na toho, kým jste pohrdli a koho jste odmítli. Možná to popíráte a tvrdíte, že moje stanovisko je příliš negativní. Mýlíte se. Pokud nejste Kristovým přítelem, jste jeho nepřítelem. Neexistuje třetí skupina. „Kdo není se mnou, je proti mně... (Mt 12,30). To je jeho vlastní prohlášení a není proti němu žádné odvolání. Odmítli jste jeho autoritu, porušili jeho zákony, jeho výroky jste opovrhli. Odmítáte jeho jho a žezlo a odmítáte nechat se jím řídit. Tak se spojujete s těmi, kdo ho hnali a štvali až k smrti.

Hledíte na toho, kdo se představuje jako Spasitel. Ano, navzdory vašemu až doposud podlému jednání s ním, je vám předkládán v evangeliu jako ten, kdo chce a je schopen uzdravit rány, které způsobil hřích, a zachránit vaše duše od věčné smrti. Pokud zahodíte zbraně svého boje proti němu, vzdáte se jeho vládě a svou důvěru složíte v jeho vykupující krev, přijme vás hned.

  • A kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)

Hledíte na toho, kdo bude vaším soudcem, jestliže ho odmítnete přijmout jako Spasitele. Pojďte k němu nyní jako kající se hříšník, jako duchovní nuzák, chopte se jeho milosti a on vám odpustí vaše nepravosti a připraví vám královské uvítání.

  • Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Tak zní jeho vlastní pozvání se slibem. Avšak budete-li pokračovat a odvracet se od něho, jednoho dne vám řekne:

  • Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! (Mt 25,41)

 

Z připravované knihy Střípky poznání Krista.