Mnozí z nás mají své představy o tom, jak by měl vypadat křesťan. Často v evangelizačním zápalu hovoříme o vlastním rozhodnutí pro Krista, ale jen málokdy dovolíme, aby nám Bůh ukázal konec vlastní soběstačnosti. Proto bychom se měli zamyslet, zda opravdu rozumíme Boží milosti a naději věčného života s Bohem, které jsou pevně zakotveny v Božím slově. Jsme schopni prožít a použít biblické pravdy a principy prakticky ve svém každodenním životě, nebo jsou pro nás pouze součástí historické minulosti či futuristickou nadějí, která je na hony vzdálena našemu osobnímu reálnému životu? Začněme biblickým veršem:

   Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Římanům 11:36)

   Boží volání, Boží svrchovanost, Jeho naprostá suverenita v prozřetelnosti jsou potvrzeny mnoha biblickými principy. Pochopení a uplatnění těchto principiálních pravd v našem každodenním životě je základem biblické naděje, která vede k opravdové radosti v Pánu. Aplikování těchto principů nám pomůže čelit kritickým situacím, které na nás denně útočí ze všech stran. Zásady Boží suverenity tvoří osnovu, do níž je vetkána spása člověka. Pro názornou ilustraci si vyjmenujme šest zásad:

• I. Bůh má pro svět svůj jednoznačný plán a záměr.
• II. Bůh má vždy a všechno pod svým svrchovaným dohledem a vše nepřerušeně dokonale ovládá a řídí takovým způsobem, aby celé stvoření dovedl k cíli, k plánovanému záměru, který prozřetelně určil, aniž by se s kýmkoliv poradil.
• III. Bůh ovládá a používá každého jednoho, to znamená i ďábla, aby vše podle Jeho plánu a záměru spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.
• IV. Bůh trestá i ty lidi, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo přispělo k optimálnímu dosažení a vítězství Božího záměru.
• V. Všechno je od Boha, ale ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla.
• VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího konečného záměru a plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

   Nyní si jednotlivé principy probereme bod po bodu:

 

I. Bůh má pro svět svůj jednoznačný plán a záměr.

   Boží záměr v tomto hříchem padlém světě je následující:

   ... Bůh nás zahrnul přebohatou milostí ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Efezským 1:8-12)

   Jinými slovy, Boží plán zahrnuje vše, co se musí stát - On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání. Všechno co se stane, ať dobré nebo zlé, všechno je pod Boží kontrolou a napomáhá těm, kdo Boha milují. Zde je důkaz:

   Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

   Rád bych zdůraznil, že Boží plán je specifický a že zahrnuje veškeré stvoření do posledního hmotného nebo duchovního atomu. Vše co se v duchovním a časoprostorovém světě musí stát a děje, je Bohem nezvratně určeno. Bůh se rozhoduje svrchovaně ve své nejmoudřejší trojjediné Svaté radě podle vlastní vůle a není nikým ovlivňován. Vím, že někteří z vás namítáte, k čemu má potom člověk svobodnou vůli? Buďme zatím trpěliví, ke všemu se postupně vyjádříme, a nejdříve upevněme naše stanovisko některými dalšími texty, které se týkají samotného Boha a jeho svrchovanosti:

   Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.(Žalm 115:3)

   Všimněme si, že Bůh je v nebesích, to znamená, že je v nepřístupném světle, kde se nám vše zdá, z časoprostorového pohledu člověka, paradoxní. On ustanovuje veškeré dění a vše co má být:

   Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Žalm 135:6)

   Bůh, protože žije v nepřístupném a pro nás nepochopitelném světle, rozhoduje o všem a jak se rozhodl, tak se stane.

   Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

   Podívejme se, kdo je Pánem výsledků všech demokratických voleb. Ujistěme se, kdo kontroluje mocenské boje všech uzurpátorů moci. Vše, tedy i historie, má řád a směřuje k jednomu cíli:

   Promlouval takto: "Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho je moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Daniel 2:20)

   Ani jeden král, prezident nebo tajemník nemá svébytnou moc. Všechno, tedy i jakákoliv moc, pochází z Božího dopuštění, všechno pochází shůry a nic, zhola nic není samo sebou. Jeho svrchovaná svatost je nesmírná a pro nás nepředstavitelná. Bůh není senilní bělovlasý stařík. Bůh je Pánem nad vším, co je, a co je, se uskutečňuje skrze jeho vůli, a nic není mimo Jeho dosah, jinak by nebyl nekonečný. Králové, vládci, panovníci ani netuší, že pracují ke zdaru Božího záměru. Jestliže rozumíme tomuto klíčovému biblickému principu, potom v nás nemůže vyvolat zoufalství nastolení či pád jedné politické strany, ať už vládne Hitler nebo Stalin. Konečné slovo má jen Bůh a nikdo jiný. Představme si, kdyby Bůh neměl se Stalinem nebo Hitlerem nic společného. Kdyby byli svrchovaně k moci dosazeni jen vůlí hříšného lidu nebo ďáblem. To by byl konec definitivní. To by byla hrůza. Vždyť bychom potom byli opravdu jen ve svých nebo ďáblových rukách.

   Jistě jste slyšeli lidi, kteří říkají, co si sám neudělám, to nemám? Tito lidé zcela zapomínají, že jejich šikovnost, schopnost projektovat, tvořit a vyrábět nevyvěrá z nich samotných, jejich um není jen produktem vlastního chtění, inteligence, nezávislé vůle, ale obdarování. A ne každému je dáno stejnou měrou. Jednomu je dána dovednost, druhému moudrost a inteligence. Zaposlouchejme se:

   Dal jsem mu také k ruce Oholíaba, syna Achísamakova z pokolení Danova. A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal. (Exodus 31:6)

   Myslíte, že byl král Šalomoun moudrý a inteligentní sám od sebe? Šalomounova bystrost nebyla jeho vlastní:

   Celá země vyhledávala Šalomouna, aby slyšela jeho moudrost, kterou mu Bůh vložil do srdce.(1. Královská 10:24)

 

II. Bůh má všechno a vždy pod svou kontrolou, pod svým svrchovaným dohledem, vše spojitě ovládá a řídí tak, aby celé stvoření dovedl k plánovanému záměru, který prozřetelně předurčil.

   Druhý princip vyplývá přirozeně z prvního. Bůh má plán, který dovede k úspěšnému konci. Bůh neustále pracuje na svých plánech a jejich naplnění je spojité. Podívejme se, jak Bůh udělal z Asýrie metlu svého hněvu, aby vykonala Jeho vůli nad svým rouhavým národem:

   Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. (Izajáš 10:5,6)

   Bůh Asýrii poslal, Asýrie vykonává Boží vůli - a co se nestane:

   Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: "Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené... (Izajáš 10:12)

   Všimněme si, že Bůh je ten, kdo svrchovaně přivedl dílo ke konci tak, že přikázal Asýrii loupit, a Bůh je také ten, kdo Asýrii ztrestá za její loupení. Z našeho časoprostorového chápání je to paradox, ale Bible jej jasně učí. Zde končí rozum a nastupuje víra.

   V příhodnou historickou dobu Bůh podle svého plánu svrchovaně způsobí letnice, probuzení do Krista a tisíce lidí jsou spaseny a stávají se občany Jeho království. Jindy Jeho plán volá po soudu, např. potopou, a až na osm lidí všichni zahynou. Co si musíme neustále uvědomovat je, že vždy, ať je to Jeho milosrdenství, nebo soud, ať nás potká dobré, nebo zlé, vždy je to Bůh, kdo za vším stojí a nemůže být vyloučen. Zde musím upozornit, že Bůh nekoná zlo, ale Bůh má zlo plně pod kontrolou. Kdyby neměl zlo pod svou mocí, stali bychom se obětí neúprosného osudu. Kdyby Bůh nebyl Pánem nad zlem, pak bychom byli plně v rukou toho Zlého, tedy satana. Ten, kdo svádí vše zlé a nepříjemné jen na satana nebo hříšného člověka, nevidí konečný Boží záměr a omezuje Boží absolutní neomezenost. Z Boha potom dělá jen rezortního boha pro příjemné záležitosti a ze satana agenta nepříjemností. Ať nás postihne něco příjemného či nepříjemného, pamatujme na následující verše proroka Abakuka:

   I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. (Abakuk 3:17-19)

   Kniha Abakukova nám v podstatě odhaluje historii z biblického pohledu. Abakuk se zaobírá problémem, na který se snaží i dnes mnoho lidí najít odpověď: "Proč dovolí svatý Bůh, aby ničemní lidé triumfovali nad spravedlivými"? Jak to, že Bůh tak často mlčí, když k Němu volají o pomoc Jeho lidé? Abakuk nám pomáhá porozumět. Cituji první verše z 1. kapitoly:

   (2) Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.
(3) Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry.
(4) Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno.
(5) Pohleďte na pronárody, popatřte! Ustrnete údivem nad tím, co vykonám za vašich dnů. Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat.
(6) Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. (Abakuk 1:1-6)

   Abakuk se modlí a obviňuje Boha, že neslyší a neodpovídá na jeho volání. V následujícím verši vidíme, že je to Bůh, kdo vlastně přiměl Abakuka, aby se díval na všechny páchané nepřístojnosti. Abakuk vidí ve společnosti nespravedlnost, zlo, krádeže, pomluvy, zesměšňování Boha, rakovinu v každém orgánu společnosti. A nejhorší je to, že Bůh zdánlivě nehne ani prstem. Ve čtvrtém verši Abakuk popisuje společnost, jež je ovládána mafiány, společnost, v níž kdo má dostatek peněz, může dělat beztrestně cokoliv. Abakuk nepopisuje jen minulost, ale i dnešek. A Bůh, jak se zdá, mlčí. V prvních čtyřech verších Abakuk obviňuje Boha, že je buď hluchý, nebo že není mocný natolik, aby vyslyšel jeho volání a učinil bezpráví přítrž. Až se zdá, že Abakukovy modlitby jsou plýtvání časem. Když Bůh promluvil, Jeho odpověď byla pro Abakuka ještě děsivější než zdánlivá Boží mlčenlivost. Abakuk se modlil za Izraelity, za národ smlouvy. Přál si, aby byl Izrael zbaven veškerého zla. A jakou mu dá Bůh odpověď? Bůh říká: Podívejte se na okolní pohanské národy, k čemu je připravuji. Ztvrdnou vám rysy, až se dovíte, co na vás chystám. Co na Izraelity Bůh chystal?

   (6) Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.

   Bůh Abakukovi odpověděl: nejsem němý, slyším, jsem mocný a pracuji, nic neopomenu, aniž bych neudělal protiopatření. Na čem pracuji? Připravuji a vyzbrojuji proti vám kruté Kaldejce. Ve světle takového poznání by Abakukovi zřejmě víc vyhovovala Boží mlčenlivost než Jeho akce. Proto se ani nedivme, že Bůh v 5. verši řekl:

   ... Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat ...

   Kaldejci se stali Božím nástrojem trestání Izraele. Kaldejci se přivalili jako povodeň a Bůh vše režíroval. Pamatujme si, že Bůh krále ustanovuje a sesazuje. Každá invaze, každá okupace, vše je v Božích rukách.

   Není důležité, co nás sužuje. Ať se stane, co se stane, Boží ruka je v tom, nad tím i pod tím, jinak by se to ani nestalo. Dobrá novina vězí i v tom, že ďábel dělá jen to, co mu Bůh dovolí. Bůh vždy dosáhne svého záměru. Je na nás, abychom se z takové lekce poučili, abychom nalezli, co nám chce Bůh touto zkouškou sdělit. Pokud všechny potíže našeho světského i duchovního života svádíme na ďábla, pak se vyzouváme z osobní odpovědnosti a budujeme v sobě duchovní domýšlivost. Není nic tragičtějšího, než poslouchat upřímného, ale zavádějícího křesťana, který viní ďábla za červivé ovoce vlastní hlouposti. Je hluboce přesvědčen, že za vším nezdarem stojí ďábel, jenž napadá jeho vysokou duchovnost... Kolika zkouškami jsem už sám procházel! Kolik teologických konstrukcí se mi už zřítilo! Kolika hloupostem jsem už věřil a jistě ještě věřím. Nikdy však nemohu za svou vlastní hloupost a duchovní namyšlenost vinit ďábla. Zjistím-li, že jsem se mýlil, není většího štěstí - Bůh byl vyvýšen a mé sebevědomí poníženo. Známé křesťanské pořekadlo - "Za to může satan nebo to udělal ďábel" - je lidský omyl a biblická polopravda. V mnoha sborech a v mnoha křesťanských myslích panuje přesvědčení, že Bůh je zde jen od toho, aby nám doručoval balíčky blaha, protože je dobrý a láskyplný. Teologie, která viní ze všeho ďábla, zabraňuje, abychom pochopili, co nás chce Bůh skrze jistou zkoušku naučit. Ďábel je jen zápalkou v Boží ruce a to přináší klid i do mé duše. Místo toho, abychom se jako jednotlivci nebo denominace dohadovali o nějakém složitém teologickém problému, ať raději velebíme Boha!

 

III. Každý, tedy i ďábel, pracuje podle Božích instrukcí, aby vše, podle Jeho plánu a záměru, spělo k Jeho prozřetelně ustanovenému cíli.

   Tento princip zaskočí mnoho lidí a většina z nich reaguje následujícím způsobem: "Skutečně Bůh používá každého, tedy i ďábla? Tak to tedy s takovým Bohem nechci mít nic společného!" Co dodat? Bůh stvořil celý vesmír a vše a všichni jsou pod Jeho kontrolou. Cituji:

   Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný, jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, (zde je ta Boží udržující, konzervační moc) (Koloským 1:16-17)

   Nebo další citát:

   V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem (konzervační moc). (Židům 1:2-3)

   Jestliže Ježíš Kristus udržuje a konzervuje všecko a všechny, ať ve viditelném nebo neviditelném světě, má pod kontrolou i ďábla! Každá bytost, včetně ďábla, slouží Bohu, vědomě i nevědomě, aby Bůh skrze ně docílil svůj záměr a tím je nastolení Božího království lásky a pokoje, kde se všichni budou aktivně těšit ze spojení s Boží existencí. Pamatujme si, že všichni, dobří nebo zlí, nábožní či bezbožní dělají to, co jim Bůh vložil ve své svrchované prozřetelnosti do srdce. Ano, křesťan, nábožný člověk věřící v cokoliv a kohokoliv, ďábel, ateista, agnostik, absolutně každý, slouží Bohu. Každý z nich je Boží služebník. Ale není služebník jako služebník. Jeden slouží s radostí, druhý slouží se skřípěním zubů. Jeden je služebníkem rád, druhý by rád unikl a nejraději by vplul do autonomie mimo Boha. Autonomie ale není ani v pekle, protože Bůh vlastní od pekla klíče:

   ... Byl jsem mrtev, a hle, žiji na věky věků. (Amen). Mám klíče smrti i podsvětí. (Zjevení 1:18)

   Ďábel neudělal nikdy nic z lásky nebo z poslušnosti Bohu. Neudělal nikdy nic, aby vědomě svým dílem oslavil Boha. Abychom si rozuměli: i Ďáblova práce Boha oslavuje! On však konečný účinek svého díla předem nezná. Když na to přijde, že vlastně oslavil svým zlostným dílem Boha, už je pozdě, protože co způsobil nemůže, ač by si to moc přál, odčinit. Ďábel dělá vše proto, aby zmařil Boží záměr a cíl, ale v konci konců, jak jsme si již naznačili, vše co dělá se zlým záměrem, nakonec poslouží Bohu k dosažení Božího království. Ďábel nikdy nevyhrál nad Bohem ani jednu bitvu, i když se nám může zdát, že zlo vítězí. Bůh má plně ve své moci a pod svrchovanou kontrolou srdce každého tvora, od satana, přes svaté a padlé anděly, od prvního k poslednímu jedinci. Jinak řečeno, přirozený člověk je naplněn hněvem vůči Bohu, především vůči Jeho absolutní svrchované autoritě. Bůh není zodpovědný za lidský hněv ani za projevy tohoto hněvu. Lidská "svoboda volby", což je výstižnější termín než "svobodná vůle", je plně zodpovědná za zlo, lidský hněv, hřích a jakýkoliv projev nepravosti, jenž vychází z lidského srdce.

   Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zuřivosti zkrotíš. (Žalm 76:11)

   Z předešlého verše vyplývá, že veškerému hněvu, který poslouží ke konečnému zdaru Božího záměru, Bůh dovolí, aby se projevil. Lidský i ďáblův hněv tedy nevystupuje nekontrolovaně, ale Bůh lidskou zuřivost krotí přesně podle svého scénáře. Každý člověk i ďábel zuří kontrolovaně, nebo jinak, neřádí svévolně, i když se nám to tak jeví. Kromě hněvu, kterému Bůh dovolí vyplout na povrch, aby mu posloužil k Jeho konečnému záměru, máme všichni v srdci nahromaděnu další kopu hněvu, který Bůh drží svou mocí, protože pro něj nenachází použití a neposloužil by Jeho konečnému svatému záměru. Často vyčítáme Bohu, že dopouští na světě tolik zla, válek, vražd, krádeží, lží, závisti i obyčejných hádek. A proč nezasahuje? Teprve poznáním Božího slova pochopíme, že zlo, které na světě vidíme je jen to, jemuž Bůh dovolí vyplout na povrch. Je to jen to zlo, které poslouží Jeho svatému záměru. Kdyby popustil stavidla všemu zlu, které je ukryto v našich srdcích, kdyby doslova přestal krotit zbytek naší zuřivosti, rozpoutalo by se na zemi ještě větší peklo a dávno bychom se z tohoto světa zprovodili. A tak díky za Jeho milost a trpělivost, která nás stále drží na uzdě. Díky, že i naše volby a touhy jsou kroceny. Pamatujme si, že:

   Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jeremjáš 17:9)

   Otázka - Proč Bůh dopouští tolik zla? - je chybně položena, protože je vznesena z postavení jaksi dobrého člověka; je to pyšná otázka, protože předpokládá dobrotu člověka, která dokonce může posuzovat, zda Bůh dělá něco správně nebo špatně. Lidský metr je v ní vyvýšen nad Boží. Otázka by měla být vznesena z postavení veskrze padlého a zkaženého člověka. Potom by zněla - Jak je to vůbec možné, že Bůh je tak dobrý a krotí většinu zla, které v nás dříme, proč dopustí tolik dobra? Tohle je pokorná otázka, která oslavuje a vyvyšuje Boha. Jeho metr je absolutní a my se v bázni chvějeme, protože by nám mohl dovolit vše, a to by byl náš konec definitivní.

   Dovolte, abych vyslovil téměř paradoxní prohlášení. Víte, kdo je nejvýkonnější a nejpilnější Boží služebník? Jen málokdo si uvědomuje, že je to právě ďábel! Upracovanějšího a věrnějšího služebníka Bůh nemá! Pravdivost tohoto prohlášení si ověříme až tehdy, když si uvědomíme absolutní Boží svrchovanost nad každou bytostí. Jistě, ďábel činí vše z nenávisti, avšak Bůh plně usměrňuje a dávkuje hněv i nenávist, aby ustanovil své Království lásky a pokoje. Čím explozivnější hněv, tím sedmimílovější posun k Božímu království. Satan byl Bohem předurčen, vyhlédnut, aby se stal hlavním "služebníkem" zla, totiž ukřižování Pána Ježíše Krista. Bůh nemusel do satanova srdce vkládat hněv a patologickou nenávist. Té má plné srdce. Špinavou práci udělal s gustem právě satan, za což bude hnán k odpovědnosti. Bůh však nasměroval satanovu nenávist předurčeným směrem, aby se mohla naplnit následující slova:

   ... On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1. Petrův 1:19-20)

 

IV. Bůh trestá ty, které sám používá, aby i jejich zvrácené dílo optimálně přispělo k dosažení Božího záměru.

   Bible učí, že Bůh je absolutně svrchovaný. I Lucifer měl určenou funkci před stvořením světa! On nabádal Židy i pohany, aby ukřižovali Ježíše Krista. Jeho motivem však nebyla spása hříšníků, ale nepřátelství vůči Bohu. Satan dobrovolně a nevědomky vykonal práci, která Boha maximálně oslavila. Nebude však nejvíce odměněn, bude nejvíce potrestán! Ani výsledné dobro nezachrání toho, kdo měl zlý úmysl.

   Bůh ovládá každého a vše, aby dosáhl svého předem určeného a neměnného záměru. Na druhé straně totéž Boží slovo učí, že každý člověk je 100% zodpovědný za svoje jednání. Náš rozum, který je omezen časoprostorem, může protestovat, že takové tvrzení je logická kontradikce. Na našem pochopení, či spíše nepochopení celé záležitosti však vůbec nezáleží. Důležité je, že Boží Slovo učí obojí - Bůh je svrchovaný, člověk je zodpovědný, protože hřeší v souladu se svojí zlou vůlí. Jistě, člověk může, jak Bible učí, svobodně jednat nebo volit, ale nemá svobodu. Svobodu činit dobro ztratil již Adam. Musíme se tedy smířit s tím, že Bůh používá zlé, nesvobodné, hříchem zotročené srdce lidí. Bůh lidské zlo kontrolovaně uvolňuje, dávkuje a usměrňuje. Kdyby Bůh neměl svrchovanou moc nad lidským a démonickým zlem, již dávno by došlo k nekontrolované explozi zla, která by zničila Jeho plány.

   Boží svrchovanost ve všem zaručuje, že Jeho cíl se v Jeho nepřístupném světle naplňuje. Cituji:

   On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen. (1. Timoteovi 6:16)

   Všichni věřící by se měli spokojit s tím, že se nikdy do Božího nepřístupného světla nepodívají, ani jedním očkem do něj nenahlédnou, a proto by se neměli rozdělovat kvůli věcem, kterým nikdo nemůže rozumět a rozumět nikdy nebude. Jemu, Bohu, přece patří moc, tedy absolutní suverenita a svébytnost. Jen On se v nepřístupném světle rozhoduje s absolutní svobodnou vůlí. Cituji:

   Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

   Kdyby na tomto světě vládla neomezená svobodná vůle člověka nebo satana místo absolutně svobodné vůle Boží, pak by byly tento svět, i Boží království dávno odepsány.

   Několik slov ke svobodné vůli. Člověk má svobodnou vůli, ale nemá volnost vybrat si dobro - Boha, jakou měl Adam před pádem. Skrze Adamův pád se stal člověk otrokem hříchu, ztratil volnost zvolit si dobro, tedy Boha. Člověk si ze svého srdce vybírá co jeho svobodná vůle ráčí, co chce, ale nemá volnost toužit po čem by měl, totiž toužit po dobru, toužit po Bohu. Kdo je na hnoji, ten nemá volnost, ten si může svobodně zvolit jen tuhle, nebo tamtu kupku hnoje. Člověk je zodpovědný za své zlé jednání, protože hřeší v souladu se svojí svobodnou vůlí, která hřeší s gustem.

   Vraťme se ale k Božímu předurčení a lidské zodpovědnosti. Konal Jidáš Boží vůli když zradil Ježíše? Jistě konal! Hřešil však dobrovolně. O jeho zradě Ježíš mluvil. Bůh použil Jidášovo zrádné srdce. Bohu se nemůže vymknout z ruky ani Jidáš. Byl Jidáš vinen? Jistě, byl! I on sám si to uvědomoval. Nejprve se chtěl zbavit viny vrácením peněz kněžím. Ti si ale černého Petra nevzali. I oni dobře věděli proč. Sám sebe obvinil, když řekl - zradil jsem nevinnou krev. Pak peníze pohodil do svatyně a nakonec se oběsil. Jidáš věděl, že je vinen, protože si byl vědom, že vše proti Kristu udělal z vlastního prospěchu. Motivace byly Jidášovy, výsledek byl Boží. Jidáš se chtěl obohatit, Bůh chtěl spasit svoje vyvolené.

   Nebo - dav se z vlastní vůle rozhodl vydat Ježíše k ukřižování. I Pilát se rozhodl z vlastní vůle. Dav věděl, že vydávají nevinného. Pilát to věděl také; poslechl dav, ačkoliv jej varovala vlastní žena, svědomí a znalost římského i židovského práva. Pilát i dav byli vinni, protože měli svobodnou vůli a volili v souladu s ní. Neznovuzrození lidé mají svobodnou vůli, ale nemají volnost volit Boha, dobro, protože jsou duchovně mrtví. Dav s jásotem bral vinu na sebe:

   ... Jeho krev na nás a na naše děti. (Matouš 27:25)

   Mohl být někdo více vinen za své jednání než tento dav? Vyplnil snad někdo lépe a podrobněji, aniž by si to uvědomoval, Boží svrchovaný plán ukřižování Ježíše Krista než Jidáš, Pilát a rozlícený dav?(1) Co přesně Bůh předurčil, aby potkalo Jeho Syna? Aby byl ukřižován! Co požadoval dav? Aby byl Kristus ukřižován! Vskutku, co Bůh ve věčnosti, v nepřístupném světle ustanoví, to si člověk v časoprostorovém, přístupném světle zvolí.(2) Co jediné mohlo uspokojit svatého Boha, aby se smířil s hříšníky? Prolitá krev Ježíše Krista! Co jediné mohlo uspokojit nenávidějící srdce davu? Prolitá krev Ježíše Krista! Co Bůh ve věčnosti, v nepřístupném světle ustanoví, to si člověk v časoprostorovém, přístupném světle zvolí.

   Paradox Boží ekonomie vězí v tom, že satan, který udělal pro Boží předustanovené cíle "nejvíc", bude také nejvíc potrestán, protože měl podlé pohnutky. Z toho vyplývá, že nejsme zodpovědni za výsledky našeho svobodného jednání, neboť ty jsou plně a svrchovaně ovládány Boží vůlí. My jsme ale plně zodpovědni za motiv svého jednání, jež tyto Boží záměry uskutečňuje.

   My, věřící, bychom se nikdy neměli cítit jako rukojmí nebo oběť v rukou bezbožných. Ať se děje cokoliv - nemoc, rodinné problémy, finanční problémy, války, okupace národů atd. -, mějme na paměti, že nic se neděje náhodou. Jestliže zlí vládnou, tak jen tak dlouho, dokud Bůh nedovrší skrze jejich ďábelské dílo další dobro prospívající Jemu a těm kdo Jej milují. Dobro je rezervováno totiž jen pro povolané.

   Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

   Nikdy Boha neobviňujme slovy: Bože kde jsi, když Tě tolik potřebuji? Děkujme Mu, že je neustále nablízku. Kdyby se opravdu vzdálil od kterékoliv situace, pak by se zhroutil veškerý řád a pořádek, protože vše je udržováno Boží mocí.

 

V. Všechno je od Boha, ale ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla.

   Bývalý Lucifer, Světlonoš, nebo ten Zlý, je nesmírně pracovitý. Pracovitost může být velmi nebezpečná. Říká se, že nejhorší je pilný idiot. Pravda ale je, že nejnebezpečnější je pilná inteligentní a zlá osoba. Nejpilnější, nejinteligentnější a s nejhoršími motivy je bezpochyby satan. Bůh ovládá vše, co je, vše, co se děje. Každý z nás, ať dělá, co dělá, ať jsou jeho skutky a motivace dobré nebo zlé, vždy slouží Bohu, aby byl Boží svatý záměr uskutečněn. Každá tragédie, nemoc, trápení, soužení, epidemie, válka nebo pohroma, přestože je ovládána Boží rukou, je zlo podněcované přímo ďáblem. Boží svrchovanost i nad ďáblovou zlou aktivitou nám vrací naději! Jestliže řekneme, že ďábel je podněcovatelem, myslíme tím, že je zápalnou rozbuškou lidského srdce, jež není nic jiného než sud střelného prachu zla. Ďábel podpaluje, jsa motivován uškodit Bohu a lidem. Bůh Satana plně ovládá. Podívejme se na další příklad. Cituji:

   Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: "Jdi, sečti Izraele a Judu!" (2. Samuelova 24:1)

   Zde Bůh vzplanul hněvem proti Izraeli a podnítil Davida, aby šel proti Izraelcům. Tatáž událost, je však na jiném místě Bible popsána takto:

   Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele. (1. Paralipomenon 21:1)

   Zde se můžeme ptát - povstal proti Izraeli Bůh nebo satan? Podnítil Davida proti Izraeli Bůh nebo satan? Které prohlášení je platné? Odpověď je jednoduchá, ale z našeho časoprostoru nepochopitelná. Obě biblická prohlášení jsou platná současně, ačkoliv si podle naší logiky odporují. Bůh i satan byli zúčastněni na podnícení Davida proti Izraeli. Kdo ale měl celou situaci pod kontrolou? K našemu uklidnění přece Bůh. Srdce krále v Hospodinově dlani je jak voda - teče kam si je nakloní. Bůh měl svůj záměr s Izraelem. Proto použil satanovu nenávist, aby satan podnítil Davidovu pýchu, aby to David Izraeli sečetl, tedy spočítal. Satan ani David samozřejmě neznali Boží záměr s Izraelem. V konci konců, to byl Bůh, kdo uskutečnil svůj věčný záměr skrze satanovu nenávist a Davidovu pýchu. Jsem si jist, že vy i já jsme Bohem používáni tímto způsobem velmi často. To, že vlastně svým nevhodným konáním uskutečňujeme Boží svaté plány, nám však nebude připočteno k dobru, nýbrž půjde na náš vrub. Musíme vždy vidět satanovu ruku jako rozbušku, tu která škrtá zápalkou jako podněcovatelku a popichovatelku; musíme ale vždy současně vidět Boží ruku jako svrchovanou Kontrolorku satanovy ruky. Musíme také vždy chápat, že Boží ruka ovládá vždy z protichůdného motivu, než satanova ruka podněcuje.

   Mějme na paměti, že ďábel i člověk nesou plnou zodpovědnost za svoje motivy, za svoje volby, jimiž naplňují Bohem ustanovené dějiny. Historie se neodvíjí z vůle člověka nebo satana, ale z vůle Boží; jinak by historie k Božímu království nikdy nedospěla. Co Bůh na věčnosti, v nepřístupném světle, svrchovaně ustanoví, to si člověk v časoprostorovém, přístupném světle svobodně zvolí. Bůh může s naprostou jistotou říci, že budoucnost jsou vlastně dějiny, protože počátek a konec jsou totožné, alfa je omega.

   ... "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zjevení 21:5-6)

   Za historii nejsou zodpovědni ti, kdo byli Bohem stvořeni ve světě viditelném i neviditelném. Avšak všichni stvoření jsou zodpovědni za své zlé volby, které Bohem ustanovenou historii vytvářejí. Výsledky našeho jednání, což jsou dějiny, jsou vždy ovládány Boží svrchovaností, ať vzejdou z jednání na státní úrovni nebo z hádky mezi husopaskami. Svrchovaná svobodná vůle ďábla nebo člověka, kdyby existovala, by již dávno udělala tečku za dějinami. Svobodná svrchovaná vůle je jen jedna a tu má jen Bůh. Dvě svobodné vůle nemohou existovat, protože jedna nutně musí omezovat druhou. Kdyby byly dvě svrchované svobodné vůle, nevěděli bychom, kde jedna začíná a kde druhá končí, protože svrchovaná svobodná vůle je synonymní s neohraničenou vůlí, tedy s nekonečnou vůlí. Absolutní svrchovanost, absolutně svobodná, neohraničená vůle je jen jeden z nekonečna věčných a nestvořených, a proto neměnných Božích atributů. Stvoření má jen svobodu omezeného, ale zodpovědného jednání v Bohem ustanovené situaci. Nespasený nechce dobro (Boha), ani jej nekoná (nehledá). Spasený chce dobro (Boha), nemá však v sobě sílu jej uskutečnit, jako Pavel:

   Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (Římanům 7:19)

   Nebo:

   Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)

   nebo:

   Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť bez mne nemůžete činit nic. (Jan 15:5)

   Dobré skutky nejsou z nás, ale z Boha! Nespasený člověk se může svobodně rozhodnout jen ke zlu. Největší zlo konáme tehdy, když nemilujeme Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou silou a celou svou myslí, a nemilujeme svého bližního jako sebe sama. Zde propadáme všichni do posledního.

   Nic se neděje náhodou, ale v absolutní Boží prozřetelnosti. Náhoda by vedla jen k chaosu. Proto nemám ve zvyku přát hodně štěstí, to je nahodilé Monte Carlo vedoucí k chaosu a záhubě; raději popřeji Boží prozřetelnost, to je záměrný dějinný vzestup kontrolovaný Bohem, jenž vede k Jeho cílům.

   Thomas Watson tento princip, že ďábel je podněcovatelem zla, vyjádřil velmi výstižně: Bůh má svoji ruku v každé akci, v níž je zúčastněn hřích, ale nikdy nemá svoji ruku namočenou v hříchu, který tuto akci podněcuje. Nezáleží na tom, co se stane, kde se to stane, kdy se to stane, jak se to stane, komu se to stane, ale když se to stane, Bůh měl v této akci svou vůdčí ruku; ale vězme, Bůh není vinen satanovým nebo lidským hříchem, který podnítil celou tuto akci.

   Pochopit princip, že "všechno je od Boha, ale ďábel je agentem, podněcovatelem všeho zla" je nesmírně důležité. Málokdo z křesťanů si uvědomuje, jak silně tento princip ovlivňuje naši denní chůzi s Bohem. Bible nám totiž říká, abychom se pokořili před Bohem:

   Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. (1. Petrova 5:6)

   Bible nám ale také říká, abychom se vzepřeli ďáblu a jeho podněcování, jeho popichování, navádění a pokoušení:

   Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. (1. Petrova 5:8-9)

   Jeden z největších problémů dnešního křesťanství vězí v nesprávném pochopení přístupu k Bohu a přístupu k ďáblu, totiž jak se máme podřídit Bohu a vzepřít se ďáblu.

   Mnoho křesťanů pod představou "vzepření se ďáblu" bojuje ve skutečnosti proti Boží svrchovanosti. Představme si teoreticky, že by se věřícím podařilo aby se dav vzepřel ďáblu natolik, že by se pokojně rozešel. Kristus by nebyl ukřižován, desítky proroctví by zůstalo nenaplněno a Boží plán spásy by byl ohrožen. Proto bude lépe, když zůstaneme u modelové modlitby: "buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi". Cožpak víme, kde, kdy a jak Bůh používá pilného satana pro své svrchované cíle? Na druhé straně každý z nás moc dobře ví, kdy na něj útočí střely toho Zlého, šípy pokušení. Tehdy se každý jednotlivec může vzepřít a ochránit se štítem víry, jímž uhasí všechny ohnivé střely toho Zlého. Ďáblu se vzpíráme osobní vírou, ne jeho vyháněním. Kdyby křesťané vyhnali ďábla z Hitlera, dodnes by neexistoval stát Izrael! Deformované "vzpírání se" satanovi se rovná "nepodrobení se" Bohu.

 

VI. Ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod jeho kontrolou, neznamená to, že jsou všechny nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

   Poslední princip Boží svrchovanosti je nejcitlivější, dotýká se každého z nás. Utrpení, obzvláště v nemoci, jsou totiž mnohým křesťanům denním chlebem. Protože nám všem je zdraví nejdražší, dochází často k deformovanému chápání evangelia. Veškeré utrpení a smrt jsou v obecném smyslu mzdou hříchu. Kdyby Adam nezhřešil, nebylo by utrpení ani smrt. Co však musíme pochopit je, že ne každé lidské utrpení je seslaný trest za jistý osobní hřích, i když některé může samozřejmě být. Bůh chce, abychom se odvrátili od světa a přimknuli se k Bohu. Nesmíme propadnout skepsi, když nás postihne utrpení, že si s námi Bůh vyrovnává účty za nějaký hřích. Záměrně nemluvím o trestu, protože teologicky vzato, Bůh trestá za hřích jen na dvou místech. První místo Božího trestu za hřích je kříž, na němž byl za naše hříchy ukřižován Ježíš Kristus. Zde šlo o zástupné potrestání; Kristus byl jednou provždy potrestán místo omilostněných hříšníků. Druhé místo Božího trestu za hřích je ohnivé jezero, určené neomilostněným hříšníkům, kde věčně ponesou trest za své hříchy. I když nás potrestání, nebo lépe Boží dopuštění, které má formu utrpení, na tomto světě postihne, nikdy nemá konečnou právní platnost, není to v žádném případě konečný rozsudek; ten přichází až po tělesné smrti. Utrpení a zkoušky, ať jsou sebebolestivější, nejsou tresty v právním slova smyslu, nýbrž mají výchovný záměr milujícího Boha-Otce, který nás chce něco odnaučit a změnit.

   V Abakukovi a v Izajášovi Bůh například používal utrpení, aby přivodil pokání za hřích a tak přivedl k probuzení. V Jóbovi se dočteme o nepředstavitelném utrpení, ale i to mělo svůj účel. U Jóba nejlépe pochopíme, že ačkoliv všechny nemoci a utrpení jsou součástí Božího záměru a jsou plně pod Jeho kontrolou, neznamená to, že jsou nutně Božím trestem za jistý specifický hřích.

   Jób byl muž bezúhonný a bál se Boha. Největší pokušení, kterému čelil a nepodlehl mu, bylo uvěřit nepravdě, že jeho utrpení bylo způsobeno nějakým hříchem. Jób tomuto pokušení odolal. Jádro celé knihy Jóba vězí v duchovním souboji satana a Boha o tyto dvě otázky: (1) Bude Jób stále tvrdit, že vše, co se mu stane, přichází z Boží ruky? (2) Bude Jób, přestože si je vědom, že vše přichází od Boha, i nadále Boha ctít, milovat, důvěřovat Mu, i když mu nebude jasné, proč na něho Bůh sesílá všechno utrpení? Kniha Jób začíná dialogem mezi satanem a Bohem. Bůh položí satanovi vyzývavou otázku, po které satan hned kontruje:

   Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého." Satan však Hospodinu odpověděl: "Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit." Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." A satan od Hospodina odešel. (Jób 1:6-12)

   Všimněme si v tomto úseku Písma, že vše, co bohatstvím obdařený Jób má, je od Boha. Nezapomínejme, že i chudoba pochází od Boha. Bůh je ten, kdo bohatství nebo chudobu nejen dává, ale i udržuje. Bez Boží ochrany bychom mohli přijít o vše v příští vteřině. Satan přece Bohu vyčítá, že Jóba chrání. Bůh Jóba ohradil totiž tak, že satan se k Jóbovi nemůže ani dostat, natož aby mu škodil. Satan oponuje Bohu výzvou - sáhni mu na majetek a uvidíš, bude ti zlořečit. Následující verš potvrzuje Boží dopuštění a autonomii:

   Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj."

   Bůh odstranil všechny ohrady kolem Jóba, ale ohradu kolem Jóbova života a zdraví udržoval dál. Satan získal přístup a volnou ruku ke všemu, kromě Jóba samotného. Kdo kontroluje vývoj událostí? Satan nebo Bůh? Jistě, Bůh je u režijního pultu, ale od této chvíle má v Jóbově životě podíl satan. Je to Boží ruka, která uvolňuje a směruje satanovu ruku a do poslední podrobnosti dovolí jen to, co na věčnosti určil. Bůh je součástí každé akce, i té, kde pracuje hřích; ale nikdy není součástí hříchu, který tuto akci naplňuje. To, že je nyní vše, co Jóbovi patří a co miluje, v satanově ruce, dává ještě více vyniknout faktu, že Bůh dopustil, aby Jób vše ztratil. Majetek, děti, zdraví, přátele. A jak reagoval Jób?

   ... Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného. (Jób 1:19-22)

   Jób ani jednou satana neproklíná, nevyhání jej, nenařizuje a nesvazuje jej ve jménu Boha, nic takového. Jób věděl, že Hospodin dal a Hospodin vzal. Jób přiřkl všechno svoje soužení Bohu, ne s výčitkami, ale s úžasnou pokorou! Snad ještě bibličtější odpověď by měla být - Hospodin dal, Hospodin skrze satana vzal. Kdyby totiž Jób řekl Hospodin dal a satan vzal, vyvýšil by satana na úroveň Boha. Satan je vždy spokojen, když mu přisuzujeme svrchovanou moc zla. Jedna z největších Jóbových ztrát byla část jeho teologie. Jeho přátelé mu připomněli, že sám rozhlašoval, že Bůh žehná "dobrým" a soudí "zlé". Jestliže je tato teologie bez výjimky platná, jak Jób vysvětlí svoje utrpení? Jóbova teologie to nechápala, stejně jako mnoho věřících i nevěřících nedovede odpovědět, proč Bůh dopouští zlo. Poučme se a buďme jako Jób. I když nevíme, proč na jednotlivce a národy přicházejí veliké zkoušky, věříme, že Bůh přesně ví, co dělá.

   Bůh uvolňuje zlo, aby předcházel ještě většímu zlu. Každý z nás by si měl zapamatovat, že všudypřítomný a svrchovaný Bůh vždy ví, jakým způsobem své záměry naplní. Jako křesťané nejsme na světě sami pro sebe, ale k tomu, abychom naplňovali Boží plán, nepropadali malomyslnosti a zoufalství, ale za všech okolností chválili našeho Pána, Stvořitele a Spasitele. Na této cestě přeji všem Boží požehnání. V Jeho svrchované milosti, Váš Pavel Steiger.