Tato synonyma v podstatě znamenají, s mírnými odchylkami, jedno a totéž – jsou totiž souznačná. Proto je budeme v následující úvaze zaměňovat. Kdo je vězněm, ten patří vězniteli. Kdo je otrokem, ten patří majiteli (otrokáři). Kdo je nevolníkem a vazalem, ten patří svému pánovi.

V podtextu dneška si obyčejně mylně představujeme, že každý otrok je svým pánem bičován a týrán. Otrok je součástí majetku pána, kterému patří, vazal je tělesně vázán, tedy zase patří nějakému pánovi. Otrok může vykonávat i důležité a velmi vážené práce a plnit odpovědné úkoly. Ve starém Římě byli někteří otroci učiteli, vychovateli, učenci, rádci atd. V USA bývali nejen otroci, kteří pracovali na poli, ale také řemeslníci, a ti, kteří zajišťovali chod domácnosti svých pánů. Černé otrokyně byly kojnými dětí svých pánů. Byl veliký rozdíl mezi „house negro“ a pouhým „negro“.

Pod pojmy vězeň, nevolník, zajatec, vazal, otrok si tedy nejprve představme vlastnictví. Všichni patří do různých tříd, které sebou navzájem, téměř bez výjimky, opovrhují. Jedno však mají společné. Nemohou sami o sobě rozhodovat, rozhoduje za ně jejich vlastník, dozorce nebo jiná autorita. Svůj úděl nemohou změnit. Za socialismu jsme se nedobrovolně stali svým způsobem také majetkem socialistického státu. Většinou jsme nemohli svobodně rozhodovat o své budoucnosti, vzdělání, společenském postavení, ani dlouhodobě změnit místo svého pobytu. Byli jsme nedobrovolně uvězněni za železnou oponou.

Apoštol Pavel se považoval za nejen za vězně, ale i povolaného služebníka Pána Ježíše Krista:

  • Já, vězeň v Pánu, vás tedy prosím, abyste chodili, jak se sluší na to povolání, jímž jste byli povoláni, (Ef 4,1)

Pavel znal příčinu svého uvěznění, a i když se stal vězněm pro svoji víru, svoji svobodu neztratil. Pavel byl vězněn asi dva roky v Cesareji, a asi dva roky v Římě. Sám sebe nepovažoval za „politického“ nebo „ideologického“ vězně, kterým v daném momentu skutečně byl!

Pavel se stal vlastnictvím svého Pána Ježíše Krista! Věděl, že je podřízen Kristu a jeho zákonem je Kristus; stal se Jeho majetkem. To bylo klíčové. Jeho tělesné uvěznění byl jenom důsledek jeho duchovní oddanosti Kristu.

  • Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli. (Fp 1,29)

Kdo je v Kristu, bude pro Něho i trpět. Je nemožné, aby Kristův služebník nebyl haněn. Nelze se tomu vyhnout! Kdo je v Kristu, je jím vlastněn! Kdo je vlastněn, není svobodný, je otrokem! Kdo je otrokem, slouží svému pánu, k tomu je určen. Zde máme jen tři verše, které potvrzují, že jsme Kristovi služebníci, že mu patříme, že je naším Vlastníkem:

  • Kdokoli by vám totiž dal k pití pohár vody v mém jménu, protože jste Kristovi, říkám vám jistě, že rozhodně neztratí svou odplatu. (Mk 9,41)
  • Vy pak jste Kristovi a Kristus Boží. (1 K 3,23)
  • A jestliže jste Kristovi, pak jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení. (Gal 3,29)

Je velmi důležité pochopit, že veškeré stvoření není svébytné. Existuje a je udržováno v existenci Kristovým slovem. Stvoření, obzvláště to nové stvoření, je stvořeno za určitým účelem:

  • když nám podle svého zalíbení [záměru], o němž rozhodl sám v sobě, oznámil tajemství své vůle, aby ve správě plnosti časů shromáždil pod jednu hlavu v Kristu všechno, co je v nebesích i na zemi – v něm, (Ef 1,9–10)

Boží záměr je shromáždit všechno v Kristu – v Něm! Proto jsme jím vlastněni, jako všechno ostatní nové stvoření.

To znamená, že největší svoboda je tehdy, když je stvoření spojeno, vlastněno „zotročeno“ tím pro koho nebo pro co bylo stvořeno nebo nadáno!

Houslista je nejsvobodnější, když disciplinovaně hraje a patří do symfonického orchestru, kde se podřizuje taktovce dirigenta. Nadaný hokejista je nejsvobodnější, když patří nějakému klubu, který za něj zaplatil a může za něj hrát. Každý se cítí nejsvobodněji, když je vlastněn tím, koho miluje, co má rád, čemu rozumí, co jej těší, k čemu má Bohem dané nadání…

Uvědomme si, že svébytnost, totiž svoboda od Stvořitele by bylo to nejstrašnější, co by nás mohlo potkat. Nebyli jsme totiž stvořeni k svébytnosti. „Svébytnost“ je otroctví Satanu. Bůh si člověka stvořil pro sebe a pro svoji slávu. Člověk není vlastněn ani sám sebou. Jeho vlastníkem, jeho otcem, je buď satan nebo Bůh. Třetí otcovství nebo vlastnictví neexistuje.

  • Když jste byli služebníky hříchu [otroky hříchu a satana], měli jste svobodu od spravedlnosti; (Ř 6,20)

Přirozený člověk, který není zrozen z Ducha Božího, se svobodně rozhoduje jen pro zlo!

Ještě jednou – měli jste svobodu od spravedlnosti; Nebyli jste k spravedlnosti připoutáni nebyli jste totiž zapečetěni Duchem Božím!

Byli jsme přece stvořeni tak, aby naše bytí bylo uvězněno v Něm – Jediném pravém Bohu. Patříme-li Jemu, jsme-li jeho otroky – to znamená – jsme-li Jím vlastněni (jsme-li Jeho vazaly, otroky atd…), potom máme absolutní svobodu, protože děláme to co On chce a jeho vůle je totožná s naší vůlí. Co může být více žádoucí než být bez úniku „zamřížován v Kristu“.

  • Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře [spasení], a když on zavírá, nikdo neotevře [nespasení]. (Zj 3,7)

Co může být žádoucnější a bezpečnější, než být navěky svírán Kristovou pravicí! Žádné dítě se nepohoršuje, že patří rodičům. Naopak, když se mu rodiče ztratí z dohledu, začne zoufale křičet. Rodiče své děti chrání a ty se cítí v bezpečí. To nacházejí Boží děti u svého nebeského Otce:

  • Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni [ze satanova otroctví Kristovou krví, ne zlatem a stříbrem]! Ctěte proto Boha svým tělem i svým duchem – vždyť to obojí je Boží. (1 K 6,19)

Křesťan, protože je vykoupen Kristem, byl pro Něho nově stvořen – je jím vlastněn. Protože Krista opravdově miluje, cítí se nejsvobodněji, když se stane Božím dítětem, služebníkem a Jeho otrokem. Někteří křesťané nechtějí být „roboty“ nebo „loutkami“ Nejvyššího Boha.

Znovuzrozený křesťan nemá větší touhu a přání, než být nádobou k Božímu užitku, být jeho „robotkem“. Moje vlastní svébytná svévole by mne zahubila a uvrhla do pekelného ohně, daleko od Boha. Proto netoužím být svobodný a svébytný. Netoužím po svobodné vůli, toužím po Jeho vůli ve mně. Chci aby mne přetvářel ke své podobě, abych se stal Jeho dílem. Chci být rukavicí na Kristově ruce. Rukavice dokonale kopíruje pohyb ruky. Tolik křesťanů odmítá být Božími loutkami. Ale rukavice poslouchá ruku ještě dokonaleji, než maňásek. To je to po čem toužím! Láska, poslušnost a poddajnost totiž ztotožňuje a sjednocuje. Proto jsou manželé jedno tělo. Proto jsme jedno tělo s Kristem, jehož On je hlavou.

  • kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli. Kéž ve vás působí, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen. (Žd 13,21)

Nechci svoji svobodnou vůli, vždyť je psáno:

  • Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Ž 58,4)

Není bez zajímavosti, že tento vlastnický nebo-li „zotročující“ princip jenž uvádí do nejchtěnější svobody je někdy lépe chápán světskými textaři písní, než některými křesťany. I člověk ze světa často chce a touží být vlastněn milovanou osobou.

Zaměřme se na slova textu následující písně – snad světskou „modlitbu“. Když mi bylo asi 19 let, nedávno zesnulý Karel Hála nazpíval hit (tehdy jsme říkali šlágr) „Dej mi pár okovů“. Text písně přesahuje svojí aktuálností generace, proto píseň můžete slyšet i dnes. Autor se zpovídá jakési milované ženě, kdo vlastně je, jaký je nevěrný ničema, a jen tím, že jej ona v sobě uvěznění, bude zachráněn:

 

Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj,
neváhej, jinak stínům nežaluj,
vím, že ráno zmizím zas
jak před sluncem prchá mráz,
dej mi pár okovů a jsem jen tvůj.

 

Dej mi pár okovů a pevnou mříž,
chceš-li být jistá, že mě neztratíš,
chyť mě sítí pavouka,
než můj parník zahouká,
dej mi pár okovů a pevnou mříž.

 

Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj,
neváhej, jinak stínům nežaluj,
pevná mříž ti zajistí,
že jsem jen tvou kořistí,
dej mi pár okovů a jsem jen tvůj.

 

Prosím, chápejme, že běžná mluva, běžný jazyk je více méně alegorická záležitost. Obzvlášť to platí o textech písní, básních i biblických knihách. Přesto, alegorie, kterými se domlouváme v běžném životě, téměř vždy zprostředkovávají naprosto konkrétní, hmatatelné, a nealegorické skutečnosti.

 

Píseň:
„Dej mi pár okovů“
Biblická paralela
1. Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj,

Bože patřím jen Tobě. Zapečeť mě, „spoutej mě Sebou, a jsem jen Tvůj. Toužím po svázání Tvým Duchem svatým. Toužím po Tvojí pečeti, kterou nikdo nerozlomí, podobně, jako se nedají rozlomit okovy nebo pouta. Chci být nerozlomně připoután k Tobě!

  • Znamení obřízky přijal [Abraham] jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, (Ř 4,11)
  • On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil.(2 K 1,22)
  • V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého (Ef 1,13)
neváhej

Bože neváhej, kvůli sobě

  • Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem. (Dn 9,19)

Neváhej a vysvoboď mne z hříchu, sám k tomu nemám sílu, protože Tě moje přirozenost odmítá:

  • Jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3,10–12)
jinak stínům nežaluj

Bože prosím Tě, nežaluj na mou dřívější hříšnou bídu. Nepřipomínej mi, když jsem byl ve stínu satana a poslouchal jej.

  • Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. (Iz 43,25)

Bože nebuď na jeho straně, nežaluj mne tak, jak on žaluje mne.

  • Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 J 2,1)
Vím, že ráno zmizím zas, jak před sluncem prchá mráz, dej mi pár okovů a jsem jen tvůj.

Bože, vím, že od Tebe neustále utíkám, jako utíká tma od světla – to je moje přirozenost těla. Čas od času jsem „unaven“ evangeliem, kolikrát si říkám, už to slyším zase? Nevím zda chodím do shromáždění kvůli příjemným lidem, nebo kvůli Tobě Bože. Někdy se za Tebe Bože na veřejnosti tak trochu i stydím… Bože střez mne, abych nezbloudil. Pavel mne varuje:

  • Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. (Ga 1,6)
2. Dej mi pár okovů a pevnou mříž,

Bože skryj mne za mříže svého království, aby mne od Tvé lásky nikdo ze světa neoddělil, aby na mne nemohl ten Zlý:

  • ...ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,39)

Ať je mezi satanovými pokušeními a mnou Tvoje pevná mříž. Bez Tebe se neubráním. Tak se i modlím

  • …A nevydej nás do pokušení ,ale vysvoboď nás od zlého. (Lk 11,4b)
Chyť mě sítí pavouka, než můj parník zahouká, dej mi pár okovů a jsem jen tvůj.

Ulov mě do své záchranné sítě dříve, než Ti uplavu za svými zájmy své přirozenosti. Použij svůj lid, svoji církev, svoje tělo, aby mně svědčil o Tvé obětující slávě! Dej, abych se i já stal rybářem lidí.

  • Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ (Lk 5,1-10)
3. Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj, neváhej, jinak stínům nežaluj. Opakování
Pevná mříž ti zajistí, že jsem jen tvou kořistí.

Moje zapečetění Tvým Duchem svatým Ti zajistí, že jsi mne na kříži ukořistil pro sebe a kvůli sobě Satanovi, jehož otrokem a synem jsem býval. Děkuji, žes jej svázal, aby na mne nemohl, že jsem od svého bývalého boha oddělen Tvojí pevnou mříží. Děkuji Ti, že jsi jej Svojí smrtí na Kříži a vzkříšením spoutal, a že klíč od propasti máš pevně ve svých rukách:

  • Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. (Zj 20,1-3)

Děkuji Ti za spoutání Satana a za to, že jsi mne uloupil z jeho domácnosti, ve které jsem kdysi bez podpory žil:

  • Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit [ukořistit] jeho věci [nás, kdo jsme jej byli poslušni], jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mk 3,27)
3. Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj, neváhej, jinak stínům nežaluj. Opakování

Jak je možné, že tento princip je světskému člověku přijatelný v písni, na příklad ve vztahu muže k ženě, ale ve vztahu člověka k Bohu je odmítán, jak světem, tak mnohými křesťany. Nikdo prý nechce být „otrokem, loutkou, ani „robotem“.

Chápeme již, co to pro Pavla znamená být vězněm v Pánu? Buďme všichni vězni Ježíše Krista jako je Pavel. Jistě, nemusíme být za železnými mřížemi, ale musíme být za mřížemi Ducha Božího, odděleni od světa a jeho vládce – Satana..

Poslechněte si tu písničku na:

Dej mi pár okovů (YOUTUBE)

Prožijte skrze optiku Ducha Božího odevzdanost, která přesahuje lásku muže k ženě. Obávám se, že textař Jiří Štajdl vystihl podstatu bezpodmínečné odevzdanosti lépe, než jak jí rozumí mnozí křesťané ve vztahu k Ježíši Kristu.

– pst –

/td