Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že myšlenka vývoje člověka je nedílnou součástí Darwinovy teorie vycházející z evoluce zvířat. Ve skutečnosti jde historický sled v opačném směru. Bádání a různé spekulace o vývojových stupních člověka předcházejí Darwinovu teorii o několik století. Darwinovo pojetí pouze upevnilo spekulace rozpracovaných domněnek jeho předchůdců. Představa o lidském vývoji vznikla skloubením následujících spekulací. Jedna z nich předpokládala, že vše pracuje na základě daných a pevných zákonů, bez Božího zásahu.

Tato myšlenka vznikla sekularizací biblického učení o Boží prozřetelnosti. Idea Boha, který všechno stvořil a ponechal své stvoření na pospas přírodním zákonům, byla přitažlivá. Tento postoj je často nazýván deismus. Deismus byl prezentován jako krédo přijatelné pro celou Evropu, v té době rozdělenou a zpustošenou náboženskými válkami následujícími reformaci.

Tato nová víra měla své důsledky: ve všem musí být uložena možnost rekapitulace a vývoj původního stvoření. Aby nadpřirozený zásah Boha v otázkách stvoření světa a zázraků, které vybočují z přírodních zákonů, mohl být minimalizován, bylo třeba chápat vývoj jako součást zabudovaného potenciálu. Myšlenka, že se vše nějakým způsobem vyvíjí na základě potenciality, padla na úrodnou půdu a stala se velmi populárním pojmem v časných dobách modernismu. Evropa vnímala svůj vývoj jako překonávání výdobytků starověku a postupné dosažení většího a vyššího rozvoje civilizace. To byla z části teorie, která se vyvinula sekularizací biblického obrazu dějin pohybujících se směrem k vyvrcholení - nastolení Božího království. Jestliže může být úsek dějin mezi obdobím Řeků, Římanů a moderní dobou považován za pokrok, pak dějiny před Řeky a Římany musely být pokrokem, který vznikl z ještě primitivnějších začátků. Spíše tedy proběhl vývoj člověka z primitivních podmínek, než zázračné stvoření člověka plně civilizovaného.

Tato teorie získala věrohodnost v souvislosti s existencí "primitivního" člověka. Objevení Afriky a zvláště pak Ameriky poskytlo důkaz o domorodcích, kteří byli technologicky méně vyspělí než Evropané. Bylo na ně pohlíženo jako na lidi na nižším vývojovém stupni, který již Evropané překročili. Španělské dobývání na území Ameriky určitým způsobem vyvolalo otázku, co se skrývá za termínem lidství. Američtí Indiáni nebyli konkrétně zmíněni v biblických, řeckých nebo latinských textech, tedy v pramenech pro renesanci určujících. Mohlo by to znamenat, že to ještě nejsou lidé? Byla to jistě přitažlivá teorie. Pro evropské dobyvatele totiž znamenala, že s Indiány mohou nakládat jako s dobytkem, tedy mohou je udřít až k smrti. Zásluhou několika jezuitských myslitelů byla lidská podstata Indiánů (jakožto potomků Adama a Evy) obhajována a tím i jejich práva na slušné zacházení. To však znamenalo nutnost vysvětlení vzájemných vztahů primitivního člověka k ostatním lidem a také rozdílů od ostatních lidí. Dohady týkající se vývoje a vztahů lidských ras byly proto nevyhnutelné. Jedním z důsledků teorie vývoje člověka bylo, že evoluční vývoj byl chápán jako pozvolné zdokonalování zabudovaných potencialit v rámci neměnných zákonů.

Antikreacionisté často tvrdí, že představa o vysokém stáří Země je v dějinách lidstva něco nového (do Darwina každý věřil, že svět byl stvořen asi čtyři tisíce let před Kristem). To však není v souladu s historií. Myšlenky pomalého vývoje se objevily v 17. století a staly se opravdu populárními v 18. století. Pravděpodobně nejznámějším pří- kladem takové představy je geologie Jamese Huttona (1726-1797), založená na pomalé a postupné cyklické změně během neměřitelných časových eónů.

Poznatek o existenci lidí různých životních stylů a úrovně technologie se spojil s deistickou myšlenkou postupného vývoje, kde Bůh, např. podle teorie Adama Smithe (1723 - 1790), nehrál aktivní roli. Smith je obecně znám jako průkopník ekonomické teorie založené na stejných předpokladech. Vyslovil se, že existovaly čtyři vývojové stupně lidské společnosti: lovci, kočovníci, zemědělci a obchodní společnost. Přechod z jednoho stupně do druhého nastal následkem tlaků, jakými mohl být například populační růst. Rozvoj společnosti neměl nic společného s Božím působením biblického zákona nebo objevy jednotlivců. Samotný populační přírůstek způsoboval civilizační vývoj. Například: rozvoj zemědělství znamenal kultivaci polí, to však vyvolávalo spory kolem majetku. Potřeba řešit spory vyvolala vývoj právního systému. Vzestup civilizace je tudíž přirozený neplánovaný rozvoj společnosti následkem potřeby zajistit dostatek potravin.

Věděl Smith, že lidstvo prošlo těmito stupni? Nevěděl. Použil metodu zvanou "hypotetické dějiny". Začal předpokladem, že vývoj je výsledkem zabudovaných faktorů ve stvoření. Dále jen o vývoji člověka spekuloval. Již v době, kdy žil, se vědělo o nedostatcích takové teorie. Například je těžké dokázat, zda kočování opravdu předcházelo zemědělství. Přesto byla vývojová teorie velice přitažlivá pro ty, kdo chtěli mít Boha, který do běhu světa nezasahuje.

Smith se snažil zpracovat dějiny vývoje lidské rasy. Když Evropané narazili na lovce-sběrače, narazili na bytosti, které byly převážně snědé pleti. Dále, dobře známí kočovní pastevci jako Tataři a Arabové měli také tmavou pleť. Evropští zemědělci měli pleť světlejší. Severní Evropané, kteří přicházeli ovládnout obchod, měli pleť ze všech nejsvětlejší. Teorie o vývojových stupních technologického pokroku jednoduše nahrávala rasové teorii. Samozřejmě, aby mohla být rasová teorie vyvinuta, musely být ignorovány výjimky, ale ty byly ignorovány už při konstruování Smithovy původní teorie o čtyřech vývojových stupních.

Další mezník nastal objevem jazykové příbuznosti, která sice umožňovala další srovnávání, ale nesrovnalosti kolem jednotlivých znaků rasových skupin byly znovu ignorovány. Darwinův vliv, který souvisí se spekulací o vývoji lidstva, posunul zájem z roviny rasových skupin definovaných podle jazykové příbuznosti, do oblasti definice podle fyzických rysů jako je tvar lebky a barva pokožky. A výsledek? Někteří lidé hovořící indoevropským jazykem by podle rasy (tj. podle fyzických znaků) nebyli pokládáni za Indoevropany. Tento posun, od jazyka a kultury k hodnocení fyzických znaků, se stal základem triumfu rasismu tohoto století - rasismus, který hlásá nenávist i k těm lidem, kteří si osvojili naši kulturu, jazyk i víru.

Ti, kdo začali spekulovat o historickém vývoji člověka, v němž Bůh nehraje aktivní roli, sice neměli v úmyslu nastolit rasismus, ale svým dílem k rozvoji rasismu přispěli. Není divu, protože uvažování (i když ne záměrné), které se snaží z lidského vědomí a chování vyloučit Boha, nemůže přinést nic lepšího.

Noel Weeks, Creation Ex nihilo, vol. 21, No. 3, 1999

June-August, 1999